Vejška, chlast a něžnosti

25. října 2016 v 23:25 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
"Neboj, budeš chlastat eště víc."

- reakce mýho bejvalýho na moje zpytování svědomí
ohledně toho, že začala škola a já stejně
pořád vysedávam u alkoholů

Jsem oficiálně student vysoké školy. Zvládla sem už v září přijít včas na zápis a pak sem se pěkně dlouho flákala (viz. moje bydlení v hospodě). Imatrikulace byla taky sranda, sláva jak prdel. Největší prdel je ale se sranim se plánování si rozvrhu a už teď mam pocit, že to kurva přestávam dávat. Eheh, bolestivé začít po prázdninách, kdy mi změknul mozek chlastem a fetem něco dělat... Ne, dělam si prdel. Budu se snažit to dát co nejvíc, co budu moct.

Náhodou, už sem se zvládla ubydlet ve studentskym baru. Nepřitáhnul mě tam samozřejmě nikdo jinej, než muj nejdražší bejvalej. Oh, wait! Já bych se tam stejně dokázala přitáhnout sama. Vlastně...oh, wait podruhý- vzhledem k okolnostem bych měla asi trochu váhat používat výraz "muj bejvalej." Divoké období, divočejší, než bych kdy čekala. Začalo to všechno už jenom kvůli tomu, že sme začali chodit do školy. To přirozeně znamená fakt, že se vidíme docela často. No, sama za sebe si myslim, že ubytovat se v tom podniku bych zvládla i bez svýho bejvalýho.
Začalo to už hned první oficiální den- zahájení zimního semestru. Imatrikuace byla strašná sláva a prdel. Měla sem na sobě sako, ne, nejsem holčička. Potkala sem bejvalýho a s nim i kamaráda hned po imatrikulaci, když sem běžela na fakultu na informační schůzku k začátku roku. Stáli před barem na cígu. Oba mi řekli, že mi to strašně sluší. He hehe. Dali mi cígo. "Uvidíme se večer," zeptal se bejvalej. Večer se pořádala skvělá akce, organizovaný pivo našeho oboru. Něco jako seznamovací hospoda pro prváky, ale očividně tam mohl kdo chtěl, ne jenom prváci, ale i další lidi, z jiných, nebo vyšších ročníků. Převlíkla sem se, protože…přece jenom se v tom naškrobenym saku a košili necejtim dobře. Muj kamarád, nyní už oficiálně spolužák, seděl právě v tom baru, kde se všichni slejzaj. Prej mam přijít. Prej je tu hodně lidí. Hm, tak jó. Alespoň sem tam potkala bejvalou spolužačku ze střední, kterou sem neviděla celý prázdniny. Dali sme si tam pivo a společně i s mym bejvalym vyrazili na tu "oficiální akci." Dělali sme si prdel, že jestli v tom podniku, kam jdeme (neznali sme ten podnik) bude drahý pivo, tak se přesuneme do jednoho pajzlu, ve kterym se dějou divnověci a kterej je většinou konečná. Nebo čekací. Na první ranní tramvaj. Takhle…bylo tam strašně moc lidí, jak sem řikala, ne jenom z našeho oboru a ne jenom z našeho ročníku. Byli tam i vyučující a tak. Sice sem se hlavně bavila s tim svým kamarádem, kterýho znam už nějakou dobu, ale suma sumárum to byla dobrá akce. Táhlo se to až do půlnoci. Co se nestalo…postupem času to začalo řídnout, lidi jezdili domu. A tak se stalo, že…klasika. Sme v hospodě poslední. Já, bejvalej a kamarád, pardon, spolužák. Jo, pár lidí tam kromě nás eště zůstalo, ale fakt málo. Když už konečně začali hlasy o přesun do toho podniku, z čehož sme si dělali na začátku večera prdel (hehe), tak nás opustil eště ten muj kamarád, pardon, spolužák. Šli sme jenom ve čtyřech, dva starší studenti, já a bejvalej. Po cestě sme potkali eště jednoho pošuka (a nějakýho dalšího člověka). Moc ho nemam ráda, ale bejvalej ho zatáhnul na to pivo s náma. Ten pošuk je totiž kretén a choval se hnusně k Iblísovi. Ale ne, že bych ho neměla ráda kvůli Iblísovi, ten člověk je sketa uplně ke všem. První pivo, resp. první přípitek tam u stolu patřil mě. Bejvalej k tomu pronesl: "Na tebe *moje jméno*, jsi jediná ze všech prváků, která vydržela až do konce!" Ach, jsem tak ráda, že mě takhle něžně a nenápadně označuje za alkoholika ❤ Když už sem měla dost keců toho kluka, kterýho nemam ráda, mimo jiné i jeho pomluvy a polopravdy ohledně Iblíse a když muj bejvalej začal usínat (klasik), já po něm začala malovat (ale probral se), to všechno znamenalo, že je čas jet domu. No, ten hlavní důvod samozřejmě byl, že mi došly prachy. Odjela sem s bejvalym, měli sme stejnou cestu. Byla sem zlitá. Strašně. Moc. Zlitá. Sedli sme si s bejvalym za sebe v tramvaji a stalo se mi něco nevídaného- začala sem usínat. Prostě sem si opřela hlavu o sedačku a začala sem usínat. Musela sem bejt straně nalitá, jinak by se mi to nedělo. Probíraly mě prsty mýho bejvalýho v mých vlasech. To mě probralo docela dost…proč na mě tak šahá? Hladil mě ve vlasech a přitom opakoval: "Nespinkej." Když sme vystoupili, smála sem se sama sobě…už začínam usínat stejně tak, jako usíná často on. Já už sakra vůbec nevim, jak sme se rozloučili. Mam pocit, že mi nedal pusu, nebo asi…jo? Ne? Asi ne, ale myslim, že sme se jen tak hezky upřímně obejmuli.

Ostatně, to, co se dělo už den potom bylo mnohem…ehm, nazvu to začátkem velkého začátku. Je důležitý zmínit, že sem jako kráva eště moc neřešila předměty, takže na první věci sem šla až ve čtvrtek, kdy bylo něco povinnýho. Jinak sem ten zápis moc neřešila, mam na to přece eště spoustu času. Ten den sem už zase byla hezky usazená ve "fakultnim" podniku u piva. Psala mi kamarádka, že už tam je, tak ať dorazim. Bejvalej si mě už po příchodu začal dobírat hned venku na cigáru za moje copánky, který sem měla upletený. Že prej vypadam jako Nšo-či. Okey, drž hubu...aha, to asi měla bejt lichotka, co? Když mi hned potom řekl, že mi sluší... Stalo se nějak, že sme zůstali u stolu jenom ve třech s kamarádkou, nějakou dobu to bylo fajn, pak bejvalýmu přišli známí co se nevešli k nám ke stolu, tak si šli sednou do podniku vedle a on nás na chvíli opustil. Počkali sme tam na kamarádku, se kterou sme měli plánovaný srazy a šli za nima vedla. Utratila sem strašně moc peněz za hnusnou Plzeň, která ani jako Plzeň nechutnala (špatně natočený pivo je zlo) a když se muj bejvalej dozvěděl, kolik že za to chtěj, zatvářil se utrápeně a prohlásil, že tady už si teda další nedá. Tak sme takhle ve čtyřech opustili stůl s těma jeho známýma a šli se přesunout do podniku značně levnějšího, než tenhle. Značně, opravdu značně levnějšího... Byli sme už jenom tři, jedna kamarádka nás opustila. Pfff, tak brzo... Zasedli sme k malému stolečku do dřevěných lavic (kam člověk musí tak zajet a pak je problém, když je ta lavice plná a on chce chcát) typických pro tenhle podnik. Sedli sme si k malému stolečku, já vedle bejvalýho na tý lavici a kamarádka naproti. Bavili sme se uplně normálně, vtipnej moment ale nastal, když sem se střídala ve výletu na záchod se svym bejvalym, jako, že já sem se vracela a on šel. Kamarádka na mě: "Tyvole, když jsi byla pryč, tak se mi začal omlouvat za to, jak se na mě tenkrát vožralej lepil na tom fesťáku." Strašně mě to rozesmálo, jednak to, že když se jí za něco takovýho opravdu omluvil, tak ho sere, že se něco takovýho stalo a za druhý sem se smála faktu, že to moje nebohá kamarádka neví, že se mu spojila vzpomínka na to, jak líbal a objímal jí a za nějakou chvíli se na druhý stage lepil k takovýmu tomu velkýmu repráku. Ne, nebudu jí to řikat, to, že si jí spojil s reprákem jí nebudu řikat, to by jí mohlo zranit... Dali sme si tam jenom jedno pivo a rozhodli se jít dál. Do nedalekýho podniku, kde sem bydlela, když byl ten podnik eště ve starym kabátě. Cestou tam se stala divná věc, v opilecký náladě sem začala kamarádce opakovat tu strašnou situaci, co se nedavno stala na tý párty, kde se objevil starej děvkař. Bejvalej kontext asi nechápal, takže nereagoval, ale zrovna v momentě, kdy sem řikala něco jako: "Strašně mě překvapilo, že tam byl a fakt mě to vyděsilo, už ho nikdy nechci vidět," tak...sme zrovna procházeli kolem nějakýho baru a kdo před tim barem nestál na cígáru? Ano, správně...starej děvkař. Myslela sem, že mě vomejou. My o vlku... Fakin´ náhody! Začaly sme se s kamarádkou hystericky smát, nevim, jestli si mě starej děvkař všimnul, bejvalej nechápal kontext, takže nic nedělal.
Tady lavice nemaj, zato tu maj pohodlný gauče! Ve stejný místnosti seděla i jedna kamarádka a její kluk, skoro nás ignorovali, byli nějaký pohádaný, nebo co. Usadili sme se všichni tři do gauče a jak je starej a prosezenej, nějak sme na sebe napadali. Spadla sem kamarádce na prsa (a to je má fakt velký, he hehe, reprák) a bejvalej spadnul tak nějak na moje nohy. Začali sme se kolektivně drbat ve vlasech a strašně se tomu smáli. Pohádaný kamarádi nás asi ignorovali, to je dobře, eště by zas byli nějaký drby ohledně mě a bejvalýho. Po čase, když tam muj bejvalej zrovna nebyl, mi kamarádka řikala, že brzo pojede domu, bylo okolo půlnoci. Nemohla sem jí říct nic lepšího, než: "Jo, to budeš hodná. Vlastně bych s nim chtěla bejt chvíli o samotě..." De facto sem jí tak trochu odstrčila, ale ona to pochopila. Pochopila, že už trošku kření... Rozloučila se s náma, i když jí bejvalej ze slušnosti přemlouval (to on dělá uplně na kohokoliv), aby zůstala, ale ona šla pryč už opravdu. Zůstali sme s bejvalym sami. Ve dvou. Na gauči. Bejvalej zaujal zase svojí pozici, jakou měl předtim, položil si na muj klín hlavu a dal si nohy nahoru na opěradlo. Jak sem tak seděla celá zapadlá, tak se mi odhrnuli černý šaty a odhalili punčochy, co sem na sobě měla. Bejvalej si toho samozřejmě okamžitě všimnul. "Ty máš samodržky," konstoval. "Jo, je to tisíckrát pohodlnější, než celý punčochy," odpověděla sem. Zatvářil se na mě pseudoúchyláckym pohledem, rozesmálo mě to. Začala sem ho hladit ve vlasech a začalo to celý bejt takový až příliš hezký. Zeptal se mě něco jako jestli mi to nevadí, jestli mi nevadí, že na mě takhle leží. Byla sem už strašně vožralá tou dobou, on asi docela taky. Řekla sem mu, že mi tim nijak neubližuje a že mi to vskutku nevadí. Zavřel oči a pak se náš rozhovor přenesl do nejzajímavějších rovin, do kterých se naše rozhovory kdy dostaly. Začal sám mluvit o tom, že je divný, jak dlouho se známe a vlastně sme spolu eště nikdy nesouložili, teda minimálně ne uplně tak nějak "na doraz". Hned mě začal ujišťovat, že to neni kvůli mě, že ho moc vzrušuju a že fakt neni impotentní, ale...jenom se to eště nestalo, možná kvůli nějaký tý jeho nervozitě, o který už jednou mluvil. Řekla sem mu na to něco takovýho, že mě to taky svym způsobem štve, že sme spolu eště nešoustali "na doraz" a pak sme to asi nějak zamluvili, to neni vlastně moc důležitý. Důležitější byla následující část rozhovoru.
Začala sem: "Můžu se tě na něco zeptat?" Tak, třeba mi to teď konečně řekne, je přiopilej a má dobrou náladu. Přikejvnul. "Proč ses se mnou rozešel? Ty tvoje pseudodůvody, jako, že nemáš čas, byly strašně divný, to by se dalo řešit. Řekni mi pravdu tak, jak to bylo." Uf, je to venku... Spustil, pořád eště se zavřenýma očima, zatimco sem nepřestávala ho hladit ve vlasech a teď už i po tvářích: "Já ti ale asi opravdu skutečně nevim. V tý době to na mě prostě tak přišlo, když se na to koukam zpětně, tak samozřejmě vidim, že mě vylekal fakt, že sme spolu byli pár měsíců, to se mi nikdy předtim nestalo a celá ta představa vážnějšího vztahu mi přišla zvláštní. Jo, asi sem na to eště tenkrát neměl. Promiň." Těch pár slov od něj (takhle to doslova teda neřekl, ale copak si to já pamatuju) mi urvalo tak třeba celý Himaláje ze srdce. Koukala sem po místnosti, měla jeho hlavu na klíně, byla sem opilá a bylo mi dobře. Mluvili sme spolu klidně a hezky, cejtila sem, jak je mu příjemný všechno, co se právě teď děje. Takový ty drobný svaly v jeho obličeji, takový to, co není vidět hned na první pohled, měli jasnej výraz maximální spokojenosti.

Šli sme ven na cígo, uvažovala sem eště nad tim, jak ty moji kamarádi budou zas roznášet strašný kecy o tom, že nás dva opět viděli spolu. Pořád sem ale doufala, že byli tak rozhádaný, že nás ani neviděli. Na cígu venku sme se bavili dál, stáli sme blízko u sebe. Jak sem byla vožralá, přišel na mě "mluvící čas." To znamená čas kecání o věcech, o kterých se mi chce kecat ve skrytu duše, ale stydim se o nich kecat. "Můžu se ti s něčim svěřit," začala sem. Přirozeně, museli sme být u nějakýho tématu, co mi to vybavilo, jinak bych o tom mluvit nezačala. "Když sem souložila a není to zas tak dávno s jednim chlapcem, tak sem se rozbrečela…" Mlčel a podíval se na mě. "No, v tu chvíli sem si uvědomila, že je celá situace, co se tenkrát děla, tak nějak špatně. Že sem s nim asi v tu chvíli neměla dělat to, co sme dělali. Takhle, ne, že bych nechtěla, ale v tu chvíli to nebylo správný." Zeptal se mě proč. "Vzpomněla sem si na tebe," vypadlo ze mě rychle. Hned potom sem se začala omlouvat, že mu vůbec něco takovýho řikam, že by to neměl vědět a vůbec, ať se dneska vožere a do zejtřka na to zapomene. Kurva, proč mu to řikam? Proč? To v něm mam vážně až tak velkou důvěru? Asi jo. "No, to je blbý asi víc vůči tomu klukovi, než vůči mě, ne…" zeptal se mě a trochu zoufale a zmateně se uculil. Uculila sem se na něj zpátky: "Tomu by to bylo uplně volný i kdyby to věděl. Ten má vlastní svět, věř mi…" Asi se zeptal, co je to za vola, ne tak doslova, ale prostě na tu notu. Řekla sem, že to by vědět skutečně neměl, projel mnou mráz. Ne, tohle nesmí vědět. Božemuj, jak by se asi tvářil, kdyby věděl, že sem mrdala s Iblísem. Zrovna s Iblísem! V týhle vyhrocený době. "Tak to je samozřejmě na tobě, jestli mi to řekneš," pokračoval. Nastala krátká překřikovaná, kdy sem já řikala, že by to vědět neměl a on, že je mu to jedno, že ho to nějak nezničí, nebo tak. Krátká úvaha v mym mozku zareagovala rychlejc, než sem chtěla. Nezraní? Nešokuje? Ne…(cokoliv)? Seš si jistej, vole? Tak se ukaž! "Bylo to s *Iblísovo jméno*," vypadlo ze mě během sekundy. Hlasitě polknul, zaklonil se ode mě tak o tři centimetry (bylo to znát páč doteďka byl dost blízko), možná mi i pustil rameno, mam pocit, že mě za něj držel. Podíval se na mě naprosto šokovanym pohledem, pak zase polknul. Ha, měla sem pravdu, dostalo ho to. To je mi líto. Kurva, proč něco takovýho vypouštim z huby? "Zatvářil ses teď uplně stejně zoufale, jako *Iblísovo jméno*, když mu *jméno jedný holky* vyslepičila, že sme spolu já a ty chodili..." To sem mu řekla, byla to pravda, zatvářil se uplně stejně, jako tenkrát Iblís. Uplně stejně. Už nevim, jak se tenhle divnorozhovor nesl dál, asi sem koukala do země a opakovala: "Promiň." Pravděpodobně sme eště prohodili pár slov o Iblísovi a jeho divnym chování poslední dobou, dál už to asi ani jeden z nás nechtěl řešit. Šli sme zpátky dovnitř, kde se stal další přelomovej okamžik (z těch stopadesáti následujících) toho večera. Ukradli mi mobil. Jo vim, sem píča že nechávam svoje věci nehlídaný, ale prostě...ten podnik znam a cejtim se tam jako doma, navíc bylo v celym podniku tak pět a půl člověka a už to tam neni tak tmavý, zatuchlý a hnusný, jako to bejvalo. Je to tam světlý a relativně slušný, kdo by čekal, že přijde někdo a vezme mi to ze zavřený tašky? Prolezli sme s bejvalym celej gauč, jestli někam nezapadnul, ale ne. Na zemi taky nic, v místnosti krom nás byli ty moji dva kamarádi, ale asi zmizeli už předtim, než sme šli na cígo. Když sme se pak ptali barmanky a lidí tam, prej jeden chlápek viděl dva týpky, co brali něco červenýho ze stolu a šli pryč, takže to bylo jasný, jelikož muj mobil byl červenej. Ale předtim mi ho musel stihnout vytáhnout z tašky, prohledal i peněženku (byla otevřená), jenže sem u sebe měla tři koruny (to pivo mi tady platila kamarádka, co zmizela) a stravenku hehe. Jo, vzal tři koruny a stravenku. Tyvole, megazoufalej zloděj. Mam z prdele štěstí, že mi nevzal celou tašku, nebo celou peněženku. To by byl teprve průser... Asi jenom potřeboval dát rychle nejlevnější shit mobil do nonstop zastavárny a pak si rychle jít pro dávku pika. Hm, tak tomu zmrdovi přeju, ať si koupí nějakou sračkoidní omítku s pracim práškem a pak z toho bude mít dojezd tak dva tejdny! Nebo ať je to místo pika krokodýl. Sice to byl starej a zničenej shitty mobil, ale měla sem tam kontakty, spoustu stáhnutý hudby a předevšim fotky... Byla sem z toho rozhozená, smutná a nasraná. Bejvalej mě vzal na fízlárnu, tam to se mnou vyřizoval nasranej fízl (no, taky bych byla, mít službu v jednu ráno) a bylo to asi vtipný, páč sem byla nalitá. Poprvý v životě na fízlárně a nalitá. Dobrej punk. Když sem čekala zpátky v "čekárně" s bejvalym na vyřízení těch dokumentů, zavolala sem od něj matce. Matka mi řekla, že sem kráva. Jo, já vim. Jak sem byla celá taková špatná a smutná, bejvalej mě začal objímat. U toho to nezůstalo. Líbali sme se v chodbě fízlárny. Šahal mi tam pod šaty na samodržky, co ho tak fascinovaly. Bylo to vtipný nás takhle vidět na obrazovce z kamery u vrátnice. Divnovečer.
Když sem odešla z výslechový (nebo jak se tomu nadává) místnosti s těma papírama, co se mnou sepsali, bejvalej prohlásil, že jdeme do jednoho specifickýho podniku (specifickýho, páč se tam chodí zásadně po půlnoci, když dřív, tak ste divný) na pivo na zlepšení nálady. A že ho za mě klidně zatáhne. What? Co mu přeletělo přes nos? On mi chce...platit pivo? On? Co se mu stalo? "Kdo jsi a cos udělal s *jeho jméno*," chtělo se mi zakřičet. Místo toho sem přijmula rámě, který mi nabídnul. Vpotáceli sme se do naší cílový destinace a usadili se v soukromí na konci místnosti na lavičku. Spokojeně sme se posadili k pivu. Tady náš rozhovor dostal ješt úplně jinej rozměr, samozřejmě už sme se k sobě měli mnohem víc, než předtim. Moje punčochy ho nepřestávali fascinovat, mezi tim, jak mě volizoval a vošahával sme se v rozhovoru dostali na rovinu, kam sem se dostat asi uplně nechtěla. Prostě z nějakýho důvodu najednou v kontextu rozhovoru padlo něco jako: " Neřikej mi, že máš něco takovýho za sebou…" Bohužel sem nějak neškovně reagovala na něco týkající se nechtěnýho těhotenství, asi sem řekla něco jako: "Neee" s mym typickym nejistym vyjukanym výrazem a přece jenom, tenhle kluk už mě zná dost na to, aby vycítil pochybnosti. Tak to ze mě vypadlo, no. "Jo, fajn…máš pravdu. Jednou sem byla posraná, že sem těhotná." Polknul uplně stejně, jako když sem mu řekla, že sem šoustala s Iblísem.
Božemuj, chudák kluk, dneska mu teda cpu dobrý bomby… A tak sem mu začala vysvětlovat, že to byl jeden z nejděsivějších strachů, co sem měla. Začala sem se mu omlouvat, už po stopadesátý dneska tim samym způsobem: "Tohle není určený pro tvoje uši." Řekl jenom: "Ne, to je dobrý." Pak pokračoval: "Jak je to dlouho?" Chvíli sem mlčela, získávala čas, jestli mu mam říct pravdu, nebo kecat. "Asi tři, čtyři tejdny…" Rozhodla sem se nekecat na základě jednoduchý úvahy, stejně si to zejtra nebude pamatovat. To sem samozřejmě řekla hned potom: "Kristě, prosím, zapomeň na to do zejtřejšího rána. Promiň." Byl potichu, ale pak řekl, že tohle asi do zejtřka fakt nezapomene. Pořád mě držel rukou okolo pasu, pořád sem měla přehozený kolena přes jeho nohy. Objala sem ho víc pevně a dala mu pusu, na tvář nebo na čelo, to už nevim a eště jednou se mu omluvila. V duchu sem si řikala, že sice sem vožralá, ale jestli ze mě eště vypadne, že tim "otcem" byl Iblís, tak bych se měla okamžitě bezeslova zvednout a na cestě k Vltavě za účelem utopení se si eště pořádně nafackovat. Nevypadlo. Uzavřeli sme to nějak tak, že já sem opakovala, jaká sem kráva když sem mu to řekla a jaká sem kráva hlavně protože se něco takovýho stalo (haha, to je fuk, kdy naposledy sem použila šprcku, když sem s někym mrdala, haha…ani nevim). On řikal, že to vlastně není jeho věc, jenom…že to nečekal. Tyvole, tak neasi. Neee, teď si o mě myslí buhvíco! Sice to zrovna bylo období, kdy sme spolu nic neměli (lol asi dva tejdny nebo kdy to…prostě doba, kdy sem spala s Iblísem), ale…ale doprdele sem kráva! Tohle by muj bejvalej fakt nemusel vědět!
Jenže jakmile se já v tomhle rozjedu, zastavim se těžce. Rozhovor pokračoval, čas šel dál. Řikala sem si, fajn, sou tak tři, ve čtyři musim domu, páč nechci jezdit denníma spojema, navíc…kurva, zejtra od devíti přednáška! Ale rozhovor byl eště hloubějc, v rovinách, který mi tuhle možnost okamžitě vyškrtli ze seznamu. Opět sme byli u našeho rozchodu…dostali sme se k tomu přes Iblíse. Zas. Protože se na něj eště nějak vyptával, tak sem mu řekla, jak sem vlastně Iblíse znova poznala, že nás prakticky seznámil on ten den, kdy se se mnou rozešel. Nepamatoval si na to, vzpomněl si až teď, když sem mu to popsala. Jo, je dobře, že se o tom dokážeme konečně bavit, ale z hlubin mých vzpomínek se vynořili věci, který zase…nebyli uplně vhodný. Neřikam, že si ten muj milovanej pitomeček nezasloužil nějaký věci z toho vědět, to zas jo…třeba to, že si vybral opravdu blbej den. Den, kdy sem po XY asi pěti letech musela setkat s otcem, kterej přiletěl kvůli mým osmnáctým narozeninám, to není dobrý načasování. Ale to, že si vybral i kurva pitomý místo, páč ona inkriminovaná tramvajová zastávka, kde mě poslal do prdele je asi tak…pár metrů od Hlavního nádraží? Od takový tý hezký vyhlídky tam nahoře a moje první myšlenky (předtim, než sem zoufale vzala mobil a zavolala kamarádce, co se stalo) mi řikaly právě: "Hele, je to takovej kousek, ulehčíš celýmu světu, tvuj otec tě neuvidí takhle v prdeli a ty ulehčíš hlavně sama sobě…" Bejvalej mlčel, na tohle už nic neřikal a já kráva pokračovala dál. "Ale já to neudělala *jeho jméno*. Já to neudělala protože sem doufala, že se třeba někdy zažiju moment, kdy to bude zase trochu jinak. Během pár vteřim mi došlo, že třeba někdy přijde moment, kdy mě zase budeš držet za ruce a zase se na mě usměješ a zase se políbíme a…" kurva, co to ze mě padá? Tohle sem mu nikdy neměla v plánu říct, ale…ale sem strašně ráda, že mu to řikam. Věci, co mě tížili konečně slyší správný uši, vlastně, ty jediný uši, pro který byly určený. Jenže on to vzal uplně jinak, samozřejmě. Jak sem si mohla myslet něco jinýho? Jak sem si mohla myslet, že to pojme podobně jako já, že zazdí fakt, že způsobil neopatrnym jednánim moje myšlenky na to se (zase, hehe) zabít, ale že nějaká naděje v to, že jednou přijde okamžik, třeba jenom jeden okamžik, kdy mě zase políbí, me udržela, abych to neudělala. A že za tu naději může on a že je to celý vlastně strašně hezký. Nedořekla sem celou tu dlouhou větu, páč mě přerušil. Stisknul mě tak pevně, jako nikdy předtim. Stisknul mě tak pevně, až sem myslela, že mě reálně rozmačká, nebo něco… Tohle tisknutí vyjadřovalo zoufalství. Ve svý opilosti si pamatuju jenom jeho žbleptání, že tohle nikdy nechtěl a to, jak jeho zoufalý žbleptání postupně přecházelo do usedavýho pláče.
Můžu říct, že už dlouho sem neměla v hlavě takhle vymleto, jako v ten moment. Dlouho. Tohle bylo uplně…jo, pro nezávislýho pozorovatele naprosto logický. Muj bejvalej se dozvěděl, že sem se kvůli němu chtěla zabít, dává smysl, že si nezapálí cígo a nebude dělat, jako že se nic neděje. Co bych dělala já na jeho místě? Uplně to samý, teda já osobně bych eště asi okamžitě vzala nejbližší nůž a z pocitu viny bych si okamžitě rozpárala břicho, nebo bych si rozbila půlitr o hlavu a tak dále. Netušila sem, co mam dopíči dělat! Moje opilost to moc neulehčovala, jediný, na co sem se zmohla bylo to ho k sobě tisknout, dávat mu pusinky do vlasů a na čelo a opakovat, že je mi strašně líto, že to ví. Prozatim to vždycky bylo tak, že on musel uklidňovat mě, kdy sme spolu byli, dělo se to vlastně neustále. Já byla v píči a on mě uklidňoval. Ale teď…vlastně sem ho eště nikdy neviděla brečet. Maximálně tak, že mě opravdu na krajíčku, ale tohle nebylo jenom pár slziček, tohle byl strašně zoufalej pláč kdy sem fakt netušila, co mam kurva dělat. Nikdo si nedovede představit, jak moc mě tahle situace bolela. Okey, okamžiků, kdy sem tomuhle klukovi chtěla vydrásat oči z důlků bylo dost, ale…ale tohle je jinej level. Vidět milovanýho kluka takhle zoufalýho…au. I přes všechnu lítost se ve mně dokázala probudit cynická sebestředná sivně, několikrát za tu dobu, zatimso sem ho k sobě pevně tiskla, sem se tajně zaculila nad touhle situací. Je to směšná situace. Tohle je už druhej kluk, kterej se kvůli mně tay v tom podniku rozbrečel. Ale uzvánam, že když mi tady na rameni plakal Oi, protože sem mu řekla, že sem mrdala s Iblísem, tak to bylo o něco víc směšný. Tady se jednalo o mýho bejvalýho! O někoho, do koho sem zamilovaná, strašně, strašně moc zamilovaná, ne o Oi, kterej…no, ke kterýmu sem necítila příliš silný city (takhle, v měřítku toho, co cejtim ke svýmu bejvalýmu sem k Oi necítila vlastně vůbec nic vyjímečnýho). No, tak sem se tomu prostě zasmála, no a? Beru vtipný jenom to, že je to druhej brečící kluk kvůli mně na tomhle místě, ne kontext situace. Ten mi směšnej nepřišel. Chtěla sem, aby se uklidnil, jenže…on mi tam takhle plakal snad 3/4 hodiny. Bez prdele. Nemohl se uklidnit, bylo mi ho moc líto, je to kvůli mně, sem vožralá a kecam sračky, který bych mu jinak nikdy neřekla. To sem přehnala, hodně přehnala. Byl to hodně silnej okamžik, celou tu dobu. Tak tohle nezapomenu do konce života, mam takovej pocit… To, jak sem ho tam držela, hladila po vlasech a utírala mu slzičky.
Celou noc naštěstí neplakal, v jednu chvíli zvednul hlavu a prohlásil, že si jde sehnat kapesník. Když se vrátil, řekl mi, že takhle se složil jenom jednou v životě a to, když mu nadával kdysi jeho otec, že je uplně zbytečnej. Pevně sem ho objala a zas mu začala opakovat, jak je mi to celý líto. Přehodil znova moje nohy přes svoje a strávili několik dalších hodin líbánim se a něžnostma. Povídali sme si, smáli se a bylo to moc krásný. Vydrželi sme tam takhle až do páté hodiny ranní, to už barman řikal, že se zavírá. Mimochodem, ten podnik má zavíračku asi jenom hodinu a…když tam člověk vydrží až takhle do rána, je něco strašně špatně. Nebo strašně super, jedno z toho…

Dovedl si mě rovnou domu. Pustili sme film, moc fajn film. Film, na kterej sme spolu koukali tolikrát a nikdy ho nedokoukali, stejně jako sme nikdy nedokoukali žádnej film. Protože nám do toho vlezlo něco jinýho. Ehm, stejně jako teď. Jak sme si tak seděli na tom gauči, film byl sice teprve na začátku, ale najednou sme se líbali trochu víc, než jindy a já najednou stála, před gaučem, on mi sundaval šaty, sundal si tričko a kalhoty a začal obdivovat moje punčochy. Byli sme oba strašně nalitý. Kleknul si přede mě a začal mi stahovat kalhotky. Jakmile mi je stáhnul, zvednul hlavu a podíval se na mě strašně maniakálnim pohledem, položil mě na gauč a pustil se do mě. Ústy. Trvalo to strašně dlouho, dost sem si to užívala. Něco takovýho mi pořádně chybělo. Takhle, něco takovýho mi chybělo od něj. Chtěla sem strašně moc, aby ho do mě strčil, už sem toho měla fakt dost, potřebovala sem ho celýho. Když zvednul hlavu, aby mě mohl líbat, začala sem mu šahat do trenek, ale…nedostala sem z něj samozřejmě vůbec nic. Byl moc nalitej. Ale jako jo, vylízal mě pěkně, když je nalitej, tak je do toho víc zabranej. Nezůstal jenom u kundičky, začal ho zajímat i muj anál. Když mu přestal stačit jazyk, řekl mi, ať se otočim. Otočila sem se a opřela se o gaučový opěrátko rukama. Vytáhnul odněkud indulonu (nebo něco takovýho), napatlal si jí na prsty a... Takhle, mě to nevadilo. Tyhle praktiky sou sice trochu zvláštní, navíc to neděláme poprvý a od bejvalýho si to klidně necham líbit. Věřimse, že se mu musel líbit ten pohled na muj zadeček v těch punčochách. A jeho to očividně bavilo, mučim mi ten anál dost dlouho, pak si mě zase otočil a pokračoval s kundičkou. Začala sem si v jednu chvíli sundavat ty punčochy, měla sem strach, že se zničí. Bejvalej ale zvednul hlavu od mojí kundy a řekl: "Nech si je." Nenechala sem si je, měla sem o ně strach, není to nejlevnější záležitost. Líbal mě celou, líbal a kousal mi bradavky, pak mi začal zase mučit kundičku. Pravděpoobně sem to ráno byla hlasitá. Usnuli sme přímo tam, když sem se v noci probudila, měl hlavu eště pořád mezi mýma stehnama a spal. Vzbudili sme se na natažený matraci, asi sme se tam během noci přesunuli. Bylo to hodně, hodně sladký probuzení, cejtila sem moc dobře. Bylo okolo poledne, musela sem vypadnout domu a vyřešit ten ukradenej mobil, takže sme si s bejvalym dali cígo a rozloučila sem se s nim. Políbili sme se a já odešla. Odešla sem zmatená jak svině. Nechápu, nechápu, co se dneska v noci stalo. Bylo to moc krásný.

Vyřešila sem doma mobil, resp. vzala se jeden nepoužívanej doma. Byl to zvláštní pocit, být tak nějak bez spojená. Včera sem celou dobu byla závislá na svym bejvalym a teď mam mobil bez simky, bez internetu, prostě vlastně uplně na píču. Přišla mi zpráva na FB od bejvalýho s tim, ať přijdu do hospody, do tý studentský. Wat? To je zvláštní, že mi píše, už opravdu nejsem zvyklá na to, že mi píše. Tak sem vyrazila. Byl totiž speciální den. Den Bernarda. Znalí víme, Bernard za deset kaček! Takže super plán na den, nejdřív pujdu sem a pak se asi někam přesuneme. Jo, to bude dobrej večer. U stolu bylo strašně moc lidí a známých, to je dobře. Ovšem děj večera mi tak nějak vyrazil dech a můžu říct, že v první moment to nebylo uplně příjemný. Protože sme seděli v nekuřáckym, na cígo se šlo sednout ke stolu v kuřáckym, tam, kde je takovej gaučík. Muj bejvalej si mě okamžitě přitáhnul k sobě, objal kolem pasu a tak dále. Pak mi začal řikat nějaký sračky a líbat mě. Začali se mi třást kolena, cejtila sem se divně ne proto, že by mi to bylo nepříjemný, ale protože tohle dělá před všema našema společnýma kamarádama. To je zvláštní, strašně zvláštní, nevěděla sem, jestli je to dobře, že nás takhle vidí všichni. Opětovala sem jeho polibky i jeho doteky, ale cejtila sem se strašně divně, vyděšená a řekla bych to tak, že "to bylo všechno příliš rychlé." Koukala sem na stůl a na cígo, nechtělo se mi moc zvedat hlavu. Cejtila sem, jak na mě/na nás oba padaj pohledy všech lidí u stolu. Když sem zvedla oči, narazila sem na pohled jednoho kamaráda, co se na mě slastně usmíval. Bylo mi pořád eště divně. U našeho stálýho stolu si mě bejvalej na židličce přisunul co nejblíž k sobě a nepřestával mě držet za koleno. Choval se ke mně tak, jako sem naposledy zažila, když sme spolu chodili. Celou dobu se ke mně měl tak, jako už dlouho ne, všichni na nás koukali, všichni se na nás poťouchle usmívali úsměvem, co řikal: "Ale ale, co to nevidí oko mé modravé?" Musela sem stihnout zaběhnout do T-Mobile a vyřídit si náhradní SIM, jak sem byla chvíli sama (běžela sem tam a vrátila se do podniku asi během 20 minut páč ty lenoši zavírali asi v sedm). Během toho běhu (haha) sem přemejšlela, co to má kurva všechno znamenat a došla k tomu, že je to vlastně fajn. Když sem se vrátila, spadl ze mě divnej feel, co sem měla, když sem přišla. A řekla sem si, jak je to ve skutečnosti krásný. Cejtila sem se přesně tak, jako dřív. Bylo to dáno i tim, v jakym sme byli prostředí, co se lidí týče. Byl to pocti "sme svoji". Umocněnej tim "tak, jako dřív, když nám bylo dobře". Do toho sem začala čmuchat problémeček, vyjímečně ne muj. Muj bejvalej (lol) má spolubydlícího, co spal párkrát s mojí kamarádkou a dopadlo to mezi nima trochu špatně, resp. tak, že ten kluk jí udělal dost nešťastnou, nějak se nedohodli, nebo to prostě nešlo. No a dneska cejtim, jak ten kamarád na tu kamarádku strašně doráží. Moje skromný psychologický vnímání mi řeklo, že je uplně jasný, že to dělá jen kvůli tomu, že se tady tak k sobě máme já a muj bejvalej. A taky mi bylo jasný, že z toho kamarádka asi není uplně šťastná, páč neví, co má dělat Je jí to příjemný, ale na druhou stranu je jí jasný, že tomu blbci nesmí znova podlehnout. No a tak se rozptylovala tim, že si ze mě asi nejvíc ze všech dělala prdel v kontextu já/bejvalej/coseděje. Ale…má na to právo, má plný právo si z toho dělat prdel. Bejvalej mi navíc omylem prozradil to, že stále eště v paměti uchovával starej mýtus, kdy si několik měsíců celá partička myslela, že chodim s Modrym. Zeptal se: "Neni to blbý vůči *jméno Modrýho*" Rozesmálo mě to. Taky se mi svěřil, že mu třeba přišlo hezký, když se ho tenkrát Oi zeptal, jestli mu nebude vadit, když si se mnou něco začne. Muj bejvalej dokáže ocenit morální ctnosti mezi mužskými přáteli? Wut?
Po pár pivech sme se kvůli dnu Bernarda měnili podnik, po cestě tam mě bejvalej oblíknul, dal mi svojí šálu a v jednu chvíli mi zašeptal: "Ty dva sou jasný," když viděl, jak ten kamarád zas laškuje. Smutně sem se zatvářila a řekla, že kvůli *jméno tý kamarádky* doufam, že to tak jasný nebude. Naše cílová destinace byla plná, v Den Bernarda je to ostatně normální, stejně tak jako kdekoliv jinde. Ve vzduchu visel skandál, ta hospoda byla plná našich známých a pochybuju, že se k sobě s bejvalym budeme zas chovat, jako kdyby se nic nedělo. Točili pivo do plastu, fronta byla nekonečná, bejvalej mě v ní ošaháhval, páč sem zas měla punčošky. Už začínal bejt nalitej. Museli sme si dát pivo na stojáka, každej sme si vzali dvě a stoupli si k piánu, co tam je. Celou dobu sem se bála, aby nedorazil Oi. Byl to podnik, kde by se teoreticky mohl objevit a uplně bych nechtěla vidět jak by se tvářil, kdyby viděl tohle boží dopuštění já plus bejvalej live. Stáli sme tam všichni jako ta partička u piána, popíjeli a já s bejvalym sme se voblejzali. Začínala to bejt zábava, začínala sem bejt taky nalitá. Moje vnímání faktu, že nás vidí takhle celá hospoda najednou došlo do fáze: "Mam to v píči, voe" a užívala sem si, že se děje, co se děje. Po nějaký době vášnivýho se volizování u piana a troše hrotů (v hospodě, kde sme byli předtim se pohrotili tři známí tak, až to z píčoviny donesli na fízlárnu a bejvalej o tom mluvil s jednim z aktérů) bejvalej odkryl místo u jednoho z přecpaných stolů. Taky to tu funguje na principu lavic, tak sme zapluli společně. Tam nás vidělo spousta lidí, který nás do tý doby ani nezaznamenali, bejvalej řádně nalitej se na mě lepil bez jakýkoliv soudnosti, viděla nás takhle spolu i jedna arcidrbna a ta holka, která z nějakýho důvodu měla potřebu Iblísovi sdělit, že mam za sebou vztah s timhle člověkem, když nás tenkrát spolu s Iblísem viděla. Bylo to mimochodem v tomhle podniku, hehe. Mam fakt v píči, co je mi kurva do ostatních lidí? Líbala sem se s bejvalym a měla fakt uplně v píči to, že si nás jedna holka ze šoku opilá a ve vtipu fotila. Mam v píči všechno. Bejvalej mi koupil pivo, když mi došlo. Tyvole, sice je za 10, ale...fakt, že mi kupuje pivo je neobvyklej. Volizovali sme se tam tak třeba hodinu a půl, nic jinýho sme nedělali. Seděli sme, nevnímali okolí, pili pivo, stahovali lidi o cíga a volizovali se. Proč ne... Bejvalej v jednu chvíli prohlásil, že je v píči. No, neasi...vůbec to neni vidět. Byl vožralej, hodně vožralej. Řekl, že jestli chci dál kalit, tak ať klidně kalim, ale že on pojede asi domu. Navrhla sem kouzelý řešení, někde ve městě se pohyboval J****** s kamarády a dneska sem ho neviděla, ačkoliv sem jim slibovala, že strávim dnešní Den Bernarda s nima. Takže, pojedeme přes centrum, dáme si tam s nima jedno pivo a pujdeme domu spát. Bejvalej souhlasil.
Cestou za J******** sem poznala, že je bejvalej víc v píči, než tvrdil. Už ho mam v tomhle velice dobře přečtenýho. Oslovoval mě totiž třeba: "*moje jméno* lásko moje jediná!" Blábolil něco o omluvě, že mě včera vyhodil tak rychle pryč, že sme si mohli dát společnou sprchu a že si jí kdyžtak dáme dneska. Když sem mu oznámila, že to asi nepujde protože mam krámy, řekl, že mu to nevadí. Há, je na hovna. Ptal se mě, ať mu řeknu, jak se mi to včera s nim líbilo, tak sem mu jenom přitakávala, páč byl moc vožralej na jakoukolov kritiku (třeba fakt, že by si mohl ostříhat nehty předtim, než mě začne prstit). Celá takhle akce ale byla past, v naší cílový destinaci byl už J****** a spol. dávno v prdeli, zůstal tam jenom jeden známej. Nasraně sem J******** volala, dostalo se mi odpovědi, že všichni už byli tak vožralý, že museli jet domu. Podotýkávam, že nebyla eště ani půlnoc. No jo, Den Bernarda... Známej, kterej tam zůstal byl už samozřejmě naprosto zlitej taky a v takový tý dobrý opilecký náladě. Začal si všímat toho, že se k sobě s bejvalym máme, tak se nejdřív bejvalýho zeptal, jak se jmenuje a že ho zná z akcí, jenom ho vlastně nezná a hned potom, jak dlouho že to spolu sme. Hořce sem se uculila a mlčela. Bejvalej taky mlčel, ale ne proto, že by mu ta otázka připadala blbá, nebo spíš blbý na ní odpovídat, ale protože byl zlitej. Po našim mlčení známej začal eště takový to: "Jo, jasně, chápu, vy spolu teprve začínáte, tak to jo a strašně vám to spolu sluší, vážně vpyadáte dobře, sou takový ty páry, který k sobě moc nesedí, ale vy ne a (bla blabla)." Tohle už ale byl vskutku cringe, začala sem se smát. Já a bejvalej začínáme, hehe. Jasný. Bejvalej byl na sračky víc a víc, odešla sem na záchod a při návratu spatřila, jak už mu na tý židličce začíná padat hlava, když sem na něj šáhla se slovy: "Nespi," bránil se slovy: "Já tady jenom čekam na tebe, lásko," přičemž mu tak opile padaly vočíčka. Je čas jet domu, taky nejsem uplně střízlivá. Dobře, sem nachlastaná, ale furt míň, než on. Mimochodem, tohle pivo mi taky platil on. Sakra...
Dojeli sme v pořádku domu, nachcaný, ale ólrajt. Bylo strašně moc brzo. Mimochodem, nemam ponětí, co se stalo se zbytkem partičky, se kterou sme ze začátku večera byli. Bejvalej chtěl eště koukat na film, tak sme se uvelebili na gauč, po chvíli, kdy mi bejvalej šahal na punčošky a tak sme ale oba úspěšně vytuhli. Probrala sem se zase jenom já a nějak zařídila to, abysme nespali na gauči. Bejvalej byl tak tuhej, že mě v polospánku přesvědčoval, že spát na gauči je to nejlepší na světě. Jasný, si popovídáme ráno, jak na tom bude tvuj krk, voe. Zůstala sem celou noc oblečená. Přeze všechno to, že mi muj bejvalej už odpoledne způsobil lehkej šok, pak mě uvedl to zmatený situace před ostatníma, pak se vožral jak prase a teď mi chrápal do ucha...i přes to to byl fantastickej den. I přes to, že mi to v hlavě eště rozmíchalo ten guláš, co tam mam ohledně situace já a bejvalej. Holt, když je člověk zamilovanej, tak je všechno super, i situace na píču sou super. Třeba samotnej fakt, že je člověk zamilovanej.

Shrňme si to: Studuju, wow. Mam bambilión nových super známých z okruhu školy. Chlastam eště víc, než o prázdninách. Rozbrečela sem bejvalýho a bylo mi z toho smutno. A...nevim, jak moc adekvátní je používat to slovíčko bejvalej. Kurva...
Tři slova:
NEVER
ENDING
STORY
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. listopadu 2016 v 16:58 | Reagovat

Provalilo se, že ti Iblís uklízí sluj? Teda - samas to provalila. Doják. Chvíli šok, pak si ex najde jinou, co ho zelektrizuje tak jako ty. :D

2 Niko Tin Niko Tin | Web | 6. listopadu 2016 v 23:39 | Reagovat

Nooo to vypadá na pěknej začátek semestru :D Ale nedělat si to složitý, byl by život jinak docela vopruz, ne?

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 0:40 | Reagovat

[1]: Jestli celá Praha věděla, že uklízí a muj bejvalej (současnej) eště ne, tak je to přece špatně. Ostatně žádný tajemství nevydrží dlouho, hlavně ne na takový vesnici, kterou Praha je a furt lepší, než kdyby se to dozvěděl od někoho jinýho, než ode mě. Doják. Kdepak, je to celý uplně jinak 8-) Navíc, nikdo neumí elektrizovat a paralyzovat tak, jako já.

[2]: Divoké, je to celé opravdu divoké. Ono se to složité dělalo samo, naštěstí se to samo stejně tak i odsložitilo.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. listopadu 2016 v 16:14 | Reagovat

ex na ex.

5 JiGa JiGa | 13. listopadu 2016 v 19:37 | Reagovat

Je tu Justin Bieber :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama