You´ll get what you need (1)

30. září 2017 v 20:47 | Pražský poděs |  Moje nanebevzetí
Viděla jsem The Rolling Stones.

Nic víc k tomu dodat asi nemůžu. Nebo jo, vlastně je toho hodně. OMG OMG OMG! Samou radostí se mi chtělo strašně hajlovat, ale pak jsem si uvědomila, že by to v mym případě mohlo vypadat mezi neznámými lidmi divně a že bych s tim mohla mít v Rakousku docela problémy.
A teď si dam zase něco patetickýho a ufňukanýho a emotivního. Alespoň trochu, jak to dovolili okolnosti. Tohle byla jedna z posledních kapek, ale jedna z těch výraznějších k tomu, abych se cejtila tak nějak naplněná. Výjimečně ne čůrákem, ale zenem. Možná to vlastně i přehodnotim a udělam z toho nanebevzetí. Jo, proč ne. Když už, tak už!
...(třítečkoví lidé)...
Ok. Je zima. V Praze sice taky, ale v místě, kde sem nedavno strávila tři dny, je zima tam pocitově milionkrát větší. Ald dobrý, livin in a dream. Zejtra uvidim Stouny. Tyvole, The Rolling Stones! Deset vykřičníků!!!!!!!!!! CAPS LOCK! Vyjeli sme brzo. Velmi brzo. To eště nebylo tak hrozný. Horší bylo to, že tomuhle brzkýmu rannímu vyjetí předcházelo cestování autobusem k prarodičům. Nic proti nim, bez nich by to tak nějak nešlo. Děda se přislíbil, že nás do toho Rakouska hodí. Prej je to kousek a sice nemaj uplně potřebu se mnou skákat na koncertě, ale proč si neudělat malej výlet mimo hranice, žeano. Dojíždět do toho hnusnýho města za nima a nestrávit kvůli tomu večer někde jinde, to mě sralo. Jenže když chtěl děda vyrážet už asi v sedm ráno, tak to ani jinak nešlo. Už má svoje roky a potřebuje mezi řízenim pauzy na nabrání sil, takže to je docela logický. Vzhledem k tomu, že já bych si ho netroufla nahradit protože ani nemůžu (zasranej řidičák, za pět minut u Tesca bych asi byla hned), tak musíme vyjíždět s časovou reservou. Přes všechny tragický scénáře sme na místo dorazili dost brzo. Jízdy po rakouských dálnicích jsou krásným výhledem legendární, takže netřeba zmiňovat. Měli sme to vymyšlený tak, že přespíme v jednom malym městečku, kde pracuje v restauraci dědův synovec, díky kterýmu sme mimochodem získali vstupenky. Takže velký dík jeho snaživost, bez něj bysme neměli šanci. I když tohle město bylo asi 100 km od cílový destinace místa koncertu. Nevadí. Prej. Ok. Ubytování, který sme sehnali, bylo nádherný. Apartmán s dvěma ložnicema, společnou místností a každá ložnice měla vlastní koupelnu. Všechno v dřevě. Kytky na obrovkym balkonu. Výhled na hory. Pasoucí se krávy na nich. Nedělám si prdel. Docela idylická pohádka. Ubytování i přes to, jak luxusně působilo, nebylo předražený. Tohle slouží hlavně lyžařům a sezona ještě nezačala, takže proto. Ten den sem byla ve velkym očekávání jednoho mýho husarskýho kousku. Tu noc před výjedem, kdy sem očekávala vstávání v šest, sem dodělávala svojí poslední seminárku. Seminárku na předmět, kterej byl pro mě fakt složitej pochopit, protože se netýkal primárního zaměření mýho oboru, byl dvousemestrální, každej semestr sem sice poctivě dělala referáty a psala shrnutí, ale měla sem po každý pocit, že sem uplně blbá, že tomu nerozumim a že bych radši měla jít zametat ulice. Jo a pan doktor, který předmět vedl, byl ten pan doktor, kterej mi vlezl z nějakýho důvodu do snu s tim, že sme spolu šukali. Nevim, nechápu, ale ten pan doktor je hodnej, alespoň vždycky byl, každopádně malý šance tomu, že mě s mojí seminárkou pošle do prdele, sem si nedávala. Spíš naopak, pěkně vysoký. Bála sem se, že je seminárka hloupá, nelogická, dementní, že nejsem správnej člověk, co může psát tyhle typy textu na tenhle konkrétní předmět bez chyb. Vlastně sem se v tom autě při cestě rozhodovala, jestli mu to mam vůbec poslat a ztrapňovat se. Kredity za tenhle předmět byly kredity navíc, takže sem je nutně nepotřebovala. Každopádně sem mu to asi v osm hodin ráno odeslala. Děj se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi! Pan profesor mi odepsal už to odpoledne, kdy sme se ubytovávali v apartmánech. Děkuji za pěkný text, na úvodu je vidět, že znáte historii tématu, kterému jste se věnovala, díky za to. Nebojte se rozvést svůj vlastní názor na problematiky mimo osu platí-neplatí. Plus mi doporučil další text, jestli mě téma ještě zajímá a okamžitě mi zapsal ty velký kredity za tenhle dvousemestrální předmět. Wat? Polil mě pocit absolutního blaha a nasrání zároveň. Mam za sebou druhák, pokračuju ve studiu a asi nejsem tak blbá, jak sem si myslela. Zároveň ale taky moje práce mohla bejt lepší, kdybych se neřídila doporučením jednoho konkrétního (jiného) pana doktora), kterej nás důrazně varoval, ať zatím do těch seminárek moc necpeme nějaký svoje teze, že by to mohlo seminárce uškodit. Nasrat. Tak ať se kurva už rozhodnou, co řikaj studentům, ne? Jo aha, já si neuvědomila, že přístup oboru, kterému bylo blíž téma mojí seminárky je diametrálně jinej, než přístup oboru, kterej studuju, ačkoliv sou si tyhle dva obory neskutečně blízký uááááá! No nic, klid. Seminárku mi schválil samotný dosavadní ředitel našeho ústavu, kredity zapsány, postup zajištěn. Výhra. A úleva. Teprve teď mi začínaj prázdniny bez povinností. Lol, to teda brzo v polovině září. Tož tahle. Odepsal mi strašně brzo, což megacenim, ačkoliv sem mu to poslala na poslední chvíli. Hodnej. Moc hodnej. Najednou sem měla strašnou chuť bejt aktivní a něco dělat a měla sem dobrou náladu a tak. Přijel za náma do těch apartmánů ten dědův synovec a po krátký návštěvě supermarketu (hmmm, pivaaa) nás vzal na jídlo do tý restaurace, kde pracuje. Čuměla sem. Vlastně sem čuměla celou dobu, ale po cestě tam eště víc. Projížděli sme tim krásnym městečkem v údolí se všema těma domečkama a kytičkama až pod jeden z kopců, po kterym sme začali stoupat nahoru. Neskutečně úzkou a strmou cestou. My máme běžnou Škodovku a v tu chvíli mi bylo uplně jasný, proč má ten kluk megavelký terénní auto. Žádnym jinym autem by nebyla šance se dostat nahoru, když je silnice třeba mokrá/sníh. Zároveň sem si řikala, jak sem tak viděla tu cestu, eštěže nemam řidičák. Nemam strach z vejšek, ale po týhle silnici bych autem nejela ani za milion zdarma. Posrala bych se strachy. Po tak úzký silnici řídit takovýho terénního kolosa? A v jiných podmínkách, než je sucho? Narazit třeba na auto v protisměru? Typyčo. Nechápu. Btw, obecně sou ty místní alpský lidi asi dost hustý. My na sobě mikiny a nepromokavý kabáty a dědův synovec krátký tričko, stejně jako spousta dalších lidí v tom městečku na ulicích. Punk. Bych se posrala zimou, už i tak mi byla zima. Ten kabát byl spíš hezká pláštěnka, než kabát v pravým slovasmyslu. Dojeli sme na eště úžasnější místo, než bylo to městečko dole. Všude kolem byly pastviny pro krávy. Na těm strašně strmých kopcích! Jak jako? Alpský kravky vs. gravitace jedna nula, typyčo. Ty velký zvířata se na těch šikmých plochách drželi jak kamzíci. Řikala sem si, že musim bejt fakt v pohádce, že se mi to prostě zdá. Ta restaurace byla součást statku o několika obrovských staveních takhle vysoko v horách. K údivu nás všech tam bylo na zahrádce dost hostů. I v tý (pro nás) zimě, i přesto, že je to na takový samotě. Asi všechno pěší turisti, no. Taky odsud byl výhled přímo na zasněžený vrcholky v dáli, nějaký vrcholky, jejichž jméno si fakt nevybavím, ale vypadali kouzelně. Do toho tam ty kravičky. Měli dokonce poníka a poňátko, který mimochodem vypadá fakt vtipně. Jak obecně poníci vypadaj s krátkýma nožičkama roztomile retardovaně, u malých poňátek je ten efekt eště tak zdvojnásobenej. Náš příbuznej nám představil svojí šéfku, majitelku celýho tohohle obrovskýho statku, jejího manžela, kuchaře, kterej je Slovák, takže sme konečně někomu rozuměli. Hurá. Čobolové, tvl. Každopádně se nám museli předvést, takže nás usadili k oknu a řekli nám, ať si vybereme papů. Zcela upřímně sem nečekala, že se v restauraci v horách dokážou předvést až tak moc i v rámci pokrmů bez masa. Zmýlila sem se. Hodně. Dostali sme s mámou naprosto geniální dýňovku, prarodiče měli údajně stejně tak chuťově dokonalej hovězí vývar. Pak si matka poručila vařený brambor v slupce se zeleninou a já konečně dostala možnost ochutnat typický rakouský jídlo krom sladkých sraček, který sou pro Rakousko sice typický, ale já sladký jídla nepovažuju za plnohodnotný jídlo a nejim je. Dostala sem ten jejich knedlík. Resp. dva. Dýňové knedlíky v omáčce s nakrájenou dýní a další zeleninou. Asi to bylo hlavně kuchařem, ale netušila sem, že už vůbec někdy v životě zažiju výjimečnej gastronomickej zážitek a že si to budu pamatovat a vzpomínat na to. Ty knedlíky z dýně a s dýní byli fakt dobrý. Teda, knedlík. Snědla sem jeden a měla sem pocitově dost na další tejden. Megaporce. Matky brambor byl taky údajně dobrej a prarodiče si vrahounsky dali telecí řízky, který prej chutnali eště líp, než vypadali. Až mě v tu chvíli v hloubi duše málo, malinko zamrzelo moje rozhodnutí. Přece jenom, domácí maso. Žádnej velkochov, utrpení zmírněno relativně dobře prožitym životem. Navíc telecí jemný maso je prostě dobrý maso a kdybych ochutnala…no, neochutnala sem. Prostě mi to nedá. Babička mi sice nabízela, ať ochutnam, že je fakt dobrý, ale mě stačilo si vzpomenout na muj sen a mileráda sem jí její výbornej telecí řízek přenechala celej. Nemusim jíst maso, když tady mam před sebou stejně tak dobrej dýňovej knedlík, na jehož vzniku se podílelo minimum utrpení. No nic, prostě sme byli jako celá rodina kolektivně nakrmeni velmi kvalitně. Fakt. Všechna čest kuchaři. Upřímně sem nečekala, že tu budou mít v nabídce i tak dobrý jídla bez masa. Přece jenom, horskej statek s restaurací. A k našemu velkýmu údivu to všechno bylo na účet podniku. Čekali sme nějakou strašnou pálku, hlavně za to domácí telecí a ono nic. Ta pani majitelka řekla, ať si neděláme starosti, že nás ráda poznala a tak. Snad si to chudák dědův synovec za nás nebude muset odpracovat, haha. Ale docela hustej týpek. V osmnácti po škole odešel pracovat přímo sem do restaurace, protože v jeho oboru, co vystudoval, nebyla možnost. Prostě si našel inzerát a nazdar. Je tu už třeba takhle pět let a za tu dobu ho nebyl navštívit nikdo z rodiny. To je dost smutný. Bylo na něm dost výrazně vidět, jak nás rád vidí. Domu nejezdí moc často, prostě podle toho, jestli dovolí počasí, předevšim v zimě. A maká jak šroub v kolektivu strašně málo lidí. Musí mít děsnou ponorku. Tak sme s nim eště strávili večer, kecali sme a tak. Domluvili sme se, že nás navštíví eště před našim odjezdem do Salzburgu.
Celej druhej den sem nějak neprožívala fakt, že konečně uvidim fakin´ Rolling Stones naživo. Ale bylo zajímavý se probudit a vidět před okno ty pasoucí se kravičky. Najs. Vyrazili sme brzo, aby byla celá cesta zas v klidu. Nějak sem neměla potřebu honit čas, protože naše lístky sice byly dopředu, ale jenom golden circle. Haha, jenom. Ty lístky nás stáli opravdu hodně, spoustu peněz, přesto šance vidět samotné hvězdy zblízka je téměř nemožná. On je totiž eště před golden circle diamond circle pro hrstku lidí, který maj to štěstí a můžou si za lístek dovolit utratit ještě dvojnásobně tolik, co my. A to už se pohybujeme opravdu hodně desítkách tisíc. To naše stálo v přepočtu cca patnáctku. Jop, jenom lístek za koncert pro jednoho. Lístek do diamond circle dvakrát tolik. Pro jednoho. Njn, to bych s tim musela počítat a od patnácti si tu třicítku na sebe samotnou vydělávat. Bohužel, v patnácti sem opravdu nevěřila tomu, že budou eště za pět let naživu a na tour. Doufala v to, ale… A vyplnilo se. Haha, neskutečný. Dream came true. To samý s dalšíma koncertama, předevšim AC/DC dvakrát s Brianem, jednou s tim nazrzlym, co se pohádal se Slashem. Jako fakt. Podium Stounů bylo v širých polích u malýho městečka, žádnej stadion. Už když sme přijížděli, tak sme viděli na okolních silnicích velký špatný. Auta. Strašně moc aut čekajících v kolonách kamsi. Tvl, to sme opravdu měli vyrazit tak v osm ráno. To je jedno, hrajou až od půl devátý, tak to stíháme. Měli sme s dědou geniální nápad a to, že nepujdeme parkovat na nějaký ty jejich oficiální parkoviště, ale že si zaparkujeme pěkně v klidu a my pak na koncert dojdeme. Chytré, velmi. Našli sme si krásný kravín a tam zaparkovali. Pár dalších aut už tam stálo. Vlastně všude kolem stálo strašně aut, všude, kde bylo nějaký místo. Asi tak kilometr a půl od místa našeho kravínka stálo podium. Šli sme vedle silnice až na polní cestu, kde sme se rozloučili s prarodičema. Ještě se mě ptaly, jestli fakt s sebou nechci ty přenosný gumáky (návleky na boty). Řekla sem si, že to bude zbytečný. Prarodiče asi budou během koncertu pochrupkávat v autě, hlavně děda, aby to dokázal odřídit zase zpátky, což je taky rozumný. S matkou sme šly a šly, společně s davem dalších lidí. Dav postupně houstnul. Prošly sme podchodem pod silnicí k širým polím s parkovištěma. Tvl, eštěže sme se nerozhodli parkovat na těch polích. Obrovský podium k nám bylo zády, takže sme museli projít jednou jedinou cestou, kolečko okolo toho obrovskýho podia a místa okolo podia. Nasrat. Jeden vstup ke kterýmu se člověk takhle blbě dostává. Paráda. Když sme se dostaly dovnitř, vůbec sme se nemohly zorientovat. Pak sme narazily na něco, co vypadalo jako zašlapaná travnatá plocha. O kus dál to vyřešili hrubýma dřevěnýma pilinama.Fajn, alespoň si nezničim Martensky. Šly sme víc dopředu. Čim víc dopředu, tim víc sem si řikala "zbohem Martensky". Všude bylo bahno. Neskutečně moc bahna. Bahno po kotníky. Nechápaly sme. Jak se to tu kurva mohlo během pár hodin takhle rozesrat? Vždyť je ten areál otevřenej třeba tak jenom čtyři hodiny! Velký prostory ke stání připomínaly spíš oraniště, než místo na stání na kurva drahym koncertu. Náš golden circle byl přirozeně vepředu. Museli sme se k němu teda nějakym způsobem dostat. Přes oraniště. Zároveň sme chtěli najít ještě hajzl. Před jednim místem s hajzlama byla fronta až do hlubokého bahna. Vydaly sme se hledat jiný, tam nebylo tolik bahna. Bláhově sem si eště stihla dokonce na místě očistit martensky od prvního bahýnka, který mi je zašpinilo. Hned potom sme volaly prarodičům, co je to tu za spoušt a vzhledem k plánovanýmu pokračování našeho výletu sme jim dali za úkol sehnat kartáč, kterym si ty boty vyčistíme. No, prej neni už nic otevřený. Kurva. To bylo v době, kdy sem svoje stále pečlivě udržovaný a čistý Martensky měla zaprasený po kotníky. Stačily sme se jenom posunout od hajzlů ke stánku s pitim. Dopiči. Mam špinavý boty. Já kráva sem si nevzala svoje přenosný gumáky. Kdybych je tady neměla, tak mě to nesere, ale já je odmítla s tim, že je nebudu potřebovat tak třeba hodinu před! Kurvaaaa! Matka měla světlý tenisky. Prej hodně pohodlný. R.I.P. máminy světlý pohodlný tenisky. Během toho, co matka dostala hlad a stáli sme ve frontě na hranolky, se mi podařilo kontaktovat kamarádku, která se tady někde měla taktéž pohybovat. Poslala sem jí fotku svých zaprasených bot. Ona mi poslala fotku svých zaprasených bot. Kdybysme se vydaly hledat, tak se asi utopíme v bahně, tak sme si jenom textovaly. Měla bílý boty. Hm, R.I.P její bílé boty. R.I.P moje vždy perfektně udržované žluté Martens nitě. Eště, že sem si nevzala svoje žlutý tkaničky. Bych se asi zabila. Nejhorší (kromě pocitu návleků na boty, který se nacházej v autě), byl eště pohled na všechny ty ostatní šťanstný lidi. Pravděpodobně místní lidi. Lidi, kteří jsou prozíraví. Vzali si gumovky. Obyčejný holinky. V těch jim absolutně nic nehrozí. Holinky se zaprasí a pak umejou. Toť vše. Jenom já tu mam svoje udržovaný Martensky, bez návleků, s nánosem bahna. Chtělo se mi trochu plakat. Protože sem tolik prožívala svuj problém, moc sem nevnímala čas a tak mi čekání na koncert vůbec nepřipadalo dlouhý. Takže najednou byla už skoro tma a my se konečně cpali směr náš golden circle. Byl tam mini vchod, kontrolovali to asi jenom dva lidi. Už tam bylo všude plno, tak sme se postavily rovnou ke kraji.
A teď začala ta zábavá část. Kolem nás pořád procházeli lidi. Což je logický, když člověk stojí na konci davu. Co začal bejt ale větší problém, byly některý lidi. Je podle mě docela legitimní se rozhodnout, že před sebe nepustíš člověka hloubějc do davu a stojíš na svym místě. Princip kdo dřív přijde, ten dřív mele. Já teda mezi takový lidi nepatřim a lidi před sebe necham prorvat s tim, že ode mě většinou schytaj "omylem" dupnutí na nohu, nebo loktem. Ono to totiž může být i výhodný a protože nemam dva metry, občas posuny v davu vytvoří lepší výhled. Ale občasná strkanice, který sem musela být chtě nechtě součástí, proběhla. Vedle mě stála ženská, která před sebe nechtěla nikoho pouštět a pouštěla jenom lidi, který šli ven z davu. Kousek vedle matky stál takovej nepouštěcí chlap. Problém nastal v okamžiku, kdy se davem začala prodírat nějaká starší asi maďarka, která asi nebyla uplně ve střízlivym stavu. Zkoušela to na jednou straně, nic. Zkoušela to na druhý straně, nic. Takhle se snažila chodit sem a tam, což je asi to nejotravnější, co se v davu může stát. Fakt píča a pořád se snažila něco řvát na toho chlapa, kterej jí odmítal pustit. To ale nebylo nic proti tomu, co se stalo pak. Nějakej týpek se prodíral pryč z davu, najednou cejtim pohyb i z druhý strany, tj že asi chce naopak někdo do davu. Stojim na místě a neuhnu. Najednou slyšim: "Uhni ty s tim cigárem". Česky. Nade mnou stojí asi dvoumetrovej vyzáblej dědek. Pohotově mu odpovídam: "Drž hubu, hulváte". Otočil se na mě a já mu vyfoukla krásnej obláček přmo nahoru, do toho jeho nasranýho ksichtu s milym úsměvem. Haha, čech. Kokot. Jak si myslí, že mu nikdo nerozumí. Začal něco hulákat o tom, že mu nebudu bránit v tom, když chce projít a strčil do mě. Strčila sem ho zpátky ve stejnej moment, co se po něm v tu dobu už ohnala moje matka a řekla sem mu, že měl přijít dřív. Týpek strčil do toho chlapa, kterej nechtěl nikoho pouštět a ten se po něm taky ohnal. Dědek řval něco o drahym koncertu a eurech a byl popostrčen o pár lidí dál, ale ani tam mu to neprošlo a zas se ochomejtnul okolo toho chlapa, kterej nikoho nepouštěl a nějak 'asi docela hodně) strčil do mojí matky (fakt letěla dost daleko). Ohnala sem se po něm s výskokem se slovy: "Kokote, nedovoluj si" a v tom, abych mu dala pěstí zezadu do palice mi zabránila jenom jeho nějaká mladší kurva, která se mi objevila v cestě a tak sem jí alespoň pořádně kopla někam do kotníku. Provázelo to její ječení, ať jdu do prdele. Rozeřvala sem se na ní a na něj (kterej se za tu dobu stihnul otočit) takovym ječákem, že si naší strkanice všimlo veškerý širý okolí a najednou byly dědek s kurvou za hromadné strkanice odstrkáni uplně na konec. Lol. Vrátí se a dostane do koulí. Absolutně sem to nepochopila. Českej hulvát strčí do někoho, kdo je asi o 30 cm nižší, než on a tak o 40 kilo lehčí. Wtf. Matka mi poděkovala a taky vůbec nechápala, kde se tady to český prase vzalo a jak si může dovolit se takhle chovat. Takže ultimate fight jaxviň. Lol, eštěže žádná fight nebyla. Nevim, jestli umim dávat pěstí. Jediný, na co sem spolíhala, byly moje prstýnky, kterýma by opravdu bolelo dostat, i když neumim dávat rány jako boxerem. Ty prstýnky sou zdobený, takže ostrý. Náhodou dobrý. Tenhle dědek nahradil babku, která měla právo sedět. Tenhle si myslel, že má právo cpát se do davu v momentě, kdy se tou samou cestou snaží někdo dostat ven. Haha, českej namachrovanej kokot, kterej si asi svoje mizející sebevědomí kvůli problémům s erekcí musí suplovat tim, že vystartuje na random ženský na koncertě. Poor dědek. Ale prdel byla, nežene.
Pokračování dvojka, blog mě sere.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama