Pak se pomilujeme a všechno bude v pořádku

15. listopadu 2016 v 15:29 | Pražský poděs |  Blitky
A ejhle! Nečekej, že něco bude tak, jak čekáš! Člověk předvádějící, že rozumí tomuhle světu je největší pokrytec ze všech! Součástky kosmu drží pohromadě židovskou vírou.

Na začátek, byla jsem na The Cure. Dvacátýho druhýho října. Jenže...byla jsem na nich zdarma. Ano, neuvěřitelný! Měla to bejt normální sobota, byla sem domluvená s dvěma kamarádama, že jdeme na jeden malej koncert. Když sem byla na cestě, píše mi jeden z nich, že se omlouvá, ať s nim nepočítam. Od jednoho našeho známýho prej dostal lístek zdarma na kjůry. Koncert, na kterej sem moc chtěla, ale nedostalo se mi finančních prostředků a pak se všechny slušný lístky vyprodaly. Napsala jsem mu: "Zmrde, já chci taky!" Dostalo se mi odpovědi: "Chceš? *jméno toho kamaráda* eště jeden má." Neváhala sem ani vteřinu, zalil mě pocit zasranýho štěstí. Jedinej, kdo měl smůlu byl ten kamarád, na kterýho sme se oba vysrali. A eště kvůli tomu, že jdeme zdarma na The Cure. Ale našel si vlastní program, tak v pohodě. Náš spasitel se k těm lístkům dostal tak, že je dostala zpěvačka jeho kapely. Ona je neudala, tak mu je darovala s tim, že lepší, než aby se lístky vyhodily bude, když je daruje nějakým svým kamarádům. A my jsme ty šťastlivci. Byly to lístky na sezení, ale né uplně nahoru, byla to levá strana od podia. Dobrý místa. Bylo to skvělý, i přesto, že kamarád třeba tvrdil, že mu přišlo, že to byla taková tříhodinová jedna písnička a mě to tak přišlo občas taky, ale... Byl to fakt super koncert. Eště abych si stěžovala, koncert za skoro dva litry zdarma uplnou náhodou. Smířena s tim, že The Cure neuvidim sem je nakonec viděla jenom díky tomu, že mam fajn kamarády. Užila sem si to moc.

Taky bych si sama před sebou měla asi konečně obhájit, proč už koncerty nenadepisuju jako "nanebevzetí" a proč se o nich moc dlouze nerozepisuju. Konkrétně se jedná o velký hvězdy z léta na Metronomu, kde byl Iggy Pop a další. Je to jednoduše proto, že sem to tak přestala cejtit. Poslední věc, co bych označila jako nanebevzetí byl rozhodně Paul McCartney. Od tý doby už se mnou žádný tak silný emoce nehejbaly, i když byl Iggy samozřejmě parádní, emoční uragán ve mě nevyvolal. Ty The Cure teď taky ne. Neni to tim, že bych snad mentálně vyspěla a přestala to tak vnímat, ale prostě...asi sem už moc vofackovaná všim možnym, viděla sem tolik uměleckých gigantů naživo, že už to přestávam cejtit. Ráda bych, aby se tak zas někdy stalo, jenže pravděpodobnost, že někdy v životě uvidim Rolling Stones je velice, velice nepatrná...

A teď zpátky k šílenostem, ze kterých sem se vykecávala tak třem kamarádům a kamarádkám a pořád mam pocit, že mi to nestačilo. Některý věci prostě nedokážu pochopit.

Pokračuju dál, následující události sou tak tři tejdny starý. Možná teď už i čtyři. Otočení o 360° nastalo hned na konci víkendu, v neděli. Ten den přijeli prarodiče, tak sem se oblíkla o něco víc hezky, než obvykle. Vzala sem si hezký boty na podpadku a kabát. Po pěkně dlouhý době, divim se, že na nich eště umim chodit. Po setkání s prarodičema sem si dala sraz s kamarádkou na pivo, dopadli sme tak nějak, že sme skončili v jednom podniku, kde byl i bejvalej. Tak, jako vždycky. A tak, jako už potřetí tenhle měsíc ten samej den v tejdnu. Když mi odešli kamarádky, se kterýma sme měli u samostatnýho stolu deep talk a pomlouvání bejvalejch, tak sem se přesunula ke stolu svýho bejvalýho. Vlastně, tam seděl jen on a jeho spolubydlící. Ano, posouvali sme se dál. A ano, skončili sme v tom samym podniku, jako ty tejdny předtim. Kámoš zmizel po jednom pivu, přestalo ho bavit, jak sme ho já a bejvalej neustále stahovali o cíga. Řikala sem si, že to bude alespoŇ nějaká zábava, když zůstanu s bejvalym sama, ale…tomu zmrdovi ujela tramvaj a vrátil se. Zklamání. Naštěstí jenom na jedno cígo, pak zas odjel. Opět sem se těšila, že strávim hezkou chvíli s bejvalym, ale…začali si s nim povídat nějaký cizinci tam! Uá! Přisednul si k nim zatimco sem šla na hajzl a tak mi nezbylo nic jinýho, než udělat to samý. Měla sem z toho cíga zdarma a anglickej pokec s ženskou, který bylo myslim dvacet osm, řikala. A jediný, co si vybavuju, bylo to, že byla šílená feministka. Takovej ten typ, kdy vám to řekne během prvních tří minut rozhovoru. Perlička bylo, když sem jí začala povídat o krásách Prahy a neopomněla Svatou Ludmilu na Míráku. Řikala, že to viděla a okamžitě začala operovat s myšlenkou, že ty dvě věže znamenaj prsa, jakmile sem jí řekla, že Ludmila je ženská. Omg. Snažila sem se jí nějak mírnit, ale abych jí to uplně vyvracela…na to sem byla moc vožralá. Odcházeli dřív než my, ale taky sme nejeli extrémně pozdě. Třeba v půl třetí. Stejná cesta s bejvalym - klasika. Bejvalej mi za mýho neustálýho nadávání sdělil, že to je asi poprvý, co mě vydí na podpadcích. Vyvrátila sem mu to, možná mě viděl poprvý na těhlech podpadcích, ale když sme spolu chodili, tak sem hodně ujížděla na platformách. Smířena s tim, že budou následovat tak třeba tři a půl hodiny spánku a pak ráno na přednášku, sem byla vyvedena z omylu. Když se mnou chtěl počkat na autobus, řekl, že se mu tu půlhodinu čekat fakt nechce, ať na to seru a že stejně vstáváme na stejnou přednášku, tak ať jdu spát k němu. Waß? Typičo, cože? Ale já…já mam podpatky a chtěla sem jet dneska brzo domu a…neopít se? Nepodařilo se mi nic, takže…jo, jdu k němu. Matka byla nasraná, když sem jí to psala…logicky.
A co se dělo? Nic. Dělo se to, že sem se nesvlíkla (tak, jako to mam ve zvyku), ulehla sem v kalhotách a tričku. Byla sem unavená, opilá a nechápala sem. Bejvalej si lehnul vedle mě, taky v triku a trenkách. Objal mě, ležela sem k němu zády na boku. Dal mi ruku pod hlavu a objal mě. Waß? Nechápu, proč mi to dělá. Chtěla sem udělat strašnou blbost, strašnou. Tak moc sem ho chtěla začít líbat, bylo to neskutečný pokušení, ale moje opilost a únava mi v tom bránila. Dal mi pusinku do vlasů, nedělala sem vůbec nic. Spíš naschvál, natruc. Když si tuhle pusinku vybavim, tak mě eště teď mrazí. Potom, co sme si popřáli dobrou noc řekl, že se mu eště nechce spát, že si chce povídat. Tyvole, já toho člověka nechápu. Pustil eště tiše hudbu a krátce sme si povídali…o drogách. O tripech. Teda…spíš já povídala, on poslouchal. Pak sem musela usnout, probudila sem se až někdy v noci, měla sem žízeň. Napila sem se a vypla pořád hrající hudbu. Vlezla sem si zpátky pod peřinu, do náruče bejvalýho. A ve stále pokračujícim nechápání usnula.

Ráno nás probudil budík a sucháč. Divná noc, divnej večer. Vybavila sem si taky, že sme si všichni v noci brali nějaký dlažební kostky. Měla sem jí v kapse a pak jí v průbehu noci asi někam vyhodila, páč už sem jí u sebe neměla. Ráno sme se chvíli váleli, jen tak. V objetí. Žádná erotika, nic takovýho, bylo to strašně nevinný. Bylo na mě znát, že sem se včera opila, cejtila sem se tak tekutě. Udělali sme ze sebe lidi a jeli na přednášku. Další přednášku sem zatáhla, abych jela domu a udělala ze sebe víc člověka, hlavně abych se přezula. Taky sem si vzala noťas. No a co, sou to jenom přednášky. Hlavně tyhle doženu. Odpoledne sem šla do studentskýho baru, jak jinak taky… A tam se pilo, jak jinak taky. Když se společnost začala rozpouštět, bejvalej navrhnul, jestli se s nim nechci posunout dál, teda takhle...navrhnul to do plenéru, ale nikdo jinej nechtěl. Jeli sme teda sami. V metru mi řekl, že by mu nevadilo, kdybych u něj dneska přespala. Wut? Co si o sobě jako myslí? Že mu spadnu kolem krku a pujdu k němu přespat?
...
Má naprostou pravdu. Je blbý slibovat, slibovala sem matce, že dneska budu spát doma. Když sem jí volala s tim, že nebudu, příšerně se nasrala. Jako okey, mohla se nasrat, ale...hned mi začala vyhrožovat, že vymění zámek, aťé okamžitě přijedu domu. Takhle sme se hádaly asi patnáct minut, bejvalej stál opodál a kouřil vysomrovaný cígo od náhodných kolemjdoucích. Gestikulovala sem na něj, ať jde na to pivo klidně napřed, že pak přijdu. Nešel. Matce sem řekla, že když je takhle hysterická, tak domu nejedu, ječela na mě fakt píčoviny. Že se jí bojim a že ví, kde spim, tak ať se uklidní, že mi neni dvanáct. Klidně se s ní uvidim zejtra, ale teď opravdu ne. Zavěsla mi to. Prvotní vztek sem si samozřejmě vybila na bejvalym a na tom, že sem kopala do náhodných dlažebních kostek. Jako...ne, že bych na něj ječela, ale prostě musel dvě ulice, než sme došli do tý kavárny poslouchat hovna, co sem kecala. V ten moment sem byla opravdu, ale opravdu nasraná. Seděli sme na místě, kde se odehrály ty naše hroty a hádky. Genius loci má vždycky něco do sebe.
Po chvíli vykecávání se sem se uklidnila a omluvila se mu, že zas musel snášet všechno moje nasrání. Tvrdil, že se nic nestalo. Koupili sme si krábu napůl. Dostala sem se do normální nálady a začali sme si v pohodě povídat. Domu sme jeli před půlnocí, nebo okolo půlnoci. Akorát tak, abychom byli fresh na zejtřejší přednášky. A co sme dělali? Pustili sme si film, ten samej, kterej sme si pouštěli už stokrát, ale nikdy se mi nepodařilo ho dokoukat. Leželi sme na sobě na gauči a tak během prvních deseti minut mi začal sundavat kalhoty. Začal mě lízat. Usnuli sme na gauči. Opět sem ten film nedokoukala.

Dva dny potom sme pili tak nějak všichni na hromádce i s tim malířem, co mě balil. Přesouvali sme se z jednoho podniku do druhýho, muj bejvalej a jeho spolubydlící šli pár metrů před náma, já s tim malířem trochu vzadu. Vzal mě za ruku a řekl, že je zmatenej z mýho vztahu s *jméno mýho bejvalýho*. Že neví, jestli spolu jsme, nebo ne. Já v dobré víře a vožralá jak hovno mu řekla, že spolu teda rozhodně nejsme. Vždyť taky nejsme, řikal mi to. Dál sem se nalila jak prase. Ten večer sem se vožrala tak, že sem pomalu ani nezaznamenala, že nás malíř opustil a já tam zůstala s těma dvěma šaškama. Co je ale hlavní- pila sem Kofolu. Kofolu místo piva. Vim z čeho to bylo, míchala sem piva různých stupňů, navíc tmavý a světlý. Tak sem si řekla, že bude lepší, když si další nedam. To bylo v době, kdy už sem se válela hlavou po stole, smála se všem píčovinám a když se mě bejvalej zeptal, co mi je, tak sem mu o tu Kofolu řekla. O malou, samozřejmě. Předtim sem na tom stole logicky usínala. Skončila sem ten večer u nich doma, samozřejmě. Bejvalej mě starostlivě dotáhnul až do postele, už i v tý hospodě se o mě staral.
Rozvalili sme se teda na matraci. Postupně sme ze sebe sundali oba všechno oblečení, bylo docela vedro. Ležela sem k němu zády a dělala onen dívčí pánevní pohyb. Byla sem nadržená jak plemenej beran. Ať žije opilost. Začali sme se nenápadně mazlit a to hovado mě škrtilo celou paží. Neměla sem sílu mi řikat, ať toho nechá, že on neni kluk, co by mě měl škrtit. Šeptal mi při tomhle našem dráždění do ouška, že teď to fakt nedá, že má napito. Prej ráno. Bylo mi to fuk. Po chvíli, kdy sem odešla na záchod, zase se vrátila a lehla si zpátky, nakázal mi, ať "jí vyšpulim." Waß? Věděla sem moc dobře, že z něj mluví flaška. Bláhovej chlapec. Ne, nestrčil ho do mě, nešlo to. Omlouval se. "Sakra, kdyby to šlo alespoň na půl žerdi..." Byl vožralej a nešťastnej z toho, že mu nestál. Nechala sem ho bejt, svlíkla se do naha, což on už dávno byl a dobrácky ho objala. Usnuli sme. Probralo mě něco k ránu, už pořádně ani nevim, jesltli bylo světlo, nebo ne. Stále sem k němu ležela otočená zády, on mě objímal celym tělem a v jednu chvíli sem usítila něco…tvrdýho v místě jeho rozkroku. Jaj, vim přesně, co to je! to je ranní dřevo! Cejtila sem to na okraji zadečku a vlastně i na kundě. Instinktivně sem začala dělat onen pánevní pohyb, jen tak jemně a trochu, byla sem ospalá a kromě toho sem nedělala nic jinýho, jen ležela tak, jako předtim. Mezi nohama se mi udělala doslova řeka svatýho Vavřince, byla sem nadržená a mokrá natolik, že to mohlo udělat loužičku, ale stejně sem nedělala nic jinýho, než ležela a držela ruku, kterou mě objímal. Takhle to pokračovalo pár okamžiků, trochu se probral, líbal mě na zátylek, hladil mi bradavky a třeli sme se o sebe, jak tresky obecný. On mu stál. Stál mu, asi dost, cejtila sem to, byl tvrdší, než jindy. Otočil mojí hlavu k sobě tak, aby na mě viděl, trochu se zvednu a… tak sem zažila něco, co nikdy předtim. Byla sem ale moc ospalá a předevšim šokovaná, že se něco takovýho právě teď děje. Strčil ho do mě, zaklonila sem hlavu, nechápala sem. Ten okamžik nastal. Náš první zásun něčeho jinýho, než prstů a jazyka. Naše poprvý, hi hihi. Je mi uplně jedno, že to bylo asi asi pět zásunů a pak mu zase změknul, páč mi přehazoval nohu, aby si na mě mohl lehnout celej, ale…byl ve mně, na krajíčku a málo, ale byl tam. To bylo všechno, co sem potřebovala, měla sem v sobě svýho nejmilovanějšího chlapce a to mi stačilo. Změknul mu sice jenom trochu, ale dostatečně natolik, aby se do mě už nedostal. Význam rituální soulože najednou nabyl svého...významu? Ne, vážně. To je prostě uplně jiný, uplně jiný, než cokoliv jinýho. Ležel na mě a já se snažila vystačit si alespoň s tim, co bylo, mučila sem ho svojí kundičkou z vnější zatimco sme se mazlili a líbali. Bylo to krásný, co jinýho dodat…
A teď sedim na přednášce. Napsala sem tu krátkou část, kde popisuju tu dnešní noc. Eště pořád sem vlhká, už pěkně dlouho. Strašně moc vlhká.

Ani nevim, co se mi ty dny odehrávalo v hlavě. Snažila sem se to neřešit. Brala sem to prostě jako další nejistý situace se svým bejvalym. Ani mě netankovalo to už nějak víc řešit, resp. sem věřila tomu, že kdybych začala opět rozhovory na téma já a on, dostalo by se mi odpovědi, jako už tolikrát- my netvoříme pár.

Dvacátého osmého října, na státní svátek, bylo volno. Nou škola, oujé. Šla sem ven už odpoledne, potkala dva kamarády, sedli sme si na pivo a pak se přesouvali do studentskýho podniku. Nešli sme tam rovnou, ty šmejdi měli zavřeno, otvírali pozdějc. Seděla tak klasická skvadra, včetně bejvalýho. Ty prasata chlastali už od téměř ranních hodin, však víme…svátek - shromáždění, demonstrace. Při cígu venku se ke mně bejvalej podezřele moc blízko naklonil a pak zašeptal: "Chybělas mi…" Cynicky sem se ho zeptala, jestli je zas vožralej. Lol, prej chyběla. Chlapec zasunul a může se z toho posrat. Ne fajn, ve skutečnosti se moje dušička po těhlech slovech roztekla. Smutně se na mě podíval a řekl, že to fakt není, že měl jenom tři piva za celej den. Zabodl do mýho srdce celej kolík zmatení. Co to zas má bejt? Proč sakra? Proč mele takový hovadiny? Proč mi to dělá? Jak se k němu mam teď jako chovat?
Vyřešilo se to přirozeně…jednoduše sme se k sobě měli. Když sme zaplatili a odcházeli se podívat na tu šaškárnu, co pořádal Horáček na Staromáku, nabídl mi rámě a já ho přijala. Pak sme ztratii zbytek šašků, který s náma šli Odběhli někam pro chlast do večerky a už sme se nenašli. Nebylo to ani fyzicky možný, na Staromáku bylo tolik lidí, až se mi to nechtělo věřit. Mezi tim všude pomatený turisti, co vůbec nechápali, co se děje. Bejvalej mě vzal za ruku a dostali sme se nepředstavitelnou tlačenicí okolo místa, kde sou po většinu času v roce budky se žrádlem a koně až k Staroměstský radnici. Dál už sme nešli. Bylo tam všude strašně moc lidí, fakt šílený. Ten program byl příšerná taškařice, jediný, co stojí za vzpomenutí je to, že tam přišlo tolik lidí. Mě osobně to přišlo hezký, jelikož mě tak celou dobu zezadu objímal kolem pasu muj bejvalej. Ten z toho byl dost nadšenej, ale taky řikal, že jak to pořádal Horáček, tak to byla strašná šaškárna. Byli sme tam asi hodinu, do konce. Pomalym tempem sme se pak snažili co nejrychlejc dostat pryč ze Staromáku. Bejvalej se ptal, co budeme dělat. Modrej ten den mimochodem slavil narozeniny, dlouho sem ho neviděla. Otázka byla, co s časem, kterej zbejvá do týhle oslavy. Měla sem to jasný, jeden muj kamarád měl eště narozeninový posezení u piva, bude tam J****** a spol. Navrhla sem bejvalýmu, ať tam jde se mnou. Ostatně…on tam pár lidí určitě taky zná. Neměl nic proti. Zapadli sme eště do jedný hospody nedaleko. Jenom na jedno. Začalo hardcore párečkový chování. Odhrnul mi vlasy a zašeptal: "Mělas někdy mokrej orgasmus?" Tyvole, proč se mě ptá? To je prase. "Měli bysme to zkusit…" Já se z toho kluka fakt poseru, zoufale sem se na něj usmála. Hardocový párečkový chování nás dvou pokračovalo, dokud sme nedopili pivo a nešli dál.

To ale neznamenalo, že párečkový chování přestalo. Na oslavě mýho kamaráda byli už asi všichni, který tam měli bejt. Jen taktak sme tam našli dvě místa u stolu. Začala sem se tam se všema bavit, některý z nich sem strašně dlouho neviděla a oni mě. Bejvalej ze začátku vypadal strašně zamlkle, ale pak se začal se všema taky normálně bavit. Dobrý bylo, že ani já, ani bejvalej sme neměli cíga a všichni u stolu cíga měli. To byla jedna z věcí, na co sem bejvalýho nalákala, ať jde se mnou. Budou tam lidi, který maj cíga. He hehe. Bylo zvláštní být mezi touhle skupinkou mých kamarádů s nim. Vim, co si všichni v místnosti mysleli- že spolu zase chodíme. Takovej J****** musel být třeba příšerně zmatenej, jelikož sem mu eště nedavno tvrdila, že s nim nejsem. Jenže já to nevěděla, vlastně sem to nechtěla vědět, ani o tom přemejšlet. Prostě tady se mnou byl, držela sem ho za ruku, občas mu dala pusu na tvář a tak to bylo. Toť vše. Dali sme si pivo. Pokecali s lidma, popřáli oslavenci a mířili za Modrym tj. dalšim oslavncem dnešního večera. To byla poněkud větší párty, v jednom takovym klubu. Měl to společně s dalšim našim kolektivnim kamarádem. Modrej se má asi dobře, má teď holku kterou potkal v létě, je to sice asi trochu kráva, ale očividně je s ní spokojenej.

Hmmm, teď sem si všimla, že používam množný tvar k označování mě a mýho bejvalýho - my. To je furt nějaký "my šli tam" a "my se vožrali támhle". No, asi je na čase přiznat...sakra, vlastně ani nevim co přiznat? Vim ale, že na oslavě Modrýho sem slyšela tak dva a půl tisíce narážek od našich kamarádů na to, jak se k sobě s bejvalym máme. A jeho spolubydlící byla nejvíc přímočará: "Kdy oba dva přestanete prohlašovat, že spolu nechodíte?" Pfff, to neni v mojí režii, jasný? Nic sem jí na to neřekla, ani sem nemohla, byli sme před DJskym pultem a byl tam hluk. Nebyla sem na tom se znalostí faktů ohledně našeho vztahu s bejvalym o moc líp, než ona, nebo kdokoliv z našich kamarádů. Je pravda, že tam na tý oslavě bylo spousta lidí, co nás s bejvalym viděli, jak se k sobě máme a co nás eště neviděli, jak se k sobě máme. Přirozeně z našeho veřejnýho olizování se na parketě přede všema byl druhej den skandál. Psala mi kamarádka, co na párty nebyla. Že jí psal Modrej. Hned se zmínil o mě a o bejvalym. Zeptala sem se jí, co jí o nás psal. Že prej spolu chodíme. Aha. A já o tom ani nevim... Eště, že na tý párty nebyl Oi. Sice nás už s bejvalym viděl, ale nevim, jak by bral imaginární fakt, že spolu zase reálně chodíme. Minimálně by si řekl wadafak. Vim, že mi to může bejt jedno, co si ten kluk myslí, ale vzhledem k tomu, jak hnusně sem se k němu v našem vztahu chovala, mam výčitky svědomí a nechci, aby si myslel cokoliv dalšího podivnýho. No, zpátky k noci. Ona to moc noc už nebyla, jeli sme domu s bejvalym tak okolo půlnoci. Bejvalej už byl strašně zlitej, to samozřejmě kvůli tomu, že chlastal od dopoledne. Rozhodla sem se, že budu hodná a pojedu s nim. Alespoň ušetřim, nevožeru se a navíc...ani tisíc párty nevyrovná další noc strávenou s nim. I když je nalitej, jak carskej důstojník. I když pravděpodobně okamžitě usne. Stejně...
Ačkoliv ty promile byli opravdu znát, možná právě proto...neusnuli sme. Svlíkli sme se a začali si užívat své tělesnosti. Teda, ono to vypadalo nevinně. Jako že mě zezadu objímá a chceme spát ale cejtila sem, jak mu tvrdnul tak...až bylo možný, že si začínal probojovávat cestičku k mojí kundičce víc a víc. Cítila sem ho v sobě. Milovali jsme se, teď už opravdu úplně. Už ve mně bylo tolik jiných čůráků, ale…tohle bylo uplně odlišný od všeho, co sem doposud zažila. Od všech sexů na balkoně, kouření za schodech, šoustání ve sklepě hospody a tak dále. Bylo to sice krátký, hodně krátký, ale úžasný. Opět sem se nezmohla na nic jinýho, než slastně zaklonit hlavu a zavřít oči hned, jakmile sem ho v sobě ucítila.
Mohla bych to asi zkusit namalovat, popsat ne. Moc abstrakce. Moc emocí, pro které neexistujou slova. Moc sounáležitosti. Usnuli sme vedle sebe, probudili se vedle sebe. Cejtila sem divný věci. Když sem mu jezdila prstama po hrudi, po krku, po nosu, rtech a po tvářičkách...bylo to jak z jiný sféry. Jako kdyby se to nedělo na tomhle světě. Bylo to příliš neuvěřitelný. To je tak, když se člověk s něčim rozloučí, dá tomu finální sbohm a...a vono nakonec hovno! Všechna sbohem byla zbytečná, poslední polibky se nekonaly. Nečekala sem, že ten říjen skončí takhle.

Světu vládne chaos a mě pár lidí vyčítá, že se mu snažim přizpůsobit. Prej sem šílená, nebo co. Lol. Hlavně, že je řád, co vládne světu okolo mě uplně v klidu a hlavně, že je muj bejvalej uplně v klidu a hlavně, že náš vztah vůbec nepřipomíná italskou domáctnost! Hlavně...ne, konec. Formálně ano, je to bejvalej. Neformálně, od srdce, je to muj nejdražší chlapec.

Cože? Kolikrát že sem za ty dva tejdny spala doma? Eheheh. Nepatrně. Málo.

Teď si pustíme muziku...


Jak sem přišla o ten telefon, tak sem přišla i o hudbu v něm. Takže teď věčně neposloucham hudbu. To je napíču. Proto si všechnu hudbu víc užívam, když jí slyšim. A Zeppelin sou dokonalý pořád.
Well, well, well, so I can die easy
...
Hm, no nevim. Myslim, že vzhledem k těm šíleným převratům co tady na světě zažívam budu po smrti strašit hodně, hodně, hodně lidí.
Ámen
Rokenrol vám všem


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 26. listopadu 2016 v 16:28 | Reagovat

Já jsem ještě nikdy na žádném koncertě nebyla a ani mě to nějak neláká...

2 stuprum stuprum | Web | 2. prosince 2016 v 3:37 | Reagovat

Nečekal bych, že poděska sklouzne k vážnému opěvování šupaček s chlapcem a nejlepšímu milování na světě, však co naplat, blog snese libovolných pět minut závrati z tělesnosti!

Svět je chaos nebo i
CHAOZZZZZZ. :D

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. prosince 2016 v 16:37 | Reagovat

[1]: Hah, chudej život.

[2]: Já taky ne, ale je to dlouhodobá záležitost. Táhlo se to příliš moc, je jasný, že se něco musí stát, ale co se stalo, to teda opravdu nikdo nečekal. Svět je chaos.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama