Štěstí střídá smrt, smrt střídá štěstí (1)

1. srpna 2016 v 18:13 | Pražský poděs |  Blitky
Tak tohle byl velice výživný víkend ten minulej. Trochu se mi to protahlo na víc, než jenom na víkend. Ani moc nevim, co prostě...jak říká nadpis. Moje hlava mi samozřejmě věci, co se okolo mě dějou nějak nebere, ale to už je věc, na kterou sem si musela zvyknout, když žiju takovej život, jakej žiju.

Je po Mighty Sounds. Stejně, jako je po mém zvířátku. Ano, eště předtim, než začnu o úžasném festivalu, tak zmínim úmrtí mé drahé potkanice. Dostanu se k tomu, až budu zmiňovat další okolnosti, ale je fakt, že sem nasraná na veterinářku, ke který sme s ní chodili. Předtim, než sem odjela na fesťák sme jí vzali k doktorce, aby jí poslechla, jelikož sem měla pocit že zase špatně dejchá. Doktorka jí dala antibiotika. Doktorka mohla poznat, že už zvířátkou dlouho nevydrží. Doktorce mohlo dojít, že nemá cenu jí dávat další antibiotika a že bude lepší jí dát smrtící injekci. Doktorka ale dala antibiotika a moje malé zvířátko po třetích antibiotikách, který se cpou do jeho malýho tělíčka během tak krátkýho života, chcíplo. Je výsledku by to bylo stejný, samozřejmě. Jenže muj potkan se udusil. Takže se trápila. To je na pytel. Chudák potkánek.

Na fesťák sem se těšila jak prase a nemohla sem se dočkat. Ani to mě ale neodradilo od toho, jít večer před fesťákem na pivo. Vytáhnul mě kamarád a bejvalej. Najednou tam bylo docela dost lidí a tak se to protahlo. A najednou byla půlnoc. A já zejtra musela ve dvanáct čekat s felákama na vlak. Je dvanáct a nejsem nabalená, snad ani tu krosnu nemam vytáhnoutou ze sklepa. Sem píča. Taky se mi podařilo se docela nalejt, ale domu sem dorazila brzo. Ne, nenabalila sem si. Nabalila sem si chytře až hodinu a půl před tim, než sem měla vyrazit z baráku. Organizaci svýho času zvládam na jedničku. Ale stihla sem sraz, takže v pohodě. Jeli sme s pár lidma a jel s náma i Oi se svojí novou slečnou. Je pravda, že i když mi na první pohled ta holka připadala dost fajn, tak teď už mi tak fajn nepřipadala. Zabrali sme si vlastní kupé a nevim, občas měla nějaký divný poznámky k tomu, o čem sme se bavili a celkově mi přišlo, že si připadala strašně nadneseně nad náma. Jelikož ona je o pár let starší, než Oi a tim pádem celkově starší, než my všichni. To je fuk, jako žádný hroty nebyly, byl to jenom muj pocit. Když sme dorazili do cíle, ty dva se od nás nějakym záhadnym způsobem oddělili. Neva. Nikdo z nás jejich zmizení neřešil. Přece jenom, mě osobně Oi řikal, že tam s náma nechce být, že tam chce být s tou holkou. Šli sme zařídit základní věci, jako vstup a najít naše feláky. Byl fakt hic. Po nějaký době sme se i dokopali k tomu postavit stan. Pomáhal mi ho postavit kamarád, kterej se rozhodl ke mně přisrat, jelikož neměl kde být. Je fakt, že stan mam vlastní a koupenej den před odjezdem, takže bych ho sama postavit určitě nezvládla. Možná zvládla, ale špatně. Potom přijel kamarád, kterej s sebou tahá skvělou věc- velkej stan, teda resp. takovou plachtu, kde se postaví pár stolů a pak tam může najednou felit několik lidí. Pomohli sme jim odnosit věci z auta a s pár lidma sme došli k závěru, že je čas na první festivalový brko. Přiběhla jedna holka, kterou moc neznam, viděla sem jí jenom párkrát, ale baví se se stejnýma lidma jako já a působí sympaticky. A hlavně…měla zbytek trávy. Já si na fesťák kupovala z finančních důvodů jenom gram a tak sem její příhoz ocenila. Dali sme si dost velký brko, sice sme na něj byli čtyři, ale stejně. Teď přišla první velice zábavná část. Nedaleko od festivalový louky se nacházel obchod. Velkej obchod. Velkej Kaufland. V obchodě maj alkohol. My už dlouho plánovali jít ten alkohol koupit, ale museli sme stavět ty stany a tak. Teď je ten čas. Vydali sme se do obchodu. Byl to sice jenom kousek, když se to tak vezme…ale, bylo vedro. A víme, co dělá hulení ve vedru. Eště, než sme dorazili do obchodu, tak nám bylo jasný, že sme všichni vypálený jak papriky. Místo trika sem si vzala jenom podprsenku od plavek, páč mi bylo fakt vedro. Po cestě do obchodu měli vystavený svoje plakátky katolický narušenci z hnutí stopgenocide.cz, který z duše nesnášim. Za prvý, u stánku proti potratům sem viděla vždycky samý chlapy. To je ujetý. Za druhý, líp, než oni by argumentovala snad i koza, kráva, nebo jakejkoliv jinej druh chovného zvířete. Maj v palici prostě uplně nasráno. Před pár lety sem se s nima bavila, když si tu svojí špatnou výstavu vytáhli před naší střední. Chuť profackovat je mě ani do teďka nepřešla. No nic, pořvávali sme na ně pár ošklivých slovíček a nebyli sme sami. Při nákupu sme zapomněli košík, kterej byl logicky potřeba při množství těch věcí, co sme kupovali. Byli sme fakt uplně v prdeli. Jen tak sme chodili uličkama mezi regálama a brali každou sračku. "Hele, nafuovací bazének! Hele, vteřinový lepidlo! Tim přilepíme *jméno mýho bejvalýho* ruku k užnevimcosmetovymysleli." Jo, nafukovací bazének sme nekoupili, ale přísaham, hodinu a půl sme tim Kauflandem bloudili, neustále se cyklili, vraceli se furt dokola a nejvipnější bylo, když si ty moji kamarádi kupovali nějaký sýry u pultu, kde musíš komunikovat s prodavačkou. Jak sme měli hulihlad, tak sme si koupili nějaký sladký sračky na cestu. Prostě zhulenej nákup byl geniální a navíc příšerná prdel. Nejlepší byli pohledy zmatených důchodců. Banda zhulených idiotů a jedna píča v podprsence. Samozřejmě…nebyli sme takhle v tom Kauflandu sami, myslim, že místní důchodci museli mít z alkovýprav festivalových lidí do jejich rajonu fakt vánoce. Prdel jaxviň. Podařilo se nám vrátit, to byla taky prdel. Všecko je prdel, když je člověk vypálenej. Donesli sme nakoupený alkohol do tábořiště, kam už stihnul za tu dobu dorazit muj bejvalej. Tyvole, my fakt byli strašně dlouho pryč. Za chvíli začíná první hvězda programu- Julian Marley! A na to je třeba se eště zhulit! Už sem byla ve stavu, kdy sem zvládla umotat další brko. Odpálíme ho až na koncertě. Jenže nějak se všichni rozutelkli a zůstali sme s kamarádem ve dvou. No, tak si dáme toho vrahouna v takhle malym počtu… Mimochodem, kupovala sem trávu od jednoho z nejlepších zdrojů co mam, takže moje brka byli opravdu vrahoun. Ne takový to hnusně vyndavací, po kterým člověk nemůže nic. To moje bylo zhulovací na úroveň mam dobrou náladu a směju se. Dobře, trochu s příměsí stavu: "Sem zhulenej jak prdel." Ale s tak velkou příměsí, že člověk tohle skéro může hulit pořád a nic mu není. A…nejlepší koncert na světě s timhle hulenim! S kamarádem sme se na tom shodli. Jo a taky…tenhle rok měly Mighty zařízený fakt skvěle světla. A nemysleli sme si to jenom kvůli naší zhulenosti, bylo to opravdu kvalitně nasvícený. Mighty začali v plný kráse. Z odpoledne byl večer, přestával bejt takovej hic a my už jenom…degradovali a degradovali a čim dál tim víc se na nás začínala usazovat Mighty patina. Zcela upřímně…byla sem ten večer na pár kapeléch, ale… nemam moc šajna, co to…jo, určitě bych si na něco vzpomněla. Jenom sem teď líná listovat v programu. Potom už si pamatuju jenom na to, jak sem hulila a hulila a hulila a…jo, to byl program noci. Někdy tak do půl třetí. V tom velkym stanu se objevil nějakej známej nějakýho nevim koho a jediný co dělal bylo to, že balil jedno brko za druhym. A neustále se to posílalo přes mě. Seděla sem a pozorovala okolí. Situace, co mi v jednu chvíli začala bejt podezřelá byla ta, že se muj bejvalej na muj vkus až příliš bavil s tou holkou, kterou moc neznam. Na druhou stranu…já sem v tomhle magor. Prostě sem na to až moc citlivá, i když ve skutečnosti se muj bejvalej takhle baví se skoro každou holkou. Navíc, co sem to tak pochopila, on tuhle holku zná dost dlouho a je to jeho kamarádka. Já sem jenom paranoidní na určitý projevy, co muj bejvalej dokáže k holkám mít. On tak lehce, lehoučce flirtuje s každou, ale je to možná spíš jenom fakt, že je to mileji člověk. Není v tom to, že by chtěl s každou šukat. No a mimochodem, chudák ta holka. Co mi pak vyprávěl právě kamarád, kterej se ke mně přisral do stanu- ta holka si dala kouli. Kouli od jednoho člověka, kterej většinou ty koule dává. A teď měl nějaký extra silný a neudělali jí vůbec dobře. Kamarád s ní trávil čas, když jí to najelo a prej ze začátku v pohodě, ale potom asi třikrát blila a poblila si i oblečení. Chudák. Tyvole, eštěže sem si ty koule taky nedala. Nevim, zcela upřímně…nějak sem neměla potřebu se sjet. Možná zejtra, ale nevim. Dneska sem byla připitá, vypálená jak paprika a bylo mi fajn. Tu noc sem se opravdu zhulila tak, jako už dlouho ne. Ani sem moc nepila, vlastně většinu chlastu, (měla sem jen dvě vína) co sem si koupila, sem si dala do krosny, aby nezteplal. Vypila sem si jenom pár pivek, snad jenom dvě. Seděla sem několik hodin na jednom místě, s nikym se nebavila a jenom přijímala brka, co se ke mě dostali. Jo a eště ohledně toho fetu, co se tam jel… Ty samý koule, jako ta holka, si dali i další dva známý, co spolu chodí. Pak se třásl stan. Šukali tam naprosto brutálnim způsobem. A já pak schytala to, že na mě nahý z toho stanu volali, ať jim prosím přinesu ze stolu zapík. Dozvěděla sem se, že ta známá měla několikanásobnej orgasmus…okey. Mimochodem, ten stan nebyl jejich a podařilo se jim ho nějak zbořit. Hehe. Šla sem spát, když už sem byla přehulená a mohla se zároveň už zvednout. Muj stanovej spolubydlící přišel do stanu chvíli po mě, eště si dával brko s nějakou holkou, co přišla. To sem si já už nedala, i když sem jim podávala dlouhej papírek. Náš fetopán tam eště jel nějaký krystaly, nevim, jestli to byl koks, nebo spíš dobře nadrcený emko a ani mě to nezajímalo. Vůbec, tu noc šli všichni docela brzo spát. Vyfetovanci padli překvapivě první a hlavně mě překvapil muj bejvalej. Takhle…kupovali sme si na něj v tom obchode odpoledne eště fixu, abychom ho mohli pomalovat, až zas vytuhne. Jenže…muj bejvalej vytuhával jenom chvíli a hned potom, co si to začal uvědomovat, tak šel spát do stanu. To je zmrd. Nu což, zejta je taky den, vlastně…párty.
V noci sem se sice párkrát probudila kvůli okolnímu hluku, ale vyspala sem se docela dobře, dokud mě nezačalo budit vedro. Měla sem pocit, že sem se fakt přehulila a že hulení nechci nějakou dobu vidět. To mě přešlo hned, jak ve velkym stanu začal někdo zas motat brko. Bylo nám vedro. A tak skvělej nápad byl se okolo poledne sebrat a vyhlásit výpravu na koupání v nedaleký řece spojenou s nákupem alkoholu. Dokud nebudou hrát žádný kapely. To první ráno bylo komický, široké okolí kamarádů, resp. ty, který felili v tom velkym stanu, vypadalo jako prdel. Jo, byli sme společenstvo prdele. Všichni tam okolo těch stolů seděli uplně polomrtvý a s příšernýma kocovinama, dojezdama,… A přitom nikdo nikoho neodsuzuje, každýmu je uplně jedno, jak kdo vypadá. Byl to skvělej pohled. Ať žijou fesťáky! K vodě sme se dohrabali až po nějaký době, jeden pitomec se nám ztratil v Kauflandu. Cestou sme objevili zajímavosti, na nějakých sídlištích v Republice se fakt zastavil čas… Rok sedmdesát pět třeba. Neskutečný. Voda byla požehnání z nebes v tom vedru. Řeka byla ledová. Na první vlez. Jenže jak už to tak bejvá, šli sme do vody jako první dvě holky, já a ta holka, kterou sem teď už znala trochu líp. No a nějaký neznámý frajeři vevnitř v řece na nás začali cákat. Můžu říct, že koupání bylo super. Muj bejvalej si dělal prdel ze svýho pivního panděra, já si dělala prdel z panděra jednoho kamaráda, všichni si dělali prdel z panděra jednoho kamaráda. Navzájem sme se trefovali do hlavy malym míčkem, nečekaně se potápěli, házeli po sobě bahno ze dna a tak dále. Prdel byla, že okamžitě, jak sme z tý řeky kolektivně vylezli ven, začalo chcát a během chvíle se rozechcalo dost brutálně. Nechala sem si na sobě plavky, ručník sem neměla, jenom šátek a normálně se oblíkla. To je fuk, nějak uschnu. Jediný, co nám zbejvalo, bylo to, že sme se rozhodli běžet do podivný hospody, co sme viděli cestou. Chcalo fakt strašně moc, rozlepilo mi to boty a všichni sme vypadali, jako kdybychom se v tý řece koupali v oblečení. V hospodě bylo velký množství podobně zmoklých slepic, jako my. Dali sme si všichni pivo a šli zpátky do areálu, po cestě se nám eště podařilo koupit alkohol, cestou sme se dokonce najedli v bistru. I já dokonce. Jídlo. Tyvole, to už sem dlouho neměla. Nejvtipnější byl muj bejvalej, kterej si dal do svýho jídla strašně moc chilli a pak se uplně celej orosil a zrudnul. Smáli sme se mu a fotili si ho. Hehe. Cestou zpátky chtěl kamarád figurku potratu, jak tam maj u těch stánků katolických fanatiků. Tak sem šla. Jednoduše sem k nim slušně přišla a zeptala se jich, jestli prodávaj ty malý plastový figurky těch potratů, co tam vždycky maj. Teď tam měli jenom jeden druh- dítě ve 12. tejdnu. Oni na mě, že prej pro slečny je ta figurka zdarma. Moje první slovo bylo směrem na bejvalýho. Ať si rozpustí vlasy a taky jednu určitě dostane. Hehe. Tak sem jednu sbalila, poděkovala a odešli sme. Jak sme odcházeli, muj bejvalej a kamarád, kterej mě požádal, jestli mu tu figurku nevyhádam, na ně křičeli zlá slovíčka. Kamarád ten potrátek prej hezky pomaluje. Tak jo. Začali koncerty, stihli sme jich dost, přišlo mi, že víc, než včera. A třeba takový Irié…byli naprosto nejlibovější! Pogo jak prase! Hustý bylo, když někdy pozdějc večer začalo chcát, jak řikala předpověď. Moc sem se toho nebála a šla s pár lidma na Vladimíra 518. Jo, vim. Ten člověk je takovej, jakej je. Ale…dost mě baví, abych se přiznala. Navíc není vypatlanej. Tam sme čekali ve frontě před tou stage, jelikož byla krytá a jakože V.I.P. Zmokli sme tam při čekání jak psi. Ale dostali sme se dovnitř. Při návratu do velkýho stanu sme taky zmokli. Ve velkym stanu byla spousta lidí a pokračovala tam dost dobrá párty. Vtipný bylo, když přiběhnul z jednoho koncertu muj bejvalej. Měl na sobě improvizovanou pláštěnku z odpadkovýho pytle a vypadal strašně komicky. Párty eště chvíli pokračovala, ale je fakt, že lidi začali odpadávat po včerejšku strašně rychle. Ta holka, se kterou sem se tam seznámila třeba šla spát, jelikož už brzo ráno musela do Prahy, kamarádi šli spát taky, páč byli unavený. Nikdo neusínal na stole tam a tak. Zvláštní. Ani muj bejvalej. Bylo mi líto mýho spolustanujícího, nějak mu bylo blbě celou dobu. A to ani moc nepil. Stejně asi třikrát blil, tak si šel taky lehnout. Mě se odcházet do toho chcance fakt nechtělo. Ani sem nebyla unavená, navíc moje dlouhý šaty neschly a neschly. Muj šátek byl taky eště na některých místech mokrej a s tim do stanu fakt nepujdu. Slyšela sem neustálej orchestr padajících kapek na střechu a cítila, jak fouká vítr. A byla mi zima, jo, fakt byla. Stejně ta bouřka byla krásná, blesky bylo vidět přes celej horizont. Balila sem se do šátku, jak jenom to šlo, tiskla sem si kolena k bradě, ale moc to nepomáhalo. A za chvíli se ke mně na lavičce přisunul muj bejvalej. Přisunul si ke mně i svoje pivo a…a objal mě? What? Dokonce i oběma rukama? Tak to je hustý. Přitom mě začal tak trochu hladit na místě. Vždycky to dělal, když mi byla zima. Jako chápu, že je to normální, že mě objal a tak, ale hned jak se tohle stalo, tak sem na nás zaznamenala ty pohledy ostatních kamarádů, teda, těch čtyř, co věděli o našem vztahu předtim.. Bodající pohledy. Najednou sem se cítila jinak, než předtim. Logicky. On na mě sahnul. On mě objímá a ostatní na nás koukaj a…je to hodně zvláštní pocit. Rozbušilo se mi srdce, ale stejně mi byla zima. Ty pohledy ostatních sem ani neviděla, měla sem před obličejem kolena a do toho sem byla zabalená do šátku. Muj bejvalej mi byl tak blízko, až sem ve vlasech cejtila jeho dech, poradil mi, ať si je rozpustim, že mi pak logicky bude menší zima. Po chvíli se zvednul, hodil na sebe tu improvizovanou pláštěnku a zmizel. Když se vrátil v ruce držel svojí mikinu. Fajn, tak takhle obětavý gesto sem od něj…dlouho nezažila. Překvapilo mě to. Velice. Oblíkla sem si jeho mikinu a přesto se zabalila do šátku. Jeho mikina voněla. Přesně tak, jako voní on. Shodli sme se na tom, že sme uplně střízliví a byla to pravda. Já ani nebyla zhulená. A on taky mluvil naprosto souvisle, poznam, když je nalitej. Sice ucucával svoje pivo, ale byl v pohodě. Dával mi napít. Sám. Dobrovolně. Nechápu. To se neděje, je to brutální skrblík. Já mu teda dávala ubalit cíga, no. Takhle sme tam vydrželi eště několik hodin. Pozorovali sme ty šašky kolem nás a poslouchali jejich opilý diskuze. Bylo to vtipný. Jeden okamžik si pamatuju. Okamžik, kterej trval asi tři minuty, kdy mu asi přišlo, že je mi zas nějaká extrémní zima a opět mě začal objímat. A pak mi došla tragikomičnost momentu. Bylo nás u stolu osm. Jeden párek kamarádů. Druhej párek kamarádů. Ty neznámý dva lidi, nevim, jestli spolu chodí, nebo ne. Ale to je nepodstatný. Jeden pár, druhej pár, možná i třetí pár a…pak my dva. V objetí. Zvláštní. Minimálně zvláštně sem se cítila. Hlavou mi procházelo pár flashbacků z dob, kdy bylo běžný, aby mě muj bejvalej objímal. Během těch několika hodin byla fakt prdel. Komunikovali sme s bejvalym vlastně jenom spolu, okolí bylo na jiný vlně. Měli sme tam vlastní mikrosvět. Střízlivej mikrosvět. Zrovna my dva- to je fakt zázrak. Jeden páreček se i sjel nějakýma prej dobrýma houbama, ale bylo na nich vidět, že jim ty houby nic neudělali. Pravděpodobně si jich dali málo. No, zbytek lidí byl jenom na sračky, zato dost řádně na sračky. Nejhůř na tom byly ty lidi, co sem neznala. Ta holka (ehm, no…nevim kolik jí bylo, ale holka je asi špatný pojmenování) měla fakt dost, až mě děsila. To byl strašnej pohled na takový stvoření. Měla hlas jak čtyřicetiletej alkoholik a vypadala stejně. Bylo na ní vidět, že se takhle vylejvá uplně běžně. A eště tam do sebe klopila nějakej tvrdej, co sme tam na stole měli. Jak sem jí viděla, jenom sem jemně ucucávala pivo od bejvalýho a na tvrdej mě fakt přešla chuť. Zašeptala sem bejvalýmu, že takhle nikdy nikdy nikdy nechci dopadnout. On mi řekl, že to se rozhodne, jestli teď v následujícim roce svýho života začnu pít krabicák, nebo kvalitní víno. Smáli sme se. Dělali sme si prdel, že bysme před ten zbytek lidí měli dát sklo a pozorovat je jako v ZOO. Jejich řeči byly příšerný bullshity, ale vtipný bullshity. Muj level evillnessu byl ten večer na hodně vysoký vlně, fakt sem si užívala, jak sou ty lidi uplně v prdeli. Dokonce i bejvalej mi řikal, že už sem fakt hodně evil. Furt sem se smála jednomu kamarádovi, kterej perlil hodně a odpočítávala sem vteřiny, kdy spadne z lavičky. Bejvalej si v jednu chvíli všimlul, že začíná svítat. Měl pravdu. Oba sme se divili…ono svítá a my sme naprosto střízliví. Nechápu. A přestalo chcát. Ve skutečnosti muselo přestat chcát už před nějakou dobou, ale ani jeden z nás si toho nevšimnul, jak sme si povídali a dělali si prdel z opilých kamarádů. V prvnim světle se začali pohybovat záhadný postavy. Ještěři. Jo, v okolí sme viděli lidi, co to očividně trochu…ehm, přehnali? Takový ty hadrový panáci, co sotva chodí. Sjetý/vožralý/cokoliv. Na každýho z nich byl fakt skvělej pohled. Jeden týpek šel typem slalom. Doslova. A strašně pomalu. Ze strany na stranu, chvíli na tý jedný straně zůstal, rozhlídnul se a pak šel zas na druhou stranu cesty. Jinej týpek ani nešel. Třeba každou půlminutu postával na jednom místě. Pak se vrátil. Pak zas poodešel kousek. Pak se rozhlížel. A tak dále. Zábava to pozorovat. Jenže muj bejvalej dopil pivo a řekl, že je unavenej. Šel spát. Chtěla sem mu vrátit mikinu, ale prej mu jí mam dát až ráno klidně. A to už sem si chvíli myslela, že třeba pujdeme spát spolu. Hehe, ne. Píčovina. Dokouřila sem cígo a šla hledat záchod. Cestou na něj sem narazila na vtipný pártylidi , co se mi snažili nacpat vodku s džusem. Odmítla sem. Pak sem si šla taky lehnout. No, mimochodem, všimla sem si, že je mi ta jeho mikina fakt obrovská. Jako jo, muj bejvalej není žádnej drobeček (i když není o moc vyšší než já, je prostě jenom takovej mohutnější), má třeba dost široký ramena, ale fakt hustý, že sem tu jeho mikinu měla spíš v dýlce krátkých šatů. Dala sem si jí pak pod hlavu jako polštářek. Byl to polštářek, kterej voněl. Fakt. Spalo se mi na ní velice dobře. Ty vožralý kreténi ve velkym stanu pravděpodobně spát nešli. Slyšela sem eště při usínání, jak jeden kamarád začal opilecký songy na kytaru. Heh, ať žijou festivalový lidi!
Vzbudil mě ten samej hluk při kterym sem usínala. Vykoukla sem ven ze stanu, muj spolustanující už ve stanu nebyl. Postupem času sem přišla na to, že už je skoro dvanáct. Wow, to sem si pospala. Přišla sem na to tak, že sem zastihla pár kámošů společně s mym bejvalym, jak odcházej nakoupit chlast do obchodu. A mě tu nechávaj. Zmrdi. Tak sem do prvního koncertu felila jen tak v tom velkym stanu s lidma. Když se kamarádi vrátili, dohodli sme odjezd na večer. Původně sme měli jet s kamarádem sami, ale nakonec se přidal i muj spolustanující (že bych mu odjela se stanem a kde by spal, žeano), eště jeden kamarád a muj bejvalej. Což bylo super, jako skupina budeme mít levnější lístek. Stihla sem se svým spolustanujícim eště jeden koncert, kterej nebyl uplně nejmoudřejší nápad. Takhle, byl by ale…nesměli bysme jít do předu před podium. Ono totiž jak pršelo, tak tady bylo spousta veselých pankáčů a veselý pankáči v kombinaci se spoustou, spoustou bahna není uplně nejideálnější kombinace. No a jak tancovali v tom bahně, tak sme trochu bahna schytali i my, co sme stáli před nima. Měla sem bahno ve vlasech a na šatech, naštěstí se mi to potom podařilo smejt. Boty sem si zničila, ačkoliv sem už potom chodila bosa. Jelikož bahno z nohou oloupu, ale boty se zničí. Nu což, to už tak na fesťácích bejvá. Nějaký oběti padnout museli. Tak sem se šla převlíknout. Do doby, než nám jel vlak bylo spousta času, tak sem dopila všechen svůj alkohol a jen tak felila. Když sem si balila, rekapitulovala sem- dobrej fesťák. Velice dobrej. Zajímavý bylo, že se tady pohybovala bejvalá holka Oi. Eště před fesťákem mě Oi varoval, ať se jí prej radši vyhejbam. Ne kvůli tomu, že by mi něco udělala, ale kvůli ní samotný. Ať se od ní prostě držim dál. Jenže co sem měla dělat, když felila ve velkym stanu stejně jako já. Ale nic se nestalo. Ani se na mě zle nekoukala, nebo tak. Prostě uplně v pohodě, jako další člověk v okolí. Slyšela sem od jedný kamarádky, že je ale brutálně nasraná na tu novou holku Oi a že jí snad chtěla něco udělat a že z toho byl Oi hrozně zoufalej. Nevim, co je na tom pravdy. Že se prej chtěly porvat, nebo co. Nevim. Oi sem za celej fesťák spatřila tak jednou, dvakrát. No, to je fuk. Při čekání na vlak se nám stala ta nehoda, že se prej zpozdí. Great. A asi dvacet minut. To znamenalo jediný- jdeme do obchodu pro chlast! Cestou sme narazili na skvělýho ještěra, ten člověk měl kalhoty pod prdelí (překvapivě měl spodky) a tak napůl oblečenou košili (nebo to bylo něco jako svetr). Nakoupili sme alkoholy a akorát nám to jelo. Vlak byl plnej. Uplně. Uplně moc. Nezbejvalo nám nic jinýho, než se zakempit v úzký uličce. Blbý to bylo pokaždý, když někdo procházel. Jinak tam byla celou cestu příšerná prdel. Hlavně s bejvalym, jelikož sme stáli v tý uličce vedle sebe. Po příjezdu sme mysleli na jediný- jdeme na pivo! Točený! Normální! Jo! Jenže část naší alkovýpravy chtěla jet domu. A to eště před chvílí řikali, jak se na to pivo těší. Pfff, chcípáci.. Sedli jsme si do podniku v tom zmenšenym počtu, jenom já s kamarádem a s bejvalym. Dali sme si pivo, druhý, třetí a bylo to fajn. Dokud se jaksi v rámci diskuze nenačalo…ehm, dosti citlivé téma pro mě. Jedná se o poslední dobou dost často omývanej válečnej konflikt, druhou část mojí rodiny a skutečnost, že už se možná nikdy v životě nepodívam do jedný nádherný země, kterou za tu dobu, než se to uklidní, válka už asi po stopadesátý zničí. A nějak na to přišlo téma. A bejvalej a kamarád se o tom bavil. A já měla napito jednak už z vlaku a za druhý už i tady. A najednou si vzpomínam, jak sem měla neodkladatelnou potřebu jít ven, na vzduch. Vyletěla sem z podniku jak namydlenej blesk a usídlila se opřená před jeho vstupníma dveřma. Během vteřiny sem začala strašně moc brečet. Vzpomněla sem si na to, že se minulý léto plánovalo, že tam teď pojedu. Jenže když už to vypadalo, že to teda vyjde, tak informace z ministerstva zahraničí zněly jasně- nebezpečná oblast, v žádnym případě se tam občanům ČR nedoporučuje jezdit. A matka, prakticky celá moje rodina logicky dostala strach. Já neřikam, že já bych neměla strach tam jet, ale přece jenom, touha poznat to místo by u mě osobně byla asi silnější, než nějakej pud sebezáchovy. Aneb, kdyby mi do toho nikdo nekecal, tak se seberu a jak magor okamžitě jedu. Jenže to nejde, žeano. A tak trčim tady. Jinak už bych tam v tenhle termín byla. A tak sem brečela a brečela. Samozřejmě, za nedlouhou chvíli za mnou vyběhnul bejvalej s tim, že mu bylo asi jasný, že bodnul do vosího hnízda a okamžitě mě začal objímat s omluvou, že je mu to fakt líto a že to tak nemyslel. Když mi šlo mluvit, tak sem řikala, že to není jeho chyba, ale že to je muj problém…no, moc sem toho nenamluvila, brečela sem strašně moc. Pak už sem po tý stěně sjela zádama a předváděla slovanskej dřep. Bejvalej mě pořád objímal, asi eště víc pevně, než předtim. A tak se pořád omlouval. A já pořád ať toho nechá. Do toho sem začala samozřejmě o tom, jak je to jenom v prdeli, že už se tam nikdy nepodívam a že nechápu, proč se ve světě takový věci dějou a tak dále. Snažil se mě uklidňovat: "Ale jo, určitě podíváš…" Hm, jak hezké. Ale co jinýho měl říct, když mu jeho drahá bejvalá brečí v náručí. Jediný, co moh´ dělat bylo to, co dělal. Objímal mě a hladil. Všimla sem si že máme společnost, když mi kamarád, kterej mě asi taky přišel uklidňovat, tak poklepával soucitně po koleni. Bejvalej mi eště odběhnul na hajzl pro toaleťák, abych se mohla vysmrkat. Když už sem alespoň trochu přes slzy viděla, tak sme šli zas zpátky dovnitř. Tam už sem se cejtila trochu líp. No a tady nastal error večer, kterej se původně opravdu neplánoval. Bylo okolo půlnoci a domu bych musela jet přímo teď, nebo bych jela nočkou za něakou dobu. Ráno sem měla jít do práce. Od devíti. Fuck. Docela v prdeli. Byla sem vožralá, měla sem s sebou krosnu a bylo mi tak divně po tom všem. Už přesně nevim, od koho padnul návrh, abych přespala u nich doma (ty dva vocasové sou spolubydlící, kdyby to někomu nedošlo…), ale…moc dlouho sem neváhala a v opilosti návrh s radostí přijala. A tak sme dopili pivo, já oznámila matce že domu dneska nepřijedu, ale že zejtra do tý práce určitě dorazim, zvedli sme se a jeli směrem byt.


...

A dost! Vole, už zas nějakých posraných 40 000 znaků? Jdete do prdele!
Echm, moment. To jsem vážně schopná napsat něco tak dlouhýho? Asi jo. Tak jo. Tak zas na dva články to je.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keeble Keeble | Web | 5. srpna 2016 v 11:01 | Reagovat

Jsem z Tábora, Mighty jsem bohužel poslouchala jen z okna, ale tvůj popis tyhle části města a prostě všeho mě nehorázně baví..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama