Štěstí střídá smrt, smrt střídá štěstí (2)

1. srpna 2016 v 18:13 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
Jak už bylo jednou řečeno...ať jde 40 000 znaků do prdele...

Těsně po tom, co sme otevřeli dveře od bytu mi volala matka. Počítala sem s tim, že bude pěkně nasraná, že nespim doma a tak sem se rozhodla jí to zvednout a nějak rozumně jí uklidnit. Zvedla sem to a vyšla ven z bytu, dveře za sebou sem jenom tak lehce zavřela. Jenže v tu chvíli bych tisíckrát radši slyšela nasranej hlas matky, než to sdělení, co mi řekla. Už si z toho šoku přesně nepamatuju, co mi řekla doslova, ale jednoduše…moje maličká potkanice právě chcípla. Bum, prásk! A eště jak prej. Prej se udusila. Jak měla strašně dlouho problémy s plícema…tak prej strašně lapala po dechu a moje druhá potkanice vůbec nechápala, co se s ní děje, tak kolem ní běhala a netušila a prostě…byl to příšernej pohled. Já už ani nevnímala, co mi pak matka v tý chvíli všechno řekla. Asi sem jí jenom nevěřícně řekla: "Umřela" a pak fakt netušim. Už si jenom pamatuju, jak sem potom, co sem to položila, začala brečet. Strašně moc. Zas sem se tam sesypala do slovanskýho podřepu a najednou už sem zas byla vevnitř v bytě a oba dva kluci mě objímali a snažili se mě uklidnit. Vzali mě ven na cígo, kde sem zas jenom strašně dlouho brečela. Museli sme přímo na ulici, jelikož klíče od dvora měla jedna spolubydlící, co byla pořád eště na fesťáku.
Už ani nevim, kdy se od nás odpojil kamarád…jestli prohlásil, že jde spát eště když sme byli vevnitř a nebo jestli se mnou a s bejvalym šel eště na cígo a odešel až odtamtud. Příchází až další scéna, co si pamatuju a to, jak na tý ulici před vchodem stojíme s bejvalym sami a já pořád eště břečim, zatimco on mě fakt hodně pevně objímá. No v jednu chvíli nastal takovej ten moment, kdy já zvedla hlavu , jen tak lehce, abych se nadechla mezi tim fňukánim a on svojí sklopil, vzal mi hlavu do dlaní a políbili sme se. Automaticky sem ho objala taky trochu jinak, než sem ho objímala předtim a pokračovali sme v líbání. Moc sem nechápala, co se to zas děje a proč se to děje a co to děláme a proč to děláme a jestli to dělá ze soucitu, nebo protože je opilej stejně, jako já a…a tak. Jenže sem byla zas v nebi. Jako kdyby se předtim vůbec nic nestalo, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako kdyby muj nebohej potkan neumřel, jako kdyby…bylo všechno uplně jedno a na celym světě bysme existovali jenom my dva. Teď a tady. Na jedný z nejrušnějších pražských ulic. A kolem nás projížděli auta. A nad náma bylo celý nebe. Naše vykouřený vajgly spadly do kanálu a my se líbali. Šli sme zpátky dovnitř. Mam pocit, že sme se ani nerozhodli si pustit nějakej film, nebo něco takovýho, ale moc nevim. Je fakt, že si nic takovýho nevybavuju. Vybavuju si jenom, jak sme v tom líbání pokračovali na gauči. No a potom, jak sem nahá. Uplně. Pravda…asi sem se takhle svlíkla sama. No a následně jeho hlava, která byla nade mnou mizela níž a níž, až se jeho sametově jemnej jazyk dostal konečně k mojí vlhký kundičce. A tam si odváděl takový docela dost dobrý sólíčko. Pozorovala sem jeho hlavu mezi mýma nohama a moc sem nechápala. Teď sem v nejistotě, takhle sme tráviili strašně dlouhej čas a mě se to začalo slejvat. Ani nevim…jo, už vim. Měl eště nedopitý pivo z vlaku, který sme nějak popíjeli. Pak se rozhodnul pustit nějakou hudbu. Nevim, co ze začátku hrálo. Užívala sem si, že se děje to, co se děje. Lízal mě naposledy, když sme spolu chodili. Teď byl zas jenom muj. Líbala sem ho, kousala sem ho do krku, hladila sem ho a neměla sem dost. Když mě zrovna nelízal, ale v jednu chvíli líbal, potom, co sem ho strašně dlouho kousala do krku (což mě strašně baví a eště víc mě baví, když je to navzájem), sem si bláhově myslela, že když mu třeba začnu šahat do trenek (což bylo eště to poslední, co měl na sobě), tak…že se třeba přemůže a i v tý opilosti se bude snažit, aby se mu postavil a…že mě třeba konečně vošuká. Nemůžu uvěřit tomu, že jediný, co sem s timhe člověkem měla, je to, že mě lízal. Prostě se mu nikdy nepostaví, když je nalitej. Too drunk to fuck. Achjo. Neva. Samozřejmě začal s tim, že kdykoliv jindy, ale dneska že už má dost. Nejsem na něj nasraná, nikdy sem nebyla. Chápu, že někdo to tak jednoduše má. Šli sme na cígo, ani mě nenapadlo se oblíknout nějak víc, než si na sebe vzít jeho župan. Nic víc. On si vzal triko, aby se neřeklo. Há..a šlo se ven. Na ulici. Na schodech žbreptal něco o tom, že bysme měli založit nějakou skupinu jako "Pokousanej a vylízaná." Hehe, jasný. "Asi bych si to neměl takhle řikat…," začal rádobytajemně, ale já ho hned zarazila, že už začal, takže to musí dopovědět. "Víš jak sem tě lízal poprvý…" Vzpomínal na to, jak pak jel za dvouma našema kamarádkama a ony si přirozeně všimly pozůstatku po naší včerejší noci, resp. mého sekretu, kterej měl všude, všude tam, kde mu začínalo u krku tričko. Černý tričko. Ten pitomeček si ho na to nesundal. Jo, na to si dobře pamatuju, jak sme se smáli tomu, jak to bylo vidět. A teď sme se tomu smáli znova. Kouřila sem a objímala ho. Bylo to super. Zvláštní kontrast na tak rušný ulici. Cejtila sem se tam s nim takhle…jako kdyby žádná ulice nebyla. Prostě v bezpečí. No bohužel je z toho místa, kde sme stáli vidět na zastávku, ze který většinou jezdim v noci domu. A když projížděl autobus, asi sem měla nějakou poznámku na fakt, že bych možná do toho busu měla nastoupit a jet domu pohřbít svýho mrtvýho potkana. Tak mě zas pevně objal, tentokrát zezadu a i když sem se nerozbrečela, tak mě začal hladit po hlavě fakt hezkym způsobem. Docvaknul mi další vtipnej paradox v mym životě. Člověk, kterej prakticky zapříčinil to, že sem si pořídila domácí zvířata, abych myslela na něco jinýho, je teď tady se mnou a je nám spolu dobře a zažil se mnou smrt jednoho z nich. "Víš, já sem si je stejně kupovala protože sme se rozešli," tohle ze mě suverénně vypadlo. Mam pocit, že mi na to nic neřek, ale cejtila sem, jak mě k sobě přimáčknul trochu víc. Zavřela sem přitom oči, to si pamatuju moc dobře. Byly sme zpátky u něj v pokoji a on seděl na židli u počítače s tim, že hledal, co pustíme za další hudbu. A když se napil piva, prohlásil hlášku, co mě ten večer asi nejvíc zabila: "Chutná to jako kunda." Bože. Jo. Asi jo, asi má pravdu, když to říká. Koukala sem na tu hudbu, co tam měl a házela návrhy, co bohužel neměl v počítači a něšel mu dobře net. Stála sem vedle něj v tom županu, kterej sem měla rozvázanej a hladila ho po hlavě. Měl jí přitisknutou pod mýma prsama. V zrcadle na stěně na nás byl dokonalej pohled, když sem se otočila. Po dlouhý době sem zas ocenila svoje tělo. Že sem fakt krásně štíhlá. Všimla sem se v jeho výběru jednoho kouzelýho alba- ha! AC/DC! Highway to Hell! Okamžitě sem mu nakázala, ať tam pustí Touch Too Much, načež on měl hned poznámky hahaha ten název a obsah toho songu. Sedla sem si mu obkročmo na klín a začala ho šíleně líbat. Pohybovala sem pánví sem a tam, líbali sme se, pokračovali sme v kousání se navzájem do krku a bylo to skvělý. Hlavně při tom AC/DC. To sme spolu vlastně nikdy eště neposlouchali. Překvapilo mě, že to vlastně zná. Éch, samozřejmě, že to zná, ale…znal i slova? Hustý! Když to skončilo, vstala sem z něj, aby mohl najít něco jinýho. Dali sme si tohle:


Už sám o sobě tenhle song nutí mojí duši tancovat. Co teprve teď. Vlastně…bože, my dva sme spolu nikdy předtim neposlouchali Psí vojáky! Až dneska. Bylo to pomalu metafyzický. Vlastně…stejně, jako celá tahle noc. Metafyzickej klínovej tanec na klíně mýho bejvalýho. Já Protínání miluju, možná je to i moje nejoblíbenější od Vojáků. No a teď jí sdílim s někym, kdo je mi velice drahej. A on ji sdílí se mnou. Sdílíme polibky, sdílíme dotyky na zpocený kůži, sdílíme tenhle pokoj. Magie. A nakonec pustil jednu z našich nejoblíbenějších reggae záležitostí, na muj popud samozřejmě. A začal mi sát bradavku. Hihi. Sedla sem si na něj zpátky a pokračovali sme v tom, co sme dělali předtim, dokud mě nezvednul a nehodil na gauč. Notak, chlapče, to zvládneš! Zas sem mu začala šahat do trenek a on mi zas začal vysvětlovat, že to fakt nepujde. Mě bylo ve skutečnosti fakt šumák, jestli mi ho tam strčí, nebo ne. To já jen tak. A tak mě zas začal lízat jako vo život. Nemůžu si pomoct, ale dívá se mi na tu jeho hlavu mezi mýma nohama fakt upokojivě. Mrazilo mě. Bylo mi ve skutečnosti i jedno, že mě líže. Nebylo mi to příjemný kvůli nějaký honbě za orgasmem, bylo mi to příjemný jednoduše protože mi to dělal on a protože sme tady teď sami pro sebe. Ten kretén začal jazykem zajíždět eště i kousek jinde, než jenom do mojí kundy. Začal mí lízat anus. Vole, cože? On a takový…och, bože…to je tak skvělý! Chápu, že je to strašně nehygienický, když to střídá, ale…uh, nikdy bych mu neřekla, ať přestane. Stejně sem po chvilce zavelela, že jdem zas na cígo. Vstala sem a přitom se celá spatřila v zrcadle, co má na stěně. No, pamatuju si, jak moc mi to slušelo. Taková nahá víla v rozvázanym županu. Ubalila sem cíga a šli sme na ulici. Venku bylo o poznání víc světlo, než předtim. Byly asi čtyři. To je v prdeli, za pár hodin vstávam do práce. Jenže…co je práce oproti trávení času s timhle člověkem? Nic. Pokuřovali sme venku a líbali se. Občas okolo nás někdo prošel. Takový ty divný nočně ranní stvůry. Ale skoro nikdo nechodil. Možná právě proto mi po tom, co dokouřil, zašeptal, jestli může něco zkusit. Bylo mi to tak trochu jasný a snažila sem se ho klidnit. On ale furt, ať se nebojim. No řekla sem mu, že se fakt nebojim, že jenom nevim, jestli chci…sehnul se, nevim jestli si kleknul nebo co, rozhrnul mi župan a začal mě lízat. Sice sem mu tak nějak automaticky ty nohy spíš roztahovala, než že bych je tlačila k sobě, ale řekla sem mu, že fakt nevim, jestli sem až takovej úchylák. Muj bejvalej mě lízal asi ve čtyři ráno přímo na jedný z nejrušnějších ulic v Praze. Nikdo okolo nešel, jenom auta neustále jezdily. Odpověděl mi, že to je přece jenom spíš o exhibicionismu. No jako kdybych to nevěděla. Ne, že by se mi to nelíbili, panebože, to ani náhodou, spíš…sem si až příliš drsně uvědomovala to, že za chvíli budu muset vstávat. Zvedla sem ho, ať toho nechá a šli sme dovnitř. Roztáhnul tam matraci, ať máme kde ležet. Zalehnul mě tam a zas mě začal lízat. Pomoc. Ale ne jen tak obyčejně. Začal mi zase lízat anus. Už sem to nevydržela a řekla mu, že je fakt prase. Smál se mi, prej on že je prase…zatimco já tady už jak dlouho blaženě vzdycham. No, měl pravdu. Lehnul si na záda a…a chtěl, abych si mu sedla na obličej. To je cvok. Mě se to strašně líbí, to jo, ale…chci spát. Když už sem věděla, že uběhlo fakt hodně času, odtrhla sem od něj kundu a místo toho ho začala líbat. Fungovalo to. Krásně sme se objali a začali v klidu usínat. Usnula sem hodně rychle, ale…bylo to stejně až příliš příjemný usínání. Nahá. Pod peřinou. S člověkem…kterýho mam neskutečně ráda.
Vzbudil mě budík. Nieee! Kurva, to fakt ne. Nenuťte mě odcházet! Bejvalýho to probudilo taky. Tak se mi podařilo se narovnat a sebrat si věci. Muj bejvalej už zas ležel skoro vytuhlej. Snažila sem se s nim komunikovat. Jako že teď se pujdu umejt a jestli tady má někde čistej ručník a jestli si pak odpoledne můžu přijít pro tu krosnu. Mam pocit, že se sice jeho hlava hejbala jen tak, ale nezbejvalo mi nic jinýho, než předvádět, že mi určitě rozumněl. Moc sem neměla čas. Už ani nevim, jestli sem sehnala nějakej ručník, ale osprchovala sem se a pak už si pamatuju jenom svojí zoufalou snahu ho eště na chvíli probudit a rozloučit se s nim. Marný. Klekla sem si vedle něj, zblízka na něj mluvila, hladila ho. Jenže on prostě spal. Klasik. Neprobudí ho nic. Ale…nějakym způsobem sem si užívala to, že ho třeba můžu jen tak hladit po tvářích. Vypadá takhle vždycky tak bezmocně. A je bezmocnej. Mohla bych mu uděla v tuhle chvíli cokoliv. Mohla bych mu ostřihat vlasy, mohla bych ho začít škrtit, mohla bych ho svázat, mohla bych ho pobodat. Bože, na co to myslim? Haha. Jediný, co mu takhle vždycky dělam je to, že ho pomaluju, když na nějaký párty vytuhne, je to, že ho pomaluju. Jak už bylo řečeno, asi bych nedokázala ublížit s vteřinovym lepidlem, nebo prostě s čimkoliv, co nejde snadno dolu. Ale teď, když tady tak sladce opilej spí, tak bych ho nejradši snědla. Po nějaký době sem mu dala poslední pusinku na čelo. Už byl čas. Odejít. Odešla sem z bytu a bolel mě celej ranní svět. Tyvole, za půl devět. Au. Bolestivě a s hlavou plnou myšlenek na posledních pár hodin sem dorazila na místo určení. Jen taktak. Tesně. Jenže ani po pěti minutách po domluvenym srazu nikde nikdo nebyl. Nakoukla sem dovnitř. Taky nikdo. Jen tak pro jistotu koukam na telefon s tim, že najdu číslo, na který bych mohla zavolat. Třeba už sou uplně vevnitř a já je o chvilku propásla. Nacházim číslo společně s SMS, která mi přišla před pár dny jako připomínka, abych na brigádu nezapomněla. A nemůžu uvěřit tomu, co vidim. Zejtra. Ne dneska. Začíná se až zejtra. Ne dneska. Zejtra. Málem sem vybuchla na místě, jak sem byla nasraná na to, jaká sem kráva, ale…na to sem měla až moc velkou kocovinu, takže sem fakt, že sem uplně vypatlaná a nepozorná kráva přijala v klidu. Ono se vlastně nejedná a žádný nový zjištění. První věc, co mě napadlo nebylo to, že pojedu domu, ale to že pojedu jednoduše zpátky do bytu svýho bejvalýho. Nevim proč. Moje uvažování v tu dobu…fakt nevim. Tak se stalo, nabrala sem zpátečku. Před vchodem sem si ale uvědomila…jak se kurva dostanu dovnitř? Kurva, bejvalej určitě chrápe jak špalek. Zoufale sem zvedla mobil a snažila se mu dovolovat. Nedostupnej. Ani to nevyzvání. Doprčic. Koukla sem se na zvonky u dveří a začala zvonit. Třeba to uslyší. Haha, ani nevim, jestli ten zvonek funguje. Odezva žádná. Po asi dvou minutách zoufalého přešlapování na místě přichází ke dveřím nějaká mladá slečna a vytahává klíče. Naseru se k ní a vcházíme spolu do vchodu. V duchu si řikam, že když na vchodový dveře budu ťukat hodně hodně nahlas, tak že mě třeba někdo uslyší. Překvapivě jde i stejnym směrem k bytu, ke kterýmu potřebuju i já. A vyndavá klíče. A…jooo! Je to slečna, která chodí krmit domácí zvířátko jedný spolubydlící, která je právě eště pryč. Na dotaz, jestli tady bydlim sem se smíchem odpověděla, že ne, že mi tady bydlí kamarádi a že tu mam věci. Haha, prej "kamarádi". Zapadla sem do pokoje svýho bejvalýho. Byl tuhej. Uplně. Svlíkla sem se a vzala na sebe zas ten jeho župan. Musela sem si vzít ale kalhotky. Bohužel, dostala sem krámy, takže dneska už asi žádný lízání po probuzení nebude. Když sem si šla do chodby pro tampón do batohu, potkala sem tu holku na krmení. Už sem na sobě měla ten župan a musela sem vypadat fakt divně. Vsadila bych se, že hned po týhle zkušenosti se mnou volala tý kamarádce, že pustila do bytu divnou holku a ta divná holka teď vylezla z jedno pokoje v županu. Je mi jasný, že po tom, co mě ta holka kamarádce fyzicky popíše, bude kamarádce jasný, že se jedná o mě. A že sem vylezla z pokoje a v županu svýho bejvalýho. Achjo, drby. Lehla sem si zpátky k bejvalýmu a přemejšlela, co to zas dělam za sračku. Že bych teď přece měla jet domu pohřbít svýho nebohýho potkana. Moje dilema vyřešila krásná věc, usnula sem jak špalek, stejně jako bejvalej.
Probudil mě telefonát od matky, kterej sem nezvedla. Jak sem se natahovala pro ten telefon, tak to vzbudilo bejvalýho, kterej po mě v tu chvíli tak zvláštně skočil, stáhnul mě zpátky k sobě a začal mě líbat na hlavu. Spadla sem na něj. Bylo to takový…hezký. Být takhle stáhnutá zpátky k němu. Přitiskla sem se k němu, líbali sme se a mazlili a…usnuli. Za chvíli sme se probudili a já mu začala vyprávět svojí nehodu. Když sem začala s tim, že sem měla jet do práce, začal vzpomínat, že sem mu to vlastně včera řikala a dával si za vinu, že mě neprobudil. Tak sem začala historku, že všechno přece proběhlo snadno, že sem se vzbudila, jenom sem si spletla den, jelikož sem nemožná kráva. Začal se mi smát a řekl mi, že nejsem nemožná kráva. Po tom, co sme eště chvíli jen tak leželi (a hráli si s našema dlaněma navzájem, on to má moc rád) mi řekl, že by si potřeboval vybalit, uklidit a že mě asi "vyhodí". Jasný, už je pozdě. Budou za půl dvě. Tak jdem eště na cígo. Vzala sem si pod ten podivnej župan jenom kalhoty, aby se neřeklo, on si vzal fakt strašně vtipný tepláky. Vypadali sme opravdu…příšerně. Takový podivný vágusové. A museli sme na tu ulici, dvorek sice byl otevřenej, ale někdo tam venčil psa. A nevim, asi sme si mysleli, že na rušný ulici budeme sami. Lol. Vyšli sme ven a všude byli lidi. Všude byli lidi, co na nás divně koukali. Já se jim nedivim, kdybych viděla postávat na ulici u vchovu rozcuchanou čarodějnici v županu a vedle ní další divnou čarodějnici ve směšných teplákách, až na to, že ta druhá rozcuchaná čarodějnice je vlastně skřet, taky bych se divila. No, na první pohled na nás bylo vidět, že za sebou máme opravdu divokou noc. Baví mě hlavně jedna věc, že pokaždý, když prohlásim, že vypadam zas jak prdel, tak mi on odporuje. Že prej nemam pravdu. Že mi to sluší. Haha. Jestli to myslí vážně, tak…je fakt milej. Den v plnym proudu a my tady stojíme takhle. No a na tom samym místě mě eště před chvílí lízal. Muj bejvalej prohlásil krásnou větu: "Já mam takovou kocovinu, že ani necítim to příšerný vedro." Já mu odpověděla otázkou, jestli je prej vedro. Smáli sme se. Smáli sme se nám a naší situaci. Když sme dokouřili, oblíkla sem si zbytek věcí a vzala si batoh. Zeptala sem se ho, jestli nechce eště na jedno cígo, ale on, že ne, že je mrtvej. Tak sem ho objala a políbili sme se na rozloučenou. A pak eště jednou. A pak eště jednou. A pak eště několikrát. Omluvila sem se mu za ten včerejšek. Odpovídal nechápavě, že co. No co asi, to, že už zase musel poslouchat moje emoční sračky, který byly velice intenzivní. "Jako kdyby sis tohohle se mnou nezažil až příliš…," řekla sem mu. "Ale prosimtě," odpověděl mi. Haha, jasný. Dělá, jako kdyby si na to nepamatoval. Jako kdyby si nepamatoval na skoro každej večer, kdy mi musel z nějakýho důvodu utírat slzičky. Ciwe, ten se mnou taky měl očistec… To musí bejt strašný poslouchat kecy svojí psychicky narušený holky. Nu což. Takhle hezky sme se rozloučili a já jela domu. Až teď sem cítila to vedro. A taky sem si vzpomněla...mam pocit, že mi bejvalej během včerejší noci řekl jinym jménem. Nebo ne? Já už nevim, stejně je to fuk. A jestli řekl, tak si to stejně nepamatuje.
Matka mi volala, jesli už prej jedu domu. Že přijednou prarodiče. Waß? Proč? Podívat se na mýho mrtvýho potkana? Ne, prej měli nějaký vyřizování v Praze a tak mi děda alespoň pomůže se potkana zbavit. Dorazila sem domu, eště tam nikdo nebyl. Běžela sem za svým osiřelym zvířátkem a vzala si jí k sobě, bylo na ní vidět, že je vyděšená. Chudák, co já s ní teď? Mrtvej potkan byl v druhý kleci ve sklepě. Pjůr. Po čase sme jí vykopali hrobeček u jednoho stromu. Já bych to teda hodila normálně do koše, ale to asi není uplně nejlepší nápada házet mrtvolky do koše. Jako přece jenom, ten potkan není myš a je to už trochu větší zvíře. Zvláštní bylo, že když sem jí takhle viděla tuhou v kleci, tak už sem necítila vůbec nic. A to měla eště otevřený oči, chudák. Žádnou lítost, žádnej smutek, brečet se mi nechtělo. Bylo mi to šumák. City mam jenom občas. Nebo sem se prostě už vybrečela tu předešlou noc. Jedna věc mě srala, jak už bylo řečeno to, že zemřela fakt hnusnou smrtí místo toho, abychom jí uspali. A druhá věc, to, že sem jí nemohla pitvat. Jo, kurva, já ty potkany fakt chtěla pitvat. Jen tak, pro zajímavost. A ona chudák umře, když nejsem připravená. Nasrat.
Hned sem na všemi nenáviděný sociální síti prohlásila, co se stalo a rozhodlo se, že se to pujde zapít. Oslavit krátký a ne asi příliš šťastný život mýho nebohýho zvířátka nějakýma těma pivama. A dokonce se mi po hodně dlouhý době strhla sociálněsítní hádka přímo kvůli tomuhle. Jeden chlapec měl nějakej problém s tim, že "se jde zapíjet mrtvý domácí zvíře" a začal strašně shitpostovat. Nechápala sem a nechala to bejt. Fakt sem na to neměla náladu, zmohla sem se jenom na to ho poslat v krátkosti do prdele. Naštěstí sem nebyla sama a zastalo se mě pár lidí. Nevim, nemam ráda, když mi nadávaj lidi, kterým sem nikdy nic neudělal. Navíc lidi, který vídam spíš náhodně. A eště když mi nadávaj na blbym facebooku. Naživo by mi to tenhle kluk nikdy neřek. Lol, jako kdyby nám bylo třináct, řešit takovýhle sračky.

No a tak je muj život čim dál tim víc zajímavější... On ten večer se zapíjenim mého nebohého zvířátka taky eště vygradoval, jak prase, ale to je na dlouhou dobu a já teď nemam čas to dopsat. Takže jo, žiju si svuj šílenej sen. Nebo nevim ani, jestli je tohle sen. Minimálně mě to baví. I když mi umřelo zvíře, tak mě to baví. I když nevim, co se děje mezi mnou a bejvalym, tak mě to baví. Jo a čerstvá zpráva je ta, že vim, kdy ten večer zmizel kamarád spát. Když nás viděl, jak se s bejvalym přede dveřma vášnivě líbáme, když sme šli na to cígo. On chtěl jít taky, ale jak nás viděl...tak se prej otočil na podpadku. Haha. Tak takhle to bylo. Řekl to mojí kamarádce, teď se o tom bavili, o mě a o mym bejvalym. Tyhle dva spolu totiž nedavno spali, no neni to sladký! Kamarád mi šuká kamarádku... Sem zvědavá, jestli jim z toho vyjde něco víc. Řikam, všechno je čim dál tim víc zajímavější...

Někdy si z některých věcí dělam jen tak prdel. Třeba na Mighty sem si dělala s kamarádama prdel o mých vodítkách na potkany. Řikala sem, že to vodítko je uplně na píču. Moji potkani se z nich stejně vždycky vyvlíknou, jak sou mrštný. Dělala sem si prdel tak, že to vodítko se dá použít maximálně na mrtvýho potkana. Všichni se smáli. A ejhle, co se další den nestalo. Moje potkanice byla dostatečně mrtvá na to, aby sem jí mohla navlíknout vodítko. Zvláštní. Třeba se někdy vyplní i to, jak se ze mě kamarádi nedavno dělali prdel, po tom, co sem se jim svěřila o svých nehodách: "Už jenom vidim, jak si *jméno mýho bejvalýho* za pár let vezmeš, haha." Eh, bože. Pomoc. Jasný a narodí se nám spousta malých, zdravých a čiperných lahváčků. To je asi jediná věc, co by z našeho spojení mohla vzniknout. A budeme žít šťastně, dokud se neuchlastáme. Uááá!

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. srpna 2016 v 5:29 | Reagovat

Máš ode mě překvápko. 8-)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 3. srpna 2016 v 19:44 | Reagovat

[1]: Díky. To je milé.

3 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | 4. srpna 2016 v 17:01 | Reagovat

S tou potkanicí se mi stalo úplně to samý, taky dýchací cesty, cpali jsme do ní jedny léky pak nám předepsali druhé a hned druhý den po těch druhých umřela... tak si řikám, třeba jim ty prachy bodly, nebo třeba fakt nevěděli jak to bude.
Pitvat svoje potkanice, by pro mě bylo podobné jako pitvat členy své rodiny, ale někteří lidé je stejně dávají na pitvu na veterinu, aby se zjistila příčina smrti, tak je to asi jedno... já bych nepitvala nikoho, stačilo mi to tělo pohřbít...
To mi připomíná, že jsem u popelnice nedavno viděla pěknou potkaní klec a v ní krabici od bot a máti mi říká, že je v ní určitě nějaké mrtvé zvíře, na což říkám, že by to přece nikdo neudělal. Udělal, jak vidím. :D

4 Niemand Niemand | Web | 7. srpna 2016 v 20:03 | Reagovat

Někdy z toho mám pocit, že máme toho samýho bejvalýho. A to by mi přišlo fakt neuvěřitelně vtipný.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 20:24 | Reagovat

[4]: To spíš ne. Ono většina lidí se přece jen chová podobně. Podle určitých modelů. A i když je každý jiný, tak někteří jsou si opravdu podobní.

[3]: No, to je otázka. Samozřejmě, že veterináři potřebujou prachy.
Já nevim, já bych to pitvala. Nevidim na tom nic nechutnýho, ani divnýho ve smyslu "vždyť to byl přece člen rodiny". Ne, bylo to jenom zvíře, stejný jako tisíce dalších. Zvíře, co nemělo v životě štěstí. Stává se, no.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama