Dvacet

19. dubna 2017 v 12:20 | Pražský poděs |  Blitky
Nechápu to prožívání dvacetin. Bála sem se, že to na mě přijde taky. Nepřišlo. Mam to v píči, nechápu hysteráky, který sem okolo dvacetin viděla ve svym okolí od kamarádů, dokonce i matka mi popisovala, jak se dvacetin bála, jak měla pocit, jaká je stará a jánevimco. Já to neprožívam, prostě další narozeniny. Dostanu dárky, udělam oslavu a tak.

Ehm, možná bych eště mohla zmínit dobrej zážitek ze začátku měsíce.
V den fake news (mám na mysli prvního) sem se vůbec nedostala domu. Byla sobota, večer předtim se mi podařilo se docela vožrat. Vlastně už ani nevim, kde sme seděli, pamatuju si jenom naše sezení ve slavnym nonstopu, kde už sem byla nalitá tak, že sem ani nechtěla další pivo. Přesto relativně při vědomí. Jo, zavíral se ten večer jeden fajn klub, bude ho škoda. Pak sme vystřídali další asi dva podniky, tak proto ta ehm "únava". Muj drahej začal v tom druhym podniku usínat, ale po procházce a čekání na bus na čerstvm vzduchu se osmělil a pak sme eště zalezli do toho nonstopu. Jo, takhle to bylo. Při jízdě domu někdy po té jedné vznikl náš nápad, že si příští pátek dáme s Dionýsem tripa. Geniální, nejlepší nápady vždycky vznikaj po půlnoci.
V tu sobotu sme šli na fakt vtipnou akci, byla to recese na všemožný mimibazarový sračky, mimísky, mamynky a manži. Podávaly se nejhorší sračky, co kdy vylezly z hlubin internetu. Ano, i knedlíková pizza. Byli sme tam skoro od začátku akce. Bylo to na Čerňáku, takže sme si udělali procházku místy, kterýma už si pravděpodobně procházku nikdy neuděláme. Nevidim důvod, proč by se někdo někdy šel procházet na sídliště na Černý Most. Divný místo, tyhle rozlehlý, velký sídliště daleko od centra na mě působí skličujícim dojmem. Ani za nic bych tam nechtěla bydlet! Na koukání zajímavý, ale to je tak všechno. Velký sídliště dejchaj tou divnou atmosférou hlavně v momentech takových slunečných dnů, jako ten den právě byl. Svítí hezký sluníčko, ale ste na divnym, rozlehlym sídlišti. Prohlíželi sme si všechny ty divný zákoutí s bejvalýma těžkýma lavičkama, takovýma těma retro. Shromážděnýma kolem čehosi, co je buď Vetřelec a volavka, nebo stará fontána s Vetřelcem a volavkou. Klasický normalizační sochařství ve veřejnym prostoru. Fascinující, ale creepy. Hlavně v roce 2017.
Došli sme na místo určení akorát včas. Prohlídli sme si úchylný figurky poskládaný ze salámů a další zvrácenosti, které byli schopni vymyslet originální internetový myslitelé. Jako třeba vařit špagety v kávovaru. Stay línej lenoch. Odvážila sem se na mléčnou polívku, která zde byla k ochutnání. Pozdějc sem si googlila recept, ale normální recept, kterej vypadal jako jakejkoliv jinej recept na jakoukoliv polévku. Ale to, co se podávalo tady (hádám recept z mimibazaru) bylo nepoživatelný. Vážně. Smrdělo to vegetou jenom při pohybu v okruhu dvou metrů od tý polívky. Chutnalo to eště hůř. Kekel. Neskutečnej. Asi sem nikdy nejedla nic hnusnějšího. Dionýsos se odvážil na knedlíkovou piizzu. Byla tvrdá jako Nokia 3310. A hnusná. Strašně moc. Nejvíc poživatelný z toho celýho byly medvídci v rumu. Normální želé, měla sem to poprvý. Sice rum nesnášim, ale nebylo to nijak podivný, nebo hnusný. Je pravda, že sem všechny "pochutiny" ale musela běžet zapít pivem. Fuj. Točili tam zelenou dvanáctku, byla dobře hořká, chutnala mi. Koupili sme si lístky do tomboly a když sme všechno okoukali, šli sme do okolí. Byla tam nějaká cyklistická stezka, kopeček a vody. Šli sme na ten kopeček. Bylo opravdu teplo, svítilo slunce a lidi chodili v krátkym rukávu. Jenom já na sobě měla šaty s dlouhym rukávem a klobouk. Zas takový teplo mi nebylo, hehe. Ale uznávam, že tenkrát bylo počasí i na ty krátký kalhoty, který měl Dionýsos. To ale není nic pro mě. Pili sme tam nahoře pivo a kouřili. Čekali sme výhled, měli sme výhled. Na silnici vedoucí pryč z Prahy. Lol. Jo a přímo před náma (seděli sme tam na lavičce) sem si všimla asi použitý šprcky. Njn, kraje Prahy, to už je skoro jako Brno. V tombole sme nevyhráli nic, nevadí.

Dionýsos už ráno navrhoval, že pujdeme do IKEA a že se tam najíme, protože tam maj jídlo. Ok. Tak sme se vydali opět divnym sídlištěm. Dionýsovi mezi tim začala strašně téct krev z nosu, stalo se mu to už včera v hospodě. Asi podrážděná sliznice. Chudák. Na tohle se neumírá, vždycky to po chvíli přestane. Došli sme do IKEA. Uvědomila sem si, že sem tu nebyla příšerně moc hodně let. Šli sme se podívat dovnitř, Dionýsos si chtěl koupit nějakej háček na ručník. Prošli sme celej obchod. Bavila sem se, měla sem nějaký ty piva, takže sem byla příjemně v náladě. Prohlídka obchoďáku tim pádem byla dost zábavnou záležitostí. Krize nastala, když sme přišli do dětskýho oddělení. Bylo tam příliš mnoho plyšáků. A plyšovej potkan. Stál pade. Jednoho už mam doma, dlouho. Ale plyšáci jsou fajn, hlavně tyhle hezky zpracovaný. Rozhodla sem si ho vzít. Ano, odcházela sem odtamtud s plyšákem. Koupil mi ho nakonec Dionýsos, i když sem si ho chtěla koupit sama. Celkově, mam pocit, že za mě Dionýsos platí strašně často, ne, že by mi to vadilo, on má víc peněz, než já. Z tohohle hlediska je to praktický. Ale nechci, aby za mě moc utrácel. Na druhou stranu, kdyby mi nekoupil, dejme tomu, někdy někde kávu, tak si za ty prachy stejně koupí pivo. Nula od nuly pojde. Mam jenom strach, že on je člověk "utrácení". Funguje na principu: "Mám prachy z práce, dneska si můžu dovolit to a to a ještě tamto". To není uplně moudrý, rozhazovat jen tak za sebe plus za mě. Achjo. Jak sme šli na to jídlo, tak mi přihodil pade. Jen tak, prej ať si koupim salát, ačkoliv se celý moje jídlo vešlo do mojí stravenky za stovku i se salátem (páč sem si dala jídlo bez masa). Ok, připlácela sem asi osm korun, ale to je uplný hovno, když sem mu to pade u pokladny vracela, tak mě odbyl s tim, ať si ho necham. Magor. Mu taky někdy vrazim do ruky pade, ať mě nesere. Eště mi vlastně koupil cider. Fakt magor. To jídlo ale bylo dobrý, hlavně po tý nechutný polívce z vegety. Tu chuť si budu pamatovat do konce života, tfuj. Večer sme jeli na pivo, klasicky. Byl to fajn první den, kterej mě přinutil sundat kabát.

Takže docela nuda oproti tomu tripu z minulýho tejdne. Je mi to vážně moc líto, mrzí mě, že měl Dionýsos první zážitek s tak úžasnou látkou tak příšernej, protože mě chytla schíza. Je to velká škoda.

Den potom byl už v pohodě, i když sme kvůli únavě vypadli z hospody dřív, než obvykle. Ráno se nám stala menší nehoda. Menší nehoda, která by mohla být větší nehodou. Mrdali sme a bylo to strašně skvělý. Na gauči, on klečel před gaučem, já seděla/ležela na gauči. Měla sem roztažený nohy a v týhle poloze sem si sama dosáhla na poštěváček, tak sem se začala dráždit, zatimco on mě pořád mrdal. Bylo to skvělý, věděla sem, že se brzo udělam a tak sem nepřestávala. A pak najednou, zrovna, když sem se začala chvět v orgasmu, vidim, že me muj drahej mrdat přestal, protože...se udělal taky. Aha. Ups. Kurva. Vidim, jak mam na kundičce všude mrdku a uvědomuju si, že to asi neskončilo jenom na kundičce. Dionýsos se mi omluví a stále eště omámen orgasmem padne na moje rameno. Začínam přemejšlet, že tohle neni asi uplně nejlepší. Zeptala sem se ho, jestli se do mě opravdu vystříkal. Řikal, že podle něj ne uplně a že ve mě nebyl celej. No, super, to tomu fakt pomůže. Šla sem ze sebe tu mrdku umejt a následně sme debatovali, co dál. Večkerý výmluvy (ovulace-neovulace a tak) sme vyhodnotili jako nedostačující a po nějaký době sme si přece jenom řekli, že je lepší mít jistotu a jediná možnost, co nám tu jistotu tak nějak zajišťuje je Postinor. Hm, blbý, co? Nejenom, že ten prášek stojí pětikilo a víc, ale eště ke všemu ty vedlejší účinky... To, co mi některý známý řikaly (ležení doma, únava, zvracení, bolest) neznělo uplně lákavě. Cenu toho prášku zatáhne Dionýsos, ostatně se sám nabídnul s tim, že je to jeho vina a tak dále. Proti čemuž sem opravdu neprotestovala, vlastně to byla prakticky jeho vina, na druhou stranu ho chápu, že neodhadnul moment vytáhnutí, no. Stalo se, teď už člověk nic nenadělá. Měli sme štěstí, že se byt nachází na místě, kam se dá k lékárně, která funguje nonstop (byla neděle a to je den, kdy to v Praze funguje jak v nějaký Horní Dolní, takže obchody otevřený do čtyř a tak dále). Po cestě tam i zpátky se mi pořád a několikrát omlouval. No, co se dá dělat. Rozloučili sme se s tim, že nevim, jak to na mě bude působit, takže večer opravdu nikam nepujdu. Radši. Preventivně. On samozřejmě starostlivej, ať mu píšu, kdyby mi něco bylo a tak dále. Dala sem si dva prášečky podle návodu. Nechtělo se mi do toho, bála sem se, co přijde. Světe div se, celej den sem byla v pohodě. Druhej den bylo pondělí, probudila sem se klasicky, nebylo brzo ráno (mam přednášku v rozumnej čas), ale cejtila sem se víc unavená, než obvykle, tak sem tu první přednášku vynechala a šla až na odpolední. Pohoda. Opět celej den v pohodě. Měla sem fakt štěstí, že se na mě neprojevili žádný vedlejší účinky, kterých sem se tak bála, ale stejně cejtim, že je Postinor pro tělo docela rána, pár dní potom mě nepravidelně pobolívaly vaječníky, jako při krámech. Ale nemusela sem ležet, nezvracela sem a břicho mě nebolelo nijak mučivě. Uf. Sem si řikala...přece neni možný, že by se mě kapitola nouzový antikoncepce tak dlouho nedotkla... Hehe. Furt lepší, než parchant. No jo, další zážitek. Nejlepší bylo, jak sme si z toho dělali prdel, ať roztáhnu nohy a dam před sebe otevřenýho lahváče. Účinný plán, jak vylákat spermie ven. To bylo hodně drahý šoustání. Příště si dávat větší bacha.

Od přehopnutí poloviny devatenáctýho roku svýho života sem čekala, kdy už ta hysterie okolo dvacetin dorazí i ke mě. Nedorazila. Ani tejden před nima, ani po nich. Je mi u prdele, kolik mi je, sem univerzální člověk, hodně se mnou dělá oblečení a účest. Můžu vypadat mladší, nebo starší podle toho jak zrovna chci, protože v základu pořád vypadam víc jako holčička, než jako dospělá, aneb "Občanka by byla?" To se mi stává jenom v podnicích, kam nechodim tak často. Nebo párkrát při koupi cigár. Nebo vedle kamarádky, která je o dva roky mladší, vypadam já jako ta mladší. Působim víc holčičkovsky, než ona a než většina dalších lidí. Řiká to třeba i moje matka, ta mě často porovnává s někym jinym. Zajímavý ale je, že třeba tak do čtrnácti sem vypadala starší. Dejme tomu na sedmnáct. Jak už sem řekla, je to vlastně asi výhoda vypadat mladší, nevim. Zatim to mam v píči, ale věřim tomu, že kdybych chtěla, tak se někam na dětský vstupný do čtřnácti let s klidem vecpu...

Pár dnů před mýma narozeninama sme si s Dionýsem usmyslili, že je pujdeme oslavit spolu a že taky oslavíme půlročí toho, kdy je náš vztah tak trochu rozumně kompaktní. Půlrok nemrdam s nikym jinym OMG, no nic. To inicioval hlavně on, že pujdem na oběd a pak do vinárny. Když se zrovna neděla žádná akce, tak sme teda šli do pizzerie. Eště předtim, než nám pizzu přinesli, mě Dionýsos docela dost překvapil dárkama. Dostala jsem od něj bílý hrníček, ať prej mam vlastní, když si ráno dělá čaj. Do toho mi dal poukaz na knížky a potom...dva litry. V obálce. Na co? Prej ať se necham očkovat proti rakovině děložního čípku. To mě překvapilo, jednak, že na to pořád eště myslí a jednak, že je schopnej mi to (z části) financovat. Beru to jako dost hezký gesto, protože nejsem žádná ezokráva brojící proti očkování a chemtrails. Už jenom protože mě by asi nic takovýho (podobnýho rázu- myslim něco na ochranu zdraví) nenapadlo dát. Taky...tyjo, dva litry neni uplně málo peněz! Dali sme si každej jednu pizzu, Dionýsos jí samozřejmě hned vdechnul, já to do sebe cpala asi půl hodinu, zatim on stihnul asi tři piva, zelenou třináctku, kterou měli v nabídce. Během toho se snažil mě vyfotit, ať prej mám hezkou fotku. Podařilo se mu to, ale tvářím se tam, jako když mi přijde něco strašně komický, jenom se nemůžu začít smát. Nevim, snaha o hezké fotky je úsměvná. Samozřejmě...ihned po nahrání na facebook jsem to schytala- jím totiž pizzu příborem. Ano. Protože jím příborem také burgery, burrita i kebaby. Baví mě totiž, jak to tím pádem musím jíst pomalu a jak se v tom nípu. Ale je pravda, že ty džouky na moje jezení pizzy příborem byly skvělý, hlavně potom, co kamarád do komentářů přidal video, jak jím burger příborem. Nechci být zaprasená, toť vše. Říkala sem si, že to dokážu, že sním poprvé v životě celou pizzu, ale...opět sem to nedokázala. Zbývaly mi tři kousky a ten největší jsem dala Dionýsovi. Připadala sem si skutečně přecpaná, blbý bylo, že mě na chvíli začali bolet zase vaječníky, ale když sme se zvedli a prošli se, tak to přestalo. Náš další cíl byl vinárna, taková dražší a lepší vinárna. Bylo to tam pěkný, drahý, ale ty vína byly kvalitní. Člověk si tam víno točí sám a pak na cedulku sám píše, co vypil. Už jenom tohle je znak toho, že je to podnik pro někoho, kdo nemá potřebu si odpočítat o deci vína míň. Jinými slovy...docela odvaha si otevřít takovej podnik v Praze, lol. Ne, fakt bylo vidět, že tam chodí lidi, který tuhle potřebu nemaj. Bylo to tam super, byla to sice taková ta klasická párečková činnost, klasický párečkový tlachání, ale tak...proč ne. Jenom mě opět děsí, kolik za mě Dionýsos utratil peněz. Zacáloval jednak tu večeři a jednak i tu vinárnu. Plus sme si eště koupili lahev vína na někdy přímo tam, stála asi tři kila. Pak už se nám chtělo za nějakýma kamarádama, tak sme se jenom stavili u Dionýsa, abych si tam odložila tu lahev a batoh. Pak sme jeli do centra, kde byla kamarádka a kamarád. Ve skutečnosti tam ale bylo mnohem víc kamarádů, až sme se málem nevešli ke stolu. Ta kamarádka byla tatáž, které psal zmatený Dionýsos při mém bad tripu. Byla taky hodně zvědavá na moje vlastní zážitky, tak sem to tak nějak všem u stolu vyprávěla a byla sranda a tak dále. To byla sranda, vždycky mě baví vyprávět tyhle zážitky a pak se tomu společně zasmát. Jenom škoda, že teď se jednalo o původně ne příliš příjemnej zážitek. Seděli sme tam dost dlouho, byla to sranda, bylo tam spousta lidí, ale začali postupně odcházet. Pozdějc sme tam zůstali jenom tři, s Dionýsem a s jeho spolubydlícim. Přesunuli sme se do slavného skoro non-stopu nedaleko s tim, že si dáme tak jedno a pujdeme. Vedli sme ale zábavnou diskuzi, Dionýsos nebyl překvapivě vozralej (ačkoliv už bylo asi půl jedný) a já nebyla unavená. Pak se tam objevila nějaká Dionýsova známá a přisedla k nám. Zůstali sme tam do tří, teda, kamarád odešel, ale my s Dionýsem tam zůstali do tří. To už byla diskuze až příliš opilá. Druhej den nám odpadly první přednášky (velikonoce). Chystali sme se na další přednášku, jenže se nám to tak nějak nepodařilo. Byly sme nahý na gauči a začali sme šukat a šukali příliš dlouho. Už bylo pozdě na to vyrazit, museli sme se umejt od mrdky, předpokládam. Takže sme na přednášku nešli. Místo toho sme se šli projít s tim, že pujdeme na oběd. Prošli sme si pěknou část jedničky, dokonce sme jeli přes most a tam hledali, kam teda pujdem na jídlo. Jenže sme byli nerozhodný, přemejšleli smenad nějakou čínou, ale nešli sme tam. Jenom sme se pobavili jídlem s názvem zelenina na buddhistický způsob. Předpokládam, že to je i s bonusem obeznámení se se zbytečností zdejší existence a tahle zelenina ve skutečnosti nemá žádnej vliv na naší samsáru. Šli sme rovnou za známýma na pivo, že se najíme až tam. Zůstala sem tam jenom chvíli, musela sem se scházet s matkou kvůli tomu, abych si vybrala šperk k narozeninám. Pak sme musely domu, protože moje potkanice se v tento den dožila druhých narozenin. Musim jí dát jogurt s malinou a pustit jí do chodby, ať běhá. Tu smraďošku jogurt na piškotu přestal zajímat v momentě, kdy přišla na to, že jí při jídle točim. Je to hajzl. Ale je roztomilá.
Ale byl to super den, oba. I ta oslavička narozenin a půlroku spolu i flákání se po městě a sraní na školu druhej den. Bylo hezky slunečno.

Poprvý v životě mam nepřirozeně barevný vlasy, krvavě červenou, kterou sem nějakou dobu měla, nepočítam. Není to barva, se kterou se člověk narodí, ale není to nic duhovýho, ani pastelovýho. Navíc to nebyla korálově červená, ale červená připomínající barvu sluncem osvětlenýho granátu, nebo rubínu. Matka chtěla vyzkoušet na svoje blonďatý vlasy modrou (světle modrou) vymejvací barvu s podmínkou, že to jako první vyzkoušim já. Proč ne, barva zdarma. Obarvila mi tou barvou moje světlý části vlasů, ty uplně blonďatý. Bylo to docela zdlouhavý, ale ve výsledku to vypadá opravdu dobře. Je to hezký, na zbytku mých tmavě hnědých a od určitý délky světle hnědých/zrzavých a červených vlasů to je hezkej kontrast. Vypadám jako nějaká postavička z dementního anime seriálu, by si někdo mohl myslet. Ale já dávám přednost najádě, protože mytologie není dementní anime sračka

Měla sem naplánovanou oslavu na celej den, přes odpoledne oběd s rodinou, večer rezervačka. Na párty. V místě, kde je to fajn a kde se sejde dost lidí. Matka mě dlouho lámala, ať pozvu Dionýse. Pozvala sem. Dionýsos měl na ten den naplánovanou práci. Matka mě lámala dál, nevim, asi má nějakou potřebu socializace, ale mě to bylo v celku fuk, maximálně by mohl potencionálně vzniknout trapas, kterym bychom se posléze bavili eště nějakej ten pátek. Ale to se nestalo, Dionýsos měl nějaký docela důležitý rodinný záležitosti, takže ne, trapásek s matkou, či jejím přítelem, či prarodičema, nebude. Měli sme rezervaci v mexický restauraci, napadlo nás to společně s matkou. Přijela sem dopoledne domu a upravila se (po noci s Dionýsem obvykle nevypadam reprezentativně). Udělala sem si vtipnej účes, dva rozdrbaný drdůlky, ve kterých opravdu na dvacet nevypadam. Eště s těma modrýma melírama. Vypadalo to ale opravdu hezky a zajímavě. Mámin přítel mi dal encyklopedii dějin umění z antiku. Desetidílnou. Nevim, kam to dam, hehe. Ale to mi udělalo fakt radost. Děda mi dal zájezd do Barcelony, ať si vyberu termín a můžu jet. Roztomilej dárek byla malá petrolejová lampička, taky od prarodičů. Taková maličkatá, ňuňu. Taky sem dostala dvě kytky, sice hezký, vkusný, nepřeplácaný, ale stejně je mi jasný, že ty prachy za ně určitě byly nelidský. Matka se rozhodla, že mi popřeje až v tý restauraci. Dala mi vstup na Metronome a na Philla Rudda, kterej bude v Lucerně. A peníze. Nejen tak peníze, ale symbolicky peníze. Celej tejden sem si totiž vybírala šperk. Matka řekla, že by bylo fajn, kdybych si vybrala český granáty. Prošly sme všechny tři obchody v Praze (který jediný sou opravdu držitelé certifikátu na český granáty) a bylo to dlouhé vybírání. Šperk si vybíram dlouho, protože sem náročná a nechci nosit něco hnusnýho a něco obyčejnýho. Nelíbí se mi moderní šperkařství (takový ty patvary) a granát zasazenej do stříbra mi přijde ošklivej, protože kámen jako je granát ve stříbru zanikne. Vybírala sem si teda ve zlatě. Vybrala sem si prsten a náhrdelník, oba byly stejný, k sobě. Jenže teda náhrdelník stál jedenáct litrů, prstýnek asi sedm. Matka řikala, že mi náhrdelník zaplatí otec. To bylo už v prvnim obchodě, v tom nejmenšim. Šli sme ale pro jistotu přece jenom do dalšího obchodu, do toho největšího (kdyby tam měli něco jinýho). Tam měli nějakou speciální kolekci, byla sice ve stříbře, ale ty granáty byly z nějaký sbírky z 19. století a vůbec mi nevadilo, že to bylo ve stříbře, granáty byly větší, než ty, co se dělaj dneska a uplně jinak barevný. Zářily stejně, jako to stříbro, takže v něm nezanikly. Takový granáty člověk už nikdy nesežene a jejich hodnota bude stoupat. Matce se ten samotnej šperk nelíbil (byly to granáty kolem dokola bez viditelnýho řetízku, náramek a náhrdelník), já byla nadšená, strašně se mi to líbilo. Stálo to teda…ten náhrdelník asi patnáct litrů, náramek asi sedm (byly k tomu i náušnice, jejichž cena byla oproti zbytku směšná- asi dva litry). To by musel zaplatit otec, fakt se mi to strašně líbilo. Pro jistotu (teda, hlavně na podnět matky) sme se šli podívat i do třetího obchodu, taky malýho. A tam sem uviděla šperk, kterej byl černej. Rutheniovaný stříbro. Náhrdelník, jako ze starýho filmu. Ne holý přívěšek na řetízku, ale oválný přívešek (v jeho středu teda bohužel není velkej českej granát, ale almandin) s menšími granátky upevněnými na řetízku okolo něj. A prstýnek ve stejnym tvaru jako přívěšek. Krásnej šperk, v tom černym prostředí ty granáty vypadaj najednou uplně jinek, nejsou udupaný stříbrem, ani zalehlý zlatem. Měla sem tak trochu jasno, už sem o zlatej šperk neměla takovej zájem, protože zlatej šperk, jakej sem si vybrala já, vypadal opravdu strašně draze a nedovedu si představit, že bych si ho vzala k jiným, než dlouhým večerním šatům (který nemam). Tenhle šperk vypadal sice stejně honosně, jako ten zlatej, ale vzhledem k tomu, že zlatej není, tak člověk není tolik limitovanej tim, že má na sobě výraznej šperk, kterej je eště ke všemu zlatej. Takže i když je výraznej, bude se dát nosit i k šatům, který nejsou dlouhý a večerní a vůbec…já už si poradim, k jakým šatům to nosit, aby se to hodilo! Hurá a ani není tak drahej, jako zlato! Nekoupili sme ho hned, proto mi matka dala symbolicky ty peníze. Objednali sme si jídlo. Muj půst timto dnem skončil a potvrzuju- čtyřicet dnů bez masa nikoho nezabije. Ten den sem ochutnala nejpálivější věc, co sem asi za celej život měla. Byla z různých druhů pálivých papriček a bylo to asi nejostřejší jídlo, který v restauraci měli. Po nějaký pátý lžičce sem už měla pocit, že si dávam do pusy nůž, ale z nějakýho zvrácenýho důvodu mi to fakt chutnalo. Bohužel ta polívka byla jenom voda, sem tam plaval nějakej brambor, ale krom toho, že byla pálivá, tak nic moc. Mohli tam dát třeba nějakou zeleninu, nebo něco… Polívku sem nesnědla celou, dala sem si půlku, půlku chtěl ochutnat mámin přítel. Taky plakal, hehe. Společně s tim prarodiče objednali jako předkrm japapenos plněný sýrem. Ne, ty papričky nepálili. Opravdu ani trochu. Pak sme ochutnali z každýho něco, objednali sme takovej ten velkej talíř, kde jsou všechny klasický jídla z restaurace, ale ve zmenšený verzi. Bylo to fakt dobrý, ale přejedla sem se, cejtila sem se dost těžká a pak se do mě eště pokusili nacpat dort. Matka ho koupila v nějaký speciální francouzský cukrárně. Musel bejt šíleně drahej, nechápu, proč to dělá. Asi abych ho jedla, protože já klasický dorty nejim. Tenhle byl celej z kvalitní čokoládový pěny s minimem těsta, který vůbec nechutnalo jako těsto. Byl to menší dort, protože kdyby byl větší, tak ho asi nikdo nikdy nesní. Byl šíleně sladkej. Takže fakt kvalitní dort, jenom mi utrácení za dort přijde stejně zbytečný, jako za kytky. Svůj minikousek sem neměla šanci dojíst. Fakt sem se tenkrát hodně najedla. To asi mělo souvislost i s dalšíma událostma a to s oslavou.
Všichni přišli pozdě. Bylo to vtipný, měla sem rezervačku na osmou a byla sem tam pro jistotu dřív (aby to nebylo jako minulej rok, kdy sem přišla pozdě na vlastní oslavu). A nikdo nepřicházel, pohoda, eště není čas. Ale ani půl hodiny po ofiko termínu nikdo nepřicházel. Bylo to zábavný, seděla sem sama v místnosti vyzdobený balónkama a různýma narozeninovýma pentličkama. Taková párty, když člověk nemá kamarády, hehe. Dionýsos dorazil tak nějak v těch půl devátý s tim, že první várka idiotů sedí vepředu. Omg, dmnti fgt. Začalo to bejt příjemný posezení, dostala sem coca colu, která se nedala otevřít s vtipnym nápisem. Moje matka udělala fakt zvláštní věc a to, že v tom podniku rezervovala dvě šampaňský. Prostě je zaplatila, ať si je vypijeme. Hodná. Řikala mi to, ať na to nezapomenu, jako ať to nezapomeneme vypít. Hodná. První sme odpálili, když už tam bylo tak sedm lidí. Taky sem dostala lahváč Plzně zabalenej do uplně šílenýho triřka s kytičkama. Na festival dobrej hadr, hehe. Nebo pro potkana, ať si ho rozkouše. Měla sem radost, že dorazili lidi, který sem dlouho neviděla a který mi chyběli. Překvapilo mě, když se tam objevil bejvalej šoustakamarád. Nezvala sem ho, ale on sem do toho podniku chodí často. Přišel krátce po jedný kamarádce, bylo asi trochu divný, že sem tý kamarádce jenom řekla nadšený ahoj, ale jakmile sem viděla jeho, zvedla sem se a šla ho obejmout. Sakra. Přišlo mi divný, že jeden kamarád se tam hned ze začátku nafrkal. Teda, ne, to mi nevadlilo, přišlo mi blbý, že přišel, tvářil se jako kakabus, ani mi nepopřál a hned se šel nafrkat. Kdyby mi nepopřál, šel se nafrkat a třeba mi potom nabídnul, tak neřeknu. Ale takhle mi to přišlo divný, možná mě to i trochu mrzelo (ne, že se nafrkal, ale že mi ani nepopřál a hned se nafrkal). Bejvalej spolužák se svou holkou mi dal Alpu zabalenou v upravený Chvilce pro tebe. Jo, ten časopis pro nudící se maminy, kteý už nebaví sledovat televizi a číst kvalitní literaturu neumí. Dlouho sme se nad nim s bejvalou spolužačkou bavili, předevšim i protože ho ti kamarádi trochu "upravili". Četly sme si horoskopy a články, jejichž žurnalistická hodnota se vyrovná žurnalistikcé hodnotě růžového toaleťáku potisklého kytičkama. Radost sem měla, když přišel bejvalej spolužák, kterýho sem dlouho neviděla. Pak eště postupně pár lidí, J****** byl velice pobaven mym bad tripem. Kamarádka se opilá vyspala s Modrym (kterej nakonec nedorazil, protože byl se svojí holkou kurvou, lol). Docela vtipný, doufam, že tu kurvu, která ho podvedla asi se sedmi klukama, nechá bejt. Vtipný historky. Nakonec se objevili i lidi, který sem fakt nečekala, ale proč ne. Sou vtipný. Dali mi dokonce i dárek, knížku. Básní. Wow. Vypili sme s nima tu Alpu a druhý šampáňo, stejně jako tu neotevíratelnou coca colu. Ano, tohle bylo poprvý v mym životě, kdy sem se napila Alpy. Čistý jenom opravdu málo, pak sme to lili do coly, potom i do šampaňskýho. Myslim, že nikdy více. Zelená mi nevadí, ale ta chuť tý Alpy...to je fakt moc. Nechutná mi to. Dávala sem si velkej pozor, aby se to nedostalo do ruky Dionýsovi, jinak by bylo velký špatný.
Už před půlnocí na něm bylo vidět, že začíná mít dost, i když se mi pokaždý, když sem se ho zeptala, snažil vymluvit opak. Že je prej v pohodě. Asi ho sundalo trochu brko. Já byla naopak uplně fresh. I po tý Alpě. Proto sem tvrdila, že se na mě pravděpodobně podepsal výživnej oběd a já nebyla mimo. Lidi začali odcházet už před půlnocí, někteří. Zbytek velký části odešel před jednou a šli eště do jinýho podniku, kam se mi ale nechtělo. Zůstali sme tam v docela malym počtu, asi v pěti. Dala sem si poslední pivo, Dionýsos už si ani pivo nedal. Vyráželi sme okolo druhý. Domu. Nebyla sem ani tak opilá, jako trochu ospalá, ale kdyby na to přišlo, vydržela bych klidně kalit do poledne. Jenže Dionýsos by to asi nedal, navíc sem se celej víkend flákala a musela sem zejtra dělat věci do školy.


Ale celkově to byla hezká oslava. Mam ráda, když se sejdou lidi, i když mě teda mrzelo, že nepřišli uplně všichni, Modrym počínaje a Iblísem konče. Oproti minulýmu roku to dopadlo fakt dobře, protože sem neudělala žádnou píčovinu, jako že bych se třeba vožrala uplně do sraček a začala chodit s Oi hehehehe.
Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. dubna 2017 v 20:10 | Reagovat

nást-cet-sát!

2 stuprum stuprum | Web | 23. dubna 2017 v 16:32 | Reagovat

Ježíšmarjá, ty už máš za sebou 20 let a ještě jsi neumřela, neuvěřitelné! Dál jez vitamíny Bé a kuř z bonga. :)

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. dubna 2017 v 22:49 | Reagovat

[1]: To je super používat, když je člověk ve stadiu -sát.

[2]: Pravděpodobně kombinace náhody s osudem, nebo možné jenom tý náhody, kdo ví. Bonga si dávam příležitostně (moc zmašťuje) a vitamíny žeru. Jenom tomu s kyselinkou se zase na nějakou dobu vyhnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama