Podivuhodný Mandarin

28. listopadu 2016 v 13:51 | Pražský poděs |  Blitky
Žiju nevzpamatovaná z toho šoku. Přitom je to tak jednoduchý, jenom se dějou věci, co sem chtěla, aby se děly. A teď se z toho můžu posrat.

Dejcham. Ve sktuečnosti mam pocit, že ty emoce sou občas mnohem silnější, než ten zlomek, kterej prožívam. Nu což, napětí si pamatuju den potom, co mi muj milovanej řekl, že mě miluje. Odjížděla sem od něj na pomezí dopoledne a odpoledne a řikala si, jak strávim dnešní večer. Že se nikde nic moc neděje, pozdějc mi bylo oznámeno, že je J****** v práci, tak mu píšu, že se stavim. On ať mu donesu filtry. Představovala sem si nudnej večer, pokud se nevožeru nudnej večer a pohodovej pokec s J*******. Samozřejmě se mi nejvíc ze všeho chtělo strávit další večer/noc s mym drahym, ale řikala sem si, že je trapný ho furt nahánět. Nechci nic posrat a bejt dotěrná, nemusíme se přece vidět několik dní v kuse. No, co se nestalo? Moje paradigma bylo narušeno při cestě za J*******, muj milovanej mi napsal SMSku, jestli někde jsem, nebo jestli mam vlastní program. Zvláštní, on snad skutečně stojí o mou přítomnost. Seznámila sem ho se situací, že jenom musim za J******* mu dát filtry, co sem mu koupila a pak za nim klidně přijedu. Cestou sem sebrala eště kamaráda a tak se stalo. Tak sme spolu strávili další večer. A noc.
Popisovanej víkend byl celej uplně...neobvyklej. Předevšim samozřejmě tim, co sem se od něj dozvěděla, ale strávili sme spolu i nedělní večer. Popisovanej víkend byl celej uplně...neobvyklej. Předevšim samozřejmě tim, co sem se od něj dozvěděla, ale strávili sme spolu i nedělní večer. Konal se koncert. Čí? Kapely, na který už jsem dlouho nebyla. Kde? Na místě, kde už sem dlouho nebyla. Konkrétně sem na týhle kapele byla tak před dvěma rokama plus se svýma spolužákama ze střední. Byl mezi nima i muj bejvalej šoustkamarád, to si pamatuju. Udělali sme mu strašně vtipnej culíček a dlouho se tomu smáli. Já sem si jenom celou dobu řikala, že má sice strašně odstátý uši, ale stejně je hezkej. No a teď sem tu po takový době… Koncert legendárního undergroundu, nyní už v jiné sestavě, než tenkrát. Přišla sem pozdě, stejně eště nehráli. Sedla sem si ke stolu vedle kapely, seděl tam muj drahej. Eště hrálo nějaký duo, který bylo velice progresivní. V celym klubu bylo strašně málo lidí, pět a půl. No, taky se jednalo o neděli večer. Bylo tam pár osob z naší studentský hospody. Koncert byl skvělej, ale zvedli sme se až někdy po třetim odehranym songu. Nejvíc vzpomínám na to, kdy začali hrát Muchomůrky bílé. Muj drahej se ke mně přilepil, pevně mě tisknul a líbal. Euforie. Když song skončil, muj drahej mě eště pořád pevně tisknul zezadu okolo pasu a pak mi zašeptal takovym blaženym hláskem: "Naše první Muchomůrky!" Jo, to teda jo. Hráli skoro do půlnoci. Mezi tim dorazil jeden známej mýho drahýho, sympatickej kluk se kterym sem se jednou hodně bavila v hospodě. Muj bejvalej se rozloučil s kapelou a ve třech sme odešli nedaleko s tim, že by tam mohli mít eště otevřeno. Neměli. Šli sme do hospody, co je jistota v tuhle noční hodinu. To bylo eště v době, kdy sem si řikala, že bych mohla jet domu a vyspat se. Jenže ten kluk, se kterym sme pili, nebyl k zastavení. Kecali sme a pili dál, bylo to super. Najednou byly tři hodiny ráno. Ups. Muj drahej řikal už pěkně dlouhou dobu, že by chtěl jít dom, ale tomu kamarádovi neustále ujížděl spoj. V ty tři, když už sme měli oba dopito, ale zavelel a řekl, že my dva jdeme. Tak jo, sem ráda, když je muj muž v tu správnou chvíli rozhodnej. Vzhledem k tomu, kolik je hodin, tak to uplně nevidim na to, jak oba dva vstaneme strašně fresh na přednášku na devátou.
V noci sme asi nemrdali, bylo po třetí a byli sme uplně mrtvý. Zato sme mrdali ráno. Hodně. Vzbudil mě zas čůrákem mezi mýma stehnama. Rozhodli sme se, že fakt nemá cenu jít na přednášku. He hehe. To bylo poprvý. Pak sme se nevinně přesunuli na gauč a koukali na seriály jako třeba Rick&Morty. Jenže sme byli pořád nahý, což je riskantní. Tak jsem ho zase začala dráždit a když se mu postavil, nasedla sem si na něj. Když sem mu pak kouřila, vykouřila sem mu třikrát po sobě. Potřetí už ani nemohl stříkat, byl uplně suchej a tvářil se spokojeně.
Až když už nám došly síly na to šukat dál, rozhodli sme se zvednout a jít na pivo. Bylo to okolo druhý hodiny. Muj drahej objevil rozkošnej pajzl v Nuslích, se vším, co pajzly mívaj- vysokou koncentraci alkodědků, levný pivo a zelený prostírání s dřevěnym obložení. Jo a záchody, na kterých má člověk pocit, že odcestoval časem zpátky do roku 85. Strávili sme tam nějakou dobu, pak sme si řikali, že by bylo fajn se zastavit za kamarádama v centru. Seděli sme u velkýho okna s bílou záclonkou a výhledem do podivnýho parku. Dali sme si jedno, druhý a řikali sme si, jestli to má vůbec cenu jezdit do centra, když už se tam určitě tuhle dobou stejně všichni rozprchávaj. Bylo nám tam takhle dobře. Laškovala sem s nim, hladila mu rozkrok pod stolem tak dlouho, dokud se mu nepostavil a nemusel se zvednout a jít na záchod s tim, že si ho musí utřít. Heh. Byl to skvěle strávenej čas. Řekli sme si, že na to sereme, že do centra nejedem. Když sme vyšli, už byla tma. Ale hlavně, byla strašná mlha. Strašně krásná! Ten park vypadal jako z pohádky. No, nebo jako z hororu, když na kraji toho parku bylo takový to starý dětský hřiště. Nechtělo se mi nikam chodit, chtěla sem se projít parkem, ale muj drahej řikal, že chce na jídlo. Měla sem u sebe stravenku a vyřešila to tak, že sem nám oboum koupila kebab, kterej sme měli po cestě do dalšího nuselskýho pajzlu. Muj milovanej řikal, že už tam párkrát byl a že je to relativně zvláštní podnik. Tahle hospoda, opět klasická čtyřka s protivnou výčepní a všema těma znakama plus alkodědci, zavírá asi už v osm. "Proč takhle nechutná i kunda?" Tohle je schopnej prohlásit muj milovanej hned potom, co mě políbil. Jedla sem totiž ten kebab. Omg, je vidět, jaký má muj milovanej preference. Oba dva jsme se tomu strašně smáli. Sedli sme si ke stolu u zelený stěny. S mym drahym se zakecal nějakej týpek u vedlejšího stolu, protože měl tabák a muj drahej si od něj chtěl ubalit. Pak ten týpek odcházel a nechal nám tam skoro celý chipsy. Wat? Byl taková ta zvláštní ztracená existence a měl s sebou psa. Ale očividně byl asi dost hodnej a přátelskej. To je fuk. "Tak já ti to přečtu," prohlásil. Prej ho zase chytla kreativní nálada. Napsal mi báseň. O mě, o nás, o tom, co se děje. Je to skoro typická zamilovaná záležitost, ale ne tak uplně, protože tam naráží na to, že neni zvyklej psát básně o lásce, která neni nenaplněná. Mám z toho radost, velkou. "Hodíme si to na fejsbůk?" Nechápala sem, co má muj drahej na mysli. Odsednul z místa naproti mě a sednul si na místo vedle mě. "Pojď si dát na fejsbůk, že jsme ve vztahu," řekl. "Bude prdel," dodal. Lol. Nene, to bude strašnej shitstorm. Ale myslim, že bude prdel. Tak jo. Za pár vteřin to začlo. Opravdu sme se královsky bavili, lidi byli v komentářích hodně originální. Jako třeba, že snad občas i vyperu. Heh. Požehnal nám dokonce sám veliký Dominik Feri a když máte olajkovanej a okomentovanej vztah na fejsbůku od Dominika Feriho, tak už to přece něco znamená, ne? Heh, ne fakt. Bavili sme se tim eště dlouho potom. Vrátil se ten týpek s nějakýma svýma kumpánama, se kterym se skamarádil muj drahej. Řekl nám, jestli nechceme na brko. Tahle hospoda zavírala, tak sme si řekli, že stejně pujdeme jinam. Týpkovo jméno sem zapomněla, ale dal mi to ubalit. Dal mi toho strašně moc. Bylo to uplně gigantický brko. Mezitim ty jeho kámoši odešli, tak sme to brko venku dávali jenom ve třech. Týpek řikal, že je to jeho domácí, že to neni moc silný, ale spíš tak decentně dobrý. Potáhnul si asi třikrát, řekl, že už zase musí, rozloučil se s náma a odešel. Wat? Nechal nám celý brko. Típly sme to s tim, že si to necháme na pozdějc, takovej kotel nemá cenu hulit najednou, navíc když sme jenom dva. Rozhodli sme se pokračovat v naší tour po Nuselských pajzlech a muj drahej mě táhnul do nějakýho prej legendárního nonstopu tady. A divil se, že sem o tom nikdy neslyšela. Teda on to neni nostop, ale je to místo, kde je nejlevnější pivo v Praze. Fakt. Pořád byla ta šílená mlha, vypadalo to krásně. Ty Nusle sou takhle najednou zajímavý. Ok, už sem byla trochu připitá a zhulená, ale stejně si myslim, že to nemělo zas tak velkej vliv na fakt, že Nuselský ulice v mlze vypadaly fantasticky.
Cesta za pivem vedla okolo sex shopu. Když sme ho míjeli, prohlásila sem: "Víš, že sem eště nikdy nebyla v sex shopu?" Muj drahej řekl, že on taky ne a rovnou navrhnul, jestli tam nechceme jít. Maj otevřeno do devíti, takže nás tam eště pustí. Nejdřív sem si řikala, že je to blbej nápad, páč sem zhulená a všemu se tam budu strašně smát, ale pak sme se na sebe s drahym podívali a řekli si: "Fuck it, bude prdel!" Byla. Tyvole, čuměla sem. Ty obrovský černý čůráci? Jak je možný, že si to někdo kamkoliv narve? A výběr různých tvarů? Velikostí? What? Nebo to prádlo tam? Typíčo. Některý věci byly fakt směšný. Nechápu, jak někoho může vzrušit, že si na sebe navlíkne něco hrozně nevkusnýho. Jediný, co mě asi pobavilo, byla propiska ve tvaru čůráka. Pak už mě všechno jenom fascinovalo. Líbily se mi průhledný věci, co neměli vyloženě tvar čůráků. Asi to byli nějaký dilda, ale víc, než jako erotickou pomůcku bych to využila jako dekoraci. Obecně, nechápu, proč za takový píčoviny lidi utrácej takový tisícový částky. Jediný, co může být využitelný, jsou asi vibrátory. Protože vibrujou. Ale nic jinýho. Prostě...proč? Mít tolik penez, tak je radši utratim za něco jinýho. Nevim, třeba za tripy, nebo tak.
Obohaceni o nové zážitky sme si sedli na pivo a mě došlo, že dneska vlastně vůbec nechci spát doma. Dala sem to vědět matce, která mi jenom řekla, že sem prase, že se ani nepřijedu převlíct. Ne, chci totiž být se svym drahym. Bavili sme se náramně stále eště vtipnýma komentářema pod našim oznámení vztahu. Byli sme příjemně zhulený a shodli sme se na tom, že zatáhnout celej den školu a udělat si exkurzi po nuselských pajzlech byl moc dobrej nápad. Když už se nám nechtělo utrácet, zvedli sme se a jeli domu. Snad sme zkoukli nějakej film, ale zas jen tak napůl, dokud jeden z nás buď neusnul, nebo dokud jeden z nás nezačal dráždit pohlavní orgány toho druhýho.

A tak si žijeme. Válíme se v posteli až do odpoledních hodin, během tý doby mrdáme tak třikrát, pak jdeme do hospody a druhej den repete. Teda, většinou jenom o víkendech, no. Občas nad tim uvažuju a uvědomuju si, že tohle vypadá kurva vážně. Třeba když sme koukali na Amélii, tak hned začal o tom, že už dlouho nebyl v Paříži, já se přidala s tim, že já taky ne a bylo z toho to, že uvažujeme nad tim, si do Paříže někdy zajet. Někdy v dalšim semestru, třeba jenom na víkend, teda určitě jenom na víkend. Až už nebude mrznout, nějakej únor, nebo březen, nebo tak. Bylo by to fajn, mam tam tetičku, takže by nás možná trochu zajistila, nebo by nám minimálně poradila, kde si sehnat ubytování, já bych si osvěžila francouzštinu, muj drahej by se rozplýval nad tim, jak mluvim francouzsky, já bych si zanadávala na francouzštinu, jak se mi ta řeč nelíbí a jak je hnusná, muj drahej by mi oponoval a flákali bysme se a opíjeli bysme se a tak.

Tak mi pomalu víc a víc dochází, že z tohohle se jen tak nevykecam. Že to začíná bejt pěkně vážný. Že sem ho zblbla jakože fakt hodně zblbla a že mi nekecá, když mi několikrát za večer přilepen na muj krk opakuje, že je do mě jednak zabouchlej jak puberťák, co se takový tý šílený zamilovanosti týče a jednak je přesvědčenej o tom, že mě opravdu miluje. Nevim proč, ale nějak zatím nemam potřebu celýmu světu vyřvat, jak je to romantický a krásný a že se mi splnil sen jako v pitomý pohádce. Sem z toho pořád eště trochu vnitřně v šoku, jak sem psala už na začátku. Fascinuje mě, že sme si opravdu prošli takovym vývojem, od doby, co si mě nabalil poprvý, až sem. Ta fascinující skutečnost, že sem se musela tak strašně snažit, nedala sem si pokoj, prostě sem neměla klid, dokud se mi nepodařilo ho získat zpátky. Zůstávam nad tim ve strnulym úžasu. Zabejčila sem se a dostala to, co sem chtěla. Taky se sama sebe ptam, jestli je mi líp, než předtim. No, v něčem určitě jo, už jenom to uspokojení. Taky to, že mam zkušenost s novou věcí, takhle vážně vypadající milostnej svazek sem nečekala. Nebo minimálně ne, že se k sobě vrátíme a on se skutečně změní. Ne, že by se změnil, jako že by byl jinej, je jinej ve vztahu ke mně, v našem vztahu. Je víc obětavej, víc se stará, je schopnej kompromisu, tráví se mnou čas,… Něco v něm pohnulo a chová se jinak. Za tohle sem asi ráda, věřila sem tomu, že to není jenom vožralý protivný hovado, co občas vypustí něco vtipnýho. Viděla sem v něm něco víc a nevěřila sem tomu, že bych se pletla. Je zamilovanej, miluje mě. Strašně moc. Já to vidim. Vidim to každej den. Krátce potom, co mi řekl, že mě miluje, pár dnů potom, šel na koncert. Já večer musela dělat shrnutí jedný kapitoly v knížce, co sem měla druhej den odevzdat. Někdy, když byl na tom koncertu, bavil se s kamarádama, pil a vůbec na mě nemusel myslet, tak mi přišla SMSka. Někdy třeba v deset. Jen krátce, jak mi to jde, že na mě myslí. Já mu odepsala, že to ještě nemám hotový. A on op chvíli, že mě miluje a že "ne, nejsem opilej".
Jenom si všímam zajímavýho fenoménu. Od tý doby, co se stalo zvykem, že spolu takhle trávíme víkendy, tak se nestává moc často to, že bysme kalili a chlastali třeba do tří do rána. Velká změna oproti režimu, kterej sem měla, když sem kalila sama. Většinou jezdíme domu třeba okolo jedný, nebo tak. Pak eště alespoň chvíli koukáme na nějakej film, nebo šukáme. Na to by nebyla energie, kdybychom chlastali dýl. A většinou to kompenzujeme tak, že začínáme někde vysedávat třeba už v šest a né třeba až v devět. Což má přímej dopad taky na to, že přece jenom člověk o něco víc ušetří. Nebylo vyjímkou, že sem od těch šesti dřív taky chlastala, ale až třeba právě do těch tří. Jupí, víc peněz!

Jednoho večera nás taky napadlo, zajít si na pivo z nostalgie na místo, kde sme dřív trávili spoustu večerů. Do podniku, kde muj drahej strávil pubertu. Pamatuju si, jak sem na konci ledna (tyvole) už dva roky nazpátek, procházela těma dveřma a scházela schody poprvý s tim, že jdu za nim. Cejtila sem se divně, páč tam byla plná místnost jeho kamarádů a kamrádek, zatimco já nikoho neznala. Místnost trochu ztichla, když sem přišla. Božemuj, jakej to byl skandál, když se rozkřiklo, že spolu chodíme! Jo, to byly časy… Typíčo. Podnik byl prázdnej, asi tři lidi seděli na baru, jinak nikdo. Sedli sme si do první místnosti. Muj drahej tady nebyl od léta, kvůli takový nepříjemný situaci, co se tady stala, spousta lidí na tohle místo zanevřela a přestalo se tam chodit. Navíc je pravda, že je tam to pivo pěkně hnusný, asi kvůli trubkám. Barman vypadal fakt překvapeně, ža nás tam vidí a možná na něm bylo i vidět, že nás tam vidí rád. Mýho drahýho chytil šílenej nápad, že si koupíme společnej vánoční dárek - začal googlit nějaký anální kolíky, nebo co. Řekla sem mu, že si myslim, že je to zbytečná investice, když si vezme, že lubrikační gely sou taky pěkně drahý. On, že ať o tom klidně popřemejšlim, že by do toho klidně investoval. Nějak sme to zazdili, páč sem si fascinovaně prohlížela ten internetovej katalog Erotic City, co všechno tam prodávaj za kraviny. Netáhli sme to dlouho, fakt sme si dali jedno pivo a jeli domu. Byla to příjemná návštěva tohohle místa. Genius loci se neztrácí ani s hnusnym pivem. A náhodou, možná už vyčistili trubky, shodli sme se na tom, že to pivo nebylo zas tak hnusný.


No co, pořád mam v hlavě to, jak mě při Muchomůrkách muj drahej tisknul jak šílenej. Vyvolávalo to ve mě příliš mnoho vzpomínek a emocí.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. prosince 2016 v 14:56 | Reagovat

Anální kolíky pečetí lásku dvou (nebo i tří) hrdliček.

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. prosince 2016 v 15:10 | Reagovat

[1]: Ne. Nakonec si kupujeme tripa. Teda, já kupuju oba tripy, přece jenom je to dárek. Jsem ráda, že jsem ho přesvědčila a že se nebojí do toho se mnou jít. Slibuji, že si z něj nebudu dělat prdel a že mu neublížím. Už se na to těším.

3 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 20. prosince 2016 v 21:07 | Reagovat

"...než jako erotickou pomůcku bych to využila jako dekoraci." Dokonalost. A cenná zkušenost. Někdy taky musím zajít.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 21. prosince 2016 v 10:09 | Reagovat

[3]: Byly to různě barevný věci, který neměli tvar čůráků, pak tam samožřejmě byli i fakt ošklivě provedený robertky, takový průhledný, růžový a divně vypadající. Tadydy věci byly taky průhledný, ale hezký. Teď jsem to hledala na e-shopu a nemůžu to najít. Vypadalo to fakt jako skleněná dekorace, ještě tak hezky decentně barevná.

5 JB JB | 21. prosince 2016 v 15:17 | Reagovat

Líbí se mi víc než to vyprávění těch dnů spíš ty detaily. Popis hospody, vzpomínání, opakování něčeho a navozování minulých věcí. Ten příběh je jako červená knihovna, ale kdyby ji psal třeba Bukowski :D Je to fajn, a má to atmosféru!

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 13:10 | Reagovat

[5]: No pro ty detaily to dělam, vzpomínání na všechny ty drobnosti je vodítko. Já vim, je to jako červená knihovna, proto jsem tak vyjukaná, že se něco takovýho děje.
Hm, kdyby to psal Bukowski, tak skončíme špatně. My si to píšeme sami, teda, já to píšu sama. Ostatní to se mnou žijou, nevim, na jak moc to píšou taky. Maximálně muj drahej, když sem tam sepíše nějakou básničku.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. prosince 2016 v 19:29 | Reagovat

[1]:
anebo pečetní vosk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama