Tak já to teda řeknu...

19. listopadu 2016 v 18:10 | Pražský poděs |  Blitky
Očekávat neočekávané. Nemožné, neskutečné, ne
Těma slovama začal. A jak tu větu dokončil?

...miluju tě.

(ticho)

Zůstala sem v šoku a nebyla si jistá tim, jestli sem tentokrát neusnula u stolu v hospodě dřív já, než on. Jestli se mi to nezdá. Měla sem hlavu na jeho rameni, objímali sme se a tak sem ho stiskla eště víc. Těžce sem vydechla. "Jo, jasný...aha," řekl. Nevěděla sem, co dělat. Nemohla sem se rozhodnout, co je správný udělat. Ani sem nevěděla, jak mu mam odpovědět, prostě nic. Do toho si povzdechl znova, asi kvůli mojí nereakci. Měla sem toho v hlavě hrozně moc. Došlo mi, že tohle je vlastně celej výsledek mýho snažení se od léta. Od doby, kdy mi moje vnitřní pnutí nedalo pokoj a došlo mi, že tohle není kluk, na kterýho bych mohla zapomenout a na kterýho sem nezapomněla tak dlouho. Teď od něj slyšim tu vytouženou větu. A jak se zachovam? Měla sem i trochu chuť mu vlepit facku. Aby bylo jasno, seděli sme v hospodě už nějakou dobu, oba máme napito a všude okolo nás sou naši známí. To si nemohl vybrat lepší místo, lepší čas a lepší prostředí? Někde, kde budeme sami? Kde nás nikdo nebude otravovat? Ne, asi ne. Vždyť ty nejdůležitější věci vždycky vyplouvaj na povrch spontánně. Podobně to přece bylo, když sem mu ty kouzelná slůvka řekla já, tehdy v létě, když mi bylo jasný, že u něj skutečně něpřespim a že myslí vážně to, že se mnou nechce být.
Lol, je tak vtipný si na to teď zpětně vzpomínat. Karta se nám obrátila.
Eště jednou si zklamaně povzdechl, než sem mu řekla: "Už dlouho víš, že já tě moc miluju." Začali sme se k sobě tisknout. "Neřikáš to proto, že seš vožralej, že ne?" Pořád sem měla pochybnosti, netušila sem, jestli se za chvíli neprobudim. Koukal se na mě, přímo do očí a tvářil se fakt vystrašeně, bylo mi jasný, že to neni pravda. "Proboha, fakt ne *moje jméno*, tohle si rozhodně nemysli. Nemyslíš si to, že ne?" Nepřestával mít ten vyděšenej výraz, tak sem ho radši objala. Za chvíli sem se rozplakala. Trvalo to jenom chviličku, začal mě utišovat: "Vždyť to je přece hezký, ne?" Blbeček. "Jo, já vim. Právě proto..." Zůstali sme eště chvíli, dali si pivo, rozloučili se s ostatníma a jeli k němu. Po cestě mi to neustále opakoval do tý míry, kdy mě to až vnitřně začalo srát. S těmahle slovíčkama se musí šetřit. Nic sem mu ale nevyčetla, chápu, že to ze sebe musel dostat ven.

Tohle se stalo na jeho narozeniny, ke konci listopadu. Bylo to v pátek, klasicky sme se potkali v hospodě, tam sem mu předala dárek, kterej sem mu koupila. Jo, sem dobrá duše. On mi dal k mým tehdejším narozeninám, to mi bylo osmnáct, když sme spolu byli, rozchod. Hehe, kretén. Koupila sem mu drahý pivo. Lahváče, nějakej speciál, přeničný, německý, už si to nepamatuju, ale věděla sem, že bude mít radost. Obvázala sem hrdlo lahve červenou stužkou. Hehe. Žádnou extrémní oslavu neuspořádal, vůbec. Prostě sme byli spolu a totální náhodou ten den slavil i náš společnej kamarád, tak sme si řekli, že pojedeme tam a tak to kluci oslavili spolu. No a stalo se tam to výše popsané. Ne, nečekala sem to. Ne, myslim, že ačkoliv byl hodně překvapenej, že sem na něj myslela a že sem mu koupila dárek, tak to nebylo kvůli jednomu blbýmu pivu.
Suma sumárum…ano, jsme spolu. Ve vztahu. Vážně a natrvalo. Uvědomila sem si to pořádně až tak nějak ten den, co mi to řekl. Já jsem jeho žena, on je muj muž. Teď už je to víc oficiální, než kdykoliv předtim. A teď o tom, co všechno předcházelo tomu, že se šílenej vztah mezi dvouma studentama, který většinu svýho času tráví četbou sraček, filosofovánim nad hovnama a užívánim návykových látek stal vážnějšim, než sme si původně oba mysleli. No, poslední dobou ten čas, alespoň ten, kterej strávíme spolu, trávíme tak nějak mrdánim. Pořád. Kdy to jenom jde. Mrdáme. Většinou někde chlastáme a pak mrdáme. Nebo jenom mrdáme. Neustále.

První den novýho měsíce bylo pondělí. No a to pondělí se pořádal večírek přímo na naší fakultě. Byl to oborovej večírek, bylo tam spousta lidí, profesorů a dalších vyučujících. Víno zdarma. Jo, spousta lahví. Bavila sem se společně se spolužákama s profesorama. Jeden takovej mladší, kterej nás má na povinnej předmět si z nás dělal prdel, jak nás na tom semináři dusí a jak nás sere s termínama. By opilej a působilo to docela roztomile. "Haha, prváci, tak co…jak zvládáte termíny?" Lol. S dalšim sme se bavili o stopování, vyprávěl nám, jak stopoval jako mladej. Tenhle vypdá jako přestárlej hipík, takže to bylo docela fajn poslouchat. Muj bejvalej (v tý době bych to asi eště tak nazvala) tam byl. Měl sako, ale pak někam zmizel pryč. Spolužák mi pořád nalejval těžký červený víno. Dávno bylo po době, kdy se budova fakulty zavírá. Víno došlo, spolužák a spolužačka šli ven do obchodu pro další flašky. Všichni se tam brutálně nalejvali, byla to hrozná prdel, fakt že jo. A vožralýho spolužáka napadla strašně šílená věc. V době, kdy už spousta lidí odešlo, tak navrhnul, že lezeme na střechu. Jo. Je tam takovej žebřík ze dvora, kam se dá normálně vylízt, když člověk stoupne na popelnice, co sou pod nim. No, vzhledem k promile v krvi nás všech to byl samozřejmě nejlepší nápad noci. Sebrali sme pár spolužáků, se kterýma se bavíme víc, sebrali cíga, lahváče a bílý víno. A šli sme. Ani sme nepočítali s tim, že by mohl bejt nějakej průser, třeba s vrátnýma. Kantorům to asi bylo jedno a doufali sme, že se přidaj. Na to, jak sem byla nalitá, sem to vzládla naprosto elegantě. Aby bylo jasno, nelezli sme na uplnou střechu celý fakulty, jen na takovou mezistřechu, ale deset - patnáct metrů nad zemí to bylo. Pili sme víno na střeše fakulty a povídali si. Docela dlouhou dobu, jednou sem slezla na záchod a znova tam vylezla. Párty pomalu končila, viděli sme, jak spousta lidí odchází pryč. Jeden kantor nám dokonce mával, lol. Skupinka lidí se sešla pod žebříkem a nám nahoře bylo jasný, že párty nekončí, jen se posouvá. Bylo okolo půlnoci. Slezli sme dolu a kolektivně zamířili do jednoho klasickýho nonstopu, kterej je ale relativně slušnej, bez automatů, na dobrym místě a ostatně ho všichni moc dobře známe. Se spolužákem sme si stejně celej večer dělali prdel, že tam skončíme. To nás už bylo docela málo z původního počtu, tak sedm. V tom místě nás čekalo překvápko, muj bejvalej a nějakej člověk. Lol, tak se opět potkáváme. Párty se samozřejmě zvrhla tim nejlepším způsobem. Vožrala sem se eště víc. Dala sem si pivo a celou dobu na fakultě sem míchala bílý vína a červený těžký vína. Pamatuju si, jak sem si každou hodinu řikala, že tu další už pujdu. Ale pak sem se tam zakecala s člověkem, se kterym tam původně seděl muj bejvalej. Povídali sme si o Slovensku. Když se překulila třetí hodina ranní, řekla sem si, že na to seru. Během toho tam eště proběhlo nějaký hrocení mezi mym spolužákem a člověkem, co pustil Mešitu asi třikrát za sebou. Někdy okolo čtvrtý sem byla už strašně, ale strašně mimo. Bejvalej obešel stůl, sehnul se ke mě a řekl mi, že jestli chci, tak klidně můžu spát u nich. Blížila se pátá hodina a všichni byli v píči, jen já, bejvalej a ten jeho kamarád sme tam furt byli. Padla pátá, čas, kdy zavíraj i tady, na hoďku, aby za hoďku mohli zase otevřít. Byla sem na plech, totálně. Tahal mě domu strašně vtipnym způsobem. Řvala sem, ať mě vyhodí do koše. Pořád sem ztrácela rovnováhu a padala. Pak se tomu smála, smála sem se tomu, jak sem v píči a nemohla přestat. A to s tim košem sem opakovala neustále. Bejvalej vypadal taky strašně připitě, ale jakmile viděl, jak sem v píči, tak se asi nějak vnitřně sebral a z nás dvou byl on ten rozumnej, střízlivější. Doma sme toho moc nedělali, možná mi tam chvíli strkal prsty a jazyk, ale byla sem strašně, strašně moc opilá. Vim jenom, že sme usnuli nahý. Venku tou dobou bylo už světlo.

Druhej den ráno mi přelítlo přes hlavu, že bych měla uskutečnit něco, na co sem myslela, jakmile mi došlo, že sme nahý. Ale neměla sem na to sílu. Chtěla sem mu ho vykouřit. Uplně. Potřebuju ho vidět, jak vzdychá v orgasmických křečích, jak mě pevně drží za hlavu. Potřebuju ho vidět stříkat. Potřebuju vidět jeho blaženej výraz způsobenej eště víc blaženym pocitem. Leželi sme na gauči a na něco koukali, začala sem mu na něj šahat a po chvíli sem si ho vzala do pusy. Stál mu, moc se mi líbilo ho takhle vidět. Užívala sem si, že mu ho můžu vocucávat. Zavedl mi ruku na svoje koule a prostatu. Když sem se zabývala touhle částí jeho těla, vzal si ho sám na chvíli mezi prsty a za pár vteřin mi zvednul bradu, já automaticky otevřela ústa (protože co jinýho by asi chtěl, než se mi vystříkat do pusy) a ucítila sem v puse jeho horkou mrdku. Měl zakloněnou hlavu a byl v křeči. Polkla sem a položila sem si hlavu na jeho hruď. Ztěžka oddychoval, políbila sem ho. Byl úplně mokrej, úplně zpocenej. "Mohlas mi to poslat," usmál se na mě. "No jo, tak já to příště nepolknu..." "Tak sme konečně byli oba dva," usmál se eště víc. "Vidíš, že jsem normální," pokračoval. "Já vim, že jsi normální." Ale chápu, že to pomohlo i jemu. Že ta mužská ješistnost dokázat, že jsem opravdu normální chlap, je prostě strašně silná. A co, já sem taky ráda, že sem ho konečně viděla se udělat. Po tak dlouhý době, co se známe...to je až ujetý! Možná proto si toho i víc vážim, stejně jako toho, když ho do mě zasunul. Je to podobnej pocit, jako když dítě čekáte u štědrovečerního stolu, kdy už si konečně budeme moct rozbalit dárky. Takový to čekání na něco hezkýho.
Ten den sme samozřejmě nešli ani na jednu přednášku. Udělali sme si uplně skvělej den, koukali doma na film a když přišel správný odpolední čas, sebrali sme se a šli za známýma do studentský hospody. Mam snad takovej pocit, že sem si jako první pití dala čajíček. Nebo sem si ho dala až pozdějc, každopádně nějaký nealko sem si tam ten den dala. Celý tohle se dělo eště v době, kdy sem byla celá zmatená, co spolu vlastně máme, nebo nemáme. Ale tenhle den, kterej sme strávili spolu, byl fakt skvělej.
Uplně večer sme nějak zůstali sami. Šli sme si sednou na pivo do bárku, kam se chodí v pozdějších hodinách. Tam sme měli hrozně zajímavej rozhovor. Došel do bodu, kdy jeho sdělení pro mě bylo přibližně takový: "Víš, já s tebou nešukal, protože jsem se bál." Mluvili sme dlouze o tom, že se mě ve skutečnosti bát, jednak z důvodu, aby se neztrapnil, jednak z důvodu, že sem podle jeho slov: "uplně jinej level" než on. Připadalo mi to tragikomický, na jednu stranu to opět přisypalo hnojivo na moje ego. On se mě bál, bál se mě člověk, ke kterýmu sem měla a mám tolik blízko! Nechápu ale tuhle jeho úvahu. Přitom sám zdůrazňuje, že se sám se sebou vcelku spokojenej, že za tim nemam hledat nějaký komplexy, ale že se mu špatně přijímal fakt, že ho mam skutečně ráda. Že se bál mít se mnou vyloženě plnohodnotnej vztah se všim, co to obnáší. A jo, prej vyloženě v tý posteli se bál, že mě zklame. Nakonec sme si řekli, že sme oba dva rádi, že se takhle můžeme otevřeně bavit. Ten večer sem jela spát po dlouhá domě zase domu. Čekal se mnou na spoj, na nočku. Přitom čekání jsme se líbali a líbali a tak dále. U stěny, v takovym výklenku. Byla zima, rozepnul si kabát, aby mě tim kabátem mohl obejmou, abych nemrzla. Byla mi fakt zima, hlavně na ruce, tak sem je mu strkala pod triko a podobně. No, strčila sem mu je i do kalhot, myslela sem to spíš jenom jako takový jemný podráždění, nic víc. Jenže on se usmál a rozepnul si pásek, pak poklopec. Tak proč ne, no? Vytáhla sem mu čúráka ven, byl už docela tvrdej. Začala sem mu ho honit a honila sem mu ho až do tý doby, dokud mi nepřijel spoj. Později tuhle zkušenost zhodnotil slovy: "Jsem asi první, co si v kabátu nehonil sám." A údajně si všimnul, že lidi, čekající tam s náma na tý zastávce, tak podivně ustupovali. No ne, asi...

Druhej den byl pátek, udělali sme si ho zase hezkej. S pár lidma sme navštívili jedno místo, kde sem hodně bydlela, když mě chvíli balil Světlonoš. Je to tam teď opravený a zrenovovaný. Seděli sme si na gauč, ostatní kolem stolu a byl to fajn večer. V jednom sdělení sem pochopila, že automaticky počítá s tim, že u něj budu spát. Dělala sem si prdel, že si nějak moc věří, že to automaticky prohlásil něco jako: "No…až pojedeme domu." V tý době sem byla pořád eště zmatená, vnitřně se smiřovat s tim, že se k sobě máme takhle před lidma… Že je uplně normální, když mě pod stolem chytne za ruku, nebo že ho já chytnu za ruku a nebudu nad tim nějak hloubějc přemejšlet. Měli sme s sebou skvělej vynález- ty sirky, který jdou škrtnout o jakejkoliv drsnej povrch. Ten večer sem na sobě měla zrovna boty s dřevěnou podrážkou, vzala sem si cígo a zjistila sem, že mam drsnou podrážku. Neváhala sem ani chvíli a udělala strašně drsně vypadající trik. Frajersky sem zvedla nohu, škrtla o podrážku a zapálila si. Bylo to mnohem cool, než když si to bejvalej zapaloval o zeď. Spala sem u něj, koukli sme se na film a pravděpodobně šukali.

Všechno tohle šukání má podobnej model. Většinou šoustáme eště ráno. Jak sem si jednou stěžovala, že mě Iblís probudil tim, že ho do mě zasunul tak…teď se to děje skoro pořád. Jo, chlapec si chce nějak zpracovat svůj ranní stožár. To je ostatně moment, kdy mu stojí nejvíc pevně. Většinou k němu ležim zády na boku a tak cejtim, jak se do hlubin mých půlek noří jeho teplej pevnej čůrák, zatimco mi muj drahej okusuje krk, nebo ucho. Ačkoliv sem eště v takovym komatu a polospánku, vždycky strašně zvlhnu. Pak už není takovej problém tu nohu jenom trochu nadzvednout a nechat ho, aby do mě zasunul. Jsou to moc krásný probouzení.

V tom tejdnu sem u něj spala minimálně dvakrát. Zvlášť záležet si dal, když sem měla po mojí první prezentaci, jednoduše referátu. Týkal se antický filosofie a já z něj byla strašně posraná, bojim se občas mluvit před lidma. Ne vždycky, ale věděla sem, že tématu uplně nerozumim. Nakonec to dopadlo dobře, dokonce sme s mojí dvojicí byly pochváleny.

V sobotu byl koncert, jedna kapela našich kamarádů se rozpadá a tak udělali poslední koncert. Předcházel mu krok, co mě taky fascinoval. Asi tři dny předtim sme se bavili o tom, jak se oba na koncert těšíme. Vypadlo z něj: "Co kdyby sme se sešli dřív a prošli se?" On se chce procházet? Přišlo mi to od něj jako zvláštní chování. Jako…že se mnou chce trávit čas? Možná bych ho i poslala do prdele, je už totiž moc zima na to se romanticky procházet. Jenže…jelikož cíl naší cesty byl nedaleko Žižkova a cesta tam vedla právě přes něj, nemohla sem se dočkat. Ono se to uskutečnilo, sešli sme se dole pod Viktorkou. Šli sme Žižkovem, spíš mlčky, ale bylo to příjemné. Procházky po Žižkově sou vždycky příjemný. Šli sme až za Nákladový nádraží, přes Židovský pece, což je mimochodem naprosto geniální název. Když sem zjistila, že mam na celej večer asi 130 Kč, přičemž tam bylo vstupný, dal mi pade. Udělal to asi abych za nim furt neběhala, jeslti mi koupí pivo, ale stejně mi to přišlo jako fakt hezký gesto. Před koncertem sme skočili na pivo do podivný pseudohospody, v okolí nic jinýho nebylo, jenom nonstopy. Na koncertě byla spousta lidí a tak sme se začali každej bavit s trochu jinýma lidma, hlavně na mě se tam pořád lepily kamarádky. Hrálo asi pět kapel, bylo to super. Hulili sme, ani sem nepila. Objevil se tam Oi, dlouho sem ho neviděla. Opět sem měla takovej ten divnej vnitřní pocit, kvůli němu. Ale chovali sme se k sobě opět normálně vlídně, v pohodě se pozdravili a tak. Ty koncerty tam skončili strašně zvláštně, všechno probíhalo v pohodě, dokud neměli začít hrát hvězdy večera. Něco se posralo, dlouho zvučili a nešlo to. Do toho se tam už začal dělat kotel. To je všechno v pohodě. Blbý bylo, když lidi začali pogovat v momentě, kdy koncert ani eště nezačal. Stála sem tam vedle svýho drahýho, objímali se a snažili se udržet na nohou, když přišla nějaká vlna z lidí. Bylo otravný, jak tam do sebe ty lidi strkali, když koncert ani nezačal. Muj drahej se kvůli tomu dokonce chytnul s nějakym volem, kterej do něj furt strkal. Přesto sem se cejtila dobře, bylo to jako starý časy, když sme se s mym drahym poznali. Tuhle kapelu mam s tim období hodně spojenou. Žel bohu sme slyšeli jen jeden song a to eště špatně nazvučenej. Pak bejvalej někam odběhnul, já se rozhodla si taky vzít věci a jít pryč z toho davu. Sebrala sem kamarádku, na jejíž bálou košili nějakej vůl vylil rum a po chvíli eště pivo. Ale na celou hlavu pivo. Chlapec mi psal, prej že odchází, že už je asi starej, ale že si chtěl užít koncert a místo toho má bandu čtrnáctiletých děcek, co se kopou, aniž by začala hudba. Napsala sem mu, kde je. Vyšly sme ven a potkaly ho, řekla sem mu, že asi pujdu s nim, že na tohle nemam. Navíc mu někdo polil tašku, kterou měl položenou vepředu na podiu. Musel někde splašit igelitku, nahovno bylo, že v tašce měl knížu z knihovny. Rozloučili sme se s lidma, který tam byli. Spousta lidí se na to vysralo tak, jako my a odcházeli. Sebrali sme kamarádku a jeli do samýho srdce Žižkova. Bar, kam nás táhnul, byl zavřenej. Vtipně běhal po tom krátkym kopečku sem a tam, křičel a vypadal s tou igelitkou jako nasranej důchodce, kterýmu zdražili lahváče. Strašně sem se mu smála, pak mě za to nesnášel. V druhym baru, kam sme chtěli, bylo plno. Naštěstí se neztratíme, sme přece na Žižkově, ne? Prošli sme pár ulic a zapadli do jednoho podniku, cestou sem potkala kamaráda. Ach, i když bylo tohle courání po Žižkově krátký, užila sem si to. Už dlouho sem tu nepila. Dali sme si jedno pivo a rozhodli se jet domu spát. Muj drahej dokonce z dobrý vůle nabízel tý kamarádce, ať jde klidně s náma, že se může vyspat na gauči. Hah, to bych chtěla vidět, jak by snesla naše hlasitý šoustání… Naštěstí na tuhle píčovinu nepřistoupila. Přece jen byla politá a špinavá. Doma sme koukali na film. A šoustali. Klasicky. I když mě mrzel ten koncert, byl to hezkej večer.

A co je taky průser? Občas se na pár přednáškách objeví neskutečně krásná holka s krásnym výraznym, trochu zakřivenym nosem, ideálně tvarovanými ústy, co má vždycky namalovaný rudu rtěnkou. A…má dlouhý kudrnatý vlasy, úplně rezavý! Teda, možná je má nabarvený, ale to jsem vyvedukovala jen protože jí pozoruju až příliš, jinak to není poznat. Pořád na ní musim koukat, je tak nádherná! I kdyby nebyla zrzavá, tak má fakt krásnej obličej.

Taky sem byla u gynekologa. Haha, jo, zas sem tam musela, na těhotenství sem neměla moc velký podezření (mrdku svýho milovanýho se snažim od svojí kundy držet co nejdál), ale haprujou mi krámy, možná pořád z anorexie, naposledy mi tam našel cystu, takže kdo ví, proč vlastně. Dostávam takový ty milý injekce, ale…důkežitý je to, že v tý chotbě byly zdarma knížky. Nevim, prostě stoly a na nich spousta knížek a u toho nápisy, že je to zdarma. Tak sem se začala prohrabávat a našla 25. Revolver Revue, který sem si okamžite zabavila, možná s myšlenkou, že to dam drahýmu jako dárek k jeho blížícím se narozeninám. A taky sem tam našla neponičenou knížečku, co se menuje V záři měsíce. Je to čínská klasická poezie, hlavně Li Po a tyhle šikmovoký. Jenom mě to přišlo zvláštní, když sem pak při cigáru večer pozorovala ten úplněk…

Popisovaný dva tejdny vyvrcholily právě v ono "miluju tě". Neuvěřitelný. Pro mě eště pořád neuvěřitelný. Neodpustim si fakt, kterej je prostě fakt. Dosáhla sem svýho. Dosáhla sem toho, o co mi šlo od léta. Dosáhla sem toho, že sem se dočkala, až mi poví, že mě miluje a že je to pravda, že mě miluje. I když to nevypadalo, že to přesně takhle dopadne...mam, co sem chtěla. Je to fantastický. *ďábelský smích* Hahahá! Okey, ďábelský smích, ale tak hezky ďábelský smích. Ne fakt, sem opravdu šťastná.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 9. prosince 2016 v 10:50 | Reagovat

Těhotná Poděska! To je tak roztomilá představa :')

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. prosince 2016 v 22:04 | Reagovat

[1]: Nejsem těhotná. Takže klid.

3 Paralela Paralela | E-mail | 14. prosince 2016 v 14:19 | Reagovat

ámen a rokenrol a ♥ ....všechno je skvělý, ty prvačko :))

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. prosince 2016 v 13:21 | Reagovat

[3]: Cejtim se jako v nějaký povídce. Ještě, že mě při zemi drží ten chlast. A škola. Teda fajn, díky škole mam pěkně šílený myšlenky v kosmický sféře. Nu což, stejně se celej život odehrává ve formě jednoho velkýho románu.

5 Paralela Paralela | E-mail | 16. prosince 2016 v 13:38 | Reagovat

[4]: To je asi právě "to". Jako v povídce se cítím často, ale jen když ten život žiješ až na dřeň, v dobrym i špatnym smyslu. A pro mě mi ten alkohol dává možnost udělat krok stranou a podívat se na tu povídku trochu z jinýho úhlu i když třeba až k ránu.) Hodně štěstí ve zkouškovym, ať máš dlouhý prázdniny, žeano.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. prosince 2016 v 15:08 | Reagovat

[5]: Já mám pocit, že se mi ty náhledy na ten román, nebo povídku mění podle situace, co je zrovna třeba, i když samozřejmě častěji je to "až na dřeň". Proč ne, člověk má jít do hrobu zhuntovanej...
Díky, přežila jsem maturitu, přežiju všechno :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama