Poslušná děvka v oblasti s výskytem turbulencí

29. října 2016 v 18:10 | Pražský poděs |  Blitky
Nejen moderna je tekutá. Neuvěřitelný osudy neberou konce. Tekutý život.

Po zvláštim Dni Bernarda byl další zvláštní den. Odjela sem od bejvalýho brzo domu, musela ze sebe udělat člověka, jít do školy na první přednášky. Pak do studentskýho baru. Měla sem pochybnosti, viděla sem tam sedět bejvalýho a uvědomila si, že dneska ráno sme se s tim člověkem eště loučili polibkem a teď...jak se bude chovat. Po chvíli sezení tam mi dal ruku na stehno. Aha, dobře. Ten den se stal pěknej bizár, krátce po tomto gestu se v našem fakultnim podniku zničehonic objevil Oi. Sám. Nechápu. Přisednul si k nám, měla sem trochu obavy, že uvidí to, co se děje. Byla to jeho noční můra, to, kdybych se vrátila k tomuhle člověku byla jeho noční můra. Ale, podíval se na mě zvláštně jenom jednou. Pak už byli všechny jeho pohledy takový smířivý, jako kdyby řikal: "Pokud tě to dělá šťastnou, mě to nevadí, já už jsem taky šťastnej." To bylo moc dobře. Přece jen se o moc nejednalo, jen mě muj bejvalej držel za stehno. Pak sem na chvilku zmizela se potkat s matkou a večer sme jeli na koncert, naši kamarádi hráli v jednom podniku. Nebudu lhát, pořád sem cejtila takový zvláštní pnutí, když si tak stojim před podiem, muj bejvalej za mnou přijde s pivem (který mi koupi, prostě šok), dá mi něžně hlavu na rameno a já věděla, že to Oi vidí. Když sme se po koncertě přesouvali na pivo, Oi zmizel s jednim kamarádem. Jeli sme autobusem, seděla sem vedle svýho bejvalýho a ve skle proti nám viděla náš obraz. To sou ty obrazy, co bych si nejradši zarámovala... Ukázala sem bejvalýmu (a kamarádovi kterej zůstal s náma) jednu hospodu nedaleko místa, kde bydlim. Líbilo se jim tam. Spala sem doma, dostala sem dlouhej polibek na dobrou noc. Na autobusový zastávce.

A pak v dalších dnech věci nabrali tak divnej směr, až sem myslela, že se mi to jenom zdá. Kdyby se mi pod ruku dostali ilumináti a reptiliáni, který ovládaj životy nás všech, tak bych je vlastnoručně zabila. Začalo to jedno odpoledne, co mi bejvalej psal, jestli se stavim do Hany. Pokaždý, když mi bejvalej píše, tak to považuju za malej svátek, on nepíše. Usadila sem se s nim a pár lidma u stolu a dala si jenom kafe, musela sem mizet, matka mě chtěla vidět a měla sem na posezení tady tak 20 minut. Jenže bejvalej si něco četl a vůbec mi nevěnoval pozornost, bylo to divný když mi psal, ať přijdu. Vysrala sem se na něj, musela se vidět s matkou a tak sem dopila kafe, zvedla se, načež on reagoval překvapeně, že už jdu. Řekla sem mu, že musim za matkou. On: "Okey, chtěl jsem něco probrat, tak jindy." Hrklo ve mě. Tohle vůbec nezní dobře. Sice sem vyšla ven z podniku, ale okamžitě zavolala matce, že setkání nestíham. Nemohla bych usnout, kdybych nevěděla, co muj bejvalej chce. Vrátila sem se tam s tim, že matka m setkání zrušila. Ha, haha. Když sme byli s bejvalym konečně sami venku na cígu, zeptala sem se ho (vnitřně nervózní jak prase), co chtěl probrat. "Víš, já nezapomněl na to, cos mi tenkrát řikala..." Narážel na moj strach z nechtěnýho těhotenství. Vysvětlila sem mu to tak nějak už víc opatrně a eště jednou. Řekl, že jen chtěl za střízliva slyšet, jak to bylo. Po celou další dobu tam mi připadal strašně skleslej a tak sem do něj asi trochu neopatrně cpala, jak je mi moc líto všechno, co sem mu tenkrát v noci vyslepičila, že by takový věci neměl vědět a že mam strach, že je z toho nešťastnej, že je jeho výraz podivně skleslej. Reagoval na to víc chladně, než bych chtěla. "Možná sem skleslej, sem unavenej..."
Bohužel už si nevzpomínam, co se dělo ten večer. Asi nic významnýho. Vlastně ani nevim, co tohle bylo za den, už sem to vypustila. Vim jenom, co se dělo následující víkend, resp. pátek. Předcházela tomu situace, kdy sem se opila s jednim zvláštnim člověkem, kterej často chodí do toho studentskýho podniku. Je hodně zvláštní, ale pozval mě na flašku vína. Uááá, vlastně vůbec nejsou důležitý ty dny, krom toho pátku, mam v tom takovej bordel, tak strašně velkej bordel, v mym životě se toho za pár dnů stalo tolik, na co by jiný životy potřebovali celý měsíce! Eště ten tejden sem si stěžovala kamrádce, že se ke mě chová divně. Stěžovala sem sí jí tak, že sme seděli v tom studentskym podniku, já a ona u jednoho stolečku, on a zbytek u jinýho. Málem sem jí tam brečela, že se ke mě chová jeden den jako kdybych byla jediná láska jeho života a druhej den jak k hadru. A on seděl u jinýho stolu, ve stejnym podniku. Kamarádka radila, aŤ ho zabiju. To byl zásadní moment, kdy sem si uvědomila, že si s nim o tom musim co nejdřív promluvit. Kurva, musim si ujasnit věci, který vim jistě:
Ten legendární pátek byl pátkem před velkým dnem, muj děda oslavoval narozeniny, druhej den sme vyjížděli brzo, páč to nebylo v Praze. Ale co se nestalo...opila sem se s tim zvláštnim člověkem vínem, povídali sme si a já chtěla jít eště pít, on jel domu. Nenapadla mě větší píčovina, než stalkovat svýho bejvalýho, věděla sem, v jakym podniku je tak sem se rozhodla tam jet. Normálně sme si povídali, nějakou dobu to bylo uplně normální. Ale pak sem nahodila asi už trochu blbý téma, jednak vzhledem k tomu, kolik bylo hodin a jednak...prostě blbý téma. Chtěla sem vědět, na čem spolu my dva sme.

- "Já tě mam moc rád, ale chápej rozdíl...já prostě, asi tak, jako je v angličtině like a love, to je ten rozdíl."
- "Tak proč ses ke mě kurva v poslední době choval, tak jako si se choval?"
- "Nevím, měl jsem v tom sám bordel, prostě to bylo hezký, ale teď mě nějak napadlo, že by asi chtělo si v tom udělat pořádek."

- (zvýšenej tón) "Už jenom to, cos mi řekla! Že ses kvůli mě chtěla zabít, vždyť je to uplně ujetý! Nedovedeš si ani představit, jak se cejtim!"
- "Ale já..."
- (skoro křik) "Kurva, vůbec nevíš, jakej je to pocit! Takhle si svalila veškerou vinu na mě, jak by ti bylo, kdyby ti někdo něco takovýho řekl! Až budeš mít za sebou stejnou zkušenost jako já, tak se můžeme bavit!"

- "Stejně tady pro tebe vždycky budu..." (kontext, vy jakym mi to řekl, sem zapomněla)

- "To je problém, já to nedokážu pochopit. Že já tě miluju a ty mě ne."
- *mlčel a koukal před sebe se sklopenýma očima*

- "Slib mi, že teď pojedeš v klidu domu a nic si neuděláš."
- "To myslíš vážně? Po tom, cos mi teď řekl? To ti teda fakt slíbit nemůžu..."

To sou jenom úryvky našeho strašně dlouhýho rozhovoru. To, co si pamatuju. Člověk nepříjemný věci vytěsňuje rychle. A taky mi řekl: "Jdi domu, probereme to někdy jindy." Já pokračovala v rozhovoru, už nevim, co přesně sem mu řikala, asi furt ty samý sračky. Pak řekl eště něco a pak: "To je ta poslední věc, co ti dneska řeknu." Já kecala dál. On mlčel. Nastala asi hodina hrůzy, hodina strašně divnýho dusna. Vlastně nevim, jak dlouho to trvalo, ale vim, že vedle mě seděl a oba sme mlčeli. Pak si šel stoupnout na bar, já pořád seděla. Seděla sem, kouřila a čuměla do blbě, pořád v šoku ze situace, co nastala. Navíc vožralá jak prase. Podnik zavíral, bylo několik hodin po zavíračce. Vlastně si teď vybavuju, už když sem dorazila, bylo po zavíračce. Random týpek od baru mi řekl, ať si jdu stoupnout na bar k nim. Byla sem vožralá, všechno mi bylo jedno, stoupla sem si vedle bejvalýho a zeptala se ho, jak dlouho eště hodlá mlčet. Mlčel. Zpětně si řikam, že všem v baru muselo bejt jasný, že tohle je situace vyhrocená jak svině. Bejvalej se zvednul a začal odcházet. Začala sem odcházet s nim, pořád na něj mluvila, vlastně sem opakovala jenom jednu větu: "Tak řekneš mi něco, nebo co doprdele?" Teď nastala správná španělská telenovela: byli sme v podniku nedaleko bytu mýho bejvalýho. Liduprázdná ulice, hluboká noc. On šel a mlčel, já začala bejt hysterická. Snažil se na mě nekoukat. Čim víc se blížil svýmu domovu, tim víc sem začala bejt hysterická, mluvila sem na něj a on pořád mlčel, eště se tak divně mračil. Takovýho sem ho eště nikdy v životě nezažila. Šel a já se mu stavila do cesty, takhle to bylo několik metrů. Vyhejbal se mi, vysmýkával se mi, když sem ho chytla za ramena, snažil se kličkovat přes celou ulici a mračil se na mě. Moje hysterie nebrala konců, tohle byly hodně hnusný minuty mýho života. "Kurva chci po tobě jenom jedno jediný slovo," opakovala sem zvýšenym hlasem. "Doprdele mluv se mnou! Vážně si myslíš, že to necham bejt? Vážně sis myslel, že teď pojedu v klidu domu? Vážně? Začneš se mnou už kurva mluvit? Vůbec se mi to nelíbí, vůbec se mi nelíbi to, co se teď děje! Mam strach *jeho jméno,* mam strach! Řikals mi, že tady pro mě vždycky budeš, tak proč se chováš jak uraženej malej kluk? Proč tady pro mě nejsi, když tě potřebuju!" V jeden okamžik se zastavil, probodnul mě pohledem a...začal mluvit. Uplně jinak, než sem chtěla... Začal na mě ječet. Strašně moc ječet. "Tohle je dopíči jenom moje dobrá vůle že se s tebou eště bavim! Kolik hodin se tam kurva bavíme a já po tobě chtěl jenom jednu jedinou věc, abysme to probrali jindy, abys jela domu a ty mi eště řekneš, že nevíš, jestli domu dojedeš v pohodě?" Začala sem na něj automaticky taky řvát.

- "Co sis doprdele myslel, když na tebe mluvim a ty mi neřekneš ani slovo, že pojedu domu a necham to bejt?"
- "Mlela si furt jedno a to samý dokola, jak kolovrátek, furt ty samý hovna!"
- "Jo a proto ses rozhodnul mě ignorovat? Víš, jak mi kurva bylo?"

A tak se stalo to, že sme tam na ulici uprostřed noci na sebe ječeli asi patnáct minut, najednou sme nějakym zázrakem byli opřený o takovou tu bíločervenou zábranu, co se dělá, aby někdo nespadnul do silnice, bejvalej z nervozity kouří už několikátý cígo a řvali na sebe a řvali, pak mi začal vyzvánět telefon. Logicky volala matka, protože bylo okolo třetí ráno a my asi v osm ráno jeli pryč. S komentářem: "Kurva, ať už jde do píči" sem jí to soustavně típala. Mezi tim sme na sebe řvali už asi příliš dlouho, takže se tóny hlasů nás obou začali utišovat. Bejvalej dokonce řikal, ať jí to zvednu a pak už si zase vybavuju jenom scénu, kdy mi dává prefabričku. A pak se pevně objímáme. "Myslíš, že sem chtěl, abysme tady na sebe řvali?" Když řekl tuhle větu, tak už sem plakala. Objímali sme se. Hlasem, kterej byl plnej lítosti mi opakoval: "Promiň, je mi to opravdu moc líto." Tu větu řekl tak třicetkrát, já taky. Plakala sem mu tam pěkně dlouho, tak dlouho, že ho to přestalo bavit a navrhnul, jestli jdeme eště někam na jedno. Všude už bylo mrtvo, jediný, co bylo otevřeno byl pochybnej bar, kde bylo spousta poschodí, barevných světel a jakmile sme viděli ceny, hodně rychle sme vycouvali. Když sme mizeli pryč s rozhodnutim, že si radši dáme lahváče, řikal něco jako: "Nechápu, co na mě vidíš. Já vůbec nejsem tvuj level. Holka jako ty by o mě neopřela ani kolo..." Asi sem ho nějak utřela svym běžnym: "Mam v píči to, kdo si co myslí o tom, jak vypadáš..." Když sme byli pohodlně usazený v parku, rozvedla sem to téma eště jednou a řekla mu, že mi nikdy nepřipadal ošklivej. "Kdybys tak nekecala," reagoval. Ani to nemyslel vážně, to on jen tak ze zvyku. "Ale skutečně, co se nějakýcho obecně přijímaných norem týče, tak prostě sem škaredej." Usmála sem se. "Ať si celej svět třeba políbí prdel." Nepopíram, že nemluvil pravdu, je fakt, že má od vyumělkovaných pánských modelů pro Hugo Boss hodně daleko, stejně jako od symbolů moderního mužství, lumberjack hipstrů s vousama až do prdele a nejdál asi má od skinny sad hardcore/core/punk/trap vyzáblých vyfetlých hovádek, co v sobotu v noci vobrážej každou techno párty a takhle bych mohla pokračovat asi až do nekonečna. Do žádnýho mužskýho ideálu dnešních, ani jakýkoliv jiný doby opravdu nepasuje. A neni právě tenhle fakt uplně skvelej? "Taky hezky voníš." Začal se mi smát: "Jako co? Jako pivo?" Smáli sme se oba, dala sem mu hlavu na rameno a zhluboka se nadechla. "Jo, je to podivná sladká vůně, nedokážu to popsat. Chmel to asi uplně nebude..." Smáli sme se dál. Objal mě jednou rukou, byla mi zima. Když sem mu povídala, jak je to pro mě těžký, že se když už se zamiluju, tak pořádně a navždycky, snažil se mě chlácholit větama jako: "Prosimtě, život je tady venku, podivej se na sebe, určitě si brzo někoho najdeš a budete se mít fajn." I kdyby mi to tisíckrát opakoval, nechápu, co si myslel. Že mě tim uklidní? Pche... Povídali sme si dál, dopili lahváče a šel mě doprovodit na autobus. Poslední noční. Byli čtyři ráno. Ups.
Chtěla sem mu dát polibek, snažil se mi uhnout se slovy: "Ale my spolu nechodíme" na což sem jenom vlažně odpověděla: "Já vim" a ten polibek sme mu stejně dala. Takovej...krátkej, ale...ale ani z jeho strany tam nebyla cítit nějaká nechuť k tomu, že se to stalo. Měl spíš jen strach. Popřála sem mu dobrou noc a řekla mu, že to eště někdy probereme. "Tak jo, zejtra se o tom pobavíme," řekl. "Ne, mam tu rodinnou oslavu," to už sem mu ten večer opakovala po stopadesátý. "No jo, tak snad někdy potom..." Řekli sme si ahoj a já odjela. Sama. Domu. Čert vem fakt, že mě budou čekat asi jenom dvě hodiny spánku, odjížděli sme někdy v sedm, čert vem brutálně nasranou matku, že jí už několik hodin ignoruju. Jela sem sama domu s vědomym, že sem o něj přišla. Už zase. Bude to chtít zpracovat, nechat uležet. Brečet se mi nechtělo, spíš sem byla nějak vnitřně smířená, že se stalo to, co se stalo. Je pryč. Už sme zase každej na svojí cestě. Ale...těch pár dnů, kdy sem měla pocit, že za mnou zase stojí stálo za to!
Domu sem dorazila před pátou. Matka vstala a začala na mě ječet takovym způsobem, jak na mě ječela naposledy asi někdy ve čtrnácti. Řekla mi, že sem kráva, když se dokážu chovat takhle i přesto, že zejtra slaví muj děda takový důležitý narozeniny. Šlo to jednim uchem tam a druhym zpátky, myslim, že se mě její slova ani trochu nedotkli. Nešlo to, moje emoce se během pár hodin s mym milovanym vyčerpaly jen a jen na něj. Matku sem suverénně poslala do píči, mam takovej pocit. Nebo do prdele. Nezmohla sem se na nic jinýho, nezajímala mě. Absolutně ne. Zabouchla sem dveře a na dvě hodiny usnula.
Ráno mě matka seřvala znova a mě to pořád nezajímalo. Cejtila sem to celý tak, jako kdyby na mě řval někdo něme, bylo mi to ukradený víc, než cifra vyrobených školních sešitů formálu A5 v Československu za rok 1982. Odjeli sme na tu oslavu. Přísaham, že už mi dlouho nebylo tak špatně. Fyzicky. Měla sem kocovinu, co sem nevyspala. Bylo mi několik hodin na omdlení, nic jinýho. Ale vydržela sem stát v podpadcích a předat obraz, co sem dědovi namalovala. Pokaždý, když přede mě přinešli to jídlo, šťourala sem se v tom několik minut a nechala to odnést. Bylo mi špatně, ne kvůli alkoholu, ale kvůli jídlu samotnýmu a kvůli tomu, jak se každej na oslavě přežíral. Nenapila sem se ani loku alkoholu, byla sem o vodě. A jo, aby mi bylo líp, snědla sem nějakou mozarrelu s rajčetem. Nepomohlo. Měla sem tam celou širokou rodinu se kterýma sem se opravdu bavit nechtěla. Až mi to bylo líto, ale mě bylo opravdu špatně. Naštěstí sem tam měla svojí vzdálenou "tetu", je to vtipný, páč je jenom o asi půl roku starší, než já, jsme o generaci, ale samozřejmě je to jedna z mých feláků. Ráda sem jí viděla, naposledy sme se viděli v létě na fesťáku, kde sem já byla sjetá a ona sjetá a s přítelem, takže sme si moc nepokecaly. Začala se mi smát, když sem jí prozradila, co se mi včera stalo. Pak mi řekla, že chce vidět, jak dlouho to bude platit, to, že sme se rozešli. Hm... Já myslim, že tohle už bylo definitivní. Jasně, přála bych si, aby to bylo jinak. Alespoň u sebe měla nějakou trávu, tak sme zalezly za roh a zhulily se. Bylo mi líp. Ale...přežila sem. Spala sem u babičky, když sme v neděli odjížděli, měla sem nutkání mu napsat, s prosíkem o omluvu. Nevim, kdo z nás to víc přehnal, jestli já, nebo on, ale je jasný, že nemá cenu se hádat o to, čí to byla vina.
Přijeli sme zpátky domu relativně brzo, přesto všechno, že sem byla fakt mrtvá, tak sem místo spánku zvolila tu variantu, která byla původně v plánu. Napsala sem svýmu bejvalýmu a formulovala to tak, že se mu chci omluvit. Což…sem opravdu chtěla. Ale počítala sem s tim, že to nebude jenom o mojí omluvě, že si o tom popovídáme obecně. Řekl, že neni za co se omlouvat, ale ať klidně dorazim do klasickýho podniku pro tenhle den v tejdnu. Přišla sem tam nervózní, protože na mě týpek ve dveřích zahlásil: "Hej, čau! Jdeš za *jméno mýho bejvalýho*?" Přísaham, že vůbec netušim, že jsem se s tim týpkem někdy seznamovala… Každopádně…muj bejvalej vevnitř eště nebyl. Zato tam byla spolužačka ze základky, z té mladší doby, která potom odcházela na gympl a tak sem byla moc ráda, že jí zase vidim. Sedla sem si k ní a k její kamarádce a normálně se zakecala, týpek, kterej mě pozdravil v těch dveřích si přisednul k nám, pak pár dalších lidí a bylo z toho hezké povídání. Bejvalej dorazil. Jenom…byl průser, že sem předpokládala, že to s nim vyřídim tak nějak sama a v soukromí, najednou sedíme u menšího stolu se spoustou lidí. Vyřešilo se to samo, pila sem piva, všichni pili piva a najednou se udála zavíračka toho podniku. V pohodě- zatím jenom půlnoc. Náš stůl (samozřejmě poslední hosté v celym podniku) vypadnul ven, tam se nějak stalo, že sme se rozdělili a šli sme ve více komorním složení (moje bejvalá spolužačka se svýma lidma odešla jinam) do pokračovny. Pokračovna znamená zakleté kolečko, který…už sme s bejvalym právě v posledních měsících několikrát obroužili. Tu noc byl úplněk. Já už si přesně nepamatuju, jak to celý probíhalo, jenom vim, že si vybavuju moment, kdy se nás nějakej jeho kamarád ptá, jestli spolu teda sme. Bejvalej prudce odpovídá, že nejsme. V momentě, kdy ten člověk zmizel a my byli u stolu chvíli sami, bejvalej se mi začal omlouvat za svoje chování. Řekla sem mu, že on je člověk, na kterýho nedokážu bejt nasraná. Pak sme si řekli, že sme oba dva svoje první lásky, přitom sme se drželi za ruce a nepřestával mě ujišťovat, že mě má moc ráda a že tady pro mě vždycky bude. Vyžádal si poslední polibek. Dali sme si ho přes stůl, byl dlouhej a procítěnej. Odjížděli sme domu, teda...každej k sobě domu. Jenom se se mnou rozloučil u nočky. Hezky. Dali sme si pusu. Takovou tu obyčejnou pusu na pusu, spíš jen symbolickou. Ale...bylo to hezký. A tak sem byla oficiálně rozejitá. Slavnostně sem měla potřebu do sdělovat všem okolo. Nikdo mi to nevěřil. Lol.
Tejden uplynul jako voda, nedělo se nic extra. Vlastně...dělo. Dělo se to, že si muj šarm stihnul omotat kolem prstu dalšího chapce. Teda spíš muže. Vracim se k tomu zvláštnímu člověku, přišel mi tak. Seznámili sme se samozřejmě v tom studentskym baru, baví se s mym bejvalym. Časem sem pochopila, že se do mě zamiloval. Po každym odpolednim posezení tam mě zval do dalšího podniku, kde dělá za barem jeho kamarád. Nebo, na tu flašku vína. ten člověk je zvláštní, protože je celej jinej, má slušný vyjadřování, je vždycky galantní, chodí poloformálně oblečenej...jasný, sám přiznává, že je to z jeho strany trochu póza, ale...proč ne? První flaška vína venku s nim byla příjemnej pokec, dával mi cigára a když se ptal na bejvalýho, řekla sem mu, že je to bejvalej a že se máme rádi, ale to je tak všechno. Kecali sme uplně normálně, měli sme si dost co říct. Hlavně o umění, je to totiž malíř. Sice...snažil se mě tahat k němu domu, ale odmítla sem. Upřímně, neni to člověk, kterýmu bych padla okolo krku hned, i když špatně nevypadá, ale...vůbec, je moc brzo po situaci, co se mi stala s bejvalym. Podruhý sme měli deep talk nad flaškou vína u kostela, eště v době, kdy venku nebyla taková kosa. Hodne deep talk, svěřil se mi s dost šílenýma věcma, ale já se potom chtěla víc opít, resp. opilá už sem byla hodně, ale…nevim, nějak se ke mně dostala přes sociální sítě informace, kde sedí muj bejvalej. Tak si řikam…zajdu eště na jedno. Šla sem. Bejvalej tam byl. Opět pokračoval o mojí malý hlavě. Lol. Ten den byl čtvrtek, to si pamatuju. Kecali sme s bejvalym uplně normálně, dokonce mi hned po příchodu řekl: "Já vám to přeju," když sem mu řekla, že sem teď dlouho seděla s *jméno toho zvláštního muže*. Začala sem se smát a řekla mu, že spolu opravdu nic nemáme, i když mi hláseček v hlavě našeptával, že je jasný, že se tenhle chlap bude o něco pokoušet. No, bohužel sme se ten večer zas nerozloučili s bejvalym uplně nejlíp. Když sme vyšli z podniku, padl od něj návrh, že můžeme jít spát k němu (spoj mi jel až za strašně dlouhou dobu). Moje duše, srdce a celý moje Já zajásala. Jenže mezi regálama ve večerce, kdy sme se rozhodovali mezi vínem a pivem řekl, že nejlepší bude, když se na to vykašleme a pojedeme každej domu. Z mýho nevinnýho přemlouvání, ať neblbne, že teď už se mi domu nechce jet, že se nevyspim, vznikla další hádka. Bylo to zas jedno a to samý:
- "Proč kurva nejdřív tvrdíš jedno a pak hned něco jinýho?"
- "Protože se chci vyspat!"
- "Tak se vyspíme, když teď pujdeme už domu, ne?"
- "Jo, každej k sobě!"
- "Neblbi, sakra. Je pozdě!"
- "Právě proto chci jít spát!"
- "Co je ti zas, doprdele! Čeho se bojíš?"
- "Že se něco stane!"
- "Jako co?"
- "Mezi náma, tyvole!"
- "To se jako neumíš ovládat, nebo co? To vedle mě nedokážeš jenom prostě ležet?"
- "Ne, oba se neumíme ovládat! Ty se neumíš ovládat, já se neumim ovládat!"
"bla bla bla křik blabla..." U nočky, kam mě doprovodil, sme si zapálili společný cígo, měla sem ale strašnou potřebu ho alespoň objímat. Neobjímal mě, jen já jeho. Když sem odjížděla, chtěla se mu dát pusu. Zas mi uhejbal, hajzl. Tak sem mu vzala hlavu do rukou fakt pevně, až násilně a tu pusu sem mu dala alespoň na tvář. Pak sem mu jenom řekla "ahoj" a nastoupila dovnitř a odjela. Byla sem strašně nasraná za celou tuhle jeho schizofrenii. Poslední výraz, co si z jeho tváře pamatuju je takovej zvláštní posmutnělej a rozrušenej. Se sklopenýma očima.

Viděli sme se eště v pátek, pili sme s mýma spolužákama z ročníku, pak sme zůstali jen ve třech eště s jednou holkou a pak se vypařila i holka. Mladý dneska nic nevydrží. Bizár byl, když mi bejvalej řekl, že se *jméno toho muže, co se do mě zamiloval* vyžaduje mýho čísla. Přes bejvalýho. Lol. To je prdel. Řekla sem mu, ať mu to moje číslo klidně dá. Na tom pivu eště padlo pár slov omluvy ohledně všeho, pak sme si řekli, jak to bylo celý hezký, dopili a každej si šel svojí cestou. On do jednoho podniku, já za spolužákama ze základky. Rozloučili sme se bez polibku, jen přítelskym obejmutim. Psala sem tomu muži, co si vyžádal moje číslo, ať se za mnou tam a tam klidně staví. Potkala sem ho na cestě, už tam byl a nenašel mě, tak chtěl odejít. Vrátila sem se tam s nim, ale on nakonec stejně odešel když viděl, že tam mam moc kamarádů. Nevim, nevadilo by mi, kdyby tam zůstal. Ostatní ho hodnotili divně, hlavně teda J******, kterej už ho jednou měl možnost potkat, nebo...vlastně nevim, jak se znali, ale znali. Blbý bylo, že ho ostatním představil takhle: "Hej lidi, tohle je kamarád *jméno mýho bejvalýho* se kterym teď chodí *moje jméno*." Řekl to takhle, protože netušil, že sme spolu s bejvalym vlastně nezačali ani pořádně chodit a předevšim, že už spolu zase nic nemáme. Dozvěděla sem se to až druhej den, J****** to tak řekl i protože netušil, že je do mě ten muž zamilovanej. Bylo mi ho pak líto, hlavně, když sem mu tvrdila, že s bejvalym nic nemam. Ten pátek sem se strašne zlila, jela sem se eště podívat do jedný hospody za Iblísem, dlouho sem ho neviděla (od tý doby, co chlastam zas jinde sem moc nechodim). Dala sem si jedno pivo a měla dost.

Já uplně zapomněla, měla sem s tim malířem vlastně jenom to, že po večeru u kostela se mi svěřil se snem, co se mu zdál tu noc. Bylo to prej uplně stejný, co sme dělali jenom sme se přitm drželi za ruce. Ehm, dávam tomu eště větší váhu, vzhledem k tomu, že tenhle člověk nesnáší dotyky. To bylo když sme seděli na pivu v jednom podniku sami a on mě za tu ruku chytnul přes stůl, přičemž se mi celou dobu strašně hluboce díval do očí. Počkal se mnou na tramvaj domu a dovolil si jen pusu na tvář. Druhej den byl scénář podobnej, jenom...sme se na tý zastávce líbali. Oba večery sem byla už notně vožralá. A proč sem to dělala? Inu, bylo mi to příjemný. Chová se ke mě moc hezky, neustále mi opakoval, jak sem krásná, jak mě potřebuje do svýho obrazu. Máme si hodně co říct. Komický, jak mě bejvalej ujišťoval, že si určitě brzo někoho najdu a ono *puf*. Najednou. Jenže..ten muž je fajn, jenom...nedovedu si představit, že bych s nim měla něco mít. Sem moc zamilovaná do bejvalýho. To nezmizí ze dne na den.

A já se v těchto dnech loučila s bejvalym. Snažila sem se ho tak moc vytěsnit, už je konec. Konec, rozešli sme se hezky, máme v sobě díky těm šílenostem, co se staly, mnohem větší důvěru, než sme kdy předtim měli, sám mi tuhle větu řikal. Ale...ale svět se zas obrátil o 360°. Jen nestíham psát. Píšu zlomky, abych nezapomněla a pak to celý dopisuju. Se spožděnim několika tejdnů. Děje se mi tolik věcí, až mi z toho fakt jebe. Ale je to super.

Co dodat? Mexická telenovela hadr...
Ámen
Rokendol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama