Já tě miluju

30. září 2016 v 17:54 | Pražský poděs |  Blitky
Prý už mám dost. Zvedají židle, zavírají...
i za tebe, ač sám, teď účet platím v ráji
ještě mi zbylo... V pekle bude otevřeno!
Heslo je stejné jako tady: tvoje jméno.
...
Pláču. Když čtu Krchovskýho, tak občas pláču. Jako třeba právě teď. Ty jeho věci jsou tak...kurva tématický k mýmu životu! Až příliš.

Zajímavý věci se děly den, resp. večer po noci, co sme spolu teda zas šoustali s Iblísem. Chtělo se mi se zas vožrat, trochu míň než včera, ale vožrat, tu noc musim spláchnout. Šla sem zas na místo, kam chodím čím dál, tím vice často. A to není jen kvůli tomu, že je zde téměř pořád Iblís. Sou tam i další lidi a bude jich ještě víc. Pár mých známých totiž podnik kupuje, což znamená jedno- budu si pravděpodobně na oficiální dokumenty teď psát kontaktní adresu, páč v tomhle podniku budu asi hodně...hodně, hodně často. Nepřekvapilo mě teda, že když sem přišla, v podniku byl přítomný samozřejmě i Iblís, tak nějak sem ho tu čekala. Jenom zase moment srandy, baví mě prostě ten fakt, že tady sedim v místnosti se spoustou lidí, co nemaj ani ponětí o tom, že zrovna tenhle týpek a tahle typka spolu v noci šoustali, hehe. Mimochodem, moje včerejší eskapáda si vzala eště jednu oběť, dost drahou obět- ztratila sem svuj zapalovač. Muj zapalovač byl super zapalovač, měla sem ho dva roky a pokaždý, když sem ho někde zapomněla, tak se ke mě vrátil. Byl hodně specifickej a spousta lidí si ten zapalovač pamatovala. Měla sem ho moc ráda, hlavně kvůli tomu, jak dlouho sem ho měla. No a zjistila sem, že v žádný tašce neni, takže sem ho pravděpodobně někde vytrousila, když sme jeli k Iblísovi domu. Fakt nahovno. Eště pořád bláhově doufam, že se někde zázračně vynoří... No a další lehkej šok přišel už pár minut po mym usednutí ke stolu, seděli sme tam se známou chvíli samy. Ona se ke mě naklonila a tichym hlasem se zeptala, jestli se mě může na něco zeptat. Oj, vždycky mam trochu strach, když mi někdo řekně, že se mě chce na něco zeptat. "Ty máš něco s *Iblísovo jméno*?" Tyvole, to si děláte všichni prdel? Jak se kurva ta informace může tak rychle roznést? Vždyť se to stalo včera! Začali mi cukat koutky a zeptala sem se jí, odkud to má. Ona, že od jejího kluka. Ten to má přímo od Iblíse, okey...fajn. Beru. On a Iblís sou dost velký kamarádi, tak to jo. No, snad se to nerozkřikne uplně. Zasmála sem se a řekla sem jí, že to je jeden z důvodů, proč sem včera ztratila svuj zapalovač, jak sem byla vožralá. Ztrátu mýho zapalovače sem jí samozřejmě referovala hned jako první. Trochu si ztuhnul výraz- "Já myslela, že už je to nějaká starší záležitost," řekla. Fuck, aha. Tak ona nevěděla o dnešní noci. Lol, som sa prokecla. Nevadí, zasmály sme se tomu. "A můžu se tě zeptat eště na něco? To ti (Iblís) nesmrdí?" Rozesmálo mě to, je prostě skvělý, jak každej člověk vnímá vůni druhýho člověka uplně jinak. Jojo, ty zvířecí divy přírody sou skvělej vynález. Pak už sme se o tom nebavily, protože si k nám přišedli lidi. Docela hezky se nám to slezlo, byla zábava. Srdíčko sem si kamarádkám, který přišly, vylejt nemohla, protože u stolu bylo moc lidí, včetně Iblíse, samozřejmě. No, stejně už sem jim psala zprávu vlastně hned potom, jak se to stalo. Jak sem byla v šoku. Zábavnej moment nastal v momentě, kdy právě přítel týhle holky chtěl něco ohledně podniku (asi aby něco přinesl z domova, nebo tak) po Iblísovi, kterej to asi nemohl udělat a tak se rozčertil: "Jo, tys vlastně dneska neslyšel mojí maminku, když se vrátila domu *bla, blabla, nepodstatný detaily* navíc se eště vyptávala na to, co u mě spalo za slečnu..." v tu chvíli sem těžce polkla a měla co dělat, aby mi okamžitě přestaly cukat koutky a abych se nekoukla ani na jednoho člověka sedícího u stolu. Přesto moje oči spadly na kamarádku naproti mě. Blbě se na mě culila, pak se koukla na druhou kamarádku naproti ní, na kterou sem už neviděla. Určitě se na sebe blbě usmály spolu, stejně tak sem si jistá, že se blbě usmála i ta třetí kamarádka, který sem to omylem vykecala. Možná vlastně i ten její kluk. Achjo, tak už to neni tak vtipný, už tady až příliš mnoho lidí ví, že sme spolu my dva mrdali...
Stala se zásadní záležitost, zásadní v mym rozhodnutí řešit jakkoliv to, co se děje mezi mnou a bejvalym. Přišly další lidi, jedna kamarádka mi ukazovala video, takový to vtipný video z hospod, kde sou všichni vožralý. Video pocházelo z období, kdy sem byla na cestách. Zápletka neni důležitá, důležitý je, že se tam jako vedlejší děj nahrálo i to, jak muj bejvalej líbá jakousi holku. Holku, kterou vlastně vůbec neznam. Holku, kterou sem ho jednou viděla líbat, když sme seděli na pivu a já tam eště byla s Oi. Bylo to jako...jako, kdyby mě někdo bodnul pomyslnou čepelí do břicha. Musim si zopakovat fakt, že je muj bejvalej příšerný prase, že se lepí na každou (viz to, jak se lepil na mojí kamarádku na jednom fesťáku), ale...zarážel mě fakt, že se u toho nechal natočit. I když byl vožralej. Vlastně...jediný, co mi na tom vadilo bylo, že sem to na vlastní oči viděla. V ten moment se mi naprosto zatmělo před očima. Začaly mě přirozeně napadat uplný irelevantní sračky, jako třeba co s tou holkou má, jestli s ní chodí a tak dále. Dospělo to až do bodu, kdy sem vytáhla mobil a okamžitě napsala kamarádovi, kterýmu sem se svěřovala s tim, co se mezi mnou a bejvalym děje. A kterej se na videu objevuje taky, takže by o tom mohl něco vědět. Řekl mi, že s tou holkou muj bejvalej asi nechodí, ať prej nejsem smutná. Že je veselá *moje jméno* mnohem lepší, než smutná *moje jméno*. A v další fázi sem otevřela kolonku už dávno ne tak často používaných zpráv s mym bejvalym a napsala mu stručně, že bych ho ráda v co nejbližší době viděla a že bych byla ráda, kdybysme byli o samotě. Polil mě studenej pot, rychle sem vypla data, abych neviděla, co odepíše, ale dlouho sem to nevydržela a pak je po nějaký minutě zase zapla. Nic. Nezobrazeno. Zas sem je vypla. A zas zapla. Odepsal, že klidně, proč ne... Tak sem mu eště napsala, kdy chce a on že třeba zejtra v osm. Fajn, domluveno. Dokud na mě nezačalo působit další pivo, tak sem měla fakt podivnou náladu. Třeba takovej Iblís...ačkoliv seděl naproti mě a minulou noc mě šoustal, tak mi byl uplně volnej, vůbec sem na něj nepotřebovala koukat, myslet a tak dále. Časem divnopocit přešel, předevšim kvůli uklidnění, že bejvalej byl asi fakt vožralej a kdo ví, jak to celý bylo. Jenom sem si tak řikala, co sakra budu bejvalýmu zejtra řikat. Rozhodně k němu nepřiběhnu s tim, že se líbal s jinou holkou, spíš...bysme teda asi měli řešit nás dva. Nechtěla sem to řešit, nechtěla sem to hrotit, ale co dělat, už se stalo. A stejně...asi se mu musim vyzpovídat. Nemá cenu si před timhle člověkem na něco hrát...
Ten večer sem se zlila. Pod vobraz. chlastali sme v tý hospodě tam, když nás vyhnali tak dvě hodiny po zavíračce, rozloučili sme se a šli s kamarádem kousek dál, za roh. Mohl se mnou chlastat, protože zejtra začíná školu pozdějc. Há, střední! Zlila sem se tak, že sme potom spolu čekali na spoj a já na zastávce během deseti minut blábolila ultimátní sračky a do toho částečně usínala. Prej byla prdel mě poslouchat. Nějak sem se od diskuze o tom, jaká je zima dostala k bolesti piercingů. Eheh. Měli sme stejnou cestu, ten kamarád bydlí totiž s mym bejvalym. Jeli sme spolu a ta dobrá duše mě nenechala odjet dalšim spojem až ke mě domu, ale starostlivě mě dovedl k nim. Protože, jak víme, je to asi tak 100 metrů od zastávky a já bych jela eště tak půl hodiny, během toho bych určitě usnula a probudila se na konečný. Kamarád se zachoval fakt hezky, když mě dotáhnul domu. Jo. Teda...přirozeně si nenamlouvam, že jeho pomoc byla nabízena z čisté křesťanské lásky, ale že třeba v koutku duše doufal, že to jenom u spaní nezůstane. Přišli sme k nim domu, zeptala sem se ho, jestli nemá nějaký trenky a triko, ve kterých bych se mohla pohodlně vyspat, zvládla sem se tak akorát převlíknout (!) na záchodě, přitom vnitřnim hlasem nadávala, že kdybych spala u bejvalýho, tak se převlíkat nemusim a prostě můžu spát nahá. Sakra, bylo by to tak snadný. Jenom vejít do jinýho pokoje a hned bych se měla líp. Ale ne, byla sem sice vožralá, ale ne natolik, abych dělala píčoviny. No, pravdou je, že zejtra s nim stejně mam "schůzku". Což je taková trochu píčovina, protože tim se to celý zesere. Achjo. Spadla sem na matraci u kamaráda a usnula. Jeho drobný postranní úmysly byly dokázaný tim, že spal bez trika a i když sem k němu byla otočená zády, tak mi dal ruku kolem pasu a divně se u toho vrtil. Nereagovala sem a bylo mi to stejně jedno. Nemrdala bych s nim, jednak proto, že je to kamarád a jednak proto, že...moje feels k bejvalýmu sou prostě zábrana, předevšim, když spí v pokoji vedle. A včerejší mrdačka s Iblísem mi stačila. S některýma lidma se prostě z principu nemrdá, no...
Vzbudila sem se s příšernym sucháčem a už bez ruky kolem pasu. Vzbudili sme se tak nějak nastejno a okamžitě sme se oba začali příšerně smát. Jo, včera to byl zábavnej večer. Akorát mu to vycházelo, aby šel do školy, tak sem mu vrátila jeho hadry eště s obrovskym díkem, že mě nenechal někde na zastávce, případně mě nepomaloval, nenainstaloval do prostoru jako živou sochu, neprodal do cirkusu. Všechno by totiž bylo možný. Ve stavu, v jakym sem byla, určitě. Hned co sme otevřeli dveře od pokoje a vyšli ven se otevřeli i druhý dveře. Ty naproti. Vyšel z nich muj bejvalej. Přesně to, co sem doufala, že se nestane. Ale je jasný, že asi viděl moje boty, tak se přišel přesvědčit, jestli to sou opravdu moje boty. Navíc určitě slyšel smích a hluk teď, jak sme se probudili. Výborně, takže si určitě myslí, že spolu s tim kamarádem spíme a že to je ten důvod, proč s nim chci dneska mluvit. Achjo, doprdele... Tiše sme se pozdravili, nechtěla sem na něj koukat, koukala sem se na svoje tkaničky, když sem si je zavazovala. Bejvalej něco povídal, až když do mě kopnul kamarád, tak sem pochopila, že je to mířený na mě. Bejvalej to zopakoval, ptal se, jestli platí ten dnešek. "Jojo, jasně," odpověděla sem mu a pořád se nebyla schopná na něj podívat. Odešel z bytu. "Kurva," prohlásila sem. "Přesně tohohle člověka sem teď nechtěla potkat," řekla sem tomu kamarádovi. Kamarád řekl, že si to myslel... Předpokládam, že celou situaci pochopil.

Tenhle muj den nebyl klidnej, svěřovala sem se kamarádce, co se stalo a co mě dneska večer čeká. Prej na něj mam bejt až hnusně upřímná... Jo, to budu. Jenom nevim, jak moc hnusně to dokážu. Váhala sem, co si vezmu na sebe. Už dlouho sem nad tim nepřemejšlela, většinou na sebe prostě něco navleču, ale...ale teď? U mě ve skříni mě upoutaly bílé šatičky. Sou mi teda poněkud větší, moc je kvůli tomu nenosim. V bílý vypadam extrémně nevinná, taková rozkošná panenka. Bílá, bílá, bílej jezdec jede tmou, jede smutnou Evropou, ne...vezmu si je. Na bílý toho člověk moc neskryje. Bílá odráží všechny barvy, bílá je světlo a čistota, Bílá je neposkrvněnost. Ne, že bych snad byla pannou (ha haha), ale jestli po světě chodí chlapec, kterej si zaslouží mě vidět v barvě neposkvrněnosti, tak je to muj bejvalej. Neberu to jako symbol nějaký svatby, nějakýho svazku, ale...ať mě vidí v bílý. Ať mě vidí čistou. Ať mě vidí oděnou do bílý vlaky mírových úmyslů mezi náma dvěma. To je věc, po který toužim co nejvíc. Možná i víc než po tom hvrátit časy, kdy sem byla šťastná. Časy po jeho boku, pochybný časy s jistotou lásky, která byla přesto všechno vratká, stejně jako je vratký uplně všechno. A právě proto, kdybysme se rozhodli, že už víc nebudeme nic mezi náma pokoušet, je bílá i barvou smutku. Barvou duchů, co mě budou pronásledovat, dokud nerozšířim jejich řady.
Když sem za nim večer šla, klepala sem se, předtim, než sem vstoupila do podniku sem si musela dát cígo. Navrhnul podnik, kde se semlelo spousta věcí, spousta věcí mezi náma. Chodili sme sem často jednou tejdně v době, kdy sme byli spolu. Když se tu sedělo v posledních měsících, skoro vždycky to skončilo u něj doma. *fňuk* Tak...jdu na to. Vyjímečnej okamžik, přišla sem někam jenom se spožděnim deseti minut. Opravdu vyjímečnej okamžik. Seděl venku na zahrádce, bylo tam málo lidí narozdíl od vnitřku. Obsazenej jeden stůl několika pěkně hlasitýma lidma, který nás neznaj a fakt je nebude zajímat, o čem se bavíme. Pozdravili sme se naprosto normálně. Naprosto normálně. Šla sem si pro pivo, sedla si zpátky k němu a...řeč začala normálně. Musela sem hned začít mluvit o tom, že dneska mě u nich v bytě potkal jenom kvůli dobrý vůli našeho kamaráda, protože sme se vožrala jak prase a domu bych nedojela. Taky sem zdůraznila, že sme spolu opravdu nic neměli. Ptal se eště na muj fetoúlet. Řekla sem mu, že nejlepší bude mu to asi vysvětlit celý. Vyprávěla sem mu jak se to semlelo, že sem byla ovlivněná jednim kamarádem, snažila sem se mu převyprávět celej trip s co nejvíc detailama. Ohledně bad tripu sem eště vynechala, že naše odloučení bylo pravděpodobně důvodem jeho vzniku... Tvářil se soucitně a zeptal se, jestli je tohle ta věc, o který sem si chtěla promluvit. "No, je to vtipný, *jeho jméno*, že zrovna člověk, jako já, kterej mluvit moc neumí si řekne o to, že si chce promluvit," pokračovala sem. Podíval se na mě, já mu uhnula pohledem. "To neni věc, co sem s tebou chtěla řešit." Fajn, teď se přemůžu a podívam se mu do očí. "Víš *jeho jméno*, já vůbec nechápu, co se to děje..." Mlčel, jenom těžce polknul. Toho sem se bála, toho, že jedinej, kdo ohledně situace bude muset mluvit budu já. Né, že bych snad čekala něco jinýho, na to ho znam až moc dobře. "Co se děje mezi náma..." Řekla sem mu, jak sem zmatená, jak mě to trápí. "Já o tom s tebou vlastně vůbec nechtěla mluvit, myslela sem si, že bude lepší o tom mlčet, ale včera mě to nějak přemohlo." Vyvrátil mi to: "To neřikej..." Náš rozhovor o tomhle trval nějakou dobu, většinu toho sem samozřejmě mluvila já. Mě bylo jasný, že v momentě, jakmile se o tom s nim začnu bavit, tak se to celý posere. Celý. Dostane strach, dostane strach, že to, co se děje je strašně špatná věc. "Měla sem pocit, že můžu bejt drsná, hlavně před tebou. Že dokážu dělat jako kdyby se nic nedělo, jenže to by se nesmělo jednat o tebe. Já vim, že sem ti u prdele," u těch posledních slov mě prudce zarazil, až skoro okřiknul. "Počkej, to sem nikdy neřekl." Omluvila sem se mu, tohle mi ujelo. Vim, že to nikdy neřekl, ani tomu sama nevěřim. Řekla sem to z neopatrnosti. "Já tě mam moc ráda, ale mam trochu strach z toho vstupovat dvakrát do stejný řeky," no, nelhala sem mu. "Nechci, aby sis myslela, že je v tom někdo jinej, to ne," a jéje, to už tady jednou bylo, pomyslela sem si, když pronesl tuhle větu, "ale...mam tě moc rád, jenom asi ne tolik, jako bych chtěl mít." Au, to mě trochu zabolelo. Jako bych chtěl mít...já vim. Já vim, že se bojí si se mnou něco začít o něco víc, než náhodný přespávání u něj doma, kdy je nám dobře a nic neřešíme. Já vim, že si uvědomuje, že je pitomec. Já to všechno vim, přesto..kdyby se u něj projevilo jenom trochu vůle, zaslepenost láskou by mě donutila všechnu jeho pitomost tolerovat. Jenže to by zase nebylo dobrý pro mě. Došli sme k tomu...že sme prakticky opět k ničemu nedošli. Jenom teoreticky.
"Já jenom nikdy nedokážu pochopit, co na mě vidíš," zeptal se mě a uchechtnul se. Uchechtla sem se uplně stejně, jako on, jenom možná o něco víc zoufale. "To bych sama strašně ráda věděla. Ale nemam ponětí..." Usmál se. Se vzdechem. "Víš, že se tě trochu bojim," prozradila sem mu. Podíval se na mě vyděšeně: "Proboha proč?" "Nemyslela sem to tak, že se tě bojim, jako vyloženě strach, spíš je to nějakej přirozenej respekt kvůli tomu, že mi na tobě záleží," snažila sem se mu to vysvětlit, "a pak že člověk kvůli stresu nekouří víc," řekla sem, když sem si třesoucíma se rukama balila už asi stopadesátý cígo od doby, co se náš rozhovor vezl na týhle vlně. Mimochodem, ano, on mě klasicky celou dobu stahoval. "Taky sem si třeba začala všímat toho, že se ti strašně často z nějakýho důvodu nekoukam do očí." Jakmile sem tohle dořekla, tak sem se mu do nich ale koukla. Zatřásl nechápavě hlavou. "Ty si toho nevšímáš? Když s tebou mluvim, tak často koukam jinak, třeba před sebe. Nevim proč..." a zasmála sem se, aby mi nemusel odpovídat. Posezení to bylo zvláštní, vypadly ze mě věci, co sem vůbec neměla v plánu mu kdy sdělovat, nebo se k nim vracet. Například sem s nim mluvila o období, kdy sem se chtěla zabít. Mluvila sem s nim o tom, protože mi přišlo nefér, že mě měl v tu dobu vlastně na očích a asi moc netušil, co se děje. "Nechtěla bych, aby mi někdo řikal věci, co teď řikam já tobě. Poslala bych lidi do prdele, kdyby se mi chtěli takhle svěřovat, neumim to poslouchat," řekla sem mu to, jako kdybych se mu chtěla omluvit za všechny ty věci, co ode mě kdy slyšel. A snad i chtěla. O těch myšlenkách na sebevraždu sem se docela rozkecala. Jen soucitně přikyvoval. Zajímalo by mě, jaký to je. Jaký to je poslouchat, když někdo mluví o něčem takovym. Předevšim, když o tom mluví někdo, na kom vám záleží. "Ono je vtipný, že ty toho o mě víš tolik a já toho o tobě vlastně tak málo..." Tohle je pravda, vim toho o něm dost málo, nebo mi to minimálně tak připadá. Samozřejmě, že toho o něm vim spoustu, ale myslim, že když porovnam věci, co o sobě víme navzájem, tak toho o mě rozhodně ví mnohem, mnohem víc on. Protože pořád něco melu. "No, já se zas tolik nemam z čeho vykecávat, zas tak moc věcí se mi nedělo," odpověděl. Usmála sem se. Je to debil, dějou se mu šílený věci, stejně jako se dějou šílený věci mě a...vůbec, nám dohromady se děly fakt šílený věci. Vlastně...pořád dějou. Jenom sem asi já mnohem citlivější, on je citlivější zase jinak. "Já ze sebe některý věci dostávam třeba zase těma básničkama," pokračoval. No jasně, vždyť jo. To já taky.
"Jak tě to mohlo bavit. Mam pocit, žes byl svatej *jeho jméno*, vydržet s takovou ufňukanou hysterkou, jako sem já..." Vlastně, sem mu tuhle větu chtěla říct už od doby, co sme se rozešli a já se začala uklidňovat. Koukal se na mě nechápavě. "Ty sis nikdy nevšimnul, že sem největší hysterka na světě?" Oporoval mi: "Nejsi..." Pche, je tak hodnej, že je na mě hodnej. "Nekecej, devadesát procent času, co sme spolu trávili bylo ve znamení toho, že sem já někde brečela kvůli random věcem a tys mě musel uklidňovat." Připomněla sem mu to, aby se náhodou nezapomněl. "Ale to neni přece pravda. Chci říct...každej má tyhle svoje chvilky." Pokaždý, když mi na tohle téma řekne něco takovýho, tak mam pocit, že sem měla tu nejlepší vrbu a nejtrpělivějšího kluka na celym světě. Sice to na konci pěkně posral, ale...za ty měsíce předtim mu patří medaile. "Kdybys byla hysterka, tak už tady na sebe dávno štěkáme..." Hm, to má asi pravdu. Ale proč bysme na sebe měli sakra štěkat, to nechápu. Ani by mě to nenapadlo. Za co bych ho měla seřvávat? Za špatně načasovanej rozchod se mnou, co se mi tenkrát teda opravdu nepovadl? Za to, že během toho, co spolu něco máme, totálně vožralej volizuje nějakou krávu, když u toho já nejsem? Za to, že se opět totálně na sračky lepil na fesťáku na mojí kamarádku? Proč bych to měla dělat? Vsadim se, že tu poslední věc si nepamatuju a tu předtim jenom z toho důvodu, že exituje video, na kterym je to zachycený. Jako kdybych já byla snad Panna Orleánská? Nebudu přece dělat, že do mě předevčírem v noci Iblís nestrkal svýho čůráka... Nebudu křičet na někoho, kdo si to nezaslouží, resp. si to zasloužil nějakou dobu zpátky. Teď už ne.
A prozradila sem mu, že mam od doby, co se známe, mam za jeho jménem v kontaktech "vysavač". Sklopil oči, myslel si snad, že je to kvůli tomu, že neustále nemá cíga. "Podivej se na muj krk, pitomče," nakázala sem mu a natočila se mu tak, aby viděl ze strany tu krásnou ozdobu, co mi tam nechal. Byla stále eště viditelná. Vždycky. Vždycky sem z každýho našeho setkání odcházela s cucákama na krku, vždycky. A teď to neni jiný... Začal se strašně smát a řekl, že v tom případě si změní moje jméno na "upír". To kvůli tomu, jak ho vždycky pokoušu.
Náš rozhovor se ale vedl i jinym směrem, než timhle. Například sme mluvili o škole, dal mi pár rad, jak přežít, mluvili sme o dalších věcech a obecně...mi to přišlo, jako když sme na...na uplně normálnim rande. Jo. Prostě to tak bylo. Jenom teda...zdrženlivost byla znát z obou stran. "Myslíš, že se po pivu tloustne?" Nahodila sem pěkně silly otázku. "Heleee, máš snad něco proti mýmu břichu," zasmál se. "Vůbec ne," taky sem se zasmála. Jak bych proti němu něco mohla mít. Nejvíc zarážející fakt. Fakt toho, že ve chvíli, kdy se člověk zamiluje, tak má vzhled objektu svojí lásky hodně hluboko v píči. Každopádně z toho vznikla zajímavá debata na tému piva a tloustnutí z něj neochuzená o moje schízoidní věty, jestli se mu třeba nezdá, že sem poslední dobou přibrala. Haha, stay anorektická blbka. Minimálně dvakrát mě ujišťoval, že jestli někdo z piva tloustne, tak sou to lidi jako je on a já se svojí tělesnou konstitucí nemam ani nejmenší trochu šanci. Během toho sme se stihli posunout dovnitř ze zahrádky a zvládnout eště pár kousků. Haha...a to mi řikal asi před hodinou, že už pujde domu. I tak sme nekončili uplně pozdě v noci. Odcházeli sme až, když bejvalej prohlásil, že nemá doslova ani korunu. Šli sme stejnou cestou, jak jinak taky. Už cestou na tramvaj sem zavedla řeč o mym přespání u něj. "Dneska fakt ne, sem unavenej," odbyl mě. Ale já se nenechala: "Jenom u tebe přespim, nic jinýho." Podobnym způsobem sme se dohadovali, dokud nám nepřijela nočka. Nastoupili sme do ní a sedli si. Položila sem mu hlavu na rameno, objal mě okolo pasu a políbil do vlasů. Drželi sme se za ruce a bylo to jak jinak, než krásný. Nechci spát sama, nevydržela bych to. Když sme vystupovali a stáli u dvěří, tramvaj cukla a já trochu zavrávorala. Stál těsně za mnou, lehce mě podržel za zameno, přitisknul svojí hlavu k mým vlasům a předtim, než mě do nich políbíl, tak nasál jejich vůni. Vystoupili sme z tramvaje. Chtěl se se mnou rozloučit a poslat mě na spoj domu. Dala sem mu ruce kolem krku a on mě kolem pasu. Hladil mě po zádech. Nepustim ho, prostě ne. "Ani nevíš, jak se cejtim směšně, že tě přemlouvam, abych u tebe mohla spát," řekla sem mu. "Občas se cejtim jako strašnej manipulátor. A je mi to někdy líto, ale možná jsem," pokračovala sem. "To teda jo, jako třeba ta půlhodina čekání na bus," řekl. Zasmála sem se mu a zašišlala: "Ňo, abyš na ťo těnkrát neumřel..." Přitiskla sem ho k sobě se smíchem eště trochu víc. "Já jenom prostě nechci spát sama," snažila sem se dál. "Hele, fakt to nejde, mam zkouškový a deset dnů sem se pořádně nevyspal. Vim, že je to strašně divný, ale chci spát sám," řikal už trochu otrávenym tónem. Cejtila sem se trochu smutně, dneska budu mít opravdu špatný spaní, narozdíl od něj očividně. "Ty seš strašněj morous, víš to," nemohla sem se přestat usmívat. "Já vím." Pak mě začal líbat. Tak něžne a jemně, až sem se mu tam málem rozbrečela. "Doufam, že jenom chápeš, jak sem zoufalá," řekla sem mu do pravýho ucha. Tak tiše, až sem skoro šeptala. "Já absolutně nerozumim tomu, co se děje," pokračovala sem uplně potichu, "ale moc tě miluju..." Oh wowow, cosemtoprávěřekla? Hmmm, nejspíš pravdu. Jinak bych něco takovýho neřikala.
Opět si povzdechnul. Bylo mi jasný, že mi na tohle nechce nic odpovídat, co by taky měl? To samý? To snad ne! Stačil ten pozvdech, vim totiž uplně přesně, co znamenal. Znamenal, že to bere na vědomí. Znamenal vnímavost a soucit. Znamenal spoustu věcí, pro který lidská řeč nemá výrazy. Dal ruce pryč z mých zad a zadečku, vzal do dlaní moje tváře, pohladil mě palcema po lícních kostech, přitáhnul mě k sobě a políbil. V tu chvíli sem ho objala takovu silou, jako kdybych získala zpátky novorozenecký reflexy. Tenhle okamžik mi nikdo nikdy neukradne, je muj navždycky, ať se děje, co se děje. Objímali jsme se takhle nějakou dobu, dokud sem opět nezískala pocit, že mi to nestačí, jelikož hrozí reálná možnost, že bysme se za chvíli měli rozloučit. "Pojď ještě alespoň na lahváče," zašeptala sem mu. Vim totiž, jak zahrát na jeho slabou notu. Když mu nestačim já, tak by mělo pivo. Řekl mi něco o tom, že je opravdu příšerně unavenej. Už nevim přes co sme se k tomu za pár okamžiků našeho rozhovoru dostali, ale možná sem začala svojí vražednou upřímnost ohledně toho, že vim moc dobře, jaký je prase, co se holek týče, když se vožere. Neřekla semmu to asi přímo takhle, ale vochomejtala sem se kolem toho, protože vim, jak sem mu následně přiblížila a vyčetla situaci, kdy se lepil na tu mojí kamarádku uplně našrot na fesťáku. Vyčetla sem mu to tak se smíchem, ne nasraná. V tu chvíli se zarazil, přestal mě tak pevně objímat, odstoupil ode mě, ruce mu spadly lehce na moje ramena a zatvářil se na mě, jako kdybych se před jeho očima měnila v reptiliána. "C...cože," vykoktal ze sebe. "No, při tom koncertu ten druhej večer *blabla nepodstatné info* pak mi to řikala strašně překvapená a trochu sme se ti za to společně smály, protože já sem se vsázela, že si to určitě ani nebudeš pamatovat," opakovala sem mu. Zrudnul. Pak zblednul. Pak zmodral. Pak zezelenal a nakonec zase zrudnul. Vypadal, že to s nim každou chvíli sekne. Začala sem se mu strašně smát, objala sem ho. Držel si dlaně před pusou, pak se chytnul za hlavu a hleděl zmateně do dáli. Koktal něco o tom, že teď se mu začali spojovat střípky toho večera. A že pak někde na jiný stage pozdějc objímal reprák (lol). Teď se mu to prej spojilo. Naprosto tu vzpomínku vytěsnil, reprák byl to jediný, co si pamatoval, že objímal. Ehm...okey. Začala sem se příšerně chechtat. Vážně? Vážně si spojil dohromady mojí tlustou kamarádku a reprák? Bylo na něm vidět, že ho to fakt rozhodilo. "Božemuj, nic proti *jméno té mé tlusté kamarádky*, ale...ale to fakt ne," koktal dál. "Co blbneš, tak sis zas jednou šáhnul na pořádný kozy, buď rád," nemohla sem se mu přestat smát. "Já proti ní opravdu nic nemam, neni ošklivá, nebo snad kvůli tý její velikosti, ale prostě...ne, ne a ne," neustále opakoval stále eště rudej, jak rajče. "Já si to fakt nevybavuju. Nemam se jí třeba nějak omluvit," zeptal se. "Ty seš kretén..." konstatovala sem a zas ho objala. Nevim, koho mi bylo víc líto. Jestli toho, jak je z týhle nový informace muj bejvalej rozhozenej, nebo jestli je mi víc líto mojí kamarádky, kterou si spojil s reprákem, kterej voblejzal pozdějc. A že já měla zase pravdu! Když sem kamarádce v afektu z tý informace řikala, že je muj bejvalej schopnej se pověsit vožralej na uplně všechno... Jak sem jí to tenkrát řekla, tak jí to sice nasralo (jakože ona je "všechno"), ale furt lepší, než kdyby skutečně věděla, že to "všechno" je. Resp. že je konkrétně reprák. To je prdel. Reprák. Už vim, jak si ono nebohé děvče přejmenuju v kontaktech a budu doufam, že to nikdy neuvidí...
"Fajn, teď asi to pivo potřebuju," prohlásil bejvalej po chvíli. "Takže to je věc, co tě přinutí nejít spát? Zjištění, na jakou holku si se to zas lepil," zasmála sem se, "na další, co tě nechtěla," rejpla sem si do něj eště víc. "O těch jenom píšu básničky," dodal taky se smíchem. "Jenom si vyberu prachy a klidně ti ho koupim, aby ses mi tady nezhroutil," řekla sem. V hlavě sem si k tomu ale dodala: "Ty vožralo." Při cestě k nejbližšímu bankomatu byl eště pořád rudej. "Ty seš jak rajčátko," prohlásila sem. "Já jenom fakt netušil, že se něco takovýho stalo," reagoval. Šli sme do nedalekýho nonstopu koupit piva. To, že sem obě cálovala mi bylo fakt volný. Sedli sme si s nima do blízkýho parčíku na nějakej větrák vydávanej za lavičku. "Došel mi tabák," prohlásila sem smutně. Bejvalej se zvednul a zamířil k partičce lidí sedících/stojících opodál. "Jdu to zkusit támhle." Věřim mu. Jeho somrovací schopnosti sou neuvěřitelný. Vrátil se s dvěma cigárama, sice pěkně hnusně ubalenýma, ale darovanýmu cigáru... "Seš úžasnej, dík." Sednul si vedle mě a zapálil mi. Když sme kouřili, tak sme si eště povídali. Nemohla sem přestat myslet na ten reprák, už mě dlouho takhle nic nepobavilo. "Co se zase culíš," zeptal se. "Pořád tý samý věci," přitulila sem se k němu. Dal mi ruku kolem ramen a típnul cígo. Típla sem svoje chvíli po něm. Začal mě hladit po tváři druhou rukou. "Voníš," zašeptala sem mu. "Strašně moc mi voníš." Uchechtnul se: "Kdybys tak nekecala..." "Děláš si prdel," zvedla sem hlavu z jeho ramene a s úsměvem mu řekla: "Proč bych ti měla kecat?" Koukal se před sebe na zem a usmíval se. "Co asi tak cejtíš? Pivo? Pot?" Zasmál se vlastnímu vtipu, zasmála sem se s nim. "A víš, že možná i jo," dala sem mu hlavu zpátky na rameno a nadechla se tý jeho vůně. "Je to něco sladkýho. Chmel taky voní sladce, ne," řekla sem mu s úsměvem. "A možná je to i ten pot." Otočil hlavu blíž k mým vlasům, aby se jich mohl nadechnout. Zvedla sem svojí a políbili sme se. Dlouze. Opět sem měla tendenci ho začít kousat, ale přešlo to jen v takový lehký okusování rtů. Spíš žužlání rtů. A nosu. Ve chvíli, kdy sme si pár vteřin koukali do očí sem mu řekla, že se mi jeho oči opravdu moc líbí. "Navíc se mi strašně líbí jejich barva. Je dost neobvyklá, víš? Nikoho jinýho s takhle zelenýma očima neznam. Máš je strašně světlý, ale zároveň docela plnou barvu." Usmál se. "Já bych třeba chtěla světlý oči." Pak sem mu začala vyprávět historku o tom, jak si muj otec přál světlooký dítě a jak byl zklamanej, když zjistil, že já mam oči tmavý. A jak mu matka za tu pitomou první otázku v porodnici potom, co sem se narodila: "Jaký má oči" chtěla dát na místě facku. Zas se usmál. "Jo, nás zelenookých je málo. Ale ty máš moc krásný oči," zase se usmál. "Taky mě tvoje oči fascinujou, protože neznam nikoho, kdo by v nich měl tak dobráckej výraz, jako máš ty," pokračovala sem. Byla sem strašně ráda, že mu můžu řikat takovýhle věci, už dlouho sem mu tohle chtěla říct. Protože sem doteďka nepotkala člověka, co by měl víc dobráckej výraz v očích, než má on. "To třeba já, já mam oči, co o mě vyloženě řikaj, že sem svině," pokračovala sem ve svym monologu. "Ale jdi...to neni pravda," zastal se mé dobré stránky. "Je to pravda, moje oči sou sviňácký. Mam sviňáckej pohled," přemlouvala sem ho. "Nemáš," trval si na svym a podíval se mi do očí. Bez ohledu na to, co si on myslí, sem já přesvědčená, že vypadam jako svině. Když mě člověk vidí poprvý a vůbec mě nezná, vsadim se, že si tak 95% lidí řekně, že budu určitě strašná potvora. No, maj ostatně pravdu.Je jenom zvláštní, jak to každej vnímá jinak. Muj bejvalej si o mě to, že sem potvora asi opravdu nemyslí. Když mi propletl prsty mezi moje, řekla sem mu přesně tohle: "Pamatuješ si, jak sem jednou prohlásila, že bych byla radši, abys určitý věci, co sem ti jeden večer řekla, úplně zapomněl?" "Vím," kejvnul. "Moc bych si přála, abys to, co sem ti řekla dneska, nikdy nezapomněl." Pár vteřin mlčel, než řekl: "Nezapomenu, slibuju..." Tohle byl hodně, hodně silnej okamžik. Podobně silnej, jako když sem mu řekla, že ho miluju. Potom mě pohladil levou rukou, kterou mě držel okolo pasu, po vlasech a dal mi do nich pusu. Jestli sem si něčim v životě jistá, tak tim, že to, co mi řekl, myslel zcela upřímně. Po tomhle okamžiku sme se opět začali líbat. Celý naše spojení ústy dostalo najednou jinej rozměr. Vlastně každej náš dotyk byl mnohem...víc cejtit. Všechny vteřiny trvaly dýl, snad celou věčnost. Líbali sme se něžně, něžně se dotýkali jen okrajů rtů, něžně je ochutnávali jazykem. To se samozřejmě střídalo s divokym líbánim, kdy to vypadlo, že si navzájem ukousneme jazyky, který pak sníme. Nebo že si okoušeme kůži na obličeji a na krku. Když mi začal okusovat krk, dostavil se u mě pocit, kterej většinou mam, když mi okusuje krk. Pocit, že se rozpustim. Měla sem co dělat, abych moje vzdychání nebylo až příliš hlasitý. Sice okolo nás nikdo nebyl, přesto...nejsme sami doma. Což byla asi ta největší škoda. Předevšim, když se jeho ruka přesunula z mýho boku na moje prso. Achjo, kdybych si z něj mohla jenom tak trochu ukousnout. Jenom ždibeček. Ždibeček jeho tvářičky, nebo rtu... Nádechy mi nestačily k tomu, abych mohla vdechovat jeho vůni tak, abych byla uspokojená. Abych byla uspokojená, tak bych tady s nim v tom parku musela zůstat už navždycky. Když nám došlo pivo, zvedli sme se. Doprovodil mě na zastávku, jelo mi to asi za deset minut. Eště deset minut štěstí mi zbejvá. Chtěla bych s nim strávit jenom eště jednu noc, než se oba dva odporoučíme na věčnost. Ať už to bude kdykoliv. Sedli sme si na schůdek u výklenku nějakých dveří a tam se eště mazlili. Pak přijel ten zatracenej autobus, dal mi polibek, já nastoupila a jela pryč. Nevěděla sem, ještli si přeju, aby se dnešní večer stal, nebo aby se radši nikdy nestal.

Krátce nato, pár dnů, sem ho viděla na jednim malym festiválku. Vůbec sme se nebavili, skoro vůbec. Přišel totiž sám a né se skupinou lidí, se kterýma sem byla já. Byla tam i ta holka, kterou líbal na tom videu. Byla tam s nějakou svojí kamarádkou a vlastně to neni důležitý. Přesto ve mě vevnitř cukal takovej ten vnitřní neklid, kterej tentokrát naštěstí vůbec nic neznamenal. Muj bejvalej se od naší grupy držel dál, spojil se s náma, až po desátý, když už všechny koncerty skončili. Prej se jde někam do hospody, strašně lidí se v tý tmě (bylo to venku v parku) ztratilo (naštěstí i ta holka, kterou líbal muj bejvalej, haha) a zůstali sme ve třech. Já, bejvalej a kamarád. Zoufale sme se pokoušeli hledat nějakej pajzl, kam bysme zapadli, ale široko daleko nic. Oba dva, jako kamarád a bejvalej, se chovali divně, dělali si ze sebe navzájem zlou prdel. Na tom mimochodem neni nič špatnýho, nadávaj si takhle a urážeji se pořád, ale ten večer byla ta zlá prdel až příliš zlá mi přišlo. Udělali sme si nechtěnou procházku přes dle mého nejhnusnější pražskou čtvrť- potáceli sme se po Palmovce a nevěděli, kam jít. Aby nás tam třeba neubodali, nebo tak. Ale jako fajn, na Palmovce sou místa, kam se dá sednout, ale...ten večer všecko zavřeno. Museli sme dojet až trochu dál, na Florenc. No a tam, jak už všichni znalí ví, je do půlnoci vždycky kam zapadnout. To krásné místo pod viaduktem eště nikdy nezklamalo. Dali sme tam dva kousky, atmosféra už mi přišla klidnější a když sme odcházeli, nějaký individum mě ve dveřích nazvalo divoženkou. A A s bejvalym sme nakonec po jednom uplně tichym pivu eště někde jinde zas zůstali sami.
Chtěl mě opustit už před křižovatkou, ale já ho prosila, ať jde se mnou čekat. Povzdechnul si. Potom ale ticho pokračovalo, až do tý doby, dokud sem se mu nepověsila na krk a nedala mu hlavu na rameno. Věděla sem, že je něco strašně špatně, protože stál jak hadrovej panák a ani trochu mě neobjal. "Promiň, ale já musim," zašeptala sem mu. "Já nemam náladu, sem unavenej," odpověděl takovym tvrdym hlasem, takže to myslel fakt vážně. "Promiň, nechci, abys byl naštvanej," omluvila sem se mu a objala ho trochu víc. "Já nejsem naštvanej, mě to nevadí," řekl tiše a dal mi kolem pasu jednu ruku. Tak sem ho k sobě přitiskla eště o něco víc. "Chtěla bych, aby bylo všechno uplně jinak. Uplně všechno jinak," prohlásila sem. Nevim, jestli sem to myslela přímo na něj, spíš jen tak do větru. Nebylo to tak, že sem to myslela, abysme spolu začali zas něco vážnýho mít, spíš sem to myslela tak, že bych na něj někdy ráda dokázala zapomenout. Ne ani tak zapomenout, jako si všechno, co se stalo, uschovat do šuplíku s nápisem: "Krásná minulost." Hned jak sem to dořekla, tak mi přijel autobus. Pusu, co mi dal na rozloučenou sem ani necítila, agrasivně sem mu do obou dlaní vzala hlavu a vlepila mu mnohem lepší, delší a pořádnou. A pak už sem se jenom utápěla ve vzpomínkách. Tohle bylo ošklivý rozloučení.

Racionální uvažování mi řiká, že je s mym bejvalym konec. Už zase. Ale to samý racionální uvažování dobře ví, že jediná možnost, jak mýho bejvalýho dostat z mojí hlavy takovym způsobem, abych na něj přestala myslet, je to, že si tou hlavou proženu kulku. Nepomohlo by mi ho přestat vídat, to už mam ostatně vozkoušený, stejně jako to se snažit ty věci vyhnat z hlavy chlastem, vyčoudit hulenim, nebo pomocí dalších omamných látek. Nepomohlo by mi se odstěhovat na druhej konec světa, nepomohlo by mi se vystřelit na jinou planetu... Nedělam si prdel, je to tak. Jediná možnost, jak radikálně změnit muj postoj k němu je zabít se, abych zapomněla. Což nehodlam udělat.

Muj největší strach z celý týhle situace mě dohnal. Muj největší strach je, že ani nebudu vědět, kdy bejvalýho líbam naposled. Je to na jednu stranu dobře, je dobře, že nikdy nevim, kterej polibek bude ten poslední, ale stejně...strašně mě to mučí. Tohle sou jedny z mála věcí, co mi pořád dokážou nahnat slzy do očí. Možná bych si toho měla cenit, cenit toho, že sem vůbec eště schopná brečet.

Poslední polibky bych zrušila. Hlavně, když sou divný. Tenhle náš poslední polibek byl dost divnej. Zrušila bych je a místo nich bych zařídila, aby se člověk pokaždý, co má naposledy políbit milovanou bytost po skončení toho pollibku rozplynul ve vzduchu. Aby po něm nic nezůstalo a jeho ta vzpomínka už nikdy víc netížila.


Tohle je z poloviny září.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. října 2016 v 6:39 | Reagovat

Víš, že to nikdy nečtu, ale i tak mi voníš, tetka. :)

2 Joi Joi | 11. října 2016 v 10:53 | Reagovat

Hlídám své šílenství v únosných mezích
střídavě pobývám na obou březích…
co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí tě vezu
Lůžko se kolébá… Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
všechno je lepší než nehybný močál…
a z pádu neměj strach; ten pád už počal
Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
poslední, devátá, úlevná vlna…
spi… Zdrávas Maria… Čeho žes plná?

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. října 2016 v 23:45 | Reagovat

[1]: Kecáš.

[2]: Nejlepší ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama