Dopis vztahu na objasnění vztahu

5. ledna 2017 v 14:39 | Pražský poděs |  Dopisy všemu možnému
Má drahá vážná známosti,
když o něčem často mluvim, tak je to asi závažný a důležitější, než jiný věci. Je to předmět, o kterym se musim rozepsat.

Analýza: Vztah s mym drahym. Tuhle otázku pokládam často, ale vesmírná prázdnota pokaždý mlčí a je si klidně dál vesmírnou prázdnotou, který sou moje otázky u prdele. Co se to kurva děje? Co se kurva stalo, že se stalo přesně to, co sem chtěla, aby se stalo? Co je na tom nejvtipnější? Celý to začalo jednim blbym hecem, kdy sem vyhecovala sama sebe potom, co sem se na začátku prázdnin vyspala sjetá se sjetym bejvalym šoustkamarádem. Tahle moje (v tý době) nevěra byla začátek šílených prázdnin, kdy se všechno začalo ubírat směrem, jakym sem chtěla. Doslova. Proč sem přišla vůbec s nápadem vojet svoje bejvalý? Protože sem konečně pustila k vodě vztah s Oi, kterýho sem nemilovala jako svýho chlapce. Po bejvalym šoustkamarádovi byl na řadě muj tehdejší chlapec, nyní však současný chlapec. Jeden večer a hodně chlastu, co ve mě vyvolalo touhy si dokázat, že mi podlehne každej. Za touhle zvířecí touhou bylo ale stejně to, že tenhle kluk byl jedinej. Jediná oboustraná láska tak, jak má bejt. Jak to bylo krátký, tak to bylo krásný. Vrhla sem se na něj na zastávce, pamatuju si to. Na Masarykovo nádraží, když sme přestupovali na jinou nočku a naše cesty se měli rozejít. Nerozešli, neodlepil mě od sebe. Svuj záměr sem neuskutečnila tak uplně, tu noc sme dokonce každej spali na jinym místě. Nemít sex, ani žádnej sexuální kontakt nakonec bylo významnější znamení nějakých jeho skrytých citů ke mě. Tu noc sem spala na gauči, vožralá jak hovno. Na gauči, na kterym teď pravidelně mrdáme potom, co ráno domrdáme na rozložený matraci, kde tu noc spal on. Jen zvednul ruku a začal mě hladit po noze. To mělo větší význam, než kdyby mi zvednul sukni a začal mě lízat. Taková blbost, možná kdyby se nestala tahle noc, tak by se nestalo nic! Nebo naopak, staly by se jiný noci. Když si já něco vezmu do hlavy, tak to tam ma do tý doby, dokud se mi to nepodaří získat. I přes následující opakující se aférku s Iblísem mi bylo jasný, že muj cíl je jedinej - dostat zpátky chlapce, kterýho sem milovala jinak, než kohokoliv jinýho. Kterej mě miloval jinak, než kdokoliv jinej. Období pekelný nejistoty, kdy sem přebíhala mezi Iblísem a mym drahym, jako z jedný strany ulice na druhou. Nikdy sem si nepřipadala víc, jako děvka, než v tenhle čas.
Bože, existenciální krize! Jeden lepší, než druhej! Jeden krásnější, než druhej! Jeden vydrží šukat celou noc a eště pár hodin navíc k ránu s tim, že se na mě kouká těma nejpodmanivějšíma, nejšílenějšíma a najzáhadnějšíma modrýma očima na světě! A druhej? Ten mi ho tam eště ani pořádně nestrčil, zato jazyk měl několikrát pravděpodobně až v děloze. A co s nim, vypadá, jako...inu, jak to bylo řečeno v tý pohádce, který byla celá rýmovaná: "Jenom je krapet ošklivá." Krapet...pche! Tomu klukovi sudičky do kolíbky moc oslnivý krásy nedaly. Zato mu daly jiný oslnivý věci, třeba ten nejvíc dobráckej pohled a ty nejvíc dobrácký zelený oči, který se na mě kdy podívaly. Každej náš polibek jako elektrickej výboj. Bouřka. Blesky. Hromy. Láska, cože? Jo. Naše střety, jak fyzický, tak psychický s Iblísem taky byly jako elekrtický výboje, bouře, blesky, hromy a možná apokalypsa. Jenže...jenže byla to soulož s Iblísem, kdy sem se rozplakala kvůli nedostatku přítomnosti, byť jen fyzický, svýho tehdejšího bejvalýho. Přímo v momentě, kdy ho ve mě měl Iblís zaraženýho tak hluboko, jak jenom to šlo. A já se rozbrečela, protože mi chyběl muj bejvalej. Alkohol je dobrá věc, protože kdybych nebyla vožralá, tak bych se asi nerozbrečela. Bylo to totiž v době, kdy sem svým touhám o obnově vztahu s mym bejvalym dávala pomalu nejistý sbohem, ale pořád sem se jich v hloubi duše držela za nohavici. Protože sem byla zabejčená, že dostanu, co chci. Dokud se tak nestalo. S nástupem do školy sme se začali vídat pořád. Každej den. Aférky pokračovaly, ale už sem toho měla dost. Choval se jak Jekyll a Hyde, jeden večer se ke mě choval jako ke svý holce, druhej večer m i řekl, že je skutečně potřeba to uplně ukončit. Hysterická scéna, kdy mi hodinu brečel na rameni v jednom slavnym skoro nonstop pajzlu, kde najdou útočiště podobný ztracený duše, jako sme byli my dva. Hysterická scéna, kdy sme na sebe ječeli ve čtyři ráno na ulici potom, co se mi snažil vysvětlit, že se mnou skutečně nechce bejt. Věnovala sem mu celou noc, přesto, že druhej den byla rodiná oslava a já se stihla vyspat jenom dvě hodiny. Další hysterická scéna, kdy ho přemohl strach a poslal mě domu pár dní po tý první scéně, jelikož změnil názor během půlminuty, což kometoval slovy: "Zase se mezi náma něco odehraje, takhle ti jenom ubližuju!" Mě už to v tý době bylo jedno, pod první vrstvou hlíny v mym srdci už jasně bylo pohřbený, že se k sobě nevrátíme, i když to pořád nebylo pohřbený dostatečně hluboko. Teď už sem ho jenom chtěla vojet, stejně tak, jako sem ho chtěla vojet od začátku. A on si mě dovolil poslat domu, což mě nasralo a zabejčila eště víc. Pekelný září, pekelnej říjen, do toho sem stihla našim vztahem-nevztahem zlomit jedno srdce muže, kterej ke mě byl i docela milej, proto je mi to líto. Zlomit tim, když pak viděl vývoj situace. Nenasytná Kálí. Co si mysleli naši kamarádi? Nevim, asi že nám oběma hrabe. Když nás v rozmezí třeba tejdnu viděli a neviděli jako pár. Nu což. Na konci října, po další náhodně strávený společný noci, to z něj vypadlo: "chybělas mi", myšleno od včerejška. "Už seš zas opilej," komentovala sem to tenkrát s ironickym úsměvem. Nebyl. Mávnutim kouzelnýho proutku, kterej asi nebyl tak kouzelnej, když se náš případ táhnul tak dlohou dobu, se zamiloval. Což mi pak opravdu potvrdil, když sem se ho ptala, že se v něm nevyznam, že je divnej. A když mi to řikal, vypadal nešťastně z toho, jak mi to nevěřim. Pár tejdnů uplynulo, všechno sem brala s rezervou, věděla sem, že se zase všechno může změnit, ale už mi to začalo bejt podezřelý, stejně jako všem okolo. Vyznal mi lásku jako druhej, já ho předběhla, na konci prázdnin, když sme se rozcházeli. Stejně to ve mě vzbudilo takovou emoční bouřku, jakou sem eště nezažila. Protože mi nikdo, koho sem milovala, neřekl, že mě miluje. To bylo vlastně asi "ono", za čim sem se celou dobu tak honila. Dostala sem ho, lov úspěšnej, trofej zajištěna. Šílený, ne? Dělala sem ze sebe hadrovou pannu kvůli jednomu klukovi. A dostala sem, co sem chtěla dostat. Úsilí se vyplatilo. Mam koule na to se mu někdy přiznat? Na to, že byl celou tu dobu obětí mýho zabejčení se? A eště z jakých základů? Ze základů nápadu vojet svoje bejvalý? Měla bych, alespoň uvidim, jestli mě opravdu miluje i přes všechno tohle. Otázkou je, zda-li je to třeba. Vzhledem k tomu, že sem se mu v době našeho přespávání u sebe svěřila s tim, že mam strach, že sem těhotná a s nim těžko, jelikož z lízání člověk většinou neotěhotní, tak asi...asi to taky nebylo jednoduchý slyšet. Navíc sem mu prozradila, že sem spala s Iblísem. Nevim, jestli je lepší, jestli si to spojil, že Iblís byl ten potencionální otec, nebo jestli si myslel, že sem se kurvila s někym dalšim. Snad už o tom nepřemýšlí.
Máme lepší věci na práci, zvládat chodit na přednásky a do toho ráno mrdat. Je pravda, že několikrát na tom sexu zařvaly přednášky, která byla příliš brzo ráno. Taky musíme zvládat Tetris, aneb jak se vejít do malýho sprchovýho kouta společně a neobmotat okolo sebe hadici od sprchy, navíc eště tak, abysme se mohli mazlit a vzájemně si ošahávat pohlaví. No a nezapomenout ze sebe důkladně smejt mejdlo. Nebo třeba, jak se krotit, když existuje možnost, že by naše zpěvy lásky mohli slyšet spoubydlící zrovna třeba v době, kdy by se rádi vyspali, takhle nad ránem to bejvá. Hlavně ho udržet v činném módu, aby nepřemejšlel o kravinách. Červená kontrolka už mi začala blikat v momentě, kdy se mě nedavno zeptal v hospodě: "Miluješ mě?" Uplně bez kontextu, byli sme na cígu, on se ke mě lísal, já měla ruku okolo jeho ramen a on najednou tohle. Vyděsilo mě to, samozřejmě, že ho miluju, řekla sem mu to, jenom nevim, proč se mě ptá? Neměl by přemejšlet o kravinách.
Podobnej případ, sedíme okolo půlnoci sami na pivu, opilí se začínáme bavit o nesmyslech, až sme se dostali k sexu. A on vznesl strašně nevhodnej (v tu dobu nevhodnej) dotaz: "Zcela upřímně, byl jsem ten nejhorší, jakýho si kdy měla?" Já si to ve svojí pitomý paličce nějak spojila s otázkama erekce a jelikož mýmu drahýmu občas skutečně dýl trvá, než se mu postaví, tak sem mu naznačila, že jo, ale že mi to nevadí, že ho mam stejně ráda. Chvíli mlčel, já opakovala, že je mi to fakt jedno, že tohle pro mě neni nic důležitýho, on oponoval, že i na tomhle záleží. Pak se rozplakal. Doprdele, ty krávo blbá, co to zas děláš? Snažila sem se ho uklidnit, dokud mě nenapadlo mu povznést sebevědomí timhle: "Jsi pořád ten jedinej, se kterym sem se udělala..." Zvednul uplakaný oči a řekl, že pak tomu teda nerozumí, když sem řikala, že je ten nejhorší. Tak sme si to vysvětlili. Komunikační dezinformace a takovej bordel kvůli tomu. Tfuj.

Další otázka je založená na hloupém pocitu lidské bytosti, která vnímá čas. Co bude dál? To jako už takhle budeme spolu...pořád? Co je to "pořád"? Je "pořád" hodně dlouhá doba, nebo věčnost? Pche, jako kdybysme my dva tu věčnost spolu stejně nezažili! Věčnost, co se táhne od našeho prvího nahlídnutí do duše toho druhýho. Spolu, ani smrt nás nerozdělí, mam takovej pocit. Z tohohle cejtim karmickou záležitost, jak prase. Jinak by se věci nestaliy tak, jak se staly. A jeho pohled? No "jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo" je sice kýčovitý, ovšem řečený upřímně to dokáže vyděsit. Jak může celou svojí existenci vkládat do jiný bytosti? Uá! To je strašně hezký, na druhou stranu strašně šílený? Co když mu ublížim, znam se, třeba nevědomky! Z toho mám strach. Pořád mam náturu děvky, za ty dva a půl měsíce už mi docela začíná mrdat v hlavě z toho věčnýho souložení s jednim člověkem, proboha, vždyť mě se zdaj sny o tom, že ho podvádim! S Iblísem, omg. To je šílený! A co hůř, nedam ruku do ohně, že by se něco takovýho nestalo, kdyby k tomu byla příležitost. Jsem schopná ho podvést, samozřejmě jen tak, že bych prostě šoustala s někam jinym, nemyslim nějaký velký podvádění, jenom jednorázovky. A to přitom nemá nic společnýho s tim, že ho nemiluju, jenom jednoduše neobsahuje všechny bytosti na týhle planetě. To, že je ta nejlepší eště neznamená, že tady ty ostatní bytosti nejsou. V tomhle názor nezměnim. Mam obavu, že někdy na tu diskuzi, dřív, nebo pozdějc, dojde. "Hele, je možný, že se někdy vyspim i s někym jinym, než s tebou..." Okey, upřímně si nedovedu představit, že mu něco takovýho řikam do očí, na druhou stranu si ale eště hůř představuju, že bych mu bez varování řekla: "Já tě podvedla." První možnost je pořád lepší. Achjo, kam tohle povede? Budeme jako všichni naši kamarádi, takový ty stabilní párečky, co už maj pár let společně za sebou a do toho se vošoustávaj navzájem? No, možná. Co já vim. Přece jenom je to celý o důvěře. Když se řekne: "Miluju tě a nikdy bych tě za nikoho nevyměnil/a" tak tomu ten druhej musí věřit, nehledě na to, že se navzájem vošoustává celá Praha. Aneb když o tom druhej ví, tak to přece neni nevěra. Doufam, že se někdy na tenhle level dostaneme, to je podle mýho ideální pokračování, ideální budoucnost. V důvěře je to všechno hezký.
Ale pořád mi straší v hlavě jedna myšlenka - teoretickej rozchod. Straší mi tam, protože tohle máme už jednou za sebou. Když analyzuju současnou situaci, vychází mi dvě možnosti. První z nich je, že mě on, vzhledem k silné adoraci, kterou ke mě chová, opustí první, jakmile ho ta adorace přejde. Jakmile opadne ta "drsná všeobjímající zamilovanost". Otázka je, jestli in je člověk, u kterého opadne, vzhledem k tomu, jak znám jeho a zásady, které dodržuje. Druhá možnost se mi jakožto démon pod postelí jeví jako pravděpodobnější- jednoho krásného dne mě přestane bavit. Hrůza. Prostě se ve mě něco zlomí a já zjistim, že musim šukat někde jinde jít o dům dál. Vim, jsem strašná, strašná a zlá a bezcitná. Jenže čas od času je potřeba ten adrenalin, kdy poznáte v baru zajímavýho chlapce, začnete se s nim bavit a nevíte, jak to dopadne. Přesně tohle sem zažívala s Iblísem, nikdy mi nebylo zaručeno, jak ten večer skončí, jestli budeme šoustat, nebo ne. Chudák muj chlapec, on neví, jaká sem. Neví, jaká dokážu bejt. Hrůza, vzhledem k tomu, čim všim jsem si kvůli němu prošla. Něco jako marná snaha. Samozřejmě je možný, že se hluboce mýlím, ostatně nepřestává mě překvapovat svym chovánim. Jako nepřívětivější se mi jeví možnost ho zaplést do svých intrik a naučit ho, aby byl tak příšernej a intrikářskej jako já. Aby balil holky jednu za druhou (sice mu příroda moc nenadělila na kráse, ale charizmatem překoná spoustu chlapců), pak je posílal do prdele, abychom si z jejich trápení mohli dělat prdel oba dva. Aby mi pomáhal nahánět pseudomilence, který pro mě nebudou vlastně nic moc znamenat. Aby to byla prostě prdel, věčná zábava. Jenže on neni stejná sviňská nátura jako já. Jak už sem řikala, má příliš dobra v očích. Přece jenom, je příliš inteligentní na to, aby vedl nudný život.
A moje kroucení neni o nespokojenosti se sexem. Vůbec ne, je jedinej, se kterym sem se kdy udělala, má mě v tomhle zmáknutou. Že mu občas nestojí, no jo...alkohol. Naopak je milé překvapení, když to vypadá na malý péro, jenže neni dobrý dělat soudy, dokud ho člověk nevidí v plný polní. Když se mu postaví, je dost velkej, takže tady problém taky neni. Problém je v mojí volnomyšlenkářský povaze. Dřív sem tvrdila, že je větší cikán, než já. Teď se ukazuje, že to tak neni, že je to naopak.

K čemu jsem po analýze své nynější situace s vrácením se k mému drahému a našemu vážnému vztahu došla?
- prostě moje další vítězství (svět se točí alespoň někdy tak, jak chci)
- je to kurva děsivý
- baví mě to
- *ve správné latinské výslovnosti* nihil novi sub sole (takže vim to samý, jako na začátku)

Mam ve zvyku věci, který se dějou přesně tak, jako chci já, považovat za určitej způsob zázraku. Zázraku, nebo štěstí. Zázrak je, že se nám po skoro dvou letech podařilo obnovit a inovovat něco, co za to stálo. Zázrak je, že sem se kvůli prvnímu nezdařilýmu pokusu nezbláznila, alespoň ne uplně. Zázrak je, že sem celou dobu z toho chlapce cejtila, že to neskončí u toho, kde to zkončilo poprvý.
Náš vztah stojí na základech, kterýma otřáslo zemětřesení, projel jima hurikán a zbytky spláchlo tsunami. A ony stejně furt stojí. Peklo, během kterýho bylo zlomeno jedno srdce celý, to patřilo Oi, druhý srdce tak z půlky, to patřilo tomu milému muži, se kterym sem něco měla současně s mym nynějšim drahym a jedna zklamaná naděje, kdy si na mě brousil zuby další kamarád mýho drahýho, se kterym mě seznámil. Jenom Iblís je takovej magor, kterej to neřešil. Snad. Pořád eště nejsem tak apatycká, abych si řekla: "Hlavně, že mezi náma je všechno v pohodě, ostatní mě nezajímaj." Ostatní mě nezajímaj jenom do určitý roviny, po určitý rovině jo. Přece jenom, miluju všechny lidi, který si to zaslouží, lidi, co mi sou blízko, kamarádi a tak. To, že jednoho člověka miluju víc..s tim už prostě nic nenadělam.
No a eště věta, která stojí za zarámování, pronesena uplně neznámym opilym člověkem potom, co mu odešla partnerka od stolu na záchod, takže na nás viděl. Řekl: "Tak...buď jste sourozenci, *opilý škytnutí* nebo k sobě opravdu patříte..."





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niemand Niemand | Web | 15. ledna 2017 v 11:02 | Reagovat

Tohle je strašně silný. A nějak se k tomu nedokážu uplně přesně vyjádřit, ale mám pocit, funguju podobně. Že si beru věci do hlavy a musej se stát. A jsou to malý zázraky.
No, co, prostě přeju hodně štěstí. Ať k sobě fakt patříte a nejste sourozenci.

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. ledna 2017 v 18:20 | Reagovat

[1]: Ve skutečnosti je všechno silný jenom když je situace na hraně, buď negativně, nebo pozitivně zabarvená. Jinak už neumim cejtit.
Já nevím jestli k sobě patříme, celej vesmír mi cpe, že jo (vzhledem k tomu, co se stalo) a já nevim, já se těšim, až si spolu po zkouškovym dáme tripa. Těšim se, jak to prohloubí, nebo jinak poznamená náš vztah.
Sourozenci nejsem, panebože, to bych musela bejt zákonitě stejně škaredá, jako muj drahej!

3 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2017 v 2:55 | Reagovat

Určitě jsi krásná jako tripová víla!

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 10:54 | Reagovat

[3]: Škoda jen, že nemám superschopnost si ty tripy vyčarovat... :(

5 Královna Osamělých ostrovů Královna Osamělých ostrovů | Web | 19. ledna 2017 v 0:16 | Reagovat

Krásný konec. Hezky se ten článek četl, takový upřímný vhled do něčího způsobu života a myšlení. Přeji ti hodně štěstí, ať se z toho vyklube, co se vyklubat má a ať je z toho šťastno tolik lidí, kolik má. :)

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. ledna 2017 v 15:43 | Reagovat

[5]: To já taky,
to já taky...

7 greenie greenie | Web | 24. ledna 2017 v 10:41 | Reagovat

Vždycky sem podvadela... Teď mám něco, co není až tak perfektní, ale... Nemohla bych to udělat. Ale asi to není oboustranný. No co nadělám, sem zvědavá co u tebe přečtu příště

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. ledna 2017 v 17:42 | Reagovat

[7]: Já taky. Podvod už je podvodem i na mentální rovině. Tak, jako nám to říká bible. Nečisté myšlenky, něco na tom bude. He hehe. To já jsem taky zvědavá, co bude dál. Vždycky mě fascinuje, jak se situace vyvine.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama