Dárečky k devatenáctinám

22. dubna 2016 v 0:45 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Povedlo se mi zas moc věcí. Možná ani ne tak mě, jako že skutečnost spíš odpovídá tomu, že se ty věci prostě udály. Samy od sebe. A já v nich jenom figuruju. Kurva, muj mamvpičismus dosahuje velikosti mýho ega. Moje ego je velký, aby bylo jasný. Hodně velký. Něco mi včera šeptalo, že bych si měla dát facku. Něco mi naopak šeptalo, že to mam v píči. Hm, takže jo, mam to v píči.

Od minulýho tejdne už je to všecko zase uplně jinak. Jako na vojně, situace se mění každou půlvteřinu, mam pocit. Minulej tejden sem byla celá šťastná, jakej mam klid. Od tý situace vzplanutí s mym bejvalym a následnym rychlym vyřešení věcí a konečnym rozchodem. Prej klid. Mam klid. Lol, možná v jiný dimenzi, nebo v jinym životě. Klid trval krátce. Hodně krátce.
Úhlavní myšlenka, co zaměstnává muj mozek ale je, proč kurva mam zvláštní potřebu řešit věci, který se mi vlastně moc řešit nechtěj. Jako třeba- je určitá situace, v tý situaci je zapletených dost lidí a je pravda, že sem tu situaci tak trochu způsobila já, nebo že v ní minimálně figuruju. Nastavila sem se tak, že je mi ta situace u prdele. Do toho se ale znenadání začnou vynořovat myšlenky, proč je mi ta situace u prdele. Možná maj základ v tom, že je tam hodně morálně špatných věcí a taky v tom, že se necítim ve svý kůži takhle laxní vůči okolí, jelikož já sem jako houba a nasakuju, takže nerozumim tomu, proč mi to tolik u tý prdele. je. A co zapříčinilo, že mi to je u prdele. Hm, hroší kůže je fajn věc.
Jenom se to projevuje uplně všude, včetně třeba toho, že už mě serou moji potkani. Nemam k nim absolutně žádnej citovej vztah. Beru je spíš jako věc na hraní a ta věc už mě přestala bavit. Hlavně teda kvůli tomu nádoru, co má jedna z nic. Nemam formaldehyd, takže mi její případný tělo bude k ničemu, až na to pojde. Tak si myslim, že by bylo dobrý se jich obou zbavit a mojí matce zjistili, že je na ně stejně alergická. Když sem jí teda řekla, že to nemá cenu a že je buď prostě někde necham, nebo se třeba pujdu zeptat, jestli alespoň tu zdravou nechtěj do zverimexu, tak mi řekla, že sem potvora, co nemá srdce. Prej přece neni normální takhle uvažovat, když sou to moje zvířátka. Začala rozbor mojí osobnosti, že vždycky jenom uteču od problému, že sem vadná a že chce vidět, jestli bych se takhle chovala i k dítěti. S ledovym klidem sem jí odpověděla, že od problému neutíkam, ale že ten problém vždycky uteče ode mě. Resp. z mojí hlavy a výčitek svědomí. A že je vadná spíš ona, když srovnává potkany a dítě. Nechat někde dítě, nebo ho dát do zverimexu je poněkud nezákonný totiž. Naštěstí nehrozí, že ze mě někdy vyleze něco jako dítě. Doufam. Vlastně...co je kurva špatnýho na touze nemít problémy? Nechápu.
To byla mega hádka s mojí matkou. Vzniklo to tak, že mam mít novýho potkana, kterýho mi k narozeninám koupili spolužáci no a matka se nasrala, že na ní neberu ohled, jak je na ně alergická. Proto sem řekla, že se teda zbavim i těch dvou nynějších. Načež ona začala doslova hodinovej shitstorm o mym hyenismu. Nechápu. Zastavil jí až příjezd prarodičů, co přijeli kvůli mým narozeninám. Lol, rodinka. Čas se odstěhovat, ciwe. Jestli se vlastnosti člověka jak stárne prohlubujou a jestli sou dcery kopie svých matek, tak budu dál pracovat na tom, abych umřela hodně brzo, než začnu takhle blbnout a než se mi moje pekelný vlastnosti začnou prohlubovat Třeba moje občasná hysterie. Nechci být hysterická, jako je moje matka, fakt ne. A co se nový potkanice týče, nechá si jí kamarádka, co mi jí koupila. Eštěže tak. Třeba bude ona potkanice žít šťastnej a dlouhej život.

Stěžovala sem si na neakčnost mýho života poslední dobou. Že je to furt jedno a to samý, že se nic neděje, že je všechno v klidu, předevšim, co se chlapců týče. A že se mam vlastně v tomhle neutrálnim stavu dobře. Ale...ne. Klidu se dožiju asi až opravdu v hrobu. Tak je to vlastně správně. Žít se má dokud se žije.

V pátek sem měla oslavu narozenin. Už ráno, eště před školou mi den zpříjemnila moje spolužačka krásnym přánim a Braníkem jedenáctkou, malym rýžovym vínem a předevšim- dvacítkovou Virginií. Ach, ona ví, jak na mě... Rezervačka v nalejvárně, kam určitě přijdou lidi, peníze v kapse, mam tabák, párty může začít. Jelikož sem schopná přijít pozdě i na vlastní oslavu narozenin, tak bych už s timhle svym fenoménem chození pozdě kamkoliv měla začít něco dělat, to sem předtim eště měla sraz s jednim kamarádem, na kterej sem samozřejmě taky dorazila pozdě. Na místě už mě čekali moji čtyři kamarádi, u stolu v místnosti další dva lidi (lidi, páč je vlastně ani moc neznam hehe). Ale dali mi dáreček- čokoládu. Slejzali se další lidi, za chvíli byla místnost uplně plná. A překvapivě- fakt sem i dostávala dárky. Třeba kamarád mi dal nášivky. Jako, jo, je to píčovina, jenom nášivky, ale tady de vo to, že je sám vyrobil. Sám je nakreslil a vystřihnul, i když je to jenom taková malá černobílá abstrakce. O dárky mi fakt nešlo, ale tohle potěší. Jenže...nemělo to na šílenost, co mi přines Modrej a kamarádka. Byli předtím na nějaký oslavě svojí spolužačky. Když moje (už notně vožralý) já- první narozeninový panáky dávno ve mě, spatřilo onen dárek, mohla sem se posrat nadšenim a vůbec... Podávali mi krabicák s přánim všeho nejlepšího. Normálně sem jim poděkovala, ale oni se furt tvářili moc lišácky na to, aby to byl jenom krabicák. Šahnu na krabici z druhý strany, něco nahmatam. Otočim to. Na straně krabicáku bylo cosi látkovýho, resp. nášivka. Ne jenom nášivka. Byl tam pod tim eště kus látky. Kus látky s nášivkou nalepenej na krabicáku. Vtípek byl v tý nášivce. Je to nášivka s přeškrtnutou mešitou. Ano, logo sračky jménem Blok proti islámu. Celá historka je taková, že eště ten večer to měl nějakej fašoun, kterej záhadnym způsobem zavítal na oslavu, kde byl Modrej a kamarádka předtim na bundě. Modrej dostal ten nejgeniálnější nápad a to jí prostě odříznout a dát mi to jako dárek. Kretén vožralej. Udělal to v momentě, kdy bunda byla nehlídaná. Udělal to jakymsi tupym kapesnim nožem. I s kusem rukávu! Kurva, to je idiot! Skvělej idiot! Nemohla sem uvěřit tomu, že udělal takovouhle píčovinu, ale strašně mě tim potěšil. Vážně, takovýhle kraviny si člověk prostě zapamatuje. Samozřejmě majitel bundy věděl, že to udělal a začal vyhrožovat, že za nim přijede a zmlátí ho. Modrej mu jenom výsměšně a pozitivně odpovídal, ať klidně přijede, dal mu ochotně i adresu podniku, kde sme slavili. Olol, na tohle prostě nezapomenu. Hned poté mě část kamarádů oznámila, že mi koupili toho potkana. Jak to s timhle dárečkem dopadlo už víme. Dáreček mi byl hned druhej den zakázanej, ale jak řikam, třeba jí v jinym domově bude líp. Začalo se na mě sesypávat spousta tabáku. Doslova, moje příbuzná mi dala tabák. Jupí, to už je druhej tenhle večer. A jedna spolužačka eště cíga. Ach, jak na mě ty lidi myslí, to je nádhera. Věc, co mě ale šokovala absolutně byla, když se najednou na stole objevil dort. Celej. Se svíčkama. Přinesl ho barman. Nechápala sem, kerýho magora napadlo přinést dort, ale okey. Byla sem už fakt vožralá, lidi mi kupovali piva, narozeninový panáky a jak já ten tvrdej nepiju, tak sem měla poněkud dost. Celá místnost začala řvát "PROSLOV! PROSLOV!" a bouchat pěstma do stolu, tak sem zařvala Allahu Akbar a normálně se mi podařilo sfouknout všechny svíčky. Kromě dvou, teda. Zmrdi dva malý... Lidi začali tleskat a bylo to jak v pitomym americkym filmu o teenagerech. Víc jako v pitomym americkym filmu o teenagerech to začlo bejt v momentě, kdy se na tom místě nějakym způsobem ocitnul muj bejvalej šoustkamarád. Jo, vlastně jo...já ho zvala, vzpomínam si. Ale teď ho jakoby hlavně dotáhnul muj spolužák, kterej se strašně snaží, aby to mezi mnou a jim bylo zas v pohodě. Můžu říct, že sem byla vlastně ráda, že dorazil, když už sem ho teda pozvala. Byla sem kurva ráda, že dorazil vlastně kdokoliv. Fakt. Těch lidí, co přišlo, bylo strašně strašně moc.
Uvědomila sem si, že to vždycky myslim vážně, když řikam, že mam lidi okolo sebe ráda. Na tomhle večeru se ukázalo, že pravděpodobně nejsem lidem uplně u prdele, že mě maj rádi, že přijdou, když slavim narozeniny, že mi popřejou všecko nejlepší a překvapilo mě, že jich je kurva tolik moc! Já rozhodně nečekala, že spousta z nich vůbec přijde, páč sem si myslela, že většina z nich bude chtít kalit někde jinde (bylo fakt hodně akcí a koncertů) a že radši pujdou tam, páč to sou to takový ty lidi, co znam z hospod. Jenže ona jich většina přišla za mnou. Fakt hustý. A přišlo taky spousta mých starých známých, se kterýma sem felila třeba před rokem/dvouma a stejně dorazili! Kurva, nikdo si nedovede představit, jak moc šťastná sem ten večer byla! Taky příšerně na sračky, samozřejmě. Zrovna sme stáli venku na brku, když se v dálce začal vynořovat obrys, kterej poznam třeba na tisíc kilometrů. Neblížil se nikdo jinej, než muj bejvalej přítel. Trochu olol, ne? Minulej rok na mojí oslavu ani nedorazil, to sem za nim jela a tahala sem ho totálně vožralýho z jinýho podniku. A tenhle rok, ejhle! Paradoxy, paradoxy... Jenom mam takovej neklidnej pocit, že mi asi ani pořádně nepopřál, spíš jenom řekl něco jako: "Ahoj oslavenče", nebo tak nějak. To je fuk, vlastně...dáreček už mi dal minulej tejden, kdy sme nejdřív zas po roce propustili uzdu všem našim utopenym chtíčům a citům vůči sobě a den nato se pořádně, opravdově a předevšim v dobrym rozešli. Jojo, tak se to dělá. No největší dilema tohohle mýho večera stejně bylo to, u jaký skupinky lidí sedět. Chvíli sem seděla dokonce sama s bejvalym šoustkamarádem, to už bylo v době, kdy většina lidí odešla. A normálně sme kecali, dokonce i příjemně. Jako...dva normální lidi. Hustý, ne? Ten to nakonec taky docela brzo zabalil a odešel spát. Meh, nic nevydrží. Rozhlídla sem se kolem, kurva, kde sou všichni? Jo, aha. Asi si vzpomínam, jak se jich se mnou pár loučilo... No nic, je čas se posunout dál. Zbyli sme tam všehovšudy tři. Já, kamarád a holka, kterou sem absolutně neznala, přísaham. Chtěla sem jít za pár lidma, už sem mohla. Oslavenec přece opouští oslavu jako poslední, nejsem takovej chcípák, jako třeba muj bejvalej, kterej ze svojí oslavy odešel asi tak tři hodiny předtim, než skončila. Nebo kamarádka, která slavila právě minulej tejden na privátě a v polovině noci se rozhodla, že prostě pujde spát. Hehe, ne, já to táhnu do konce. Předtim, než sem ale odešla, tak na mě začal mluvit barman a začal o tom dortu. Jestli mě nenapadá, kdo to přinesl. Já (už notně vožralá) povídam, že fakt netušim. Tahala sem z něj minimálně deset minut, aby mi teda řekl, kdo to byl, když už o tom sám začal mluvit. Podvolil a prozradil mi, že to prej přinesla moje matka. What!?! Seriously?!? No, nene... Prej tu byla odpoledne a nechala to tady. Já jí sice řikala, že tam budu mít oslavu, ale tohle sem nečekala, fakt že ne. Nehledě na to, že já dorty opravdu nežeru. No, co...asi jenom chtěla udělat radost. Hlavně mi barman, řikal, že jí nemam řikat, že mi to řekl. Haha, tak ne no. Proč bych taky měla. Ale moji vožralý kamarádi vypadali, že jim ten dort chutnal.
Za přibližně tak půlvteřinu, co sme vyšli ven mi volá kamarádka, že za chvíli dorazí. Chvíle to nebyla, mezitim sme stihli vypít část toho krabicáku a muj kamarád se s tou holkou, kterou sem neznala stihli dost voblizovat. Dorazila teda další část lidí a tak bylo nutný jít zpátky a dát si eště pivo. Dostala sem samozřejmě narozeninovýho hobla, div se mi neudělalo špatně. Stále eště ale držim to, že z chlastu nebliju, takže pohoda. Ty lidi jeli z koncertu. Na tom místě byla nějak slevněná zelená, nebo co, na což doplatila jedna kamarádka. Ta o sobě doslova nevěděla. Táhli jí dva kluci, nedokázala chodit. Pak jenom seděla/spala opřená o topení. Je vtipný, když lidi na párty vytuhnou. Dá se pak s nima dělat cokoliv, malovat po nich, oblepit je lepící páskou, oholit jim obočí, whatever, ale tohle...stav, ve kterym byla ta kamarádka už bych popsala spíš jako: "Neměli bysme jí kurva zavolat záchranku?". Naštěstí se žádný takový hroty nekonaly. Byla jenom prostě hodně v prdeli, pár lidí se o ní staralo a já se pořád eště dobře bavila. Kamarád mi donesl další pivo a byla eště sranda, jenom se část lidí střídala v péči o našeho malého vožralu. Objímala záchodovou mísu, mlela sračky a tak, jinak fakt dobrý. Reagovala na slova, takže v pohodě. Začali nás nenápadně vyhazovat. No jo, kurva...třetí hodina ranní. Okey, tady to balíme. Venku se eště nějak dlouho řešilo, co se udělá s přepitou vílou. Tágo, netágo, dotáhnout domu, bydlí mimochodem nedaleko, nevim... Stalo se, že mě kamarád začal přemlouvat, ať jdem eště někam na pivo. Já si řekla, okey. Mam přece kurva devatenáctiny, nebudu končit noc v ubohý tři hodiny! Oddělili sme se od skupinky lidí okolo opilé víly a vyrazili na tramvaj do jedinýho podniku, z kterýho nás určitě nevyrazí ani v tuhle boží hodinu.
Byla sem vožralá, jak zákon káže. Už se mi to dlouho nepovedlo. To ty panáky... Moje opilost byla ve stavu, že vim, co dělam, ale nepamatuju si každou větu a každou věc, co se stala. Muj mozek zalitej ethanolem dokázal všecko vstřebávat tak nějak přirozenějc, tak sem ani neřešila moc fakt, že je jasný, co za úmysly se mnou onen kamarád má. Ale pozor, to nebyly úmysly typu: "Vošukam tě a už tě nikdy nechci vidět", jeho úmysly byly mnohem horší.
Tenhle kluk už mi nějakou dobu píše. Známe se přes mýho bejvalýho, je to jeden z jeho mnoha známých/kamarádů. Je mi jasný, co si o mě myslí, ale tohle sem nečekala. Eště důležitej fakt je ten, že se onen chlapec před pár tejdnama rozešel se svojí holkou, vlastně ona se rozešla s nim. A mě ho bylo opravdu moc líto, jak sem ho někdy nedavno viděla, jak kvůli ní brečí u stolu v hospodě a jeden jeho kamarád ho uklidňuje. Působí na mě totiž jako fajn kluk a...nemam ráda, když sou lidi nešťastný a já nemam důvod se radovat z toho, že sou nešťastný. Ten chlapec je taky i docela hezkej, jako nikdy bych si nemyslela, že se mi může líbit takovej kluk jako on ale jo, fyzicky se mi líbí. Má hezkej obličej a (jak už to u mě bejvá...věc, který si u kluků všímam asi nejvíc) oči. Neni na něm nic super extra, ale je hezkej. Tak sem jeho větu o tom, jak se mu strašně moc líbim, kerou na mě vybalil, když sme následně už seděli u toho piva, vzala tak nějak jako...začala sem se chichotat. Jak kráva. Ono to gradovalo. Začal něco mluvit a najednou byl u toho, že mě miluje.
...
A teď střízlivě. To mi všechno začalo docházet až druhej den. Z toho "jednoho piva" sme odcházeli v šest, jeli sme už metrem, takže jo, moje devatenáctková párty byla skvělá. No, jenom to završení sem nečekala až tak pompézní. Zkráceně- je do mě zamilovanej už od tý doby, co mě poznal přes mýho bejvalýho. A udělal by pro mě fšecko na světě. A prej mu mam dát šanci, že mi ukáže, že to za to stojí. A že sem ta nejkrásnější bytost, co kdy potkal. A že nechápe, jak sem mohla chodit se svym bejvalym. No, víc šokovanej eště byl, když sem mu prozradila, že náš rozchod byla jeho iniciativa. Asi si celou dobu myslel, že sem se rozešla já se svym bejvalym, ne on se mnou. Tohle je nějakej všeobecnej omyl, co v okruhu těhlech lidí panuje. Vytřeštil oči a nechápal, pak třeba půlminutu opakoval, jak mohl muj bejvalej nechat tak úžasnou holku. No, ale abych se k tomu vrátila...prostě sem eště nikdy během pár hodin nezažila takovej emoční storm, co na mě tenhle kluk vybalil. Myslel to vážně. Jo, byl sice uplně na sračky, ale taky to neni ten člověk, kterej neví co řiká a dělá. Moje reakce byli samozřejmě takový, že vlastně...jo. Líbali sme se, usmívala sem se na něj, páč mi to přišlo fascinující a koukala sem se do jeho modrých očí, páč se prostě ráda koukam do modrých očí. No a to sem mu mimochodem řekla, že se mi líbí jeho oči. Já jenom moc nevim, co mam kurva teď dělat. Chlapec mi samozřejmě psal eště asi hodinu po tom, co sme se rozloučili. Že se omlouvá, že to na mě tak vybalil, ale že to v sobě už nemohl držet. Pomoc. Myslel to vážně. Zamilovanej kluk. Pomoc!

S timhle bude eště prča a teď to vůbec nemyslim, tak, že udělam nějakou sviňárnu, naopak. Nechci dělat vůbec žádnou sviňárnu, nemam nejmenší důvod, mam toho kluka ráda, nejsem zamilovaná, ale mam ho ráda a nechci dělat sviňárny. Já jenom, že eště bude všeobecně prča, páč je tu ten další, co mi sice neřekl, že mě miluje, ale dost intenzivně mě uhání. A je mi sympatickej. Hodně.
Doprdele, muj život je černá komedie. Ale lepší, než kdyby se nic nedělo. Nestěžuju si. Hustě nám ten devatenáctej rok života začal, fakt hustě... Jenom sem zas zvědavá, jak tohle dopadne.


Mam v píči, hlavně se z toho neposrat. Už nikdy se z ničeho neposrat!

Lístky na Iggyho samozřejmě mam. Stejně, jako lístky na Paula McCartneho. Lístky na AC/DC nevracim, i když přijede Axl. Udělam ohledně tohohle eště nějakej bordel/protest, něco vymyslim. Můžu si vybírat z dvou kluků. A předevšim, je mi to celý uplně u prdele, páč nejsem zamilovaná ani do jednoho z nich, sou mi jenom sympatický. Lucky girl.
No, ale předevšim, pravidlo č.1: nikomu v tomhle případě neublížit. Pravidlo, co mu eště předchází a je důležitější: hlavně neublížit sobě! Hihi hi. To je postmoderní román jak svině, ciwe, ten muj život. Možná spíš post post moderní. Páč to prostě nevymyslíš...
Ámen
Rokenrol vám všem

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 14:12 | Reagovat

Spíš bych jako měla držet hubu, ale řeknu to. Že tvoje máma má pravdu a zákony na nechávání dětí někde na konci ulice jsou taky jen protože lidi jako ty (třeba) by je tam nechali, když to teda není protizákonný.
Oslava teda fakt filmová, jen škoda, že už je to okoukaný. Taky jsem měla takovou, celkem omlyem, byl to koncert. A pak jednu, o kterým jsem ani nevěděla a dorazila jsem fakt překvapená co tam dělaj - ty lidi, co znám já a oni vzájemně ne - spolu.
Lístkama se jako obvykle rozmazluješ a já s žalem vzpomínám na dobu, kdy jsem taky tohle všechno mohla mít.

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 22:34 | Reagovat

[1]: Já bych je teda v prvý řadě neměla. Předcházet fatálním důsledkům je občas výhodný.
A vůbec, tohle je tak absurdní přemejšlet o situaci, že by se moje krásná plochá děloha stala krmníkem pro nějakýho vetřelce, až se z toho cejtim tlustá!
To jó, oslavy jsou fajn. Ono je vždycky co slavit, když člověk správně hledá.
Já spíš jsem rozmazlována. Ale teda, ta suma za McCartneyho je moc. Kdyby bylo asi jenom na mě, tak na ten koncert ani nejdu. Přijde mi to už přes čáru. Ale tak, lístek mam, nebudu si přece stěžovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama