Jung je na mě krátkej

10. dubna 2017 v 16:19 | Pražský poděs |  OSUMNÁCT BYLO? Sex, drogy, láska, smrt, kacířství (materiál pro bulvár)
"Zdál se mi sen..."

Tuhle větu prej muj milovanej jen tak z hlavy nevymaže. No, trochu sme si hráli.
Začátek dubna byl super, ale to teď nechci řešit.

Další dny se nedělo nic moc zajímavýho, resp. zajímavějšího, než muj páteční zážitek. Teda, jednou, když sme spolu zas klasicky šukali na gauči, tak mě udělal zatimco byl ve mě. Bylo to asi poprvý takhle intenzivní, seděla sem na něm a cejtila, jak mu ho moje kundička při tom orgasmu pevně svírá, což byl neskutečně úžasnej pocit.
No, ten pátek...byl naplánovanej náš výlet pomocí kouzelné kyselinky. Potkali sme se odpoledne a hned sme se na sebe trochu nasrali, resp. Dionýsos se trochu nasral na mě, že sem si dovolila v hospodě dát pivo, když sem ho vyzvedávala, zatimco on už měl skoro dopito, takže na mě bude muset čekat a další by si dávat neměl Aby se neposral. Jeli sme k němu domu s tim, že si tam toho tripa dáme, počkáme, co nám to bude dělat a uvidíme. Dali sme si ho. Začal nám působit přesně podle mýho ctěnýho odhadu, za půl hodinu po podání nás oba čekal nájezd. Seděli sme zrovna chvíli na gauči a z mazlení najednou bylo stahování mých legín. Postavil se mu neobvykle rychle a já na sobě cejtila, že je to tady. Nájezd při šukání? To sem eště nezažila... Seděla sem na gauči, mikinu mi ani nesundal, jenom vyhrnul a on klečel před gaučem, zatimco přirážel. Koukal se na mě strašně maniakálnim pohledem, takhle sem ho eště nezažila. Jeho rozšířený zorničky do velikosti černých tenisáků mluvily za všechno... Šukali sme asi dvacet minut. Fantastický, člověk při tom nájezdu cejtí každou žilku, každej milimetr kůže. Na tripu je sex opravdový spojení. Největší zábava a fascinace zároveň bylo pro mě v tu chvíli pozorovat Dionýsa sjetýho. Neobvyklej pohled, opravdu. Klasickej člověk na tripu, povídá víc, než by měl, zapomíná během vteřiny, protože ho pořád rozptyluje okolí a tak dále. Tak se mi to nakonec podařilo...podařilo se mi přimět Dionýsa, aby si se mnou dal tripa. Z nějakýho důvodu sem se rozbrečela, sama nevim proč. Nebyly to ani tak emoce štěstí, smutku už vůbec ne, ale prostě se stalo. Dionýsos měl strach, že mi něco udělal, ale fakt ne, ani sem nemyslela na žádný křivdy z naší minulosti, prostě sem brečela jen tak. Naštěstí to pochopil, když už sem mu neměla vysvětlit co dál. Rozhodovali sme se, co dělat dál. Napadlo mě zkusit jít na cígo, venku bylo eště světlo. Vyšli sme, měla sem potřebu se Dionýsa několikrát ptát, jestli má opravdu všechno, co by měl mít, tzn. klíče, cíga, zapalovač. Komunikace na tripu je zábavná. Ulítala sem taky, cejtila sem na sobě, že sem mimo, ale pořád to bylo vcelku fajn. Žel bohu zmizeli klíče od dvorku, už pár dnů je na bytě nikdo nevlastní, ztratili se, takže sme museli na rušnou ulici. Což bylo samozřejmě...zajímavý. Lidi nám připadali strašně divný, všechny zvuky divný, hlasitý, na druhou stranu nás to bavilo pozorovat. Dionýsos měl halucinace s velikostí a zdáleností domů, já ne. Já si všímala víc těch lidí. To bylo poprvý, co sem byla na tripu ve městě a takhle za světla, i když už byl večer. V uzavřený jedný místnosti sem přemejšlela tak, že to bude nuda. Zeptala sem se Dionýse, jestli se mu nechce eště ven, že čim pozdějc bude, tim míň se nám bude chtít ven. Trvalo opět dost dlouho, než sme se domluvili, ale jo, pujdem ven. Jen tak, pak uvidíme, co s náma bude dál. Oblíkli sme se a vyrazili bez konkrétního plánu. Šli sme ruku v ruce, pevně sem si ho držela, aby mi neutekl. Šli sme po rušný ulici, která nás oba fascinovala. Zdálo se nám, že přecházíme strašně moc přechodů, překvapivě se nám ani na jednom přechodu nic nestalo. Obkroužili sme spoustu ulic, šli sme po kopci nahoru a všechno nám to připadalo jinaký. "To byla tak krátká vzdálenost? To sme eště pořád tady? To už sme u tramvaje?" Všechno bylo jinaký. Napadlo mě si sednout někam na pivo, rozhodli sme se (zase nám to trvalo dlouho se domluvit) na jednom konkrétnim podniku, ale čim víc sme se tomu podniku přibližovali, tim víc mi něco řikalo, že neni uplně nejlepší nápad si tam sednout v tomhle stavu. Bylo to my versus celej svět. Že začalo chcát sme si všimli až v momentě, kdy chcalo opravdu dost. Zrovna v momentě, kdy mi Dionýsos tvrdil, že se před nim ulice zvedá víc, než by měla (šli sme do kopce). Taky mi říkal, že to je sice zábava, ale že to asi neni typ drogy pro něj. Že to trvá příliš dlouho a že je mi realita moc vzdálená. Bylo mi to trochu líto, že to bere takhle, ale doufala sem, že si večer užije a že ráno bude tvrdit opak. Jela tramvaj, Dionýse napadlo, že se pár stanic svezeme. Nevim, jak moc dobrej to byl nápad, ale v tý tramvaji byl nějakej ještěr, kterej mluvil sám nahlas a byl to mnohem větší ještěr, než sme byli my dva. Asi byl na piku, soudě dle pohybů. Napadlo mě jít pro lahváče a usadit se doma do klidu. Nákup lahváče byl složitá záležitost. Vůbec vlezení do obchodu byla obtížná záležitost. Nalezení piva taky a koupení bylo to nejhorší. Ve frontě sou lidi a u pokladny čeká paní pokladní, se kterou člověk musí komunikovat. Společnýma silama sme to zvládli.
Doma pustil nějaký reggae. Napadlo mě, že bysme si mohli zahulit, viděla sem, jak je hodně mimo. Tak aby se uklidnil a mohli sme dělat něco jako třeba koukat na film a tak. Chvíli sme se smáli a dohadovali se, kdo zapálí bong, kdo má v lepšim stavu jemnou motoriku. Od tý chvíle...nevim.
...
Je tma a ležim v posteli, vim, že už tu ležim dlouho. Začínam přemýšlet, nevim, jestli sem měla do teď zavřený oči, tak je otevíram a vidim to samý, co sem viděla předtim. Cítim, že vedle mě leží Dionýsos, myslim, že se na mě kouká, že má trochu zvednutou hlavu. Místnost je jako ze želé, a plná obrazů, který jí pokrývaj. Mandaly a fraktály. Bojim se zvednout se a kouknout na čas, bojim se, že budu zase tam, kde sem byla doteď. V jiný realitě, v jiný sféře. Těch sfér bylo několik, všechny byly stejný, rozkrájenej časoprostor. V každym kousku toho rozkrájenýho časoprostoru se odehrávalo to samý, ale nic z toho nebylo skutečný. Nic. Všechny ty časoprostory měli jeden děj, kterej vždycky skončí stejně. Jediný, co je skutečný, sem já. Zakletá v časoprostoru. Co když vstanu, kouknu na hodiny a bude to zase tak, jako to bylo předtim. Nic neexistuje, muj život neni skutečnej, honim se za něčim, co neexistuje, ten, kterýho miluju, neexistuje taky. Celej muj život byl jenom v mojí hlavě, nic neni skutečný. Přemejšlim, prožila sem celej život, moje vzpomínky sou skutečný, racio zasahuje. Vstávám a sedím. Dionýsos nespal, protože na mě hned začal mluvit. Ptam se ho, kolikje hodin. Prej něco po čtvrtý. Asi mu nevěřim, jinak bych nevstala a nešla se podívat na svuj vlastní mobil, kterej je na stole. Trochu kontakt s realitou z mých vlastních rukou, ne z rukou někoho jinýho. Mam vokno. Co se kurva dělo?
Dionýsos mě pevně objímá: "Měl sem o tebe strašněj strach." Sem ráda, že je tentokrát skutečnej, povídam mu, že si nic nepamatuju, že se mi asi něco zdálo. Odpovídá mi: "Asi nikdy nezapomenu, jak si s polozavřenýma očima opakovala pořád dokola: Zdál se mi sen..." Postupně si začínam všechno vybavovat a ptam se ho, co se za celou tu dobu dělo. Dionýsos mi těch pár hodin převyprávěl následovně:
Vrátili sme se z tý "procházky" zpátky. Ve dveřích sme potkali spolubydlícího, to si pamatuju, ale nějak sem to vytěsnila. Ten se Dionýsovi smál, protože nemohl uvěřit, že si Dionýsos dal i jinou substanci, než je tráva a alkohol. Pak sme v pokoji poslouchali to reggae a měli v plánu si zahulit- od tý chvíle začalo moje dělení realit. Bylo asi půl desátý. Prej sem běžela na záchod a začala sem blejt. Ok, tyvole. Pak sem se šla umejt, během čehož vylezl z pokoje jinej spolubydlící a bavil se s Dionýsem taky s údivem, že je Dionýsos sjetej (že mu prej vždycky připadal takovej vážnej a tak že je fajn ho vidět trochu mimo). Dionýsos mi hodil špinavý triko do pračky, z nějakýho důvodu tam hodil i moje legíny. Říkal, že sem se myla asi třikrát, protože sem byla uplně, ale uplně mimo, nevěděla sem, jestli sem čistá, musel mě pořád ujišťovat, že čistá sem. Pujčil mi nějaký svoje trenky, který ze mě pořád padali a vytřel po mě ty blitky, který neskončili v záchodu. Údajně sem se dokola omlouvala jak kolovrátek. Šli sme spát, prej sem opakovala, že se z toho musim vyspat. Dionýsos samozřejmě bez jediný zkušenosti s tripama byl přesvědčenej o tom, že mluvim pravdu, tak sme zalehli a...a začalo to. Prej sem mu tam několik hodin ležela na klíně a vypadala sem jako ta holka z Exorcisty. Občas sem zavřela oči a občas je zase otevřela, občas je měla napůl zavřený a napůl otevřený. A dělala sem průběžně následující věci: řikala naprostý nonsensy o mimozemšťanech, onu větu (asi pokaždý, když sem se trochu probrala z nějakýho stavu), že se mi zdál sen a taky sem kecela něco o menstruaci. Dokonce sem i začala v jednu chvíli hystericky a hlasitě křičet, jako v nějaký agónii, svíjela sem se jak v nějaký křeči a Dionýsos mi musel držet ruce, abych si nepokousala prsty. Do toho mě prej neustále uklidňoval, hladil mě, opakoval mi, kolik je hodin, kde sme a že je tu se mnou a že se nemam čeho bát. Já se taky prej několikrát za třeba pět minut posadila a napila se. Muselo to být děsivý. Já: "Chci se napít" (sedám si a piju). On: "Tak se napij." Za chvíli zase, ale to už mi prej opakoval: "Vždyť už ses napila." Během těhlech mých záchvatů ho napadla dobrá věc, obecně, fakt si jeho přístupu cenim, i když sem si zpětně uvědomovoala, že mě vlastně vyschízoval on, ale za to nemohl. Prostě se v krizový situaci zachoval naprosto racionálně, což je obdivuhodný, eště vzhledem k tomu, že byl sám sjetej. Napsal naší kamarádce, která byla několikrát můj spolutripující. Řikala mu, ať mě drží za ruku a ať mě uklidňuje, ať se nebojim. Neni žádná jiná možnost, neexistuje něco, co neutralizuje účinky toho tripu, tohle je jediný, co může dělat. To měl taky štěstí, že milá zlatá zrovna nebyla někde namol vožralá, ale že byla schopná mu odpovídat. Myslim, že udělal fakt záslužnou věc, protože to na jednu stranu muselo uklidnit i jeho samotnýho, což rozhodně taky potřeboval. Takhle běžel čas dál, dokud nezhasnul a dokud si vedle mě nelehnul. Jediný, na co sem mu prej odpovídala, bylo takový pískání, kterym na něj občas pískam, když si z něj chci dělat prdel (jakože hahaha je zvířátko a tak dále). To musel bejt opravdu bizardní výjev, fascinuje mě, že někam nenastavil mobil, aby to natáčel, i když chápu, že člověk většinou takovýhle zážitky nechce vidět podruhý. Jenom ale ta představa...nejdřív totální vymýtání ďábla a pak ty samý dva aktéři, jak leží vedle sebe v těsnym obejmutí a občas na sebe písknou jak myši. Ukázal mi taky fotku, kterou tý kamarádce posílal. Ležim tam, sem vyfocená z boku a zíram tupě před sebe, snad ani ne do stropu, prostě tupě před sebe. Vypadam tam jako mrtvá. Hrozný. Fakt šílená fotka. Po dalších pár hodinách, třeba po dvou, dvou a půl, sem se konečně z toho stavu probrala. Takhle mi to vylíčil. Hned potom začal brečet a objímat mě s tim, že takovej strach eště nezažil a že je moc šťastnej, že mě má zpátky. Bylo mi ho neskutečně líto, málem sem taky začala brečet. Řekla sem mu, že z mýho pohledu je ta situace dost jasná- můžu si za to sama. Neodhadla sem situaci. Neměli sme si dávat tripa jen ve dvou (jakože my dva a věci, kterýma sme si prošli) a v uzavřený místnosti (která se ze save space může hned proměnit na vězení). Tohle je jasně moje vina, měla sem nad tim víc přemejšlet. V takový situaci se riziko toho, že mě chytne bad trip, vyšší, než při jiných situacích. Bohužel. To sem nemohla vědět, jen odhadovat. Ale nejvíc mě mrzí, že tim se mnou musel projít i Dionýsos. První zkušenost s LSD by měla být hezká, ne hnusná. Hnusnou zkušenost s nim sem mu způsobila až já tim bad tripem, sám řikal, že skvělá byla první hodina, nebo hodina a půl od začátku (tj. mrdání a začátek procházky). Ale tohle si nezasloužil. Já to ovšem celý viděla zase uplně jinak a to následovně:
Pamatuju si setkání se s tim spolubydlícim na chodbě a pamatuju si, jak mu přišlo zábavný, že je Dionýsos sjetej. Pamatuju si, jak sme u počítače a posloucháme to reggae. Moment, kdy sem začala zvracet, si už asi nepamatuju tak jasně a jenom v jedný, v týhle konkrétní, realitě. Místo toho, aby mě to uzemnilo, tak mě to asi vystřelilo eště někam dál. V tomhle stavu, kdy už sem neměla nohy uplně na zemi, sem se taky byla osprchovat, jo. Dionýsos mi několikrát klepal na dveře, jestli sem tam v pohodě a jestli sem se neutopila. Pamatuju si, jak mi padaly jeho velký trenky, který mi posléze pujčil. Pamatuju si, že sem slyšela, jak se na chodbě baví s tim dalšim spolubydlícim. Když sme si šli lehnout (okolnosti si moc nevybavuju, ani to, jak sem prej neustále pila), tak mi časoprostor ulítnul uplně. Začal divnej příběh, kterej pro mě dlouho nebral konce.
V pokoji bylo eště světlo, stejně se mi bad trip rozjel naplno. V mý hlavě se odehrával příběh, jehož sem byla hlavnim aktérem a celej muj život tam byl taky. Strašně blbě se mi to popisuje pomocí slov, musim to někdy hodit na plátno, to bude přesnější. Vnímala sem Dionýsa, kterej byl nade mnou, měla sem hlavu na jeho klíně a on mi povídal různý věci, jako kolik je hodin a kde sme a že se nemam bát, že je tady se mnou. Zároveň ale to bylo tak, že mi měl celou dobu, co se známe, opakovat jednu věc a to, jestli si pamatuju na…kurva, zapomněla sem tu formulaci. Doprdele, důležitý každopádně bylo, že mi to měl údajně několikrát za tu dobu, co se známe, zopakovat. Ve skutečnosti, v mých vzpomínkách, jak si je vybavuju v normálnim stavu, samozřejmě nic takovýho není, ale v tu chvíli sem si přesně vybavovala, kdy a kde mi to měl opakovat, bylo to jako umělý vzpomínky. V těch umělých vzpomínkách sem mu taky vždycky měla odpovědět, že si to něco nepamatuju, až na jeden okamžik, kdy sem si to něco měla vybavit, což měl být klíčovej moment k tomu, aby se časoprostor rozdělil eště jednou. Měla sem vzpomínat na to, že má realita určitý prvky, který na sebe navazujou, ale protože čas běží určitou rychlostí, tak společně smysl nedávali. Až do tohohle okamžiku. Až do okamžiku, než uběhla určitá doba. Právě do teď. Všechno začalo souviset se všim, všechno se začalo rozkládat na tisíce fraktálů a všechno se zacyklilo. Najednou mi moje vědomí namluvilo, že muj život, prostě uplně všechno, co se děje, je jenom zacyklená iluze. To něco, na co sem měla vzpomínat, bylo tvzení o alternativních realitách, na tu přesnou formulaci, kterou mi měl Dionýsos řikat, si fakt nevzpomenu. Poselství přestalo být alternativní realitou až v tomhle momentě. Bylo to celý, konečný a oznamovalo, že se stala chyba. Až na to, že onu kouzelnou kyselinku měl podat Dionýsos mě a ne já jemu, že on byl iniciátor a ona kyselinka není jen tak obyčejnou kyselinkou, ale něčím mnohem silnějším, v důsledku čeho se celej svět rozloží na to, čím původně byl- na nicotu složenou z tisíců fraktálů, kde všechno souvisí se všim, ale zároveň není nic reálný. Kruh se uzavřel a zbejvam tu jenom já a on, kdy se mi on bude donekonečna omlouvat za to, že mi dal něco tak silnýho a já nebudu moci nijak reagovat. Celej muj život byl iluze, muj život neexistuje, nic v něm neexistuje, ani Dionýsos. On je jenom konečným bodem. Sedí a já ležim, mam hlavu na jeho klíně. To se skutečně dělo, tim mi nechtě Dionýsos přikrmoval mojí schízu, protože mi skutečně řikal, ať tady v přítomnosti zůstanu s nim. Já mu opakuju, že se mi zdál sen, to je ta démonická věta. Muj život se rozložil, je to součást nějakýho vyššího plánu. Viděla sem, jak se mi hroutí vzpomínky v tisíc fraktálů, které vedou do tohohle okamžiku, kterej se taky rozpadá. Je to příběh o dvou milencích z alternativní reality. Příběh lásky. Dvě vyšší bytosti, šťastné a spokojené, fungující ve svém "vyšším světě", který je ale stejně tak přízemní, jako cokoliv jiného, co bychom nazvali světem nižším. Nevypadají jako "vyšší" bytosti, jejich podoba se nevymyká lidské představivosti. Leží vedle sebe po požití záhadný látky, kterou ale požila jen dívka (personifikovaná mou vlastní osobou). Dívka padá do transu. Dívala sem se na tuhle scénu svýma očima. V hlavě mi běželo pár momentů ze života, týkali se mýho studia, mojí matky a rodiny a hlavně Dionýsa, kterej mě pořád držel za ruce. Dionýsos mi pořád řikal, ať tady s nim zůstanu. A v mý hlavě se zatím odehrávalo něco fakt šílenýho. Tahle dvojice je v místnosti, která je taky vlastně iluzí. Do mýho vědomí se začal cpát fakt, kdy je vlastně jen ta místnost skutečná a já sem taky skutečná. Jenže místnost nevypadá tak, jako jí vidim, ale je to černá místnost bez ničeho, ze který není úniku. Dionýsos je moje představa, je to dávná vzpomínka na to, kdy ještě všechno bylo skutečný a chlapec dívce pořád opakoval, ať mu neodchází, ať zůstane s nim a byl zoufalej, protože dívka koukala do prázdna. Viděla sem nad sebou světlo, lustr a koukala do něj. Koukala sem do světla, to světlo mě vtahovalo. Chtěla sem zmizet, zavřít oči a usnout, ale věděla sem, že to k ničemu nebude. Setkala sem se s něčim vyššim. Bylo to něco mezi bohem a ufonama, jakýsi božský entity z vesmíru, se kterýma sem se konečně mohla setkat díky tý látce, která mi byla podaná. Všechno mi najednou dávalo smysl. Odcházela sem z týhle reality, ony božský mimozemský entity si mě brali k sobě. Ale pokaždý, když už sem se měla vyvlíknout z týhle mučivý a stále opakující se reality, tak k tomu nedošlo. V jednu chvíli se ten proces pokaždý přetrhnul a já spadla zpátky. Pokaždý sem ale spadla zpátky do vězení, do neexistující reality. Nejhorší bylo to, že se to opět sešlo naprosto dokonale- cejtila sem, že vstupuju do toho světla a pokaždý, když už sem tam skoro byla, tak sem zase spadla zpátky a jak se to takhle opakovalo, tak sem taky měla pocit, že čim víc se do něj blížim, tim víc se začínam rozkládat. Nejenom jako fraktál, ale taky na díly, jako robot pomalu. Jako kdyby to "něco" nade mnou mělo moc mě rozkládat na částečky. Tomu strašně přispěly zvuky, který se podobaly zvukům v nějakym mimozemskym plavidle. Pozdější vysvětlení bylo naprosto logický: ty zvyku byly Dionýsův telefon, když psal tý naší kamarádce o pomoc, jak se ke mě má chovat. Hrozná schíza. Byla sem zavřená v místnosti z fraktálů a iluzí, nejhorší na tom bylo, že jediná věc, o kterou sem se tam mohla opřít, byla taky iluze, ačkoliv se mnou komunikovala. Byla sem v černý místnosti a všechen muj výstup byl iluze způsobená látkou, která mi byla podána mym milovanym, sám to ale netušil. Je to vedlejší účinek. "Víš, jak sme se bavili o těch alternativních realitách? My sme alternativní realita!" Dívka to viděla, chlapec ne. Dívka věděla, že je všechno jenom iluze, chlapec by nechápal, že je i on sám iluze a tak dívka věděla, že nemá cenu mu to vysvětlovat. Byla to pravda, všechno to navazovalo a dávalo smysl. Vytvořil mě někdo jinej a to, že nechci aby to tak bylo, je mi hovno platný. Musim se zapojit do svýho osudu, nic jinýho nezbejvá. Já ho neurčuju, všechno byla iluze, veškerý moje snažení přijde v niveč. Moje škola, moje krásný tělo, moje fajn vztahy. Nic. Existuju v místnosti bez dveří, kde sem sama jenom s představou někoho, koho miluju. Blíží se konec, nevim jestli smrt, ale konec určitě. Nejhorší na tom bylo vědomí, že ten konec nepřijde jen tak. sem sama, bez ničeho, s představou někoho milýho. Byl to opět příběh chlapce a díkvy, kdy se dívka chlapci na jeho klíně už nikdy neprobrala a nevrátila z výletu, kam jí poslala určitá látka. Díky týhle látce zůstala část jejího vědomí u chlapce a část vědomí otevřená všem těm novým věcem. Bohužel, to pořád znamená, že je dívka vězněm mezi dvěma realitama. Představa chlapce jí může jenom chlácholit, aby nebyla smutná. Dívka chlapci říká, že se jí zdál sen. Chlapec dívce odpovídá, co se jí zdálo, ať mu o tom vypráví. Takhle to zůstane už napořád. Představa toho, že mě někdo poslouchá, že mu mam vyprávět, co vidim, protože sem napůl v tý druhá realitě, která je krásná, barevná a plná krásných fraktálů. Žel bohu ji nikdy jakožto vězeň dvou realit nepoznam celou. Je to pravda, sem uvězněná, nic neni skutečný, můžu jenom donekonečně řikat, co vidim, což neni skutečný někomu, kdo taky neni skutečnej. Začínam křičet, ječet. V tu chvíli se mě Dionýsos snaží uklidnit eště víc: "*moje jméno* Nekřič, prosimtě nekřič!" Dokonalý propojení mojí schízy a reality, děje se to, takže je moje představa pravdivá, nechce, abych křičela, protože křičim ve skutečnosti, nepředstavuju si to jen tak, opravdu křičim. Kdybych si to představovala, nezačala bych křičet doopravdy, takže žádná moje předchozí realita nebyla, existuje jenom jedna. Když sem začala křičet, začala sem si strkat do pusy prsty s tim, že je stejně jedno, jestli si je ukoušu, protože na ničem nezáleží. Dionýsos mi ale samozřejmě ty prsty držel a pusu zavíral. Dokonce sem to cejtila, cejtila sem, jak moje prsty nejsou uplný, jak sem si z nich odkousala maso. Cejtila sem to hlavně na levý ruce a fakt mě to v tu chvíli bolelo. Pak sem viděla, že to tak má taky bejt. Mam se tu pravděpodobně sežrat celá sama, zatimco muj "přelud" mýho milovanýho mi to bude neustále vymlouvat a neustále mi bude opakovat, ať toho necham a ať nekřičim. Byla to jako scéna v nějakym hororu, uzavřená holka v místnosti, kterou pronásledujou její vlastní představy a ona tam takhle zůstane napořád. Měla sem pocit, že pokaždý, když sem se ho dotkla, tak jim moje ruka projela, jako vzduchem. V tu chvíli mi došlo, že si za to můžu sama, že je Dionýsos tou mojí hlavní "představou" v ten moment a přála sem si se ho zbavit, pokaždý, když sem se ale snažila o to se ho zbavit, mě začalo strašně bolet břicho, jako kdyby mě o něj někdo bodal, z čehož sem usoudila, že na to přece nemůžu myslet, protože on ví, co si myslim a já se ho zbavit nemůžu. Měla sem představu, jak se mi rozpadá ve fraktály a jak je jeho obličej všude ve tmě, musela sem mít v tu chvíli zavřený oči. Vizuálně představoval něco, co na mě ukazovalo, jakože: "Ano, jsi to ty, ty si za to můžeš, za všechno, i za mě a za to, co se děje." Zmizel, rozplynul se a já měla chuť se opět probrat. Probrala sem se, otevřela sem oči, v pokoji bylo světlo, Dionýsos ležel vedle mě a asi sem mu musela řikat, že už nikam nepujdu a že tu s nim zůstanu, protože mi on opakoval, ať už nikam nechodim a ať tu s nim zůstanu. Tohle se muselo několikrát opakovat, protože si jeho ležící obličej, kterej mi tohle povídá, vybavuju několikrát. Začala sem se vzdávat, schoulila sem se k němu, ačkoliv sem tušila, že to je jenom iluze a asi moje konečná a věčná iluze, podvolila sem se svojí iluzi s tim, že se mi udělá líp. Došlo postupně k tomu, že sem přemejšlela nad stašnýma píčovinama (různě smotanýma situacema v mym životě), ačkoliv nedávali smysl, došla sem k nějakýmu jádru, k primitivnímu jádru, kdy už slova nebyly třeba, ale všechno zůstalo jenom u takovýho jednoduchýho písknutí skrze zuby. To sem musela udělat nahlas, protože pokaždý, když sem takhle pískla, tak na mě Dionýsos písknul zpátky. To se po nějakym intervalu zase opakovalo. Podle mýho to měl být ten konečnej stav, konečnej stav, ve kterym zůstaneme (zůstanu) už napořád. Uzavřenej kruh, ležíme vedle sebe a tak už to zůstane. Vlastně sme jedno, měla sem ten pocit, že sme sjednocený. Pokaždý, když sem otevřela oči, tak mi řikal, že je rád, že sem se konečně probrala a ať už mu nikam nechodim. V mojí hlavě sme v tu chvíli byli oba někdo vyšší, on na mě čekal, než se proberu (až přejdu ke kompletní celistvosti) a já toho pořád nemohla dosáhnout. Byl to konec. Leželi sme a občas na sebe pískli. Tak, jako sem se ho předtim nemohla dotknout, tak teď už to šlo. Dívka a chlapec byli opět spokojeni, i když to byla jen iluze. Fungovali sme jako jeden organismus, on byl součástí mě a já součástí jeho. Hledali sme se, až se našli. Je jedno, co je okolo nás, že je to všechno jenom iluze, že se mi to zdá. To, že si udržim tuhle představu je jediná možnost, jak fungovat. Navždycky zůstanu tady, ve svý krásný iluzi, kdy se mi svět rozpadl na barevný opakující se obrazce. Měla sem úzkost z toho, že je to iluze, ale byla sem ráda, že je to to jediný, co mam. Hrozný. Takhle se mi celej svět rozpadal, celou dobu sem nespala, jenom sem viděla, jak se všechno pořád opakuje ve fraktálech. Už nikdy žádnej spánek, jen tohle nekonečný opakování. Dívka a chlapec, uvězněni spolu na věčnosti. V tomhle sem teda musela vydržet pár hodin, dokud mi to nepřišlo podezřele divný. Ale reálně...když sem se probírala, měla sem strach, že se neproberu a že to nebyla jenom halucinace.
Nikdo si nedovede představit, jak moc mi to připadalo skutečný.
Probudili sme se asi v jedenáct a všechno už bylo fajn. Pomilovali sme se a řekli si, že zase nějakou dobu tyhle píčoviny prostě ne eee, nejdřív tak v létě.
Dionýsos musel zažít něco fakt šílenýho. Večer, když sme byli na pivu, tak byl eště pořád takovej jinde a mimo a prostě "poznamenanej". Nevim, jak bych se chovala, kdyby to byl on, kterýho by chytla schíza. Mě by pravděpodobně chytla taky. Díkybohu, že je Dionýsos opravdu racionální a že zůstal racionální i ve chvíli nouze. Takovýho člověka rozlítanej magor jako já potřebuje. Bylo mi opravdu dobře, když sem se probrala zase ve svým časoprostoru v jeho náruči. Dionýsos mi taky řekl, že je na týhle situaci dobře ilustrovaný, že skutečně nebudu psychicky uplně v pohodě. Má pravdu, co dodat…

Muj poslední bad trip na konci léta byl proti tomuhle hovno, protože se tolik neprotínal s realitou. Tyvole, tyhle zážitky mě začínaj utvrzovat v tom, že všechny vnější vesmíry sou vlastně uvnitř nás. Makrokosmos v mikrokosmu, obráceně je to až druhotně. Z mýho pohledu, nutno podotknout. Jak to vnímá vesmír…to nevím.

Ámen
Rokenrol vám všem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elinka Elinka | 14. dubna 2017 v 17:39 | Reagovat

Klobouk dolů, jseš fakt dobrá))

2 Eliss Eliss | Web | 14. dubna 2017 v 19:32 | Reagovat

Mě by ty tvé interní džouky moc zajímaly... ;-)

3 stuprum stuprum | Web | 15. dubna 2017 v 6:23 | Reagovat

Z vagíny ji teče potěr a na tebe dělá dojem? ŽERTUJU! Též miluju její fraktály!

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 12:03 | Reagovat

[1]: Jo, to chce bejt fakt dobrá na to se sjet a spadnout do bad tripu.

[2]: Cožeto? Jaký?

[3]: Já si od nich dám zase na chvíli pauzičku.

5 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 20:01 | Reagovat

Bože, a já si ve svym pojetí démonizuju i vlastní trávo-tripy, kdy se jen jako hovada řehtáme na trávníku pod duhou...
Jsem ráda, žes to přežila, moc se mi líbí tvoje utírací komentáře těch pipek sdílených na hlavní stránce Blogu.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 18:11 | Reagovat

[5]: Já nikdy experimenty s látkama měnící vědomí nedémonizovala, ani když z vyloženě dobrých zážitků s těmito látkami začali být vyloženě špatné zážitky, jako třeba tenhle. Přežila jsem už podobný bad tripy dvakrát, člověk přežije, jenom je z toho chvilku trochu otřesenej. Ale jo, některý lidi se občas "nevrátí", většinou tripujou moc často, ale vim o jednom případu,  kdy si člověk dal dekla a zbláznil se, prostě to nezvládnul. Stát se může všechno, když člověk jenom nesedí na prdeli doma.
Dík, mě se moje komentáře u pipek taky líbí. Je to přesně moment, kdy mě přestane bavit facebook, tak jdu srát lidi, kteří mi jsou nesympatičtí, jinam.

7 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 11:11 | Reagovat

Proč nikde není upozornění na explicitní obsah nejen tohoto článku, ale celého blogu?
Proč vlastně pohoršuješ svět? Chápu, že si libuješ v těch blitkách, ale aspoň bys to mohla zvracet v nějakém soukromém pajzlu a nedávat to na odiv světu.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 13:39 | Reagovat

[7]: Jsi pohoršen? Lol, nahlaš to třeba prezidentovi zeměkoule a pak si di vysrat voko. Modli se za mě, haha. Jestli tvuj bůh existuje, tak mi řekne: "Ty tyty!"

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 13:43 | Reagovat

[7]: Miluju, když je nějakej jantar schopnej považovat naprosto obyčejný věci za "explicitní". Vyser si třeba voko a pak se za mě modli. Jestli tvuj bůh existuje, tak tě bude varovat, aby ti náhodou vztekem při sraní voka nepraskla žilka. Bacha na to. Nebo si vypoj internet a přestěhuj se zpátky do rannýho středověku, lol.

10 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 16:47 | Reagovat

Ta má ale vyřídilku. xD

[9]: Jestli nevíš, jaký obsah je obecně explicitní, tak si to budeš muset zjistit. A abychom byli důslední, tak připomínám, že je to také uvedeno ve Všeobecných obchodních podmínkách, které si odsouhlasila. ;)

Proč bych se měl odpojovat od internetu? Tohle není problém samotného internetu, ale zvrácených lidí, kteří se rozhodli šířit zlo. Takže co mi doporučíš dalšího?

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:01 | Reagovat

[10]: Mam v píči, vyser si to voko a neobtěžuj zdravě smýšlející lidi. Nebul tady jak tě uráží něco, co je naprosto přirozený, pokud tě něco uráží, tak využij své možnosti, kterou ti nabízí tvůj prohlížeč a zavři okno. Pokud teda nejseš nějakej kripl s obrnou, co to neumí, nebo idio, kterej nezjistil, že něco takovýho udělat jde.

12 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:05 | Reagovat

[10]: Mam v píči, vyser si to voko a neobtěžuj zdravě smýšlející lidi. Nebul tady jak tě uráží něco, co je naprosto přirozený, pokud tě něco uráží, tak využij své možnosti, kterou ti nabízí tvůj prohlížeč a zavři okno. Pokud teda nejseš nějakej kripl s obrnou, co to neumí, nebo idiot, kterej nezjistil, že něco takovýho udělat jde.

13 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:21 | Reagovat

[12]: A čí oko? Moje? Ale to bych si musel ublížit na svém těle, což je objektivně špatné. To jsi to moc jako "zdravě smýšlející" nedomyslela, asi nějaká náhlá krátkozrakost. Nemáš tam něco jinačího?
A už sis zjistila, jaký obsah označujeme za explicitní?

14 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:23 | Reagovat

[13]: Ano a pak si vyser i to druhý, společně s mozkem, kterej se ti podařilo potratit. Omg, nečekala sem, že budu mít zvířátko na hraní. Jenom doufam, že se mi zas brzo nerozbije, jak to tak bejvá.

15 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:25 | Reagovat

[14]: Asi jsi nepochopila, že tvůj návrh byl zamítnut.
Jó ty toho nečekáš spoustu. xD

16 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:28 | Reagovat

[15]: Tys nepochopil, že seš potrat, co používá smajlíky, který letěli v éře EMO před deseti lety.

17 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:33 | Reagovat

[16]: Neměj mi to za zlé, ale módu smajlíků nesleduji. Snad tě to, jakou módní značku používám, nerozčílilo. :D :-D (lepší?)
A ty všechny hrubé výrazy používáš proč vlastně? Snad tě moc neštvu. Domnívám se, že smajlíkama to nebude, tvoje odpovědi jsou víceméně stejné od první reakce na můj komentář, kde žádný smajlík není.

18 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:36 | Reagovat

[17]: Aby ses posral a mohl bulet. Na takhle kvalitní zvířátko na hraní jsem naposledy narazila na nějaký náckovský stránce, myslim, že to byli Odinovi vojáci.

19 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:39 | Reagovat

[18]: Jo tak. Ale to tě zklamu, nadávky od děvky jdou tak trochu mimo mě. To jsi samozřejmě nemohla tušit. Co s tím uděláš?

20 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:41 | Reagovat

[19]: Bůh tě potrestá za tvé soudy! Bacha na něj! Utrhne ti koule! Jo aha, ty žádný nemáš. Lol.

21 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:44 | Reagovat

[20]: Jaký soud? Tím jsi myslela to, jak jsem tě označil? Ale to žádný soud ve významu, jaký jsi nejspíš měla na mysli, není. Jde jen o pravdivý popis reality, nic víc.
Nějak se pořád nemůžeš trefit, co.

22 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:47 | Reagovat

[21]: Tvl, pravdivej popis reality od někoho, kdo pravidelně snídá piko. To je dokonalý. Nakládej víc, potřebuju materiál na jednu FB stránku, kde se takovýmhle zvířátkům na hraní směje. Pls.

23 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:49 | Reagovat

[22]: Co by sis chtěla dalšího počíst? Už mě moc toho nenapadá. Ale tvá nevědomost mě velice baví. :)

24 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:52 | Reagovat

[23]: Něco o mojí nevědomosti a o tvojí vědomosti a o ještěrech, o vesmírný flotile, Aštaru Šeranovi, Ježíšovi, Janovo apokalypse a její souvislostí s dnešním celosvětovym židovskym spiknutí a chemtrails.

25 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:55 | Reagovat

[24]: Aha, tak kromě chování se jako zvířátko ujíždíš ještě na tomhle všem? Jo jo, chápu to, chceš mít rozhled. xD (smajlík pro mě) :-D (smajlík pro tebe)

26 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:57 | Reagovat

[25]: Napumpuj si další buchnu, tohle je slabota. Začínáš se rozbíjet, kurva!

27 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 18:00 | Reagovat

[26]: Já se ničím dopovat nemusím, ale tobě to bez toho nejde. Máš tam ve své "lékárničce" taky něco na svojí nevědomost? Hodilo by se ti to.

28 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 18:03 | Reagovat

[27]: Kroutíš se jak všichni pikaři na Hlaváku. Klasik. Ještě něco o mojí nevědomosti a tvé vědomosti. Už jsi viděl ještěry? A boha? Dělej, buď kreativní, potřebujeme takový magory jako ty.

29 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 18:11 | Reagovat

[28]: Mám tu už jen na závěr, že jsi úplně vedle. To ale není nic překvapivého vzhledem k tomu, jaký život zvířátka žiješ.
Teď už půjdu na večeři. Dobře jsem se bavil. Doporučuji ti, až se uklidníš a budeš trochu vnímavější, projít si naší diskusi od začátku. Snad ti to dojde. :)

30 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 18:15 | Reagovat

[29]: Omg, proč se mi všechny zvířátka na hraní rozbíjej tak brzo? Kurva, stojíš za hovno. Vkládala jsem do tebe větší naděje.

31 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 18:17 | Reagovat

[29]: Omg, proč se mi všechny zvířátka na hraní rozbíjej tak brzo? Kurva, stojíš za hovno. Vkládala jsem do tebe větší naděje. S fanatikama do Boha bývá ta nejlepší zábava.

32 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 20:51 | Reagovat

[31]: Tak co, už ti došlo, o co tu šlo?

33 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 20:54 | Reagovat

[32]: Tak co, už ses zase spravil a budeš mě jako hodné zvířátko bavit dál, abych tvojí demencí mohla pobavit i další lidi, kteří se fanatickýma magorama baví tak dobře, jako já?

34 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 21:16 | Reagovat

[33]: Takže nedošlo. Jsi trochu víc hloupější, než jsem čekal. Takže ti teď vážně řeknu, jak to bylo.
Od začátku se tu bavím já na tvůj účet. To ty jsi to nevědomé zvířátko, které reaguje přesně podle očekávání. Nejlepší je, jak to, co se o mně domníváš, sedí jen a jen na tebe.
Nezapomeň pobavit ty lidi hlavně sama sebou, jak jsi naletěla.

35 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 21:20 | Reagovat

[34]: Takže nedošlo. Jsi dost hloupější, než jsem čekala. Takže ti teď vážně řeknu, jak to bylo. Od začátku se tu bavím na tvůj účet. Ty jsi to nevědomé zvířátko, které reaguje přesně podle očekávání. Nejlepší je, jak to, co se o mně domníváš, sedí jen a jen na tebe. Teď se bude pár zlých lidí jako já bavit o to víc dalším ubožákem neznalého internetu, který se nuzně snaží přebrat otěže diskuze tím, že to celé otočí na druhou osobu v momentě, kdy mu došlo, že nemá šanci. Njn, welcome to the internet. Haha.

36 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 21:31 | Reagovat

[35]: Ty se pořád domníváš, že ta diskuse byla vedená z mé strany vážně?
Nebyla, pouze tak první komentář. A pak už jen to, že žiješ život děvky, což je smutný fakt.

37 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:00 | Reagovat

[36]: Tvůj bůh tě odsoudí za to, že jsi soudil, protože On má poslední slovo. Jo a bude tě píchat do zadku, protože je trans.

38 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:03 | Reagovat

[37]: Můžeš zkoušet psát to nejsprostější, co dokážeš, ale je ti to na nic. Svůj mrzký život ve svrabu tím nezměníš a budeš pořád tím, čím jsi.

39 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:09 | Reagovat

[38]: Omlouvám se, chci se napravit a chci tě jako průvodce svým mrzkým životem ve svrabu. Už nechci trávit dál svůj život úspěšným studiem na škole, mít spoustu kamarádů, skvělou rodinu, chlapce a sexu, kolik si usmyslím. Chci být jako ty, chci nerozumět okolnímu světu a být tupý, zabedněný náboženský fanatik hlásající něco, čemu vlastně od základu nerozumí, ale to jeho ptačímu mozečku stačí. Na komplexnější úvahy nemá kapacitu a tak je to správně. NA PRANÝŘ S KACÍŘEMA! NA PRANÝŘ S DĚVKAMA! POSLEDNÍ SOUD SE BLÍŽÍ! UŽ VŠECHNO CHÁPU! CHCI SE NAPRAVIT! CHCI BÝT JEPTIŠKOU! HALLELUJA, KRISTE SMILUJ SE. BOŽE SMILUJ SE! Je to má vina, má veliká vina. Proto prosím matku boží  Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás, bratři a sestry, abyste se za mne u Boha přimlouvali.

40 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:10 | Reagovat

Nesnaž se stavět proti tomu, co píšu. Sama víš, že to tak je. Někdo ti to ale musel říct, když si to nedokážeš popravdě přiznat a něco s tím dělat.

41 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:12 | Reagovat

[40]: Prosím, neopouštěj mě a veď mě k Bohu a k pravému poznání. Chci ztratit veškerou svojí soudnost a inteligenci a stát se vypatlaným jednoduchým fanatikem bez filosofického a logického uvažování, kterému zacpou hubu dogmata. Prosím, pomoc mi na cestě k milosti. Chci být jednoduchá, chci být tupá, prosím!!!

42 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:14 | Reagovat

[39]: Spousta kamarádů - to myslíš ty fetky, o kterých se tu rozepisuješ? A k tomu ten tvůj sex, co bys bez něho dělala, viď. A víc v životě nemáš. Jednoduchý lidi žijou jednoduché životy a výš smýšlet nedokážou. Je to tristní pohled.

43 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:16 | Reagovat

[41]: Žádnou svou soudnost samozřejmě nemáš, natož inteligenci a logické uvažování. Jinak bys nezůstávala feťačkou a děvkou.

44 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:17 | Reagovat

[42]: Ano, chci pryč od fetek, chci pryč od sexu. Chci, aby si moje matka myslela, že vychovala tupou fanatickou ovci! Chci aby měla moje rodina radost z toho, že jsem asociál bez společenských kontaktů! Chci být jednoduchý náboženský fanatik, co si veškerý filosofický problém dokáže okecat Bohem a žít jednoduchý život beze smyslu a bez problémů, protože nade mnou stojí On, co vyřeší veškeré problémy za mě!

45 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:18 | Reagovat

[43]: Chci přestat být feťačkou a děvkou! Chci být tupá náboženská ovce! Prosím, ukaž mi cestu a odstraň veškerou mou sebeúctu a osobnost, kterou nahradíš dutou vírou! Prosím!

46 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:20 | Reagovat

[44]: Tlouct slaměné panáky dokážeš dobře. A dál se nedostaneš. Inu, co jiného zbývá lehké ženě, že.

47 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:21 | Reagovat

[45]: LOL děvka mluví o sebeúctě. Dobrý oxymoron.

48 Asterius Asterius | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:27 | Reagovat

No, snažil jsem se. Zbývá jen doufat, že jednou časem si uvědomíš to, na co jsem tu narážel. Jen aby byl ten čas, lidé s divokým životem jako ty se vydávají neustále do nebezpečí.
Tempus fugit.

Měj se.

49 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:27 | Reagovat

[47]: Prosím, neopouštěj mě a veď mě za světlem poznání u Boha! Veď mě k tomu ztratit vlastní kritické uvažování a samostatnou silnou osobnost žijící v sekularizovaném státě (nástroj ďábla). Chci být jednoduchá! Chci si všechno odůvodňovat vírou! Prosím!

50 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:29 | Reagovat

[48]: Prosím, neopouštěj mě, nebo to nestihnu do posledního soudu! Veď mne! Chci si uvědomit všechno! Chci být jednoduchý fanatik! Prosím!

51 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:29 | Reagovat

[48]: APAGE SATANAS! Jsi falešný prorok, který mi jen dával naději. Ta ale nepocházela od našeho Pána, ale od Satana (sekularizovaného světa)! APAGE SATANAS! PÁN JEŽÍŠ MI POMŮŽE!

52 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:38 | Reagovat

Dopíče, řikam, že se mi dutý zvířátka na hraní hned rozbijou. Achjo.

53 Asterius Asterius | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 17:01 | Reagovat

Nějak se zasekla, už odpovídá jen způsobem nižšího druhu. Jsou to typické zoufalé snahy člověka, který neobstojně čelí kritice svého ega.

Pro čtenáře na závěr shrneme všechno to, co nám tato osoba docela bezděčně sama o sobě prozradila. Takže:
feťačka a cizoložnice (jak se sama chlubí ve svých článcích) tvrdí, že má sebeúctu. Něco takového samozřejmě nejde dohromady, jedná se o rozpor.
K tomu si myslí, že má kritické a logické myšlení, kterého by pozbyla, kdyby přestala být feťačkou a cizoložnicí. Jedná se o další rozpor, je tomu totiž přesně naopak.
K tomu přidejme lhaní, dalo by se říct přímo do očí. Cituji: "Ještě mi věř to, že já jsem pravděpodobně ten poslední člověk tady, co by se jakýmkoliv způsobem snažil očernit, nebo shodit tvoje náboženské přesvědčení." (http://mystorymymyself.blog.cz/1608/laska-neni-hrich/) Čtenář už si může sám udělat srovnání s tímto tvrzením a zdejšími komentáři.
Lhaní je samozřejmě zas jen další rozpor, kdy dotyčný člověk říká něco jiného, než co si ve skutečnosti myslí.

Na tomto příkladu chorobného jedince názorně vidíme, jak zvrácený život vede ke zvrácenému myšlení - tedy zcela opačnému.
Jistě s námi budete souhlasit, že každý nemocný člověk potřebuje pomoc. Jeden způsob pomoci z několika možných jsme tu zkusili. Nyní už je to otázka volby dotyčné osoby. Buď přijme pravdivou kritiku a změní se k dobrému, nebo zůstane tím, čím je a bude tak všem normálním lidem sloužit jako odstrašující příklad, jakým způsobem nežít život.

Případ uzavřen.

54 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 17:05 | Reagovat

[53]: JSI FALEŠNÝ PROROK, CO MĚ ZRADIL! TĚĎ BUDU MUSET BÝT ZASE FEŤAČKOU!
...
Sorryjako, ale náboženské přesvědčení neshazuji do doby, dokud mě někdo někdo nějak nábožensky přesvědčený sám nezačne útočit. Oko za oko, fanatiku. Nebuď rozbitý a bav mne dál.

55 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 17:38 | Reagovat

[53]: VYVĚŠTI MI JEŠTĚ NĚCO A NENECHÁVEJ SE FURT MRDAT BOHEM DO PRDELE!

56 Asterius Asterius | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 11:05 | Reagovat

Zdravím tě. Tak jsi to tu trochu změnila, je to určitě lepší, než nic. Ale víš, co by bylo nejlepší? Kdybys psala o něčem z úplně druhého konce, tedy něčem krásném.
No, ty stejně jednou budeš křesťankou.
Tak ať se ti daří v konání dobrého. Měj se. :)

57 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 13:20 | Reagovat

[56]: Budu psát o čem chci já, protože to je krásný a ty budeš bulet, jak to neni krásný, protože jsi fanatický mrdka.
Křesťanskou už dávno jsem, páč som pokřtěná. Jsem větší křesťan, než spousta hnusných lidí, co sice všude cpou svojí víru v "dobro", ale ve skutečnosti jsou to shnilý fanatický mrdky, co maj potřebu se na něco upínat a nejsou schopni racionálního uvažování, jenom omlouvání bez důvodu. Vlastně jsou to srabové, to by nikomu nevadilo, kdyby byli srabáci sami pro sebe, ale oni svoje srabáctví cpou ostatním. A srabáctví neni dobro. Jednim takovym člověkem jsi i ty. O tom ale křesťanství  neni. Jsem větší křesťan, než ty. Heč.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama