Drž hubu

31. srpna 2016 v 18:19 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Nakonec to leze ven. Budu tomu říkat, má cenu tomu nějak říkat? Ne, nemá. To "drž hubu" je samozřejmě adresováno mě samotné. Protože mám zavřená ústa, ale to hlasy v hlavě neutiší. Adresát je asi jasný, situace taky.

Z tohohle se asi potřebuju vypsat. Tyvole, tohle nikdy nikomu neukážu.
Jsem sjetá, vlastně ani nevím. Možná mám dojezd, možná ještě pořád fičím, kdo ví... Když si říkám o pomoc kamarádům, tak už je to znamení, že jí opravdu potřebuju. I když má dnešní žádost o pokec s naším společným kamarádem, který ho (Tebe? jak tady vlastně chci uvádět tvojí osobu?) zná déle a možná trochu lépe, než já, je přece jen žádost o radu, ne o pomoc. Pomoct si budu muset sama, ať už to dopadne, jak to dopadne.

Nejsem schopna si vybalit, přijela jsem před už nějakou dobou a smrdím, mám nemyté vlasy a všude slámu, vypadám, jako kdybych byla deset let na peří a přesto píšu tohle. A ano, opakuju se, ale je to kvůli tomu candyflipu, kterej jsem do sebe dnes v noci/nad ránem hodila. Nepomůže mi se vyspat, mám strach. Cítím se totiž, jako kdyby se mi teď vrátilo období, kdy jsem měla deprese a nebylo to moc hezké období. Mám strach, nemůžu se vyspat a vím, že kdybych se nesjela, tak se takhle cítit nebudu. Není to ani bad trip, ani dojezd, nejhorší je, že vím, že to jde ze mě To je to. Neumím ten stav pojmenovat. Za to ve skutečnosti žádné látky nemohou, jen já sama. Už dost týhle omáčky.

Miluju tě, to je všechno. Bližší informace mi o tom vlastně ani nejsou známé. I když bych je ocenila, ve skutečnosti jich není třeba. Pravděpodobně, co taky dodat, když se člověk zamiluje. Jsem zamilovaná. Jsem zamilovaná, jako kdybych se zamilovala poprvé. Jsem zamilovaná a to přehlučilo všechny ozvěny mých minulých zamilování, je to hnusný, je to tak strašně hnusný. Jako kdyby to snad mělo znevážit všechno to, čím už jsem si prošla. Ze zkušený děvky voprejskaný zezdola zezhora hnisem tohohle světa je lusknutim prstu zase růžolícá panenka (ačkoliv jsem jí nikdy nebyla, protože jsem přičmloudá), která neví, co si má s nastalou situací počít. Je to kvůli tomu, že pláču. Já se naučila neplakat, kvůli takovýmhle sračkám, který ve skutečnosti v hloubi duše nenávidím, ale potřebuju. Ten pocit je totiž k dostání jen tam, kde přesně je. Nic ho nenahradí, nic. Leda tak kulka do hlavy.

Co je nejhorší? Mohla bych to vyřešit, mohla bych to vyřešit nejsnadněji, co to jen jde. Mohla bych ti dát vědět se žádostí, zda-li bychom se nemohli vidět. Jen tak. Povídat si, být v hospodě s kamarádama, pít pivo a prostě se jen vidět. Samozřejmě, celou svojí duši bych dala za to, abychom se mohli vidět jen sami. Zamilovat se je sračka, uspokojit hloupý nutkání jenom pohledem na objekt zájmu je sračka, já to vím. Nesnáším to. Přesto, chybíš mi a ani nevíš, jaký úsilí jsem musela vynaložit, abych ti to tenkrát v neděli, než jsi odjel na Slovensko, mohla říct. Byla jsem opilá a to by měly slova lítat z huby, jako když se másla ukrajuje, ale přesto jsem se rozmýšlela několik minut, jestli mám, nebo nemám. No, oba víme, že jsem to nakonec udělala, tedy...myslím si, že to oba víme. Byl jsi vožralej, jak dobytek. A když jsem ti psala ze Španělska, to bylo jen z toho důvodu, že jsem měla pocit, že jestli to neudělám, tak vybuchnu. Haha, teď se tomu sama směju, protože Allahu akbar. K tomu se asi ještě vrátím, ohledně teroru. Nebo ne, udělám to už teď. Nepoznala jsem prozatím ve svém krátkém životě většího teroru, než být zamilovaná a teď si za tuhle větu dávám facku *plesk pravou rukou asi tak před patnácti sekundama, protože jsem tu pravou ruku musela zdvihnout z klávesnice*, jelikož jsem si vzpomněla na všechny nešťastné lidi sužované válkou v Sýrii a vlastně...všema válkama kdekoliv jinde. Možná bych to potřebovala, abych přestala myslet na sračky, jako na lásku a myslet si, že je to snad reálný problém v poměru s tím, že možná už nikdy neuvidim svojí rodinu, protože se může stát cokoliv v nestabilním regionu, jako je tenhle. Ale co je komu do toho, není přece reálnějšího problému, než ten, který sami pociťujeme a mám pocit, že tomu mému problému se nevyrovná ani válka, ani genocida v Rwandě, ani genocida za druhé světové ani... *plesk, zase pravou rukou*

Víš ty co? Nikdy bych ti to nedala přečíst, nikdy. Přes všechno, co k tobě cítím mám ještě stále potřebu si před tebou na něco hrát. Snad abych...tě zaujala? Abych tě zaujala ještě víc, podívej se na mě, jak jsem drsná, samostatná, dospělá žena a podívej na ty krásné věci, co ti mohu nabídnout, hmotné i nehmotné! Snad taky proto, aby sis se mnou nebyl moc jistý, abych se nestala podrážkou tvých bot, rohožkou před tvým pokojem a matrací na tvé matraci, kterou můžeš kdykoliv dotáhnout vožralou k sobě domů a dělat si s ní, co chceš, případně se ti ta vožralá kráva nasere domu sama! Je to komické, moc komické. Chtěla bych, aby ses nebál, aby moje uši slyšeli cokoliv, jakoukoliv záležitost, co se tě týká, aby ses to nebál přede mnou říct a přesto před tebou nechci zcela odhalit, co se ve mě všechno pere. Proč? Asi ze strachu... Co kdyby tě to vyděsilo? Co kdyby tě vyděsilo, že na mě krom hezkýho ksichtu, dlouhých vlasú, velkých očí, růžových rtů, dlouhých nohou a zadku a kozách a kundy neni pranic obdivuhodného? Co obdivudného...snad ještě něco, co by ti stálo za to, abys tomu věnoval více pozornosti, než obdiv? Nic. Jsem hnusnej alkoholik a závislák na všem možnym i nemožnym. To zas taková negace není, všichni tady přece chlastáme jak duhy. Ty taky. Jen já do toho ještě občas zobu různý jiný svinstva, no. Na tom nezáleží. Přesto všechno...není ve mě krom orgánů (Zdravím, jak asi fungujete? Vím, je to těžké, když jsem píča...) vůbec nic. Už snad ani ta prázdnota tam nebude, i když tím si nejsem tak jistá. Mám jen strach, že pokud by ve mne nezbyla ani ta prázdnota, tak už nemám ani duši. Dostávám se k tomu, co jsem říkala o pár řádek výše, cituji: "Samozřejmě, celou svojí duši bych dala za to, abychom se mohli vidět jen sami." Duši? Svojí duši? Mám snad něco dražšího? A já bych byla schopna to zaprodat to nejcennější, co mám, zaprodat svojí duši jen kvůli druhému člověku, kvůli stejnému lidskému hnusu, jako jsem já sama? Samozřejmě, budeme-li uvažovat jako rozumní lidé, obzvláště studenti našeho společného oboru s odstupem, mám tou duší na mysli sama sebe, ne něco, co po mojí smrti bude chodit strašit lidi, kteří mi za života ublížili a překřtí se to na "duch". Sama sebe zapomenout kvůli vidině, ve které hraje prim nějaký jiný člověk, než já? To se nám sobcům přece nelíbí! A co je na sobectví špatného? Nic, sobectví je užitečná věc. Já jsem sobec a ty taky, i když jsem získala dojem, že ty budeš přece jen o něco větší sobec, než já. A víš co? Závidím ti to, závidím ti to z celého srdce. Ostatně, to je jedna z vlastností, co mi u tebe imponuje. Chtěla bych, aby ze mě byl mnohem větší sobec, než jsi ty, nebo než je kdokoliv jiný. Jenže já nejsem. Ne v momentě, kdy se zamiluji. Považuji celou záležitost s láskou za zhoubnou, ať už jsou moje zkušenosti s tímto dobré, či špatné, přesto považuji lásku za zhoubu, když na to přijde. Když na to přijde a když je toho moc, třeba jako právě teď. Musí to ven, všechno. Pokud se s tím umí zacházet, je láska, i ta partnerská, krásná věc. Pokud člověk nezakopne a nespadne do sraček jako chybíšmichybíšmichybíšmi. To ve velké míře způsobuje závislost. A závislost způsobuje omezování. A já omezování nemám ráda. Ne, nenávidím ho. Ale když tenhle cit vyklouzne jako mýdlo z rukou, je zle. Čím dál díky tomu získávám pocit, že láska je skutečně jako drogy. A teď jsi mi lajknul píčovinu, co jsem sdílela na fejsbůku a já z tahle pitomýho gesta, z blbýho kliknutí mám snad dojem, že na mě myslíš. Haha *facka, zas pravou rukou*.

Je to protože si já nejsem jistá právě tebou. Fascinující, jak tyhle mechnismy fungujou. Jsi neuchopitelnej, nepolapitelnej, jednou jsi a jednou nejsi. Ano, imponuje mi na tobě i tohle. Imponuje mi na tobě spousta věcí, až se sama divím, kde je nacházím, když tam vlastně možná ani nejsou. Hrozný je, že vždycky můžu být podrážkou tvých bot, rohožkou před tvým pokojem a matrací na tvé matraci, kterou můžeš kdykoliv dotáhnout vožralou k sobě domu a dělat si s ní, co chceš, případně se ti ta vožralá kráva nasere domu sama. Snižovat sama sebe před druhou osobou...chce se mi blejt. Už jen jak o sobě takhle mluvím. Jako kdybys byl snad něco víc, než já. Jako kdybych se musela ponižovat, abych tě zaujala a dokázala ti, že jsi lepší, než já a že si tě nezasloužím! Přitom jsi možná ještě větší sketa, než já (kdo ví) a navrch jsi ještě tlustej a hnusnej no a co, já tě stejně miluju. Jsem si jen jistá tím, že bys mi neublížil. Ne vědomě a přímo. Tedy, věřím ti a doufám v to.

Proč to všechno dělám? Je to snadné, nenávidím se. Nemohu milovat sama sebe, když kouřím, piju, fetuju a miluju, dělám vše proto, abych si zhuntovala tělo, mysl a co nejdřív chcípla. Nenávidím se, protože miluju. Nenávidím se, protože jsem schopna milovat druhého člověka víc, než sama sebe. Nenávidím se, protože tohle je pocit, který nedokážu ukočírovat, narozdíl od všech špatných stavů z bambiliónů drog, které ukočírovat ještě jdou. To je jediný rozdíl, který dokazuje, že láska ve skutečnosti žádná droga není a že si ji nemohu dát lajnučku do jedné i do druhé dirky. Dírky mám na mysli nosní. I když bych krystalicku podobu lásky přirozeně ocenila. Kéž by se jen dala koupit u kouzelné babičky. Možná by mi to pomáhalo takhle řešit. A vím, že zítra to bude dobrý, ale to zase kvůli drogám. Budu tě milovat pořád stejně a pořád stejně mi i budeš chybět, jen už to zvládnu emočně určitě líp. Jestli ne, tak se zabiju *plesk protože nevim, jestli jsem tohle konkrétně myslela vážně, ale mám strach, že ano*. Nechci vracet čas a do období tohohle svého nečasu se vracet nebudu za žádnou cenu.

Ale učíš mě hodně věcí.

Bože, takovej záchvat jsem neměla...velice, převelice dlouho. To je špatný. Když se děje tohle, tak je to se mnou špatný a já to vim a nemůžu dělat nic. Protože tě miluju. A ty odstavce předtím jsem si mohla odpustit *plesk*.

Snad nejsem zas tak velká píča, abych ti to někdy poslala.


Nikdy neříkej nikdy, nejsem ponaučena ani po tisící. Ukazuju.


Tuhle. Protože je krásná a já pláču. A teď si jí jdu zahrát na kytaru. Až dopláču.

Proč? Protože jsem teď po dlouhé době měla pocit, že se chci zabít. Sama sebe. A to je flashback horší, než tenhle dojezdovej bad trip, co právě mám. Tfuj.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. září 2016 v 0:37 | Reagovat

Sjetá budeš, až tě sjedu. :)

2 Paralela Paralela | E-mail | Web | 2. září 2016 v 18:46 | Reagovat

♥ božský kýč, Poděsko. To dopadne dobře, jo dobře. Asi jako všechno. Takže možná spíš ne, ale ty budeš mít památku na tenhle pocit, který se koupe v malinový šťávě.
Vůbec nemusim fetovat, kouřit a chlastat abych měla stejný pocity. Takže to nemůže být takový hřích, žejo.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 3. září 2016 v 11:59 | Reagovat

[1]: Pochybuju. Nikdo neni mocnejší, než špatně zkombinovaná chemie.

[2]: Božský bude, až si dam Ayahuascu. Už to dopadlo dobře, jenom člověk trochu občas přebere. Já přebrala dost, víc, než kdykoliv jindy. Díkybohu, že jsem to zvládla. Špatná zkušenost s fetovánim, taky zkušenost, žeano.
Já kdybych měla zase tyhle pocity bez příčiny, zfetování, nebo zlití se, tak bych se zabila. Už nechci, aby se u mě tyhle stavy za střízliva opakovaly. Jednou stačilo. Bohatě. Díkybohu se mi to nevrátilo napořád ani po tomhle bad tripu.

4 stuprum stuprum | Web | 3. září 2016 v 20:13 | Reagovat

[3]: Ukážu ti chemii, na jakou nezapomeneš, jestli dovolíš. Fantasmagorii. Konečně tě začne bavit život bez té přiměsi flagelanství. Dávám ti možnost se stát autonomním dealerkem své vlastní extáze. :D

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. září 2016 v 11:49 | Reagovat

[4]: To znamená, že mi seženeš DMT?

6 Ilma Ilma | Web | 9. listopadu 2016 v 20:38 | Reagovat

Kdyz ma clovek doopravdy rad, zopakuje stejnou chybu klidne tisickrat...
Neponauci se. I když trpí..
Ta zasraná chemie neni dobry vychodisko. -_-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama