Dvacátéčtvrté nanebevzetí

23. června 2016 v 19:04 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Vidět naživo jednoho z brouků se mi podruhý v životě už nejspíš nepodaří. Paul McCartney navštívil Prahu. A já jeho koncert. Bylo to víc, než skvělý...

Na koncert sem původně vůbec neměla v plánu jít a to z jednoho jedinýho důvodu- astronomická cena lístků na stání u podia, případně dalších lístků, jako třeba na sezení někde blízko. Na to sezení se to snad pohybovalo okolo pěti litrů (!) a na stání u podia snad litry tři. To mi přijde moc. Nejvíc, co sem kdy za koncert platila tady v ČR tak bylo stání u podia na Rogera Waterse okolo dvou a půl litru. Teď si za to můžu dát facku, moje matka se jednoho krásného dne rozhodla, že když sou Sabbath tohle léto beznadějně vyprodaný na stání u podia, koupila mi takový to VIPčko, kdy je to nazvaný jako přednostné stání u podia a k tomu se dostává nějakej merch. Stálo jí to pět a něco litrů. Moje matka je magor. Tohle sem po ní opravdu nechtěla, ale na ty Sabbath tahle zblízka se těšim jak malej fracek do hračkářství. To bude lepší než minule v první lajně. Stejně tak sem nechtěla tenhle koncert. Jenom kvůli principu- je to kurva moc. Organizátoři tu cenu natahujou až příliš. Což mě dostihlo hned potom, jak koncert skončil. Zcela upřímně prohlašuju, že bych šla eště jednou. Nebo třeba třicetkrát. Nebo třeba bych si i zaplatila za to stání u podia. Kdybych jenom tušila, že to bude tak skvělý a dokonalý, jako to bylo...
Nespěchala sem tak, jako obvykle na koncerty spěcham. Když nejde o první lajnu, jde o hovno. Takže sem si v klidu upravila vlasy a dala do nich korálky. Vyrazili sme i přes matčino krafání docela pozdě. Matčino krafání zesílilo, jakmile uviděla před O2 arénou neskutečný davy lidí, co se snažili dostat dovnitř. Šlo to pomalu a koncert oficiálně začínal už za půl hodiny. Někde tady v tom davu je i moje drahá kamarádka...ne, asi opravdu nemá cenu jí hledat. Díky mojí šikovnosti a ostrým loktům sme se s matkou do arény nedostaly uplně mezi posledníma. Bylo vtipný, jak sme obě automaticky namířili ke vchodu, kde pouštěli na stání u podia. Hehe, zvyk je železná košile. V našem sektoru už bylo hafo lidí, logicky. Prorvaly sme se až k místu uplně na straně, tam kde sou takový ty černý zábrany. Měla sem si vzít podpadky, opravdu vidim uplný hovno. Stoupal ve mě takovej ten pocit: "Jo, kurva...dneska uvdim naživo McCartneyho!" Sedla sem si na zábranu a čekala, než koncert začne. Rozhlížela sem se po aréně. Na sedačkách byli lidi 60+. To je super, to je tak super a roztomilý!
Začal. O půl hoďky pozdějc. Velký sir McCartney vylezl na podium a spustil. It´s been a hard day´s night! Výbornej přípravnej song. Dobrá volba, jak lidi nažhavit. Je to pro mě překvapení, nekoukala sem na setlist, co se bude hrát. Och můj bože. On je tady. Je skutečnej. Je naživu. Najednou do mě něco strká zezadu, jak tam sedim. Nějakej zmrd ve žlutý vestě. To samý dělá lidem, co sedí okolo mě. Prej ať slezeme dolu. Tak sem slezla, nasrala se (co mi kdo bude kurva něco nařizovat) a za pár vteřin sem zas byla nahoře a s připravenym foťákem. Ten zmrd přišel za chvíli zase. Tak se ho ptam proč. Prej je to zakázaný. A lidi přes nás nevidi (lol, to je ale bullshit). A jinak neví, prostě se to prej nesmí. Posílam ho do éteru do prdele a slejzam. Páč začínam tancovat. To mě nepustilo až do konce koncertu. Stejně jako já začíná tancovat i postarší paní, co seděla na tom zábradlí vedle mě. To je super, to je prostě super. Po třetim songu, což bylo taky něco z jeho nejslavnější éry už vim, že tenhle koncet je skvělej. Ne, že je úžasnej. Fakt. Tohle mi bylo jasný po prvních deseti minutách. Po prvních deseti minutách člověk věděl, že udělal kurva dobře, že si ten lístek koupil. Matka vypadala stejně nadšená jako já, ne-li víc. Zvedá telefon a volá babičce, aby kousek koncertu slyšela. Štve mě, že babička na ten koncert nešla, nějak to nevyšlo. A to mohla přijet. Babička neni taková kyselá prdel jako děda, kterej prohlásil, že má sice McCartneyho rád, ale ty prachy by za koncert nedal. Nebýt tohohle dědova kecu, tak se vsadim, že by babička přijela. Určitě by byla nadšená, stejně jako když sem jí tenkrát vzala na Erica Claptona.
Řikam, že po prvních deseti minutách člověk věděl, že neudělal s koupí lístku chybu, hlavně protože Paul od začátku měl naprosto perfektní komunikaci s publikem. Počínaje srozumitelným "Dobrý večer" až po několik dalších vcelku srozumitelných slov. Připadá mi sympatický, když se umělec snaží našprtat alespoň něco v jazyce země, do který přijel. Je to takový...milý a lidi to nachne. Viděla sem ho ve skutečnosti hodně malinkýho, víc sem ho pozorovala na těch velkých projekcích, ale...tyjo, ten člověk vypadá, že nezestárnul. Ta energie, co z něj celej koncert sálala, byla až neuvěřitelná. Působil dojmem šedesátníka, ne člověka, co má za tři dny oslavit čtyřiasedmdesátiny. Má mladý oči, opravdu. Hodně mladý oči. Je vidět, že se o sebe hodně stará a že na sobě hodně maká. Musí mít fakt dobrou fyzičku. Celej koncert se nezastavil. Střídal nástroje jak divej, do toho podal úžasnej výkon a stihnul dělat fórky a komunikovat dokonale s publikem. Skoro tři hodiny. Neskutečný. Opravdu nevim, jak jinak to říct. Byl neskutečnej.
Výběr songů byl skvělej. Jak řikal McCartney na začátku: "We´ll give you something old, something new and something between." Pro mě to bylo eště speciální tim, že tohle je jeden z mála koncertů poslední dobu, kde se mi zas podařilo se rozbrečet. Samozřejmě okamžitě při Here Today, jakmile začal mluvit o Lennonovi. Ale brečela sem spíš i kvůli svojí situaci. Kvůli tomu, že sem možná ublížila Oi, kterej je do mě skutečně zamilovanej a to sem nechtěla. Právě přitom mě napadnul onen skvělej plán s dopisem pro Oi, jak sem mi i druhej den podařilo uskutečnit. Další moje emotion chvíle nastala při Something, kde šlo zase o Harrisona. To bylo eště silnější, než při Here Today. Vlastně celou dobu se mi při koncertě chtělo hodně brečet, ale je fakt, že většinou to bylo z euforie a nadšení. Nevim prostě...na mě zase padla strašně hipízácká nálada, jak kdybych byla na kouli a půl a měla pocit, že miluju všecky okolo sebe. Přiznam se, že sem na Oi myslela ten večer víc, než obvykle. U spousty songů. Když už nevyčaruju svojí lásku k němu, musim se s nim alespoň důstojně rozejít. Jo, to pujde. A obecně...life is very short and there´s no tiááá ááá ááájm for fussing and fighting, my friend. Klasicky, u Hey Jude sem opravdu měla pocit, že sem si dala asi nějaký koule a nevim o tom. Taková ta...vesmírná sounáležitost, co člověk cítí jenom, když je sjetej. Nebo na koncertě. Jo. A celej závěr, kdy zaznělo Live and Let Die (samozřejmě s klasickym ohňostrojem) sem už taky měla pocit, že vybuchnu štěstim. Jenom možná na ten uplnej konec bych radši místo Yesterday slyšela například You Got To Hide Your Love Away. Ale to je muj osobní problém, že nemam ráda Yesterday, přece jenom...kdyby o to O2 aréna plná starších lidí byla ochuzená...to by byla škoda.
Velký plus taky patří doprovodný kapele. Skvělý. Je vidět, že na sobě hodně makali. Ostatně, dokonalost jako z americkýho filmu už doplnilo jenom to, že na podium na konci koncertu nastoupil jakýsi pár, oba dva z Francie a s prosbou, aby je McCartney oddal. Jo, ten týpek požádal svojí holku o ruku tam na podiu. Awww. Blila bych dojetim. Nebo spíš jenom tiše závidim. Oba dva se mohli s Paulem obejmout a já ne. Kvalitu koncertu nakonec stejně podtrhl fakt, že jakmile McCartney nastoupil na podium podruhý na přídavky, stoupla si celá O2 arena. To je úkaz, kterej sem viděla podruhý v životě tady v Česku. Poprvý to bylo jenom na tuzemský Lucii. A že sem těch koncertů prolezla opravdu požehnaně. Celá O2 aréna plná starých lidí si stoupla a minimálně poklepávala nohou do rytmu. I takový ty místa uplně nahoře, odkud je hovno vidět! Dokonalej zážitek.
Paul děkoval publiku, že je skvělý a myslim, že měl proč. Je vidět, že opravu ví, co dělá. Nejenom proto, že po něm někdo hodil nějaký dva plyšový medvídky, asi k narozeninám, ale postavit na nohy celou O2 arénu...to se podaří fakt málokomu. Paul McCartney dokázal, že je prostě Pan Hudebník s velkýma písmenama na začátku, možná i s Caps Lockem. Neživí se na svojí dávný slávě, ale tvoří. A tvoří dobře. Mam ráda, když má hudebník rád svoje fanoušky. Po tomhle koncertě u mě stouplul jako umělec tak o stopadesát příček. Jo, klidně bych fakt zaplatila za stání u podia. Moje matka k tomu závěru po koncertě taky došla. Paul McCartney nepatří do starýho železa. A fakt ho obdivuju. Víc, než sem ho obdivovala. Hned potom sem jela domu, nikde nikdo nebyl v žádný hospodě. Začalo chcát jak prase. A já byla šťastná. A eště spoustu hodin přemejšlela o tom, jak byl ten koncert kurva dokonalej. To si chci zapamatovat. Koncerty, jako tenhle.
Aneb kdo o McCartneyho přišel, prišel o hodně...

Perfektní. Břečela sem. Strašně moc. ❤
Ámen
Rokenrol vám všem
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ang ang | Web | 24. června 2016 v 19:12 | Reagovat

u tohohle jsem si akorát představila, jaký by bylo jít na koncert mý oblíbený kapely: nějaký takový. hmh.
ale ne, fakt to zní skvěle.

2 Sunshine Sunshine | Web | 6. července 2016 v 21:27 | Reagovat

taky jsem tam byla a jo - stálo to za všechny prachy. a ještě za víc.
a brečela jsem asi půlku koncertu. Protože tam byl ON a protože působil tak mladě a dobře a sympaticky, mile, skvěle, úžasně, a protože ho miluju víc než dřív a protože mi to láme srdce, že to bylo dost možná poprvý a naposled.
A s tou Hey Jude máš naprostou pravdu. to byla prostě chvíle totálního souznění celý arény. i to stání na konci u Yesterday a tak. to jsem prostě asi ještě nezažila. Stejně jako ty starý lidi v sektoru, co sotva přišli opřený o berli, ale pak strašně ožili. Paul to holt umí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama