25. října 2017 v 15:57 | Pražský poděs
|
Máme tady nějakých pár nevyřízených záležitostí...
1) Stihla sem si na konci září válet šunky u moře. Bylo to...napíču. Ne uplně, samozřejmě. Ale už never more zájezdy ALL INCLUSIVE na ostrov bez toho, aniž by se člověk předem kouknul na recenze hotelů. Standard, kterej čekáš, že dostaneš od solidní cestovky, nedostaneš. To je napíču. Bejt v teple je prostě super, proto matka chtěla na dovolenou, což naprosto chápu. Navíc do destinace, kde nikdo z nás nebyl. Řikala sem si, hm, tohle je takový víc "luxusní", tady to bude lepší, než to bylo minulej rok na pevnině. Jo, hovno. Hotel, kde byla tyvole jediný opravený to, co bylo vidět. Tj. recepce. Bazén a jeho okolí. Jinak hovno. Ve výtahu kovová cedulka se zákazem jízdy samotných děcek. Cedulka pamatuje dobu, kdy se moje máma narodila, usoudily sme tak z účesu a oblečení vyobrazenýho dítěte a jeho doprovodu. Tři malý výtahy, který sou pomalý a neumí reagovat správně. Na celej hotel. Devítipatrovej. Paráda. První jízda vypadala tak, že mě to i s kufrem málem nechalo před výtahem, protože se dveře zavřeli moc brzo. Jo a samozřejmě, měli sme pokoj v devátym patře, takže to ani jinak nešlo. Pokoj byl malej a nahovno. Fakt. Pokoj, kde neni židle a stůl je nahovno. Byly tam jenom postele. To je málo, to je o level níž, než minulej rok na pevnině. Kurva. Tragédie bylo taky jídlo. Žádný dobrý espresso, ale instatní hnus. Instantní polívky? Vážně? Byla tak pětkrát za celej tejden. Minestrone, tak určitě, lol. Jak ze školní jídelny. Jo a nabídka bez masa? Nepovažuju za dostatečný vařenou (přílohovou) a nevařenou (saláty) zeleninu za plnohodnotnou alternativu bez masa. Případně suchý přílohový těstoviny. Sorryjako, ale je rok 2017. Když nemáte kreativní kuchaře, který dokážou vyhovět všem hostům, tak nenabízejte nabídku all inclusive, což byl jeden z důvodů, proč to matka zvolila. Aby nejedla přílohy, když nejí maso a já taky ne. Doprdele, opravdu je takovej problém vymyslet jídlo bez masa? Opravdu? Tak to asi stojí kuchaři za hovno, když neumí vymyslet něco tak jednoduchýho. Nedovedu si třeba představit, jak by se tam stravoval vegan. Nestravoval, protože k snídani převážně vajíčka, jinak si dej suchý cereálie, zmrde vybíravá a neser nás. My totiž nabízíme all inclusive a nemáme na to kapacity. Hotel tyvole starej jako moje matka (doslova) s rozbitym všim. Rekonstruovaný jenom to, co je vidět pro fotky. Ty hezký pokoje na fotkách byli asi jenom v prvních patrech, protože ty v horních patrech v dezolátnim stavu. A schodiště. A dvoubarevný zábradlí. Srovnam to s all inclusive v zasranym islamostánu v Turecku, jak by řekl průměrný volič Okamury. Nesrovnatelný. Oba hotely v Turecku, kde sme byli asi před pěti lety, si můžou dovolit nabízet all inclusive, protože to umí. Líný Mallorčani si to dovolit nemůžou, protože to očividně neumí. Rada pro příště, nejdřív kouknout n recenze danýho hotelu. Ani údajně solidní cestovka neni záruka solidních služeb. Na ostrovy nejezdit. Vydělává jim jenom aura "luxusu", ale realita tomu neodpovídá. Letovisko umělý, hnusný. Co je umělý, to je hnusný. Žádný město, jenom letovisko. Příště maximálně do vnitrozemí, letoviska stojí za hovno. Konec tomuhle cestování, už nikdy více. Fakt. Sem nasraná. Jednak protože to sralo i matku, která za to vyhodila prachy a jednak sem nasraná prostě sama. Za pozitivní zmínku stojí předevšim výlet do Palmy. Palma je moc hezká. No jinak sme si odnesly z dovolený hlavně kožený tašky a lehký opálení. Hotel byl od pláže celkem daleko a tak sme se zvedalina zaplacený hnusný jídlo, sotva co sme na pláž dorazily. To bylo taky napíču. Prostě už ne. Tohle místo už ne. Jako je divný nadávat na dovolenou, ale nutí m ě to porovnávat s jinýma zážitkama a proto byl tenhle zážitek docela fiasko. Cestovka nic, jediný, co můžeme dělat, je psát špatný recenze. Škoda. Jo a delegátka byla taky uplně vymletá. Ani sme jí při odletu neviděli, hlavně, že slibovala, jak bude na letišti. Nebyla. Lol. A mladý kokoty u bazénu, který nemaj koule na nic jinýho, než jenom na puberťácký poloslova typu "wow" bych pálila napalmem. Hnusný namachrovaný debilové si snad myslí, že bych měla zájem o konverzaci s takovýma hovnama, který se odváží říct "wow" jenom, když je jich víc. Ale kdyby mě měli oslovit jako dospělý lidi a sami, tak by se rozkoktali. Hehe, namachrovaný kteréni. Ale furt lepší než ten úchyl minulej rok, kterej mi sahnul na prso na promenádě u majáku. Ten letěl. Kdyby udělal eště jeden pohyb, tak by letěl z toho útesu, na kterym se ta promenáda nacházela. Měřil totiž asi tak jako já a myslim, že společně s matkou bysme ho v pohodě uzvedly. Njn, na náhodný úchyláky se musí modifikací defenestrace.
2) Je tomu rok. Ofiko. Proběhlo to. Typyčo. Sme spolu rok. Like...what? Jak se mi to stalo? Zcela upřímně sou moje pocity strašně moc rozporuplný, asi nejvíc za tu dobu, protože rok už je docela vysoká jednotka vyměřování času a já mam pocit, že nevim, jestli bych měla svojí energii investovat do něčeho takovýho, jako mrdání s jednim jedinym člověkem celej rok. No a to neni všechno, neni to jenom o mrdání, to je na tom to nejhorší! Každopádně se to stalo, právě protože to neni jenom o mrdání, tak mam pocit, jak když se stalo něco strašně divnýho, co nedokážu popsat. Nezklidnila sem se, nezměnila sem se, sem stejnej fracek, jako sem byla předtim. Jenom už rok za sebou taham kouli na noze, kterou to tahání eště ke všemu baví a která mi pořád dokola často opakuje, jak je šťastná. A já? Já sem asi taky. Přesto všechno, začínam z toho cejtit víc, než něco, co si plně zasluhuje veškerou mojí pozornost a snahu, něco, co si to všechno vyjmenovaný tolik nezasluhuje. Je to uplně jasný, bylo mi to jasný už před tim rokem a před půlrokem a teď si to můžu zas jenom vesele zopakovat- já potřebuju adrenalin. Potřebuju něco dělat, dělat šílený věci, který budou mít za následek šílený situace, který bych si nedokázala vysnít ani v těch nejdivočejších snech. Nejhorší na tom je to, že sem si konkrétně tuhle situaci vysnila a najednou BUM, ono je to dopíči reálný CO MAM KURVA DĚLAT, když mě nikdy předtim nenapadlo, že se to opravdu může stát, ačkoliv sem dělala všechno proto, aby se to stalo a ono se to stalo, kurva, kurva, třikrát kurva! Už jenom to, že nad tim takhle uvažuju a že to takhle analyzuju značí, že si to analýzu zaslouží. Rok sem s jednim člověkem. S člověkem, kterej je skvělej ve vztahu ke mě. Nic mi nechybí, ALE! Ale vlastně něco asi jo. Jenom nevim co, protože nikdy nevim, co chci a někam svojí chuť riskovat vložit musim. Což se teda před tim rokem stalo a teď z toho mam takovouhle polízanici, paráda. Ale s čim jinym si kurva můžu dovolit riskovat? Nic jinýho mě nenapadá. Jenom vztahy a to rozhodně ne ty přátelský vztahy. Ty se neobětujou, ty maj pomalu až posvátnej charakter, protože moji přátelé jsou rozšířená rodina. Lidi, bez kterých bych tadu už možná ani nebyla...na to se nesahá, o to se pečuje. Studium? Ani náhodou. Neseberu se s batohem a neuteču s domova za svým snem následovat hudební kariéru a bejt free a bez peněz. Fakt ne. Proč bych to kurva dělala, když mě baví moje studium a když chci bejt pani doktorka, protože sem kariéristická svině, která chce něčemu přispět a která se chce prosadit? Protože je to moc zapadání do většinový společnosti? Pfff, sorryjako, ale chlastat a fetovat a být free a další neřesti zvládam i při studiu. Navíc dobrá pozice je základ. S tim bych neriskovala. Co mi zbejvá? Nemůžu se uplně zbláznit a prostě srát na svoje věrný kamarády a na nadějný studium, jenom abych měla do čeho vybíjet svojí touhu po nejistotě. Musim si to vybíjet v něčem ne tak posvátnym a v něčem, co stejně stojí za píču, tzn. milostné vztahy. A teď mi to chybí, protože se stalo to, co sem chtěla. Oh no, oooh no.
Musí to takhle vyznívat tak, že sem uplně utrápená, umučená a dodělaná, protože trávim rok ve vztahu. Tak to ale přece jenom uplně neni, kdyby mě to echt sralo, tak se na to vyseru, pošlu drahýho jednoduše do prdele během pár minut a konec. Samozřejmě že to má i svoje světlý stránky, jenže nevim, který stránky vyvažujou který. Tak jo, tak jo, je čas si to nějak urovnat, protože kurva rok pomalu v chomoutu.
Pozitiva:
Pocit jistoty a lásky. To je docela důležitý, ne? Vim, že když nemam co dělat, něco vymyslíme. Vim, že od něj uslyšim, jak mě má rád. Ale...co s tim? Už nejsem v tom stadiu, kdy si nad tim potřebuju honit ego. Už mě to tolik neohromuje, ačkoliv je to hezký, tak už nad tim nedokážu projevit tolik emocí, jako když to bylo poprvý, protože poprvý je to nejvíc důležitý. Tohle bude asi znít hnusně, ale fuck it, je to jako oposlouchaná deska, i když je ta deska moc dobrá. Pravidelnej sex je taky super pozitivum.
Negativa:
Nelíbí se mi, když ve mě vidí dokonalou bytost. Nejsem žádná dokonalá posvátná bytost. Když prohlásim, že bych měla začít posilovat (nebo ještě přidat další sport), abych nezeslábla, nepotřebuju slyšet, jak je moje tělo dokonalý, když dokonalý prostě neni (a ano, dokážu upustit od svojí anorektický optiky, je prostě fakt, že svaly ochabujou a musí se procvičovat, jinak bude za pár let velký špatný). K tomu pravidelnýmu sexu...čim dál tim víc mě to s nim přestává bavit. Tohle je prostě přesně moje povaha. Jakmile něco mam, tak chci něco jinýho. Ale už mě nepřitahuje tolik, jako když sme to spolu my dva eště neměli tolik jistý. Viz muj bod o nutnosti adrenalinu, to je všechno ohledně tohohle nedostatku. Takovej nedostatek by asi nastal u každýho kluka, kdybych s nim spala rok v dlouhodobym vztahu, to neni nic osobního.
Sere mě. Omezuje mě. Ne pořád a ne vždycky, ale občas ten pocit mam.
Výsledek? Jop, asi sem svině, která si neváží člověka, kterej jí miluje. Nebo už fakt nevim, ale mam prostě takovej pocit, že pokud tohle skončí, tak to bude velký špatný pro obě strany, jenom pro tu druhou, tu víc bezmezně zamilovanou, víc. Mnohem víc. Chlastali sme nedavno na baru u J******. Teda ne, to bylo eště jinak. Konalo se ukončení jedný takový pražský akce, byl koncert, po koncertu se kamarád-barman rozhodl, že je v takový náladě, že pro nás speciálně otevře bar, kterej s náma předtim zavřel (abysme mohli jet na ten koncert). Lol. Takže velká afterparty. Byli tam snad uplně všichni moji bejvalý spolužáci (hehe, Iblís přirozeně nechyběl) a bylo to fakt super. Zábava. No, muj drahej mi (jop, měl pár promile) řekl, že kdybysme byli o pár let starší, tak by si mě vzal. Ehm, vypadlo ze mě s ironickym úšklebkem, kterej se snaží maskovat trapnost situace, ne. Jenom na to sem se zmohla. On hned potom samozřejmě začal s tim, že to myslel jenom tak, jak to řekl v teoretický rovině, že "co by, kdyby". Mě to prostě jenom děší. Ten samej člověk, kterej mi jeden zimní večer v jednom podniku vzadu v místnosti u vchodu na zahrádku u stolu s dvěma židlema (přesně si to pamatuju) řikal, jak je svatba přežitek a jak sme se na tom hezky shodli. Láska je slepá a navíc ke všemu uplně, ale uplně blbá. Jak voliči Okamury.
Vedle toho sem odpoledne toho dne měla zvláštní chatovou konverzaci s Iblísem. Začal mi psát on, zeptal se mě a narážel otázkou na mou odpověď u jednoho jeho statusu. Nechápala sem. On mi pak odpověděl s tim, že se vůči mě pořád ještě cejtí provinile, i když byla naše situace už dávno promlčená a zahrabaná a out. Měl před narozeninama, který má ve stejnej den, jako jeho bejvalá, kterou nemůže pustit z hlavy. A kvůli tomu, že jí měl pořád rád, mě nechal. Napsala sem mu, že sem mu to vlastně asi nikdy dostatečně nerdůraznila, ale že na něj nejsem naštvaná. Přiznal se mi, že potom, co se to sesypalo s náma dvěma, se bojí si s kýmkoliv cokoliv začít, ale že ho sere, že tenkrát to bylo čerstvý. Teď sou to tři roky a on na bejvalou pořád myslí, jako by to bylo včera. No jo, tyvole. Sou to tři roky. Tři roky od toho, kdy sem podruhý odkopla kluka kvůli jinýmu klukovi. Tři roky od toho skvělýho večera v šílenym klubu. Jo, jak já se tenkrát zamilovala... Tyvole. Jako by to naše první rande bylo včera. Dokážu si ten den přesně vybavit. Měli sme oběd z prarodičema a já se musela jít kousnout do pěsti na hajzl, abych nekřičela, že mi napsal Iblís. Iblís, na kterýho sem si tolik myslela. To byla pohádka. Pohádka o dvou večerech s pokračovánim na další roky. Vlastně doteď. To léto minulej rok, ten privát, ta hospoda-hotel ve sklepě a jednou to bylo i u něj doma, kdy sme si pak velmi brzo ráno dávali cígo na zahradě a já na sobě měla jenom jeho košili. Romantika omámení a od našeho prvního rande sou to tři roky a on je pořád smutnej, jako byl tehdy. Jak mi psal, bylo mi ho upřímně líto. Moc dobře znam pocit, kdy člověk nemůže na druhýho zapomenout dlouhý roky, to, že o něm samym porád takhle přemejšlim je toho důkazem ostatně. A to naše omámení nebyl dlouhodobej vztah, ještě aby! To bysme se asi zcvokli oba dva. Napsala sem mu, že nebudu předvádět, že mě naše situace nemrzela, ale že mu do hlavy nevidim a že si to někdy bude muset urovnat sám, když se mu zdaj tři roky jako včera. Ale zejtra mu třeba bude líp a bude o tom přemejšlet zase jinak. Odepsal mi něco jako: "Na rovinu, jsi charakter. Cítil jsem se před tebou vždycky trapně a o to víc, když jsem viděl, jak jsi v pohodě." No, no, to mě...right in feels. Ale muj pragmatismus sem neopustila. Odepsala sem mu, že sem se fakt nejectila ukřivděná, když mi byl schopnej přiznat celou svojí situaci a řekl mi, proč to mezi náma nevyšlo. A že byl mezi mýma zkušenostma spíš vyjímka. Řekl dík. Rozloučili sme se s tim, že teda zas někdy u piva a večer se potkali zrovna tam. Jojo, tak už to chodí. Ne, že bych nečekala, že ho tam nepotkam teda...
3) Přemejšlim o výletu za otcem. V rámci studia, protože univerzitní kamarádství a výměna studentů, ey! Mluvila sem o tom s drahym onen ožralej večer a on se rozbrečel. Jako neberu to nějak blbě, byl vožralej a asi moc emocí, ale stejně...mam strach, že je na mě až moc vázanej. A to nikam nejedu, jo? Jenom sem si přečetla email s tim, že ta možnost existuje a že by ta možnost byla fajn (protože bych se absolutně nemusela starat o prachy a o bydlení a vlastně vůbec o nic, protože tatínek), ale nevim, jestli tu možnost využiju. Tohle je děsivý. Mam stach, kdy vycouvam z nějakých závazků. Mam strach, protože to o vycouvání řikam už půl roku. Mam strach, že to jednou bouchne. Chtěla bych o tom s drahym mluvit, ale neni o čem mluvit. Kdybych o tom mluvit začala, tak o tom mluvim jako o rozchodu. Uplnym. Nic mezi tim. Když se nudim, tak vymejšlim píčoviny. Nesmim se nudit, jinak to může dopadnou špatně. Ale kdybych na pár měsíců odletěla, tak by to bylo fajn i z tohohle pohledu. Mam nutkavej pocit, že by mi možná teoreticky mnohem víc chyběli moji skorosourozenci, tj. bejvalý spolužáci a další blízký kamarádi, než muj drahej. Moje priority. Nedokážu vkládat veškerý svoje cítění do jednoho člověka a nehodlam to měnit. Vždyť to ani nejde, nezměnila bych se. Navíc...moji skorosourozenci mě vytáhli ze sraček. Kdyby nebyli oni, už bych asi pár let někde odpočívala pěkně studená a rozložená na kosti. Některý pouta sou prostě silnější, než jiný.
Předevčírem sme se chytli v hospodě a já chtěla odjet domu potom, co už sem měla dost jeho relativizování všeho alá Ovčáček. Okamžitě se málem rozbrečel a to mě nasralo eště víc. Pak sem si od něj nechala dát cigáro a pak kecal asi půlhodinu sračky, jako ho to hrozně mrzí. Pak mi překazil muj záměr se sama vrátit do baru za kamarádama, kde sme byli na začátku večera, takže sem sice šla tou cestou, ale nakonec tam nešla. Přešli sme Vltavu a byli na zastávce tramvaje, s kterou sem chtěla odjet domu. Ale protože přijela hned, tak mě přesvědčil, že se mnou počká na další. Mezi tim už sem si na idosu našla, že bych byla doma v půl jedný. Wow, congratz! Tak sem to vzdala a za několika dalších blábolů o omluvách sme jeli k němu. Mám totiž ráno seminář, tak neni ideální přijet domu po půl jedný. Řekla sem mu, že mě fakt sere jeho chování. Jediný, z čeho se může posrat, je informace, že bych jela domu a nespala u něj. WTF. Ale nejde o sex, jde prostě o pocit, stejně sme nemrdali. Mě sere, že tohle je to jediný, co na něj platí a kdy si uvědomí, že si mě rozhádal uplně zbytečně. Jenom díky svojí ignoranci. A najednou je nějakej empatickej. Eště párkrát a mam toho dost.
No nic, v pátek jdeme na pěkně divokej křest desky Hentaiů. Mam s sebou eště nějaký drogy z léta, co se musí spotřebovat. Vypadá to, že ho naemkuju. Lol. Ale když sám chce, tak mu nebudu bránit. Mě to prostě jenom přijde hrozně vtipný, když si vybavim, jak pořád řikal "fuj, drogy" zatimco vypije za den občas do deseti, nebo osmi piv. Hehe.
Jo a na volby seru, dopadlo to předvídatelně, protože stbák je předvídatelnej. Ale dobře, Piráti, gratulace. Doufam, že osobnosti v týhle straně nabytý politický funkce nezkazí. To by byla škoda.
Ámen
Rokenrol vám všem
Bohudík za Piráty.