Štěstí střídá smrt, smrt střídá štěstí (3)

11. srpna 2016 v 17:50 | Pražský poděs |  Blitky
Protože rozhodnutí vypisovat deník na blog naráží na omezení počtu slov. Protože by bylo málo po fesťáku totální náhodou trávit noc na místě, na kterym sem jí trávit neměla. Protože by bylo málo přestat hned po tom chlastat. Protože zapíjení krátkého života uhynulého domácího zvířátka se může vymknout z rukou. Protože sem magor.

Po pohřbení mojí nebohý potkanice sem dle plánu dorazila na místo určené k zapití jejího krátkýho života. Dorazila sem tam pozdě, páč sem jí eště zapalovala svíčku. Vlastně ani moc nevim, proč zapalovat svíčku. A taky sem jí napsala epitaf. Zase...k čemu sakra? Nevim. Asi jenom ze skušnosti a ze zvyku. Ve výsledku je to stejně fuk. Jestli jí vyhrabe nějakej pes, tak si epitaf asi těžko bude číst. Bylo by uplně stejný jí hodit do popelnice. A mohla bych sedět u piva o půlhodiny dřív. To je fuk. Všichni se postupně zpožďovali, jedinej, kdo už tam seděl, byl muj bejvalej. Přisedla sem si k němu a objednala si pivo. Nijak zvláštne sme na sebe nekoukali, nebo tak něco. Běžnej smrtelník okolo nás by pravděpodobně nepoznal, co sme spolu dělali minulou noc. Začal rozhovor s tim, že za celej den udělal uplný hovno, že si jenom zvládnul vybalit a pak felil u počítače a zkouknul film. Haha, no jo. Se divim, že nezmínil i fakt, že ho pravděpodobně bolí čelist z toho, co mi několik hodin v kuse postupně dělal. Myslim, že se musel cejtit, jako když si dáte éčko a nemáte žvejkačku. Ta bolest čelistí druhej den je příšerná. No, já taky neudělala vlastně nic...kromě toho pohřbení mojí malý mrtvolky. Když sem se o tom zmínila, soucitně mě pohladil po rameni. Hmmm, ať si o něm spousta lidí řiká, jakej je to mrzout a jak je divnej, já ho vždycky budu mít spíš za hodnýho kluka. "Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš, ale co to bylo za vola, jak ti tam začal nadávat?" Mluvil o tom facebookovym sporu u příspěkvu o mym mrtvym zvířátku. Tak sem mu řekla, že ve skutečnosti vůbec nevim, co to do toho člověka vjelo a že sem s tim člověkem nikdy předtim žádnej problém neměla. A že to nechápu. Prej si z toho nemam nic dělat. Já si z toho ani nic nedělam, jenom mě to překvapilo. A jo, vlastně mě to nasralo. Až tomu člověku umře babička, nebo něco podobnýho a jestli to napíše na facebook, taky budu shitpostovat. Lol. Nikdy se nedostanu z fáze nasraného dítěte, kterému někdo rozbil bábovičku. Nu což... Ukázala sem mu, jak sem vyřešila hrobeček, co sem tam napsala a tak. Předtim sem měla fakt úchylnej a zvrácenej nápad na epitaf s narážkou na to, jak sem svojí potkanici pojmenovala, ale nakonec sem jí to na ten hrob nenapsala. Bylo by to až příliš zlé. No, ale mýho bejvalýho to pobavilo. Řekl mi, že sem fakt zlá. Nejsem, kdybych byla, tak to uskutečnim. Koupili sme si spolu napůl cigára, jelikož mě docházel tabák, on tabák neměl vůbec a nechtělo se nám čekat na další lidi, co přijdou a spasí nás. Stejně to netrvalo dlouho a opozdilci se začali objevovat. Dokonce i lidi, co původně vůbec neměli přijít a tak sem ráda, že sem je viděla. Za nějakou dobu nás už bylo fakt dost a museli sme se přesunout k většímu stolu. Večer to byl opravdu dobrej, sešlo se nám to pěkně. Jeden muj kamarád se ale pokaždý zaseknul, když zmínil jméno mého mrtvého zvřátka a začal se mi omlouvat. Aby bylo jasno, moje zvířátko se jmenovalo uplně stejně, jako druh jednoho alkoholického nápoje. Tím pádem se toto slovo skloňovalo dost často. Vždycky sem mu se smíchem řekla, že je to v pohodě, že už sem se vybrečela (haha jak dobře sem se vybrečela). Bylo to fakt vtipný, jak se vždycky zaseknul. Čim víc sme pili, tim to bylo logicky vtipnější. V jednu chvíli sem se podívala na bejvalýho a on se s takovym tim svym tikem v oku, trochu zkroucenýma koutkama úst do usměvu a polknutim strašně nenápadně rukou poškrábal na krku. S pohledem přímo na mě, samozřejmě. Poškrábal se na tom samym místě, kde muj krk zdobila fialová ozdoba od něj ze včerejší noci. Málem sem vyprskla smíchy, ale udržela sem se. Rozhlídla sem se nenápadně po ostatních u stolu s tim, jestli tuhle naší tajnou komunikaci někdo zaznamenal, vrátila mu ten lišáckej pohled se skoroúsmevem a šátek, co sem měla okolo ramenou sem si posunula trochu vejš. Ten cucflek nebyl tak velkej, jako jiný, co mi kdy udělal, ale byl vidět a byl vepředu, takže nešel moc dobře uklidit. Navíc sem neměla rozpuštěný vlasy. Ve skutečnosti...nevim, proč to dělam, ale většinou, když mam na krku cucfleky, tak se je nesnažim ani nijak ukrýt. Nepřijde mi to trapný, naopak. Pár lidí začalo prohlašovat, že se chtěj posunout. Dopili sme a vyšli ven. Mezi tim stihnul kamarád eště ubalit brko. Pěkně velký brko. Dali sme si ho před tim podnikem, ve kterym sme seděli a posouvali se směrem dál. Jenže pár lidí chtělo jít domu a ty dva volové, co nás zhulili, chtěli do podniku, kterej byl docela dost daleko. A odjeli na skejtu a na kole.
Zůstali sme nakonec jenom ve třech, jedna moje bejvalá spolužačka, muj bejvalej a já. Muj bejvalej si šel koupit příšerně nezdravý žrádlo (fuj, prase) a posunuli sme se do dalšího podniku nedaleko. Muj bejvalej mi vlastně pochválil šaty, co sem měla na sobě. Wow, to už se taky dlouho nestalo. Ale jo, ty moje šaty sou fakt pěkný :D V hospodě sme většinu času hlavně vzpomínali s tou bejvalou spolužačkou (ježiš, to je tak divný řikat) na střední, vzpomínaly na spolužáky, pomlouvaly spolužáky, dělaly si z nich prdel, mluvili o profesorech a sdílely nejrůznější historky. Hehe, jak jednou jeden zvláštní, na první pohled hrozně drsnej kluk byl na záchytce kvůli "bílému prášku" sniff sniff, ehm. A nakonec ho propustili s tim, že tam měl omítku. Policajt mu prej eště nenápadně řikal, aby nekupoval drogy jen tak od lidí na ulici. Bože, ten pocit, když chceš bejt drsnej kluk, ale nakonec zkončíš s omítkou. To je debil. Dost sme se u toho nasmály. Vypili sme tam všichni tři dost piv na to, abysme měli slušnou hladinku. Vzpomínala sem na svoje plány, který zněli- zejtra ale už fakt pracuješ, ne, jako dneska, takže si dáš tři piva a pojedeš domu, jasný! Haha, měla sem těch piv asi šest, nebo sedm. Vycítila sem ve vzduchu zvláštní věc a to, že...je divný tady takhle bejt jenom ve třech. Jednoduše, ta holka tam byla navíc. Přirozeně. Ale ani mě to nesralo, pokecala sem s ní dobře. Všichni sme v jednu chvíli měli dost a tak sme se zvedli s tim, že jedeme domu. Byli asi dvě. No, to se chci zejtra ráno vidět... Moje bejvalá spolužačka na zastávce odjela opačnym směrem, než jakym sme jeli já a bejvalej. No a tady už bylo o mym osudu prakticky rozhodnuto. Jak sme s bejvalym tak stáli na zastávce, najednou se stalo, že sme se začali líbat. Oj. Kurva. Hustý. Bylo to vtipný, měla sem na sobě totiž podpadky a tak sem byla o něco málo vyšší, než on.
"Nechceš spát u mě?" Pěkně pitomá otázka, drahej. S ničim jinym už teď asi nepočítam. Napsala sem to matce. Matka se nasrala a myslí si, že s nim už zas chodim. Lol. Ale to si myslí už pěkně dlouho. A tak si seru život, přesto všechno musim prej zejtra do tý práce. Nu což, budu tam muset dorazit. To pujde. Snad. Nastoupili sme do přijíždějící tramvaje a spokojeně odjeli. Nějak se stalo, že hned po vystoupení sme ale byli na cestě do večerky. Pro pivo. Nevim, kdo z nás dvou je větší prase. Každopádně to eště nemohlo bejt tak strašný, minimálně ne se mnou. Udržela sem se totiž na svých podpatkách. No, dobře. Občas sem zavrávorala, naštěstí tady byl muj drahej bejvalej, o kterýho sem se mohla opírat. A co jako, Praha má kreténský velký dlažební kostky, na kterých vrávoram i za střízliva. Navíc do toho ty tramvajový koleje. Člověk furt musí zvedat nohy, to je ale otrava. Jo a koupila sem si alespoň při tý příležitosti tabák. Stejně bylo nejlepší, když už sme měli všecky cesty za sebou a spokojeně sme úspěšně dorazili k němu domu. Všechny schody sme zvládli a tak...šikovný! Spokojeně sem si sundala podpatky, sundala si prstýnky a votravný náušnice a spadla na gauč. I budík sem si zvládla nastavit. Bejvalej prej začal pouštět nějakej film. Ani kdybyste mě mučili si nevzpomenu, co to kurva pustil. Prostě netušim. Asi sem ten film vůbec neznala nebo....jooo! Už vim! Into the wild! To je ostatně stejně fuk, nalil mi pivo, sobě taky a přisral se ke mě na gauč. Velice těsně ke mě. Následoval už takovej náš rituál, i kdyby na počítači jel živej přenos zničení Bílého domu mimozemšťany, tak nás to nezajímá a líbáme se a líbáme a líbáme... Nechápu, jak to ten kluk dělá, nebo jestli je to fakt nějakej cit, kterej muj malej ptačí mozeček a jakejkoliv jinej lidskej mozeček nebude nikdy schopnej pochopit, ale...nevyměnila bych ho v tu chvíli za nikoho na světě. Ani za Iblíse! Ani za všechny noci s Iblísem! Ani za svýho bejvalýho šoustkamaráda! Ani za jakýhokoliv kluka, kterýho sem chtěla vojet a nevyšlo mi to! Co? Ne, ve skutečnosti na tyhle sračky myslim až teď. V ten moment, když sem se zas líbala a osahávala se svym bejvalym na gauči, tak sem nemyslela vůbec na nic jinýho, než na to, co se dělo. Usnuli sme asi nějak podivně, jelikož si pamatuju, jak mě jenom strašně moc bolí za krkem a podivně sedim s podivně opřenou hlavou, zatimco muj bejvalej je nataženej na gauči a má hlavu pohodlně položenou na mym klíně. Ten film asi furt nějak běžel. Neměla sem sílu na nic. Další obrazová scéna obsahuje to, jak muj bejvalej ten počítač vypíná a já si potom lehnu nějak víc pohodlnějc, asi nějak na svýho bejvalýho. Sme si vyměnili pozice, hehe. V tu dobu snad už bylo i světlo. Moc dobře, sem si uvědomovala, že každou chvíli mi ten ďábelskej budík zazvoní a já se budu muset zvednout, obout svoje podpadky, co mě řežou, dojít s nima na místo, kde mam pracovat a v práci předvádět, jak sem sem strašně fresh a že sem se včera vůbec nevožrala. Na jednu stranu sem se v duchu proklínala, jaká sem kráva, že nespim doma, na druhou sem se víc přitisknula k bejvalýmu a byla sem jak v nebi a přísaha si, že už se nikdy z tohohle gauče nezvednu. Jenže ten budík zazvonil. Čůrák. Za nějakou dobu. Au. Nu což, je na čase bejt zodpovědná. Zvedla sem se a vypnula ho. Má cenu si dávat sprchu jako včera? Ne, seru na to, radši si eště na pět minut lehnu zpátky na bejvalýho a uklidnim se. To byla pravděpodobně hlavní kolize, která zapříčinila přibližně tohle. Otevřu oči s myšlenkou: "Kurva, je na čase už fakt odejít." Moje pohyby asi vzbudili i bejvalýho a tak sem ho požádala, aby se podíval, kolik je hodin. "Je za pět devět..."
Kurva. Kurva, kurva, kurva, ne! Dopíči! Asdfghjkl!@#$€! Přesně tohle bych si tenkrát myslela, kdybych v sobě a v tý kocovině, co sem měla, nenašla trochu zenu a nepomyslela si, že je to stejně všechno v prdeli a že za pět minut do práce stejně nedorazim a že tim pádem nemá cenu se teď stresovat. Muj bejvalej netušil. Taky byl pořádně mimo. Tak sem ho jenom požádala, aby roztáhnul na zem matraci, jelikož prostě na gauči už dál spát nehodlam. A do práce prej asi nejdu. Hehe. Bejvalej roztáhnul matraci, vzal deku a uvelebili sme se mnohem víc pohodlně. Objala sem bejvalýho a chvíli myslela na to, jak se můžu otitulovat slovy Nejvíc nezodpovědná kráva ve všech vesmírech. Samozřejmě se po mě sháněli spolupracovnice. Přes kašovitej stav mýho mozku sem dokázala zformulovat konstruktivně vypadající výmluvu s tim, že mi ten termín nakonec nevychází a že nedorazim, že možná dorazim jenom zejtra, jestli bude možný tam makat jenom jeden den, jelikož pak už sem zas mimo. Což byla mimochodem pravda, moje cesta do Itálie se blíží. Usnula sem a bylo mi dobře. Bylo roztomilý, že kromě budíku mi volala taky matka, čehož sem si pak všimla. Teda, psala. Ať prej vstanu. He, hehe. Tak sem jí napsala, že v pohodě. Ha, haha. Budili sme se s bejvalym tak nějak občasně, víc sem se teda budila já, než on. V jednu chvíli se on vzbudil tak, že vstal. A asi šel do sprchy. Vzpomínam, že předtim, než opustil pokoj se ke mě rychle sehnul a dal mi takovou rychlou pusu na čelo. Takovou z...potřeby okamžitě políbit to, co vidí. To mě probralo a už sem neměla na to usnout. Jenom sem tak ležela a měla zavřený oči. Muj mozek začal pracovat a já začala přemejšlet. Co se to kurva, co se to kurva za poslední dva dny stalo? Božemuj. Nechápu to. Mam ale pocit, že nejsem sama. Muj bejvalej to pravděpodobně taky nechápe. Je hezký, že to nechápeme spolu. Napadla mě jedna, jediná věc a eště sem pár minut přemejšlela nad tim, jestli jí udělat. I přes naší minulost, i přesto, co se děje teď...jediný, co sme s mym bejvalym kdy dělali, bylo to, že mě lízal. Jo, fakt. Nejenom, že sme spolu nikdy doslova nemrdali, ale...já mu snad ani nikdy nekouřila? Vážně? Jo, je to tak. Pokaždý, když k naší nahý interaktci došlo, tak mezi tim přece padly slova (v různých znění, samozřejmě) o tom, že se mu nepostaví, i kdyby dělal nevimco, jelikož toho vypil až příliš. A teď...už by to z něj mělo snad vyprchat, po tolika hodinách. Je totiž až příliš podezřelý, že přes to, jak dlouho se známe a co všechno mezi náma bylo...sem si na jeho čůráka tak maximálně párkrát šáhla. Až bych se měla snad cejtit trapně, ne? Jo, až se vrátí z tý koupelny, tak mu vykouřim. Stejně si to zaslouží. proč by si to nezasloužil, za to, jak na mě byl včera hodnej, když mě chytli dva hysteráky za sebou, by měl dostat nějakou odměnu. Tak sem se rozhodla! Já bych s nim samozřejmě i šukala, ale nějak sem z toho jeho včerejšího brutálního lízání asi dostala krámy. No a nevim, jak by se na řezničinu takhle po ránu tvářil. No a tak když sem slyšela, jak se blíží kroky, tak sem se zabalila do peřiny, vytáhla svuj ksichtík a zatvářila se se zavřenýma očima, tak abych vypadala co nejvíc cute. Haha, herečka. Muj bejvalej se přitulil zpátky ke mě a začal mě líbat. Začala sem ho líbat s tim, že sem se pomalu, pomaloučku začala převracet na něj. A...moje ruce zamířili na jistý jeho partie. Cejtila sem, že je trochu překvapenej, snad chtěl i něco říct, ale neudělal to. Cejtila sem, jak mu už tak trochu stojí. Stáhla sem celý jeho trenky, abych to viděla na vlastní oči. No, iluze, ve který sem žila až doteďka, neni tak uplně pravda. Když mu stojí, nemá ho zas tak malýho... Vzala sem mu ho do pusy, no...eště mu tak uplně nestál. No, bylo to zvláštní. Takhle mě za hlavu eště nikdy předtim nechytnul. Přirozeně, když sme spolu tohle nikdy nedělali. Kouřila sem mu a měla problém, jako když sem kouřila kdykoliv a komukoliv jinýmu. Dlouhý vlasy sou prostě všude. Docela sem si to ale užívala vzhledem k tomu, že tohle je poprvý, co ho mam pořádně v hubě. Taky si to pravděpodobně užíval, jak sem viděla, ačkoliv je pravda, že mu tak uplně nestál. A když začal, rychle zase přestal. Možná právě proto mi po nějaký době zved hlavu a zašeptal mi, že sem sice dobrá, ale ta kocovina je silnější. A tak sem nevykouřila svýho bejvalýho. Great. Asi už tisíckrát sem ale řekla, že je mi to jednoduše šumák. Lehla sem si na něj a líbali sme se. Dlouho a bylo to moc hezký. No a takhle sem pokračovali snad asi eště dvě hodiny, během čehož sme oba dva občas vytuhli a pak se zase probudili a tak dokola. Jen tak sme leželi v objetí a mazlili se. Tohle je asi nejhezčí část celý tý patálie. Připomnělo mi to, když u mě kdysi dávno poprvý přespával. To se na mě taky koukal takovýma pohledama, zatimco sem ho hladila po hlavě. Ve vedlejší místnosti začala mňoukat osamělá kočka a při mojí poznámce o skutečnosti, že je tam vedle chudák kotě samo, se mi od něj dostalo odpovědi: "Ty jsi kotě" a ještě políbení. No jo, když sou ty hloupý lichotky ze správných úst, tak se člověk může roztéct. Nechtělo se mi nikam, jenom tady bejt s nim a hladit ho po vlasech, zatim co se mi kouká do očí. Měla sem pocit, že mi nechybí naprosto nic když ho můžu hladit po tvářích a líbat. Zavíral oči a přitom se spontánně usmíval, tak sem mu začala hladit rty a on mě začal kousat do prstů. Heh. Propletli sme si do sebe několikrát nohy. A já si připadala, že nikam jinam, než do jeho náruče nepatřim. On je totiž tak strašně příjemně...měkoučkej. Heh, prostě je tlustej a dobře se na něm leží. Vstal a kouknul se na hodiny, prej za chvíli jdeme na pivo. Co? Posral ses? Ty prase vožralý! Ale jo, stejně nemam celej den nic jinýho na práci, když už..práce neni. Hehe. Řekla sem mu, že až za chvíli ale, že teď nikam nejdu a stáhla ho zpátky k sobě na matraci a zalehla ho. On řikal, že v pohodě, že stejně musíme počkat, než otevřou. Omg, to je strašná prdel. Jako kdybysme včera byli střízliví, nebo co. Byla asi jedna po poledni a já byla v nebi. Jo a taky se někomu z nás podařilo rozlejt pivo, co bylo na zemi otevřený. Okusovali sme se, dokud nás to oba bavilo a dokud nerozhodnul, že bysme se teda měli zvednout a vydat se na dlouhou cestu. Tomu předcházel nejlepší rozhovor na světě. Zamotaný v sobě a muj bejvalej tak rozhodně: "Tak jo, tak teda jdeme" a já na to přirozeně: "Jo, jdeme." Jediný, co se hejblo byly koutky našich rtů, když sme se tomu začali smát. Řekla sem, že to bylo uplně autentický, jako konec Čekání na Godota. Fakt že bylo. Odhodlal se vstát a vzít si jiný kraťasy. Když se převlíkal, bylo to vtipný, jelikož jeho trenýrky byly dole nějak roztrhaný a jak se převlíkal, tak mu vypadly koule a já se začala příšerně smát. Vstala sem tak, že mě vlastně musel zvednout a postavit na nohy. Koukla sem se na sebe do zrcadla, měla sem pocit, že vypadam jak prdel a tak sem to i řekla. On mě samozřejmě ujišťoval, že mi to sluší. Haha, jasný. Po Mighty už kalim další dva večery, během čehož sem eště pomačkaná od jeho objetí po dvě noci a prej mi to sluší. Tak určitě. A furt mam na sobě ty šaty. Achjo. Při pohledu do svojí tašky se mi vrátila vzpomínka na to, že sem včera z nějakýho důvodu koupila naprosto příšerně odpornej tabák, jenom kvůi tomu, že na nic víc sem už neměla. Udělala sem zvuk jako umírající velryba, tohle bude fakt bolet kouřit. Když sme vyšli z pokoje, taky sem si uvědomila, že se asi zabiju, jelikož mam ty boty na podpadkách. Au. Řekla sem bejvalýmu, že mě tam asi bude muset odnést. Když sme vyšli, přišli sme na to, že je fakt vedro, jak v prdeli. Jenže vzduch mi řikal, že bude brzo pršet i přesto vedro, jaký je. Měla sem takovej pocit před deštěm. Bejvalej řekl, že by mu to vůbec nevadilo, páč to vedro bylo fakt otravný. Rozhodli sme se, že ale pujdeme pěšky až tam, že se projdeme. Byla sem statečná a kejvla na to, i přes moje debilní boty. Okey. No, po tom, co sme přešli pár ulic sme se museli vracet, páč ten vůl si zapomněl mobil v druhých kraťasech. Při té příležitosti mi alespoň vzal druhý brejle, co měl doma. Já ty svoje neměla, když sem nepočítala s tim, že se někde objevim ráno a že bude svítit sluníčko a že mě bude bolet do očí.
Dali sme si teda procházku a kecali o všem možnym. Jak dlouho už sem se s nim takhle neprocházela? Nevim, pravděpodobně pěkně dlouho. Možná snad i nikdy. Odpoledne v plnym proudu...Praha vypadala tenkrát celkem jinak. Samozřejmě, že velkou zásluhu na tom mělo to, že sem byla po boku bejvalýho, ale celkově...bylo brzo odpoledne a já byla vzhůru a svítilo sluníčko a my prošli ne malou část centra Prahy pěšky. Všude kolem byli lidi a chodili sem a tam, turisti se nám pletli pod nohy, tak sme na ně oba nadávali. Já osobně eště strašně nadávala na to, že mam žízeň jak hovno a ujišťovala sebe i bejvalýho, že si určitě nedam pivo, ale asi nějaký nealko, nebo víno. Bylo zvláštní nás vidět spolu třeba ve výlohách, nebo tak. Zvláštní. My dva. Spolu. Jdeme odpoledne jen tak do podniku. Wadafak. Respektivě, byl to hezkej pohled v těch výlohách. Podnik nás nechal chvíli čekat, než otevřel. Přišli sme moc brzo. Musela sem si mezi tim vybrat prachy, jelikož už sem byla uplně bez koruny. Sedli sme si dovnitř a...moje plány o nealku, nebo vínu ztroskotaly hned při objednávce. Dál sme si povídali o všem možnym, mezi tim muj bejvalej ohledně něčeho prohlásil věc, co sem nečekala. V rámci něčeho zmínil něco o svojí bejvalý. What? Jaký bejvalý? S kym chodil? Co? Kdy s ní chodil? A chodil s ní vůbec, nebo to bylo jenom tak...rádobychodil? Předevšim teda, co je to za holku? Sakra, chci to vědět. Ale mlčela sem a nezaptala se na to dál, páč to zmínil v kontextu něčeho a vlastně to vůbec nebylo důležitý. Stejně by mě to zajímalo. Pak se nabídnul nějakej známej mýho bejvalýho, co tam taky byl, abysme šli ven na cígo. Kurva, budu muset kouřit tu sračku, co sem si koupila. Ale moje plíce byly spaseny tim, že ten neznámej člověk mi dal prefabričku. Během tohohle cíga se k nám najednou přibližovalo něco z protější strany ulice. Byla to jakási malá slečna. Teda, ve skutečnosti asi tak malá nebyla, ale jak sem měla ty podpatky, tak mi připadala strašně malá. Anglicky se zeptala, jestli máme cígo. Pak začala mluvit na mě. Řekla mi, že mě jenom viděla z toho podniku naproti a že jsem neskutečně krásná a že mi to musela přijít říct. Kdybych rudla, tak zrudnu a vymohla sem se jenom na skromný: "Oh, thank you," se smíchem, do čehož sem eště hodila znervózněnej pohled na svýho bejvalýho, kterej se na mě tak potutelně usmál. Pak mluvila dál, řekla, že je z Ruska a že je tady na prázdninách. Mezi tim muj bejvalej a ten neznámej člověk dokouřili a šli dovnitř. Nechali mě tam s ní samotnou, ta holka byla dost hyperaktivní a vypadala, že si strašně moc chce povídat. Ani za boha si nevzpomenu na její jméno, ale přesně si pamatuju její obličej. Taková průměrná ruska, jednoduše. Chtěla vědět, co se dá v Praze dělat a kde sou nějaký kluby. Poslala sem jí do Chapeau. Haha, kam jinam taky. Tady si toho malého stvoření z Ruska alespoň užijou místní slizouni. Do toho eště několikrát řekla, jak sem přej krásná. Okey, no. Od holky to potěší víc, než od kluka. Nevim, prostě to tak mam. Málokdy holka řekne druhý, že jí to sluší. Já to třeba řikam, ale moc holek to nedělá. U stolu mi bejvalej pak řekl, že ten jeho známej byl prej zklamanej. "Poprvý v životě ke mě běží hezká holka a pak zjistim, že je lesba." Hm, podle mě ta holka ani nemusela bejt lesba. Řekla sem svýmu bejvalýmu, že je to divný. Vždycky je zvláštní slyšet, že sem hezká. Začal proslov o tom, že je to samozřejmý, když prostě sem krásná a bla blabla, přitom se na mě koukal jak na svatej obrázek. Nechci, aby to vyznělo nějak blbě, samozřejmě mě potěšilo, když mi tohle muj bejvalej řiká. Přesto sem pokračovala dál, že je to zvláštní slyšet, jak sem hezká od holky, že naposledy, co si pamatuju, tak sem to slyšela skoro každej druhej den minulej rok, když sem byla na návštěvě u otce za oceánem. Od kluků to tak nějak chápu, ale od holek? Má to jinej podtext. Po dalších slovech svýho bejvalýho o tom, jak sem krásná, sem už toho měla dost a řekla mu, že je mi vždycky trochu těžký to slyšet. Jeho obočí nahodilo podivenej výraz. Tak sem se mu snažila vysvětlit, že už mě kolikrát pěkně sere, slyšet, jak sem krásná. Vůbec nechápal a měl tendence se i pomalu omlouvat za to, že mi řekl, že sem krásná. Bylo pro mě těžký o tom mluvit způsobem, aby to druhej pochopil, ale snad to nějak pobral. Neni to z toho důvodu, že bych o sobě nevěděla, že sem krásná a že bych to těm lidem nevěřila, nebo že bych byla tak moc povrchní kráva, že by mě tyhle slova ani nepotěšili. Je to z toho důvodu, že mam s pojmem krásy poněkud problém. Když sem řekla tuhle větu, bejvalej se zasmál a povídá: "Hlavně prosimtě nezačínej s Platónem!" Haha, ať žije náš humor. Pokračovala sem, že mi to občas hlava nebere i kvůli všem sračkám, kterýma sem si prošla nejdřív ruku v ruce s bulimií a potom s anorexií. Jeho výraz zvážněl a zeptal se, jak na tom sem. Hm, vzpomínky. tisíckrát sem to s nim už dávno řešila. Řekla sem mu, že sem asi v pohodě. Na svoje měřítka v pohodě. Pohladil mě po tváři. Začala sem se mu svěřovat, možná sem to potřebovala, možná i on to potřeboval, když ode mě ohledně tohohle vlastně nikdy neslyšel nic konstruktivního, jenom ne příliš logický věci v emoční kaši. Prohlásila sem, že nejdůležitější věc, co sem se v tomhle naučila, je umět s tim žít tak, aby to na člověka dopadalo co nejmíň. Nikdy se toho nezbavim, je to se mnou od mých čtrnácti, sice bych řekla, že nejhorší období už mam asi za sebou, (haha, zdravim vzpomínky na náš vztah, kdy ode mě muj bejvalej neslyšel asi nic jinýho, než sračky okolo tohohle), ale že se anorexie stala tak nějak mojí součástí. Nikdy si nedam celou porci jakýhokoliv jídla, byť by se jednalo jenom o blbej salát. Protože bych z toho přece mohla ztloustnout. A přece jenom, už to nejde. Nesnim větší porci, než jakou je schopno sníst dítě do deseti let. Nevim, co je pravdy na tom, že se žaludek může zcvrknout, ale řekla bych, že přesně timhle trpim. "Víš, on je na tom nejhorší ten pocit, že děláš dobrou věc, jelikož pro sebe vlastně děláš dobrou věc, jenom celej svět s tim má problém a označuje to za špatný. Nenajíš se a je ti krásně. Dneska sem zas jednala správně, to je to, co si řikam. Ať si celej svět třeba políbí prdel. Sem lehká, jak pírko. A přesto všechno vim, že sem nemocná. Vim to od doby, co sem se málem motala okolo businessu modelky. Vim, že tam těm holkám řikaj sračky a že to neni zdravý. Jenže já se nechci jít léčit, víš co. Nechci se léčit, když už sem to zvládla a umim s tim žít. Radši budu celej život štíhlá. Stejně se necítim nemocná, ale spíš zdravá." Bylo jasný, že to nemůže pochopit uplně. "Ale strašně moc holek by dalo cokoliv za to, aby měli postavu jako ty..." O tom to neni, já vim, že nejsem tlustá, drahej. "Samozřejmě, jenže mě to nikdy nebude stačit. Já vždycky budu chtít vypadat eště líp." Zastavil mě: "To nejde a ty to víš..." Já to vim. "No a proto mam občas fakt problém s tim, co je krásný a co krásný neni," pokračovala sem. On taky: "Ty si krásná, prostě jsi." Mam pocit, že mě zase pohladil po tváři. Pak začal o tom, co všechno to dělá. Haha, nepochopil nic. Jenže to člověk nepochopí, dokud mi nevidí do hlavy. "Tak to, jak poprvý zapůsobíš, člověk si tě všimne, Podivej se na sebe, málo holek je krásných uplně nenalíčených, tvoje dlouhý vlasy, velký černý oči..." U tohohle už sem ho zasekla, stejně byl čas začít vést rozhovor na míň vážnou notu. "Já nemam černý oči," oponovala sem trochu jakoby naštvaně. Je to pravda, nemam sakra černý oči! Černý oči mimochodem neexistujou. Musela sem mu to vysvětlit. Já mam prostě hnědý oči a to eště ani ne zas tak tmavě hnědý, jako maji třeba východní asiati a tak (jako, nezazlívam mu to, spousta lidí označuje hnědý oči jednoduše jako černý). Sem na tohle tak trochu magor, stejně jako muj otec. Povídala sem mu strašně vtipnou rodinou historku a to, že první otázka, co se muj otec zeptal, když sem se narodila, nebyla: "Je zdravá? Jak vypadá," atd, co se rodiče normálně ptaj, když se jim narodí dítě. "Muj otec se mojí matky po porodu solidně zeptal: "Jaký má oči?" Prej mu moje matka chtěla dát facku, nebo tak něco, ale byla moc vyčerpaná. Lol. To je na zabití, muj otec musel bejt za mládí taky pěkně na zabití. Muj otec si uboze myslel, že když vyjede do Evropy a najde si krásnou evropanku, tak že se mu asi narodí modrooký dítě. Haha, jasný. To by musel mít z prdele štěstí. No, nevyšlo mu to ani na druhej pokus, moje sesra má eště tmavší oči, než já a to je její matka světlejší, než ta moje. Trochu fail, fotříku. A pak já mam bejt normální, když mě porodili takový dva exoti..." Bejvalej se tomu strašně smál.
Dál sme se bavili, zjistila sem, že se prostě neshodneme v tom, jaký kafe je nejlepší. No jo, tady eště někdo nepoznal kouzlo džezvy... Káva prostě má bejt černá, silná jak bejk a neslazená- nediskutuju, hehe. Za nedlouho se naplnila moje předpověď. Fakt sem asi vědma, začal chcanec. Přesně tak, jak sem řikala, když sme vycházeli ven. Začal chcanec jak prase, uplně šílenej, takovej ten, kdy ty kapky už nepřípomínaj kapky, ale malý jehly. Prohlásila sem, že si na tomhle založim asi kariéru. Fakt můžu bejt vědma, nejdřív předpovim, že mi chcípne potkan a potom předpovim chcanec. Při slovech o potkanovi mě zas něžně pohladil po rameni. Jak tak sme se bavili a čas šel dál, šlo dál i hlazení mých tváří jeho dlaněma a hlazení si dlaní navzájem, až to došlo k tomu, že mě tam políbil. Přede všema, co seděli v podniku. Sic tam nebyl nikdo známej nás obou, tak...to bylo zvláštní. Že je schopnej tohle udělat na veřejnosti. A bylo to krásný. Jako (kurva, opakuju to furt) za starých časů. Šli sme ven na cígo do toho chcance, byla tam taková malá střížka, takže sme nemokli. Objal mě jednou rukou, když mi zapaloval cígo, mam pocit. No za chvíli se ode mě trochu vzdálil a prohlásil: "Hele *jméno našeho společného kamaráda*," kterej se blíži hodně rychle, jelikož moknul. Tenhle kluk se hodně baví s Oi, tak...sem jenom zvědavá, jestli viděl i to, jak na mě muj bejvalej šahá a jestli z toho budou nějaký drby donesený Oi. Fakt mě to zajímá. Ale nic, normálně v pohodě si k nám přisednul, da si pivo a bavili sme se. Venku furt chcalo, když trochu přestalo a už jenom poprchávalo, náš kamarád nás opustil. Chovali sme se k sobě tenkrát opravdu zvláštně. Šli sme zas ven na cígo, objal mě zezadu kolem pasu a střídal to, že si jen tak položil hlavu na moje rameno s tim, že mě líbal na krk. Fajn, ať tohle vidí třeba celej svět! Koukala sem na kapky a byla trochu mimo. Tohle je...boží. Když sme oba dokouřili, tak sme se tam dost dlouho líbali. Ve skorodešti. Romantika. Haha. "Ale ty šaty jsou fakt pěkný," zas mi je pochválil. Koukla sem se na nás do výlohy, nádhera! Jo, on má pravdu. Ty šaty sou fakt pěkný.
Nějak se tohle naše posezeníčko protáhlo, strávili sme tam strašně moc hodin. Důsledkem tohohle sem neměla šanci stihnout naplánované setkání s Krásným člověkem, kterému se tímto hluboce omlouvám za zbytečné čekání, ale...občas by mě ani ve snu nenapadlo, jak můžou některý situace dopadnout. Mimochodem, dokonce i muj bejvalej musel posunout zase svoje naplánovaný setkání s jednim kamarádem, páč by ho nestihnul. Zvedli sme se, až když už přestalo pršet uplně. Šli sme stejnym směrem, jeli sme stejnym směrem. Bylo asi sedm hodin večer a já byla už docela připitá po těch několika hodinách. Nevypili sme toho zrovna málo. Při čekání na MHDčko mi muj bejvalej při tom, co mě objímal svěřil fakt zvláštní věc. Vlastně...vůbec nevim, proč mi to neřekl už někdy dřív? Začal o tom, že když už já sem ukázala svoje karty s anorexií, tak že i on ukáže ty svoje. A já se konečně dozvěděla, proč sme spolu za všechny ty pátky, co se známe, eště nešukali jako penis-vagina. Prej to rozhodně neni o tom, že bych ho nevzrušovala, ale..."Mam problém s tim, sdílet intimitu. Moc vlastně nevim, o čem to je, možná trochu o důvěře, nebo tak..." Aha, to sem netušila. Respektivě, ani by mě to nenapadlo. Možná i proto mu tak uplně nestál, když sem mu kouřila. Chápu, že může mít nějakej blok. Ale sem ráda, že mi to řekl. "Mě to nevadí, já tě mam stejně ráda," řekla sem mu. "Ale vadí." Musela sem mu to zopakovat: "Ne, nevadí." A řikala sem pravdu. Fakt je mi to uplně ukradený. Začali sme se líbat, až nám málem ujel spoj. Heh. Vystupovali sme taky na stejný zastávce. "Tak si užij výlet," prohlásil. Lol, jak si ho mam užít, když budu bez nočního potloukání se po Praze, bez kamarádů a...předevšim bez něj. "Měj se krásně," samozřejmě, neodvážila sem se mu říct, že mi bude chybět. Sem padavka. Poslední políbení a každej sme si šli vlastní cestou. Já osobně na bar za J*******, kterýmu sem okamžitě vyblila všecko, co se stalo. Řekl mi, že sem kráva a taky se mi smál. To vlastně dělá pokaždý, když mu řeknu, že sem zas něco měla se svym bejvalym. Hehe, pak sem se opila. Pravděpodobně.
Druhej den sem vyrazila do poslední hospody před svym odjezdem do země špaget. Měla sem to nějak naplánovaný s J******* a naší partou, ale nakonec sem tuhle partu vzala na místo, kde byl kamarád a muj bejvalej. Haha, dlouho sem tě neviděla, drahej. Bylo to fajn, trochu sem se připila, ale musela odjet brzo, jelikož sem nebyla nabalená. Ten večer mě mrzela jedna věc, odcházela sem s tim kamarádem a bejvalej mě ani neobjal. Naše loučení proběhlo až příliš rychle. Už při cestě domu mi chyběl.

Moje cesta do Itálie stála za hovno, mam-li bejt upřímná. Tahle...Řím je nádhernej. Vedro mi nevadí, v bazilice svatýho Petra sem se mohla posrat, Berniniho baldachýn je tisíckrát nádhernější, než na všech fotkách. Překvapilo mě, že si vystavujou mrtvoly pod sklem a nasralo, že sem se nedostala do Sixtinský kaple. Ale ta kopule svatýho Petra... K čemu přirovnam to, když to člověk vyjde a najednou vidí svatý město jako na dlani? K čemu? K tomu, když je člověk nafetovanej. Jo! Opravdu. Měla sem tam pocit, jako když bych si dala čtvrtku tripa, tak povznášející a nadpozemskej zážitek to byl. Vole, strašně bych chtěla zkusit se ztripovat a jít na nějakou takovouhle monumentální památku...hehe. Koloseum je taky nádherný, všechno bylo nádherný. Florencie mě uchvátila, stejně jako Řím. Nemá cenu popisovat, jaká nádhera to je. A u Benátek už vůbec, Benátky sou prostě...ugh. Proč řikam, že to stálo za hovno? Inu, poznávací zájezdy za hovno stojí. Nestihla sem ve Florencii galerii Uffici a myslela sem, že se tam na místě rozpláču. Za ničim jinym, než za starýma mistrama sem tam totiž nejela. A vůbec, přizpůsobovat se skupině? Prosim? Takhle, stejně sme se od nich s matkou vždycky trhly a chodily samy, přesto sme stihly strašně málo věcí. Příště to dělam jinak. Beru stopa a do Říma jedu na dva dny, do Florencie na čtyři a Benátky sou nádherný, ale ty turisti by mi podruhý zážitek zkazili. To mě mrzí, ale fakt nevim, jestli chci znova do Benátek i přesto, že to je místo jako z pohádky. A lidi na zájezdu sou divný, strašně divný. Takový strejdové a tetky, potom pár mladých párečků, ve kterých byly vždycky oba dva ty partneři tlustý, jak prasata. Prostě divnolidi. Ale byla sem na pláži blízko Benátek právě. Mam spoustu malých mušliček. Rozdam je lidem, který mam ráda. Nemohla sem se dočkat návratu do Prahy. Hned potom sem se zdělala uplně do sraček, už ten večer, co sem přijela. Lajfstajl. A hlavne sem se nemohla dočkat dalšího fesťáku.

Co se dělo na fesťáku a po fesťáku...well. Nemůžu tomu uvěřit. Nechápu, co se může všechno stát v jednom zaprděnym životě. A o tom jindy, snad brzo. Poslední dobou se děje tolik věcí, že je ani nestíham vypisovat v čas. Nestihla sem například napsat o koncertech. Stále eště ne. O Metronomu a o Iron Maiden. Nestíham to, protože řešim jiný věci a musim chlastat. Haha.

Obecně, obrovskej bizár je slyšet jak sem krásná od holky. Slyšet to v odpoledne po kalbě, kdy sem strašně neupravená a s mastnýma vlasama. Od holky v době, kdy mam za sebou pět málo prospaných dnů, stejnej počet prochlastaných nocí. To se mi fakt eště nestalo...

Sem šťastná? Jo, sem kurva strašně moc šťastná. Ne jenom protože, ačkoliv s bejvalym nechodim, tak sem strávila pár nocí s člověkem, kterýho, jo fajn...asi miluju. Ne, určitě. Jenom to neřikam, nebudu to řikat. Ale je to pravda. Miluju ho, no a co? Pořád ho eště miluju, nikdy sem ho nepřestala milovat. A jinak je muj život naprosto dokonalej, užívat, užívat a užívat. Dokud to jde!


(A Coopera sem si v Itálii jela pořád dokola. Ach, ráda vzpomínám na ten skvělej koncert, co sem viděla v Brně. Mimochodem, Alice Cooper byl docela pěknej chlap. Ne... Jo. Sem divná, ale fakt mi přijde hezkej. Nu což, když mi přijde hezkej i muj bejvalej, můžu si to dovolit prohlásit třeba o random démonovi z jakýkoliv mytologie.)
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keeble Keeble | Web | 11. srpna 2016 v 21:20 | Reagovat

Promiň mi tu upřímnost, ale ty si vážně hustej člověk(pozitivně myšlený)...:D

2 Saruma Saruma | Web | 12. srpna 2016 v 11:01 | Reagovat

Tohle je opravdu nářez, já mohu jen smeknout!

3 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 12. srpna 2016 v 21:27 | Reagovat

Takže jsem v dešti hodinu a půl neúspěšně čekal na slečnu, která ho někomu kouřila. Taky dobrý. Ale cider s tebou furt chci, takže ti hnedka teď písnu.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. srpna 2016 v 15:28 | Reagovat

[1]: Poslední dobou mám pocit, že jsem ještě hustější, než jsem byla dřív. Nebo jsem prostě jenom další pitomec. To je ostatně jedno. Kdybych se ale takhle měla vystihnout, tak mi nepřijde ani špatně to myslet v tom negativnim slovasmyslu.

[2]: Bleh.

[3]: Kouřila jsem mu několik hodin předtim, notak 😄 Ale pardon, fakt mi to nedalo a nezvedla jsem se od něj, strašně jsem si užívala, že spolu někde po takový době sedíme jenom sami dva.

5 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 13. srpna 2016 v 18:07 | Reagovat

[4]: Cajk, už se neomlouvej, protože to chápu. Pod takovou náloží oprávněného sentimentu bych nešel ani na pohřeb vlastní matky. Už jen mezi felací a pohřbem je volba jasná.

6 b. b. | 14. srpna 2016 v 12:54 | Reagovat

[3]: :DD

podesko, jen co jsem se dostala k pasazi s bejvalym, napadlo me - to bude zas lizacka. v pasazi, kde se u nej probouzis a jste oba strizlivi a premyslis o koureni, me napadlo - tak to uz by mohl byt sex. coz jsi hned vyvratila tim, ze mas vlastne kramy. bylo to napinave jak detektivka. nakonec sex zase nebyl, ale prislo alespon vyusteni proc - typek ma problem s intimitou. spis se stydi a ma komplex, ze nebude stacit. nicmene drzim palce, snad sex vyjde priste a doufam, ze nas budes informovat.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 13:29 | Reagovat

[6]: Mě přijde divný nazívat sexem jenom vyložený proniknutí čůráka do kundy, podle mýho sex byl.

Já si nemyslim, že by se bál, že by nestačil, bude v tom asi něco jinýho, ale o tom se mnou zatim nemluvil. Třeba to z něj někdy dostanu. Doufám, že mi věří natolik, že se mi dokáže svěřit. Ostatně, mě o to fakt nejde, mam u tohohle člověka priority uplně jinde. Vlastně, tenhle tejden jsem u něj přespala zase třikrát a opět se dělo to, co se dělo a já se sama za sebe cítím velice spokojeně :-D

8 stuprum stuprum | Web | 14. srpna 2016 v 17:49 | Reagovat

Lízačka, dupačka a kozačka. To zní skoro jak druhy bot.

9 Fredy Kruger Fredy Kruger | 15. srpna 2016 v 22:48 | Reagovat

" Stěstí furt střídá smrt  a smrt zase střídá štěstí !
... před chvílí jsem si prd´ a držím teď howno v pěsti !"

Muž mrštil !  Vrh !! ( aniž čeho si všímal )

Výkřik !

... kdos howno má za ušima !!

10 Paralela Paralela | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 17:17 | Reagovat

Hloupý lichotky ze správných úst. To rezonuje! :)
Někdy mám úplně výčitky, že je to moc osobní život, že bych to neměla číst. Ale když už jo, tak chci říct, kolikrát se tady příčim tomu, že s tebou vlastně v několika věcech souhlasim, zvlášť ty vztahy mezi lidma, samozřejmě. A že to všechno má takovej předvídatelnej vývoj, prostě lidi. A že je mi líto tvý potkanice. A  k hubenostem mám zas spoustu jinejch pocitů, dalších, no - zrovna je to téma, který píšu. Divný. Ale ty jsi statečná, to je mnohem víc než krásná.

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 17. srpna 2016 v 17:56 | Reagovat

[10]: Ano, pokaždé. Ale snad to i myslí upřímně. Čti, nebo nečti...ať si každej dělá, co chce. Když je možnost volby, tak je to správně. Statečná jsem i protože jsem krásná. Bez toho bych fungovat nemohla vůbec. I když mě to ničí, jde to ruku  ruce. S bejvalym (ne s timhle, s druhym, kterýho nazývám Oi) jsme se jednou shodli na tom, že pokud bysme v životě nechtěli něco bejt, tak je to ošklivá holka. Jako fakt ošklivá na první pohled.

12 Paralela Paralela | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 18:34 | Reagovat

[11]: to je totiž strašně nespravedlivá věc.

13 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 11:38 | Reagovat

[12]: Život je nespravedlivej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama