Tři večery doma

25. března 2016 v 16:23 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Pár měsíců sem se těšila. Oprávněně... Vracim se tam, kde se cítim doma. Trávit večery na matičce Žižkově mě baví. Hlavně, pokud se něco děje. Dělo. A jak! Žižkovská noc neumí zklamat.

Největší hudební akce od začátku roku. tentokrát dokonce tři večery za sebou, stupňujeme to. Sem šťastnej spratek, díky svojí prořízlý hubě sem si získala lístek zdarma. Narozdíl od minulýho roku, kdy sem měla jenom výhodnej status přítelkyně, sem ale tentokrát něco opravdu dělala. A vtipný je, že sem získala "jen" lístek, zatimco minulej rok to bylo VIPčko. Tady je vidět, jak je ten svět nespravedlivej. Člověk něco dělá a nemá VIPčko, člověk chodí s klukem, co má kontakty a má VIPčko. Ne, nestěžuju si (kurva, proč bych si měla stěžovat na lístek zdarma), jenom neovládam svojí touhu upozorňovat na paradoxy. Ale to je tim, že kdybych ty lidi znala trochu víc a líp, tak si vo to VIPčko klidně řeknu, jenom mi to v týhle situaci přišlo neslušný. Tak třeba příští rok...
Akce zasahovala i do čtvrtka, i když se jednalo jenom o pár čtení, literatury a něco málo z koncertů (vlastně jenom v jednom klubu hrála hudba), takže na čtvrtek dorazilo jenom pár věrných. Ani vstup na další dva dny do toho nezasahoval. Dala sem si sraz s kamarádem, nalepila si na tašku nálepku akce, tak, jako to dělam vždycky a zamířili sme na prej jednu z nejbizardnějších akcí dnešního večera. A je fakt, že to bylo hodně netradiční. A právě páč to byla podivná akce (prostě byl sraz v supermarketu, pak přišel chlápek- básník a vysvětlil nám, že akce neni ohlášená, takže to bude improvizace a čte se přímo v tom supermarketu), tak samozřejmě dorazil Iblís. K žádný velký interakci mezi náma nedošlo, jenom sme se pozdravili. Se samotnym výstupem tady mezi regálama v supermarketu to nejdřív nevypadalo moc slavně, logicky k nám po chvíli přišla prodavačka s tim, co se to děje a ať okamžitě odejdeme. Básník v čele naší (relativně početný- jo, uznávam, že asi dvacet lidí muselo v supermarketu na jednom místě překážet) skupiny odmítnul. Prodavačka, že zavolá ochranku. Básník si z toho nic nedělal a přečet svojí docela zajímavou báseň. Nakonec vůbec nevim, jak to s ochrankou dopadlo, když viděl, že nic neděláme, tak nás asi nechal bejt a my se přesunuli (s lahváčema v ruce) zase ven ze supermarketu, tak si poslechli eště jednu, nebo dvě básně a šli jinam. Nápad zajímavej, ale tvorba přehnaně moc levičácká, jinak dobrý. Nic proti levičákům, to já sem taky, ale nemusí mi to cpát všude. Na plánu byli zajímavější akce. Dolezli sme na další čtení, kde měl číst Světlonoš. Už sem ho pěkně dlouho neviděla a byla sem příjemně překvapená, páč sem od něj slyšela něco, co sem od něj nikdy předtim neslyšela. Jako tvorbu, kterou konkrétně dával z hlavy. Fakt se mi to líbilo, je to bystrej chlap. Co mě už tak nenadchlo, byla cena piva v tom podniku, tak sme si dali jedno s kamarádem napůl a chvíli pokecali se zdejší společností a dali si s nima brko. Pak sem měla nějakej sraz, jelikož známej mě potřeboval nějak fotit. Já kráva se s nim ale špatně domluvila, takže to padlo a zaválo mě to před jeden klub, kde už sem náhodně potkala kamaráda. A pak mýho bejvalýho před večerkou s lahváčem v ruce a další lidi. Hehe, klasika. Už sem byla zhulená a na počátku opilosti, to znamená, že mi bylo líp, než předtim. Šlo se po pokecu dovnitř na koncert, najednou sme tam zůstali s kamarádem sami a bejvalej se prej odporoučel do jiný hospody i přesto, že sem ho varovali, že sme se odtamtud teď vrátilli a bylo tam plno. Stejně nám to nedalo a po koncertě sme ho následovali s lahváčem v ruce. Bylo plno. Takže se mi podařilo použít racio a odporoučet se lehce v upravený náladě domu. Hezky spinkat a šetřit prachy. Páč zejtra...zejtra to teprve bude něco!
Mohla sem to tušit, začneme zase pěkně brzo. Už v pět první věc na mym složitě sestavenym programu. Dost mě mrzelo, že se mi pár věcí kryje, ale tak to se nedá nic dělat. To neni stěžování si, tim se vracim k tomu, že muj volňas byl skutečný, nezapomněli mě tam napsat. Hrdě s páskou zdarma sem si zvolila správně, už v první hosopdě byla sranda a to bylo eště světlo. Jak by taky nebyla, když vystupující bylo pár pomatených mladších hochů vod nás ze školy, se kterýma se člověk nenudí. Takže sem oželila vystoupení Světlonoše a mýho bejvalýho (woohoo velkej umělec) a šla sem. Udělala sem dobře, krom toho, že sem se dobře rozehřála sem tady narazila na Iblíse, kterej tu něco zařizoval. Jakmile nastal čas, mířili sme s kamarádem dál, na další koncert, kde sem potkala Modrýho, podle naší domluvy. A mýho bejvalýho a kamarády a spoustu dalších lidí mimochodem. Lahváče, další koncert a lahváče. Jojo, tohle už je nějaká párty. Netušila sem, že další věc na programu ve mě vyvolá něco, co ve mě nevyvolala ani naposledy, kdy sem to viděla. Byl to Krchovský a jedno jeho vystoupení se mě ani nějak extrémě sentimentálně nedotklo. Ale teď a tady...achjo. Samozřejmě sem tam potkala bejvalýho, kterej si stoupnul přímo vedle mě, přičemž já seděla. Bylo tam uplně nacvakáno...uplně. Stejně, jako minulej rok. Ale to sme s bejvalym stáli v davu, na Krchovskýho sme neviděli a stejně nás moc nezajímal, páč sme na sebe byli nalepený a celou dobu jeho vystoupení sme se líbali. Tyvole, po roce na stejnym místě, tak blízko sebe a přitom tak daleko. Bejvalej se ke mě eště před začátkem vystoupení sehnul s tim, jestli mu nedam filtr. A řekl: "Deja vu, co?" Řekl to klidně, hezky, koukal se mi přitom do očí, kde se mu taky zalesknula trocha nostalgie a měl lehkej úsměv na rtech. Trochu sem se zasekla a jediný, na co se zmohla bylo se na něj usmát zpátky se zavřenýma očima. Za chvíli se na mě otočil když už zase stál a pohladil mě po vlasech. Udělali se mu takový ty jeho malý vrásky okolo očí, když se usmívá. Tupě sem čuměla před sebe, až po chvíli mi došlo, že si strašně moc potřebuju umotat cigáro. Kdybych se neuměla ovládat, tak po něm asi skočim, obejmula bych ho a nepustila pěkně dlouho. Dokud sem to cigáro nedokouřila, tak sem cítila uvnitř sebe neskutečně velkej tlak, že to potřebuju udělat. Achich, proč něco takovýho dělá? Proč se na mě takhle kouká? Proč mi něco takovýho řekl? Proč mě hladí po vlasech? Myslí si, že já si to snad neuvědomuju, tohle naše deja vu? Že si nevzpomínam na minulej rok, co se tady dělo za velký citový energie? Vůl, chtělo se mi mu dát facku, že ve mě vyvolal takový pocity, ale místo toho sem jenom seděla a překonávala se, aby mi nezačali téct slzy. Ty pocity totiž nebyly smutný, spíš šťastný. Tu facku sem mu chtěla dát za pocit strádání, za kterej si můžu sama. Protože ho ani nedokážu obejmout s iluzí toho, že by to bylo nevhodný. A já přitom potřebovala jenom trochu toho tepla jeho oplácanýho těla. Pak mě během koncertu pohladil po vlasech eště jednou. Na jednu stranu sem si přapadala jako čokl, kterýho někdo drbe po hlavě, ale na druhou sem si přála, aby nepřestával. Každopádně tyhle zážitky byly mnohem silnější, než koncert sám. Bez toho, aniž bysme to měli nějak naplánovaný, tak sme se s bejvalym oba dva ve stejnou chvíli zvedli a odešli, páč byl jinde další koncert, konkrétně teda Záviš, kterýho si taky částečně z nostalgie nemůžu nechat ujít a na ŽN prostě patří. Lol, mentální spojení asi. Ne, nějak sme se navzájem cestou tam ztratili, mam pocit, že se někde zakecal. Na Závišovi už dávno měl bejt Modrej, jenže tam bylo tolik lidí, že sem ho nemohla najít. Zůstala sem stát na uplně nacvakanym kraji, když v tom vidim, jak se něco cpe dopředu. To něco byl muj bejvalej a zázrakem se mu to podařilo. Nevim, já zůstala někde tam vzadu a někdo mi asi pořídil portrét. Zavolal na mě jménem týpek s foťákem a vyfotil mě. Jeho obličej asi znam, ale nikdy sem se s nim nebavila. Že bych byla zase slavná, že mě znaj lidi, co já neznam? Ale to se mi stává docela často. Po koncertě se mi podařilo najít Modrýho a zbytek. Pak sme se s největší pravděpodobností eště víc vožrali a konec noci trávili na dvou reggae/ska kapelách, což byla ta největší pohoda na světě. Jedno z toho mi bylo nějaký povědomý...jasně, byla sem na tom taky minulej rok. Hustý, že si to takhle vybavim, i když sem to celej rok neslyšela. Jenže po těhlech dvou koncertech klub začal umírat. Muj bejvalej byl naposledy spatřen Modrym, jak je na sračky takovym způsobem, že pil dokonce vodu, všichni ostatní vůbec spatřeni nebyli, tak sme se s kamarádem snažili najít eště nějakou párty. Jenže potom, co sme pěšky prošli přes Žižkov až na Vinohrady sme toho nechali. Bylo kurva brzo, asi teprve tři, ale rozumný v tu chvíli bylo jet domu. Navíc mi docela stačila ta procházka, bylo to takový osvěžující. Tak sem se rozhodla trochu hybernovat a nabrat síly na zejtřek. Mimochodem, klasika. V nočce sem usnula a přejela naší zastávku. Víc procházek, víc schozených kalorií. Oujé.
V sobotu mě vzbudil pocit pouště asi někdy v půl druhý. Smrt, nesnášim tyhle ranní/dopolední/odpolední sucháče. Stihla sem se jenom trochu rozkoukat a bylo na čase opět vyrazit do víru Žižkova. Na prvnim koncertě večera nebylo moc lidí, ale potkala sem tam Modrýho. Po koncertě před klubem sem spatřila zombíky- moje dva mladší spolužáky. Naživu. Hustý. Nechápu, jak se jim to podařilo. Připojili sme k nám a dali si s náma lahváče. Mě baví, jak se člověk na těhlech akcích strašně rychle vožere. Protože do sebe ty lahváče klopí mezi klubama rychle, žeano. A takhle sme pokračovali. Mezi každym koncertem minimálně jeden lahváč. S Modrym sme si uvědomili teprve až když sme hulili na jednom reggae brko, že tohle je naše vůbec první brko za dosavadní Žižkovskou noc. Zvláštní. Stejně tak, jako bylo zvláštní, že mi minimálně dva kamarádi cpali furt nějaký drogy. Já ale odmítala. Nechtěla sem se sjet, zaprvý a za druhý tomu neodpovídala moje finanční situace. Ani to nebylo potřeba, na ŽN se stačí sjet tim geniem loci. Volala mi kamarádka. Byla mimo Prahu a teď se vrátila. Má lístek, kterej jí sehnal muj bejvalej. To neni všechno, situace je poněkud vygradovaná, ale o tom až pozdějc. Každopádně hned, jak dostala svuj lístek, tak se rychle vydala hledat nás. Nejšílenější koncert soboty byly samozřejmě Hentaiové. Potkala sem tam spoustu lidí, včetně těch mladších spolužáků a opět nechápu, jak se může něco takovýho stát. Jak se někdo, konkrétně jeden z nich, může dostat do takových hoven už v devět hodin večer. Ten člověk na mě visel a moc nevěděl ani o sobě, ani o světě kolem. Padal běžně na zem, jeho chůze připomínala narýsovanou sinusoidu od jedný strany chodníku k druhý a v tomhle stavu se ten vůl dopogoval až do první lajny do naprosto nelidskýho poga. Viděla sem ho v pondělí pak ve škole- přežil. Ano, Hentaiové byli prostě...dokonalí. Naprosto. Saigon jak prase. V momentě po tomhle koncertu mam asi...nějakej výpadek? V tom pogu člověkovi napění ten alkohol, co má v sobě a i když jde člověk do poga relativně lehce opilej, z poga vylejzá na sračky. Ne, už ne, už se mi vrátila paměť. Následovalo skvělý reggae vystoupení nějakýho rappera, snad mexickýho. Ha, opět mam výpadek, co se dělo po tomhle koncertě. To už sem asi začala srůstat se Žižkovem. Padnul na mě ten nenahraditelnej pocit štěstí z toho, že se děje to, co se děje a že sem tam, kde sem. Ne, už zase vim. S kamarádkou sme potkaly známýho a zamířili někam, kde měl bejt koncert. Z nějakýho důvodu sem naší skupinku vedla já. Já, naprosto na sračky a s nulovym orientačnim smyslem. Tim pádem sme skončili ve špatný hospodě. Tam byl totiž ten koncert minulej rok, sem blbá, já vim. Aleee...potkali sme tam Iblíse. Tak sme si s nim dali pivo a pokecali. Potom se naše skupinka zmenšila ze tří na dva. Kamarádka musela domu. Se známym sme rozhodli, že bude nejlepší najít to místo, kde byl ten koncert správně. Bylo tam vedlo, lidi, nacvakáno, takže ne. Vydali sme se na další věc na programu, měli hrát naši kamarádi. Jenže...v tom podniku, kde to mělo bejt byli nějaký hroty o rušení nočního klidu. Přesunulo se to. Na lepší místo. Kde byla přítelštější atmosféra, víc kamarádů, víc lidí a víc srandy. Modrej to nevydržel, že je prej unavenej a odešel docela brzo. Já sem tam stihla se všema vyvádět až tak do tří. Poznala sem nový lidi a nebo sem viděla takový lidi, co už sem neviděla pěkně dlouho. Každopádně...muj bejvalej přítel dával online na vědomí, že se prej pořádá afterparty ŽN. Kde? No, kde jinde, než v hospodě, kde sme vytuhli minulej rok asi do tří do odpoledne druhýho dne. Ve skutečnosti tu afterparty pořádal sám. A já si řekla, že bude sranda. Když už sme byli v jinym baru a chlastali dál, chtělo se mi odcházet, ale když má bejt teda afterparty, tak nikam nejdu. Nebudu podvádět, stejně nemam ve zvyku jezdit domu jako nějakej nezkušenej ubožák teprve ve tři ráno. Tak se pilo a bavilo dál, mezitim spolubydlící mýho bejvalýho zjistila, že ten pitomec v tý hospodě, která je uplně na konci světa, sedí sám. Jelikož sme se bavili docela dobře, tak tam seděl sám eště tak dvě hodiny. Mezitim sme stihli pomalovat kamaráda, kterej vytuhnul a jako skupinka statečných o třech členech sme se vydali na cestu do neznáma. Na sídliště. Uplně někam do prdele, kde sme naposledy byli před rokem. Muj bejvalej už byl asi pěkně nasranej, jak tam je sám, tak ani svojí spolubydlící (která mu už třeba před hodinou slibovala, že vyrážíme) nebral mobil. Začal ho zvedat až mě. Domluveno, teď už opravdu vyrážíme a za takových čtyřicet minut bysme tam mohli bejt. Navigace podle slov mýho bejvalýho nefungovala, fungovala by tak před půl hodinou, kdy eště jezdili nočky. Třetí osoba naší skupinky, můj asi nový kamarád, nás celou dobu nechápal. Vlastně nechápal celou tu situaci, prej prvníma ranníma spojema nikdy nejel. Jako vždycky jenom domu, ne do hospody. Hehehe. Situace se nečekaně zkoplikovala potom, co sme dorazili na místo určení, na stanici metra, kam moc nejezdíte v případě, že tam nebydlíte, páč tam nic neni. Volám bejvalýmu- nebere to. Volá mu kamarádka- nebere to. Fajn, je to pitomec, asi usnul. Všichni tři svorně zapínáme google maps, abysme hospodu našli. Hospoda podle google maps neexistovala. Ani podle ničeho jinýho. Vůbec se nedivim, některý hospody sou bohem prostě zapomenutý. Hlavně to asi platí v případě sídlišťových nonstopáčů, jako je tenhle. Jediný, co se nám podařilo najít byla adresa, která nám byla už dříve poslána. Navigace nás furt někam směřovala, ale pořád nic. Nedařilo se nám to najít. Prostě sídliště, no. Všechno tam vypadalo stejně. Tázat se náhodného, asi poctivě pracujícího muže na zastávce autobusu při jeho ceste do práce nám taky moc nepomohlo. Bejvalej furt nebral telefon, a ve chvíli, kdy nám to začalo hlásit, že už ani neni dostupnej, sme si řekli, že na něj sereme. Bylo osm ráno, už tak hodinu a půl sme si užívali poetický ráno na sídlišti. Ptáci zpívali, vzduch byl v rámci možností čerstvej, na nás padali stíny paneláků, krásnej novej den. Muj novej kamarád odjel taxíkem, já a kamarádka sme se vydali na metro. Ona byla asi eště trochu přiopilá, já už skoro střízlivá. Doma sem padla do postele a nevylezla z ní celý odpoledne.
Takhle se dělaj párty. Tři dny v lihu, tři dny ve sračkách, s minimální útratou, páč chlastam před klubama Braníky. Rozkoukat se v neděli ráno někde uplně v prdeli na sídlišti, jo, to chceš. Jenom mě mrzí jedna věc, že vzpomínání na minulej rok tim, že sme tu hospodu nenašli, nebylo uplně kompletní. Stejně to stálo za všechno. Za zoufalý játra i za moje nemocný plíce, páč se mi opět vrátil kaše a rýma. Tak...a po úspěšný Žižkovský noci se začínam těšim na letní fesťáky. To už budu i víc v klidu, po matuře, přijímačkách na vejšku a tak. Kalbám zdar!

Eště fun fact: Muj bejvalej nabaluje mojí kamarádku. Fakt že jo. Dokonce už jí i pod záminkou něčeho napsal. Podle toho, co vidim za zprávy (který mi kamarádka samozřejmě ochotně přeposílá), jí prostě nabaluje. Lehce, ale nabaluje. Já to přece poznam. Hehe, kamarádka utíká a ptá se mě, co má dělat, ať jí od něj pomůžu. Je vyděšená, na jednu stranu se jí nedivim, na druhou si přiznam, že kdyby si s nim něco začala, tak bych dělala všechno proto, aby se mi jejich vztah podařilo zničit. Ale to se nestane, ta holka si z mýho bejvalýho dělá jenom prdel, směje se mu a ze mě si dělá taky prdel, že sem s nim chodila. Chudák, ten člověk si prostě nezašuká. Je prostě ošklivej, no. To jenom já byla tak zamilovaná, že sem byla opravdu zamilovaná. Vyprávěla mi jeho spolubydlící, že jednou se k němu do pokoje dostala nějaká její kamarádka, protože jinde v bytě už nebylo místo. A on tu neznámou holku strašně dlouho (předpokládam, že vožralej jak dobytek) přemlouval, jestli jí může vylízat. Nic se samozřejmě nedělo. Ráno se údajně hodně styděl. Jinak se k němu do pokoje prej nedostalo vůbec nic, co má vagínu. To je hlavní teze mojí kamarádky, kterou nabaluje- že si prostě pěkně dloho nezašuka, možná od ukončení našeho vztahu. Je to očividně pravda, no. Kamarádka mě chce eště předhodit jako obět, prej jestli si zašuká se mnou, tak že jí dá pokoj. Nevim, jestli sem ochotná tohle absolvovat. Možná i jo, ale přece jenom...feels. Ne, prostě je ta situace hrozně vtipná, kamarádka brečí, ať jí nechtěnýho nápadníka zbavim a já se jenom směju.

No...a až v pondělí sem sebrala odvahu si přečíst věc, co sem po Žižkovský noci napsala minulej rok. Padl na mě lehkej šok (zaprvý, páč to zásadně nedělam, že bych si četla starý věci, co sem napsala), že si to všecko vybavuju, jako by to bylo včera a ne před rokem. A že to bylo krásný, moc krásný, nejenom protože sem byla zamilovaná, ale i protože to byla kurva fakt dobrá párty. A že sem ráda, jak se to všechno tenkrát stalo. A že na svýho ošklivýho bejvalýho budu vzpomínat předevšim v dobrym, protože toho kluka mam vlastně ráda. A že sem byla opravdu zamilovaná, páč to nejde vymazat. A že je život občas super. I když sentiment způsobuje pocity stáří. V osmnácti. Měla bych toho nechat. Přesto malý sentimentu neuškodí, jenom je těžký se vyhnout tomu pocitu, že už sem toho zažila fakt hodně, protože jako...jo. Mam toho za sebou kurva hodně. A mam z toho radost.
Já píča toho nenechala a četla si další starý články dál. Narazila sem na ten, jak u nás muj bejvalej přespával. Teď brečim. Ale neni to smutkem, jenom vzpomínkama a trochou radosti, že se někdy něco takovýho stalo... Posunula sem se? Cítim se po roce jiná. Jo, situace se mění, lidi se mění a tak ale...ne příliš. Sem furt stejnej magor, blbost, tisíckrát větší (aneb nenalhávejme si, že jistý látky, předevšim ty halucinogení, člověka nezmění) a moje matka je furt stejná hysterka, který bych občas dala za její chování do huby, jenom já už v tom umim bruslit a všechno mam hloubějc v píči. Život je fajnej, doporučuju...
Ráda bych svoje adrenalinový historky někdy vyprávěla vnoučatům, ale je dobře, že já parchanty na svět nepřivedu. Za větu: "To sem se takhle jednou vožrala, děti, potkala vašeho dědečka a pak sme šoustali celou noc takovym způsobem, že sem druhej den nemohla chodit", (real story s Iblísem, mimochodem) by asi přijel nějakej Barnevernet...

Doteďka sem měla kurva dobrou náladu, páč sem včera po dobrý párty a dneska mě čeká taky párty. Ale narazila sem na internetu na divný věci. Já věděla, že Brian Johnson má problémy se sluchem a že to kapela řeší. Ale dozvědět se, že je možnost, že by ho vystřídal Axl Rose? AXL ROSE? To tlustý prase, který nemá hlasově v AC/DC nic dělat? A vůbec, v AC/DC nemá kromě členů nikdo nic dělat! Co? Proč? Za co? NEEE! Moje plány na skvělej pražskej koncert? Haló, kam ste se poděli? Proboha, to se nesmí stát! Mam se jít zabít už teď, nebo až za pět minut?


Když mě pohladil podruhý, tak hrálo zrovna tohle...
Jo a Krchovskýho pouštěli taky, když se nám náhodou podařilo tenhle tejden spolu sedět v hospodě jenom ve dvou. Byl to dobrej večer, jen sme si povídali. A kde sme se do sebe kdysi zamilovali? Přesně tam to bylo, ale to tam tenkrát Krchovský hrál naživo Jak naschvál, ciwe.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 28. března 2016 v 20:42 | Reagovat

Žižkoff je vskutku droga.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama