Noci na kopci

31. března 2017 v 17:28 | Pražský poděs |  Blitky
Rok se s rokem sešel a na výročí těch dvou roků nastal další rok. Takový vopáčko...

Žel bohu se to sešlo fakt debilně (kvůli tomu spolužákovi, kterej slavil narozeniny). Vyrazila sem teda relativně brzo, abych stihla kamarády čtoucí svoje básničky. Potkala sem tam kamarádku, prej na tu oslavu pak razí taky. Byl tam i muj milovanej Dionýsos. Asi po hodině sme se rozdělili, on šel někam na program, já s kamarádkou na oslavu. Jo, byla sem nakrknutá, že se rozhodl to slavit právě v tenhle den, na druhou stranu už sem se přece rozhodla, že tam pujdu a chtěla sem tam jít. Neudělala bych mu to, že bych nešla, hlavně sme se pěkně dlouho neviděli. Dorazili sme tam mezi prvníma, úsměv, pevný obejmutí a jeho viditělnou radost z toho, že sme si udělaly čas, by mi asi žádnej koncert nenahradil. I v tom podniku, kde rezervoval stůl, sem strašně dlouho nebyla. Zanedlouho dorazilo spousta dalších bejvalých spolužáku, ano, mezi nimi i muj bejvalej šoustkamarád, kterej teda ale přinesl fakt vtipnej narozeninovej dárek. Tak sme seděli, kecali, ubalilo se brko. Bylo mi řečeno, že je to jenom venkáč, ale měla sem se dovtípit. Když mi tahle ženština řekne, že je to "jenom venkáč, je to slabý a nic moc", tak to ve skutečnosti znamená, že mě to zabije. Už při návratu k pivu sem začala cejtit, že sem pořádně vypálená. Dopily sme a zvedly se. Psala sem muži, kde je, prej sraz tam, kde sme se rozdělili. Přijely sme tam dřív, eště tam nebyl. Šly sem ven na cígo, v tu chvíli přišel. Najednou mu zazvonil telefon. Ten idion ztratil peněženku. Ne, fajn, vypadla mu, takže jí tak úplně neztratil. Volali mu, že mu zablokovali kartu, protože byla nahlášená jako ztracená. Gut. Což je docela hustý, nějakej týpek tu peněženku ohlásil jako nález. Má si pro ní jít v pondělí normálně na fízly. Byl z toho logicky nešťastnej, bez dokladů, bez ničeho až do pondělí. Požádal mě teda o pujčení prachů. Pohoda, já mam a věřim, že mi je vrátí. Jelikož už byl notně vožralej, tak mi asi stopadesátkrát děkoval. Šli sme dovnitř na koncert, já a on sme se procpali dopředu, kamarádka zůstala vzadu. Pak někdy musela zmizet jinam. Byla sem celej koncert strašně spálená, seděla na zemi a sedělo se mi blbě, nějak nepohodlně. Do toho sem vnímala, že je Dionýsos už pěkně na plech, takže dneska asi žádná velká párty nebude. Přesouvali sme se na další koncert.
Cestou se nám stala nepříjemná záležitost. Ok, spíš jenom mě se stala nepříjemná záležitost. Podobná, která se mi (nám- protože mluvím o době, kdy sem šla s tou kamarádkou, která zmizela) stala, když sme šli z tý oslavy. Pár ulic před hospodou, kam sme s kamarádkou mířily. Potkaly sme skupinu asi tří lidí, ta skupina šla opačnym směrem. Viděla sem tu skupinu, jeden člověk mi vzdáleně připomněl (vlastně ne ten člověk, jen jeho bunda)…ale ne, to snad nemůže přece bejt… V ten moment mi kamarádka zašeptala, ať přidam do kroku, najednou slyšlim, jak nás někdo dobíhá OMG NE, je to ten člověk… Jednalo se o člověka, kterej byl jednu dobu zdroj mé zábavy, vlastně ani tak ne zábavy, spíš otravy. Něco se mnou chtěl mít, přišel mi docela hezkej fyzicky, ale pak sem přišla na to, že je docela hloupej (myšleno jednoduchej) a nemáme stejný zájmy a tak obecně to prostě není "muj člověk". Navíc bydlel kus za Prahou a pořád chtěl, abych za nim jezdila. Začalo to bejt votravný. Furt mi psal, já ho pořád odmítala s tim, že na něj nemam čas. Ale on mi nedal pokoj. Jelikož sem tu doby byla už pár měsíců bez sexu (mam pocit, že čtyři), To období sem se random seznamovala s random chlapci a muži a vždycky se od nich někam nechala zvát, ale nic víc se mi s nima asi ani mít nechtělo. Tenhle kluk byl jeden, pak sem se eště tak "náhodně" a nevážně stýkala s docela milym veganem, kterej poslouchal hardcore (minimálně byl na tom intelektuálně líp a naše zájmy a názory byly podobný). Jenže tenhle magor s dredama, kterýmu sem doufam dost jasně dala najevo, že na něj nemam čas, se do mě asi zamiloval. Řikala mi to právě tahle kamarádka, který si stěžoval a která mě teď pobízela do kroku. Tak se jednoho krásné ho dne té doby stalo, že sem ho na jeho naléhání vzala odpoledne domu. K sobě. Na základě toho, že sem teda byla nějakou dobu bez sexu, sem ho nechala, ať mě vošuká. Vystříkal se mi na břicho, vlastně ani nevim, jakej ten sex byl. Nijakejj. Necejtila sem k tomu člověku nic, ani sympatie, ani antipatie, jenom se mi líbil, takže mi nepřišlo divný s nim šukat. Jenom vim, že sem ležela na svým koberci, měla na sobě červený šaty, ani mi je nestačil sundat, jen mi je vyhrnul. Bohužel v něm tenhle incident asi podpořil to, že spolu budeme mít něco dlouhotrvajícího. Začala sem se o něj nezajímat, přestala mu odepiovat na zprávy, odebrala a zablokovala si ho na FB poté, co mi začal psát nějaký dementní komentáře k fotkám. Tak zmizel, postupně mi i přestal volat. No až nedavno, asi před dvěma tejdnama, mi přišla SMS z čísla, který sem neměla uložený, něco ve smyslu, že už bydlí v Praze. Okamžitě sem si to s nim spojila, číslo sem na něj měla ve starym telefonu. Tak sem si tohle číslo na nynějšim telefonu okamžitě zablokovala, napadlo mě, že je to on. A teď ho potkam tady na akci. Upusil eště jízlivou poznámku na mě, kdy sem mě nejdřív zeptal, jestli vim, kdo je. Na to sem mu stejně jízlivě odpověděla, že jo. Poté, co mu ale s kamarádkou řikáme, že míříme jinam než on, prohlásí něco jako: "Hm, tak to jo" a utekl zpátky za svojí partičkou. Abych se k tomu teda dostala, teď při dalšim přesunu, sem na něj narazila zase. Naštěstí sme šli na druhý straně chodníku, ale v určitym momentě bylo třeba přejít. Bohužel on se svojí partičkou asi mířil na stejnej koncert, jako my. Když sme se střetli na rohu tý ulice, nebylo cesty zpět. Jenom sem čekala, až začne mít debilní kecy, naštěstí se jenom zeptal jestli jdeme za ten koncert, co oni. Pak se jenom divně pochichtával a pak sme naštěstí potkali další partičku známých, zatimco ten idiot se svýma lidma šli dál. Tfuj. Divnolidi.
Na ten koncert sme se nedostali, naši znímá nás varovali, že to opravdu nemá cenu a jak sme viděli tak těch padesát/šedesát lidí stepujících před vchodem... Ne, nemá to cenu. Dionýsos mě teda požádal, jestli by si ode mě nemohl pujčit, vydali sme se hledat bankomat. Procházeli sme kolem shluku těch lidí před vchodem a já vážně doufala, že z něj odněkud nevyskočí ten vůl. Naštěstí ne. Šli sme jinym směrem, než byl bankomat, tak sme se museli vracet a na tý cestě zpátky sem opět spatřila toho vola, naštěstí v dostatečný vzdálenosti pokračoval do jiný ulice. Prachy sem si vybrala a zamířili sme zase jinam. Tam, kde celej tenhle večer začal. Už nevim, jestli tam vůbec mělo něco bejt, asi jo, jinak bysme se tam nevlekli. Narazili sme na lidi, na kamarády. Za asi 3/4 hoďky měl začínat jeden koncert, na kterej chtěl muj drahej jít. Já taky, ale celej večer mi nebylo uplně dobře. Dostala sem ráno krámy, fakt svěle naplánovaný. Nasrat. Takže mě občas bolelo břicho a tak. Kamarádi nám prozradili, že teď jdou od klubu, kde ten koncert má bejt. Prej ať se neradujeme...bez šance už teď. Davy lidí, strašně lidí, nemá to cenu údajně. Hm, ok. To je teda nahovno. Cígo a promyslíme to. Tohle byl mimochodem moment z celýho večera, kterej si pamatuju asi nejvíc a kterej mi tak trochu vystačil za celej večer. Stáli sme před jednim podnikem a kouřili, koukali dovnitř skrze okna, opírali se o zídku. Už nevim, na co sem reagovala, o něčem sme se bavili a mě to neskutečně připomnělo situaci před dvěma roky. To sme se taky hodně vochomejtali okolo tohohle místa. Dionýsos něco blábolil, musela sem ho zadržet, obejmout a zašeptat mu, že ho miluju. Zeptal se mě: "I v tomhle stavu v jakym sem?" Začala sem se smát. Pokračovali sme v řešení toho, co dál. Zeptala sem se ho, jak moc je vožralej. Viděla sem, že je vožralej strašně moc, ale chtěla sem to slyšet eště od něj, jak se cejtí. Řekl mi jenom to, co už sem věděla, že je vožralej. Ok. Dík za info, ciwe. Já sem taky byla docela unavená, zkurvený krámy. Nechtělo se mi jít se podívat do klubu, do kterýho se stejně nedostaneme. Resp. nechtělo se mi přežívat někde třeba hodinu u piva se strašně vožralym Dionýsem (pak měla hrát ještě jedna věc), vim, že by mi tam usnul. Jeli sme domu. Stihli sme dokonce uplně poslední metro. Dionýsos byl navíc celou dobu strašně nesvuj a pořád mluvil o tom, jak ho sere, že nemá peněženku. To je docela pochopitelný.
Dojeli sme domu a šli spát. Ráno sem musela vstávat rozumně, Měla pro mě přijet máma a její přítel- babička měla oslavu narozenin. Táhli s sebou peřinu. Peřinu, kterou sme měli navíc. Matka se jí chtěla zbavit a tak já napadlo, jestli jí nechci k Dionýsovi domu. Proč ne, alespoň pod sebou budeme mít další vrstvu a nebude tolik vadit (a hlavně studit podlaha), když se nám rozjedou matrace pokaždý, když spolu šukáme.

Musela sem se převlíknout, byla sem strašně cejtit hospodou od včerejška. Tak sem matce řekla, ať mi přinese s sebou šaty. Přinesla. Na oslavě sem alespoň nevypadala jako vágus v kalhotách, ale jako vágus v šatech. Cute. Dostala sem smažený žampiony. Nemám ráda smažený, nechutná mi, ale s řízkama, co měli ostatní, bych si moc nepomohla. To mi pořád víc chutnaj žampióny, než řízek, navíc teď maso nejim. Řízek je maso bez chuti, ať je udělanej, jak chce. Žádnou sentimentalitu sem k babiččiným, ani maminčiným řízkům necejtila. Ani k řízkům nikoho jinýho. Nemám je ráda, je to něco jako dorty.
Do Prahy sem dorazila akorát na čas, akorát na kapelu. Dopředu už sem nemohla, bylo tam dost lidí, ale zas ne tolik, aby se nedalo dejchat. Dionýsos si pro mě ke konci koncertu přišel a procpal se se mnou dopředu. Zůstali sme tam na další koncert. Tohle byl dobrej nástřel večera, užívala sem si to. Jenom pivo na tomhle konkrétnim místě je šíleně drahý. Když skončil druhej koncert, neodolala sem a koupila si festivalový tričko. Mělo to spoustu důvodů. Za prvý sem na něj měla prachy, děda mi dal asi tři kila. Mám ráda, když mi prarodiče dávaj prachy. Je to komický, mohli by si za to sami něco koupit, nebo šetřit a pak koupit (třeba dovolenou), ale oni mi dávaj prachy. Zvláštní. Za druhý sem si to triko koupila, protože se mi líbilo. Za třetí se mi líbilo, páč bylo i funkční, vybrala sem si tričko s dlouhym rukávem a nemam moc triček s dlouhym rukávem. Konečně za čtvrtý...už sem se nemohla dočkat, až si triko oblíknu. Měla sem na sobě šaty, mikunu a koženou bundu, stejně mi byla zima. Podle mýho byla větší zima, než včera. Hned potom, co sme se dostali do dalšího podniku na další koncert, šla sem si triko oblíknout na záchod. Koncert byl pohodovej, našli sme místo u stolu, sedli sme si v klidu ke stolu a dali si pivo. Ideální, jelikož mě zase začaly bolet vaječníky, tak naprosto ideální. Po koncertu sme přemejšleli co dál a jelikož nic moc co dál nebylo (koncert, na kterej sme chtěli začínal asi až za dvě hodiny), tak sme si vybrali náhodný místo a nevybrali sme špatně. Byl to příjemnej přednes básní s kytarovým doprovodem. Bohužel tam bylo strašný vedro, nevydrželi sme tam dlouho. Dionýse napadlo něco geniálního, prej si dáme nedaleký kebab, minimálně on určitě. Trochu sem váhala, ale pak sem vyhodnotila, že sem vlastně dlouho nic nejedla, u babičky skoro vůbec, takže si asi taky něco dam.
Šli sme s tim jídlem na procházku (myšleno prošli sme se na další zastávku), kebab sem si nedala, dala sem si jenom takovej ten box, ale s falafelem. Nic většího bych nesnědla. Stejně...po nějaký době, kdy už mi tam zbyly jenom hranolky, sem se Dionýsa zeptala, jestli náhodou nemá chuť na hranolky. Neměla sem šanci to sníst, bylo toho hrozně moc. Dojedl je. Nechápu, někdo, kdo do sebe nacpal celej kebab má eště v žaludku místo na hranolky. Whoa. Navíc jí dost rychle. Já svuj box začala jíst dřív, než on svuj kebab a zatimco on už kebab dojedl, já etě pořád jedla svuj box. Hm. Komický bylo, když se mu začalo strašně chtít chcát, ale nikde nic moc nebylo kde, tak musel jít někam do rohu k nějakými baráku, ale mezi tim začal přijíždet náš autobus a další jel třeba až za deset minut, tak to stihnul jenom díky tomu, že ten bus stál na semaforu. Hihi. Dojeli sme blízko místa, kde se měl odehrávat další koncert, ale ten měl bejt asi až někdy za hodinu. Začali sme hledat nějakej pajzlík, kde tu hodinu strávíme. Obešli sme celej blok dvakrát, našli sme jenom jeden podnik, kde už ale zavírali. Táhlo na půlnoc. Kurva, blbý místo. Nikde nic nebylo. Šli sme smutně směrem k tomu podniku a viděli před podnikem strašně moc lidí. Nechtěli sme si tam sednout už takhle brzo, páč sme znali cenu piva uvnitř. Pěkně drahý, resp. předražený. Šli sme dál a dál ulicí, po pár dalších metrech sme si řekli, že už asi ani nemá cenu se tam vracet, že na ten koncert sereme. Psala mi kamarádka, kde budeme. Dělala vstupařku a skončila. Mezitim sme míjejíce zastávku potkali...mýho bejvalýho šoustkamaráda. S tou jeho malou děvkou. Nechtělo se mi s nim vůbec bavit, vždycky mě znervózní. Ale šli sme na stejný straně chodníku, takže si nás přirozeně všimnul. Zavěsila sem se Dionýsovi za ruku. Pozdravil nás. Koukla sem se na něj. Dionýsos ho pozdravil, já taky. Nezastavovala sem se a šli sme dál. On se zastavil a otočil na nás se slovy, co tu děláme a kam jdeme. Řekla sem mu, že sme chtěli jít na koncert tam a tam, že nevíme, jestli tam pujdeme a že hledáme kam si sednout na pivo. Odpověděl něco jako: "Jo, tak ať se pivo podaří." Taky sme mu oba řekli nějaký čau a šli každej dál. Eště ne tak daleko od nich (mohli mě slyšet, nevim), sem Dionýsovi polohlasem řekla: "Čůráku jeden zkurvenej". Dionýsos se uchechtnul, já taky. Pokračovali sme ulicí, je totiž pěkně dlouhá. Mezitim z toho nějak vyplynulo a nějak sme se domluvili, že míříme do jednoho určitýho všem dobře známého podniku a že tam zakotvíme. Původně sme měli jinej plán, jet někam úplně jinam a víc daleko, ale na to sme se vysrali, protože pravděpodobnost, že tam pak za náma někdo přijede na "afterparty" byla hodně malá. Navíc mě přece jenom nebylo uplně nejlíp a tak daleko se mi jet něchtělo.
Vstoupili sme, na místě bylo dva známí, který sem minimálně já dlouho neviděla. Usadili sme se a ťukli si. Tak to dneska je klidný, no. Pokud to porovnávám s předchozíma ročníkama. Bylo něco k jedný hodině a seděli sme v klidu na pivu. Proč ne, byla sem trochu jetá (thanks Obama ovaries). Kecali sme s ostatníma, jaký to bylo, sdělovali si dojmy i zklamání. Jeden ten známej tam nám popisoval, proč tuhle akci vynechává a všichni sme ho docela chápali, i kamarádka, jak byla na vstupu řikala, že prostě divná komunikace a podobný věci. Ale samozřejmě sme celou dobu nepomlouvali a nenadávali, jak to bylo strašný. Rozhodně ne. Za mě to byl fakt jenom fail v pátek, za prvý mi nebylo uplně dobře a za druhý sme se nedostali tam, kam sme chtěli. Klidná afterparty, bylo nás teda extrémně málo, ale nevadí. Ostatní jeli buď domu, nebo se eště někde potloukali, co sme tak vyčetli z facebooků. Domu sme jeli nějak okolo druhý. Dionýsos byl unavenej, ne vožralej, ale unavenej. Já ostatně taky. Padli sme do postele. V tý nový peřině bylo fakt příjemně. Začali sme se na sebe sápat, když už sem to nemohla vydržet, zeptala sem se ho, jestli si mam jít vyndat tampon. Tak se i stalo. Je fajn šukat s někym, komu nepřijdou krámy odporný, když stejně při sexu krev neteče. Ne, nevydržim těch pár dnů bez sexu. Nenudí mě to, naopak. Mám ráda tu pulzující energii. A pulzující těla. A pulzující erekci. He hehe.


Po víkendu sme po škole seděli večer na pivu v jednom dost často navštěvovaném podniku. Všechno bylo fajn, potkali sme kamarádku, pivo, cíga, pohoda. No, po nějaký době sem zaznamenala, že dorazil muj bejvalej šoustkamarád. Dionýsos mě zrovna nějak lechtal, nebo co, tak sme do sebe byli docela dost zapletený. Koukala sem mu přes rameno, tak sem si bejvaýho šoustkamaráda všimnula. Objednal si pivo a rozhlížel se s nim v ruce po místnosti, asi mu bylo trapný sedat k nám, když sme do sebe tak zapletený, tak se usadil na bar zády k nám. Achjo. Kde teď asi budu mít oči? Ano, na jeho zadku. Ne, dělam si prdel, prostě jenom na něm. Sralo mě vlastně i to, že si k nám nesednul. Mohli sme…já nevim, kecat o všem možnym a nemožnym, jen tak. Že mě trochu sere i něco takovýho, jako že spolu teď nebudeme kecat, dokazuje, že mi chybí právě jako felák, jako kámoš. Kurva, kurva, kurva! Navíc bych se na něj mohla koukat!

Co se tedy nestalo? Tu noc se mi zdál šílenej sen. Bohužel mi trochu vypadly detaily. Odehrávalo se to nějak tak, že sme opět někde byli s nějakýma lidma. Už nevim, co přesně to bylo za lidi, hlavní bylo to, že sme se spolu s bejvalym šoustkamarádem nějak postupně sbližovali, až to dopadlo tak, že sme spolu hledali, kam budeme chodit šoustat. Děj se mezitim přesouval přes nějaký hospody, otevřený místa a baráky. Pamatuju si jenom hodně detailně, že…jo, na spoustě těch místech sme se různě ošahávali a líbali, ale na zasunutí došlo těsně předtim, než sem se probudila. Opět lehce zděšená. Je to prostě divný, že se mi tyhle věci zdaji většinou, když spim s Dionýsem v jedný posteli. Sem spratek. Potřebuju prostě uspokojovat všechny svoje touhy.

Padl ode mne návrh si dát o druhym dubnovym víkendu tripa. Tak sem zvědavá. Velice, velice zvědavá. Ano, bojim se. O sebe ne, o Dionýsa. Doufam, že to zvládne. Trávy na uklidnění máme dost. Těšm se, protože už sem tripa dlouho neměla.
Našla sem starý založený prachy v knížkách od otce k osmnáctinám. Zapomněla sem na ně. Musim si teda konečně vymyslet nějaký další tetování a nechat si opravit prsty, kde mi to vypadalo.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hipís Hipís | 4. dubna 2017 v 13:23 | Reagovat

Mam to v píči, duranga vole!

2 Hipís Hipís | 4. dubna 2017 v 13:41 | Reagovat

Mám takovej pocit, že Dionýsa znám. To ta ztracená peněženka.

Taky mám pocit, že jsi měla uplně stejnou trasu jako já. Včetně toho kebabu, jenže já si nedala nic, protože moje psychopatická kamarádka chytla schízu a začala na mě ječet, že jí nenávidím a že skočí pod tramvaj.

A souhlasím, pátek nebyl nic moc. Vlastně mi přišel megadebilní. Bylo mi zle, pak se mně udělalo ještě víc zle, když jsem slyšela číst Sosoie, nevím proč, prostě mě ten člověk děsí a nakonec se mně zbláznila společnost.

A šoustkamarád je perfektní slovo.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 13:56 | Reagovat

[2]:
To je zajímavý pocit.

Mě to mrzí, ale taky roky ubíhají, lidé se mění a všechno se může posrat. Přišlo mi to blbý celkově, organizačně, ne jenom kvůli mým krámům. Ale svojí účasti nelituju, to zas ne. Jenom asi konstatuji, že si jí pravděpodobně příští rok rozmyslím. Ale tak podle programu, teď to nebudu předpovídat.

Šoustkamarád bylo jeden čas dokonale výstižné.

4 Hipís Hipís | 4. dubna 2017 v 16:34 | Reagovat

[3]: Tak já jsem si zase třeba čtvrtek ohromně užila. I když jsem chtěla jít na Skywalkery do Momentu, kam jsem se nevecpala, no. Já to asi příští rok zavrhovat nebudu, mně by možná ani ta blbá organizace nesrala tolik, kdyby mně nebylo zle.

5 stuprum stuprum | Web | 5. dubna 2017 v 2:06 | Reagovat

Podkreslení kytarou při výkladu básní. To už jsem dlouho nezažil. V tvém věku jsem je vyhledával, ale byl jsem vždycky tak ožralý, že si z toho máloco pamatuji. Jen ty něžné akordy při svíčkách. :)

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. dubna 2017 v 13:27 | Reagovat

[4]: Já uvidim, teď těžko mluvit.

[5]: Tomu rozumim, také si některé věci nepamatuju. Já to vyhledávám jen občas. Když je příležitost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama