Jedem dál, blog je mrtka kvůli počtu znaků.
Příjemné čekání na koncert. Jo a ta vožralá hlasitá baba se okolo nás objevila eště jednou. Byla uplně mimo a byla asi tak tisíckrát agresivnější na okolní lidi, na nás teda ne. Lidi před náma už toho asi měli dost a tak kolem tý baby udělali kolečko. Prostě jí mezi sebou uzavřeli, ona nemohla nikam utéct a přišel si pro ní až sekuriťák ve vestičce. Lidi napřesdržku ale asi měli (kromě těhlech konkrétních dickheadů) svoje důvody, proč bejt nasraný. Několikrát sem viděla, jak se ženská vedle mě snaží random lidem tlačícim se do davu vysvětlit, že tudy se do jejich diamond circle nedostanou. Ten vchod do diamond circle byl ze strany, kousek od nás a nebyl pořádně označenej. Demence pořadatelů prostě neměla horní hranici. Několik se jich pro to určitě i vracelo z hlubin davu, když zjistili, že tam neni to, co hledali. Když to shrnu, zaplatili sme za koncert desítku a za tu desítku sme se museli prosrat stejnym bahennim bordelem, jako lidi, který zaplatili za lístek mnohonásobně míň. Žádnej speciální vchod pro lidi s golden circle a diamond circle, který si zaplatili za koncert fakt kurva hodně a očekávali by třeba to, že nebudou muset po jeho návštěvě vzít svoje boty a vyhodit je, tyvole! Za druhý by to ubralo na davu, kdyby se dva menší sektory pustili jinou cestou. Navíc sektory, který sou dopiči u podia, takže by to dávalo mnohem větší smysl vzhledem k postavení celýho areálu! Ne, budete se brodit bahnem za deset a dvacet tisíc. Paráda. Nasrat. V tu chvíli sem si konečně uvědomila veškerou podstatu všech mých těžce vystojených a vyčekaných prvních lajn na těch nějvětších legendách. Všechno to několikahodinový čekání, často ve vedru, žízeň, boj, dalších několik hodin během předkapel atd. Až potom je člověk odměněn. Fanoušek v davu je vlastně mučedníkem. Musíš snášet útrapy spojený s čekánim v davu, prát se o svoje místo a nesmět na hajzl několik hodin. Pokaždý se jedná o nanebevzetí v pravé doktríně udávané katolickou církví. Je to poslední potvrzení pravosti tvojí víry a očekávání spásy. Jo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o něco tak nepopsatelnýho, jako Stouni...tohle bylo pořádný nanebevzetí.
Ten koncert měl rozdílný roviny. První z nich byla fyzická. V týhle rovině člověk vnímal posranej dav posraných lidských zbytečných tvorů, svoje totálně zaprasený boty, svojí nasranost smíchanou se zoufalstvym a natěšenim na to, že teda uvidim konečně tyhle dědky. Druhá rovina byla metafyzická. Člověk byl jenom člověkem, čert vem boty. Čert vem lidi. Ne, on už je vlastně dávno vzal. Všechny. Představil se a popsal situaci zcela pragmaticky. Následovala verbální a nonverbální hra. Mezi každou konkrétní duší a živě hranou hudbou skrze pár lidských příběhů, co toho maj očividně pořád dost na vyprávění, hehe. Celej život se věnovat jednomu řemeslu, to by nešlo bez skutečnýho zápalu vášně a chuti tvořit. Bez tý jiskřičky, bez toho spirit. Mít duši nestačí, je potřeba dát duši smysl, kterej neni lehko popsatelnej. Možná momentálně pro mě neni popsatelnej vůbec. Ale drze předpokládam, že bez nějakýho pohledu dopředu se některý věci přežít nedaj a co tak vim, tak sedmdesátý roky by se bez toho asi přežít nedali. Vlastně...kterýkoliv divoký roky, neupínejme se na žádný konkrétní letopočty, ale když se pohybuješ v kapitalistický sekularizovaný divočině, tak si to prostě člověk musí umět zařídit sám. Kór když to kolem tebe padá jak domino. Ten na fet, ta taky na fet, ten se utopil, ten se zabil, ten se přetripoval a zcvoknul, přičemž já sám chlastam a všichni chlastaj a hulí a každej chce bejt jenom kůl a nějak to přežít, což se teda nepodařilo nakonec všem. Některým jo, bůhví, co to bylo za souhru všech možných náhod, že se tak stalo, ale každopádně...stalo. A my narozený cca padesát let poté, co byl rock n roll v rozkvětu, si to můžeme užít naživo a s trochou snahy se vysrat na to, že sme narozený padesát let poté. Občas to nevadí, občas, kdy člověku připadá, že se jedná o střet historie a současnosti, ale přitom jde jenom o jeden okamžik. O okamžik, kterej se děje právě teď a tady. Je to zodobněný a odosobněný zároveň. Všechno ve všem.
Hm, a teď teda zpátky do takzvaného fyzična. Bylo to neskutečný. Neskutečnej výkon někoho, kdo běhá v průměrně pětasedmdesáti po podiu, jak zamlada. Jagger byl asi největší úkaz z celý kapely. Fyzická konstituce sice už pár let při hrubém hodnocení odpovídá nějakýmu stadiu vysušení ostatků, ale tolik života jako má v sobě tenhle děda, tak dlouho bych možná nevydržela poskakovat ani já. Do toho zpěv bez jediný chyby. Nakráčel si na podium při Sympathy jak velkej pán a jak velkej pán pokračoval další dvě a asi čtvrt hoďky. Cením cool hadříky mimochodem. Dědek starší o tři roky, než ten muj. Na hlasu nebyla znát minimální únava. Hustý. Hodně hustý. Druhej neskutečnej se předvedl Ronnie Wood. Dědek si skáče po podiích s diagnostikovanou rakovinou. Musí o sebe neskutečně dbát. Jinak neni možný, že by něco takovýho přežili. Musí mít oba kondičku jako vrcholový sportovci. Richards podle mě kouří jenom na koncertech, to jeho zapálení si cigarety po prvnim hrábnutí po strunách pri Sympathy je jenom show. Taky o sebe musí fakt hodně dbát, jinak by taky nevydržel. Na to, co se kolem něj váže za historky plný závislosti...nevim, nechápu, ale dovoluju si navrhovat, že podle mýho to musí být přikreslený. Třeba ne vědomě, když je člověk hodně někde, tak mu skutečnost uniká a při přemítání v dojezdech si pak nevědomky množství spořádaných látek nadhodnocuje, protože: "Takhle blbě mi přece nemůže být jenom z -random látka-, to sem si musela dát eště něco" (sama vim, ehm ehm, tyhle pocity, ehm ehm). Podobně to asi funguje i při nějakym dlouhodobějšim užívání, člověk si přesnej počet nepamatuje, takže odhaduje a pak z toho můžou vznikat historky o brutálnim množství spořádaných látek, zatimco se ve skutečnosti jednalo jen o tak decentní fetováníčko, který je společensky přijatelnou normou. Ale pravdu už se nikdo nedozví, problém s fenomenologií obecně. Můžu jenom pozorovat to, že chování a stav subjektu, kterej je objektem mýho pozorování, neodpovídá celýmu životu strávenym na závislosti na různých látkách, ze kterých byl chlast to nejmenší. Ale chápu, že moje hodnocení je debilní. Jenže, sorryjako, ale Ridchards vypadá božsky. Cant hold all these feels!!! Co se Wattse týče, atmosféru jeho statickýho (a skvělýho) výrazu, na kterej sem se moc těšila, dokrasloval týpek napravo ode mě. Po celou dobu koncertu vždycky řval mezi songama: "Charliiiieeee!" To bylo super. Co se mojí fascinace těmahle starýma dědkama, který ve svých 70´ objížděj Evropu a koncertujou ještě týče...na Jaggerovi ani neni moc znát, že si barví vlasy. Jako jasně, že si je nejspíš barví, ale nevypadá to nijak nuceně a nepřirozeně, narozdíl od Wooda, u kterýho je vidět, že si barvenim pomáhá. Jagger má asi výhodu v tom, že nikdy neměl moc tmavý vlasy, takže ta světlejší barva nevypadá uměle. Ještěže se Richards nebarví, neslušelo by mu to. A Watts by přišel o svojí dědečkovskou roztomilost. A vůbec, vypadaj všichni skvěle tak, jak vypadaj a konec. Jestli se dožiju 70 plus, taky chci bejt v takový kondici.
Jedinej mínus koncertu bylo to, že vynechali třeba WIld Horses a Angie. Jinak sem slyšela vlastně všechno, co sem slyšet chtěla, včetně Shes a rainbow. Jo, taky nebylo Ruby Tuesday. Kurva, to toho nebylo docela moc, v co sem doufala. Heeej a taky nebyl Fool To Cry! Tyvole, až teď mi to vlastně došlo. No nic. Prostě to bylo skvělý. Nevim, co víc mam dodat k tomu, když člověk vidí naživot The Rolling Stones. Ostatně ten pozitivní šok budu zpracovávat stejně postupně.
Po koncertě přišla další legrace. Dostat se ven. Řikala sem matce to, co sem jí řikala na začátku koncertu. Myslela sem si, že otevřou takových těch několik nouzových východů v celym areálu a člověk se dostane ven prakticky všude. Krok číslo jedna ale byl dostat se ven z okruhu golden circle. Je potřeba zmínit jeden konkrétní faktor, kterej vytvořil naprosto odlišnou situaci, od začátku koncertu- byla tma. Šli sme zpátky cestou, kterou sme přišli. Stylem zombie podél plotu. Když sme se dostaly z prvního levelu, viděla sem, že žádnej z nouzových východů otevřenej neni. Obě sme si řikaly, že neni možný, aby hnali dav čítající skoro sto tisíc hlav jednim východem jednou úzkou cestou? To neni v roce 2017 možný, ne neee. Dostáváme se do místa, kde se lidi začínaj shromažďovat a dav houstne. Je to místo vstupu pro vozířkáře, který bylo jenom kousek před normálnim vstupem. Teda, zcela upřímně bych opravdu chtěla vidět, kam se vozíčkář v tomhle bahnu dostal. To by musel mít ten vozík vznášecí, aby se mohl ponout. Nechtělo se mi uvěřit, že neotevřou ty nouzový vstupy po všech stranách, přeskákala sem bahnem k ženský ve vestičce, která byla u vchodu na tribunu. Potom sem teda už nemohla uvěřit tomu, že jedinej výlez je fakt ta jedna úzká cesta. To neni možný. Ne. Stály sme s matkou v tom davu a řikaly si, že se to neděje. Navíc byla situace s bahnem asi tak pětkrát horší, než na začátku. Teď už to fakt bylo po kotníky a jak dav šel pomalu, tak člověk i pomalu zvedal nohy, tudíž mu tam v tom bahně ta bota zůstávala. Matka to měla fakt blbý s teniskama, mě ty martensky přece jenom na noze seděly líp. Zas zombie walk. Celou bodu sme jenom nadávaly. To ani nešlo jinak. Než sme se dostaly skrze brány mezi areálem a tou úzkou cestou, myslim, že uběhlo tak půl hodiny. Na úzký cestě byla sice hromada lidí, ale člověk už šel po asfalku a ne po bahně, do kterýho se při každym šlápnutí propadne o pět čísel. Opravdu sem tomu nemohla uvěřit. Nulový schopnosti organizátorů se zachovat jako normální organizátoři a otevřít veškerý dostupný výlezy z areálu, vzhledem k tomu bahnu. Kdyby se něco stalo, cokoliv, tak by se lidi ušlapali. Protože v bahně nejde utíkat. Fakt ne. Bezpečnost level mínus sto. Prozřetelnost level mínus tisíc. Šetření času účastníků koncertu mínus milón! Na cestě nám volali prarodiče, kde sme. Haha, bláhový. Hodně bláhový. To nám bude trvat eště hodně dlouho se odsud dostat, nebojte. Před náma byly vidět jenom velký plochy zaparkovaných aut. Tisíce a tisíce, plus jasně znatelný cesty, kterýma se ty auta snažily odjíždět. Ok, ok. Takže eště jednou MĚLI SME KURVA VELKÝ ŠTĚSTÍ, ŽE NÁS NENAPADLO PARKOVAT NA OFIKO PARKOVIŠTÍCH! Přece jenom se musíme vyspat, minimálně děda se musí pořádně vyspat, protože zejtra do deseti opustit apartmán a vzhůru do Salzburgu. Pokračovaly sme podobnou cestou, jakou sme přišly zpátky do polí. Bylo krásně světlo, svítili všechny ty auta, který stály těsně za sebou na všech polních cestách okolo. Úplnej výjezd ven byl jeden. Na všechny tyhle parkoviště. Na jednoproudou silnici. Paráda. Opět organizátoři vyhráli (už podruhý za večer) cenu za nejhlubší lidskou demenci a neschopnost zororganizovat ani harmonogram pro seniory v domě důchodců. Tohle fakt neni možný, nechápu, jak mohl tohle kdokoliv, kdo měl cokoliv na starost, dopustit. Ať už se jednalo o ty zkurvysyny organizátory, nebo o město, nebo o...to je jedno. Nechápu, ani matka nechápala. Šly sme podél stojících aut, který měli vyplý skoro každý motor, jenom všude hrály nahrávky stounů a šly a šly a já alespoň šla ne po cestě, ale po poli v naději, že mi tráva vyčistí alespoň trochu martensky. Hehe, jsem já to ale naivka! Procházeli sme sice okolo několika různých plodin (i dýně), ale cesta trvala asi stejně tak, jako samotný čekání mezi branou v areálu. Půl hoďky, dokud sme se nedostaly na normální silnici. Celá cesta prosvícená autama, který se teda teď už nějak pohybovali. Fakt bych nechtěla bejt těma lidma uvízlých v autech na poli, ty se ven nedostanou. Nejdřív tak ve tři ráno. To musí teda pořádně zkazit zážitek z koncertu. Čekat jak kokot v autě potom, co se jak kokot brodíš bahnem. Nechceš.
Potkaly sme prarodiče, sundaly si boty, ať nezaprasíme auto a podařilo se nám docela rychle ze zablokovaných silnic odjet. Nebyly tak moc zablokovaný, šlo to docela plynule, plný, ale ne zablokovaný. Už sem moc nevnímala okolí a tak sem částěčně usnula. Probouzela sem se průběžně a při třetim takovym probuzení sem z kontextu všeho pochopila, že se nám tak nějak podařilo zabloudit. Navigace nás vyvezla na cestu, která byla opravovaná, tudíž se nedala projet. Pak si pamatuju, že sme se točili v kruhu. Děsivej byl taky čas. To byly hned tři, potom hned čtyři. To už nás to vyhodilo skoro u Lince. Je pěkně napíču se ztratit v noci. To teda jo. Dopadlo to tak, že nás navigace našla až potom, co sme projeli kolem Salzburgu. Jednoduše, takhle v noci se nám podařilo díky jedný opravě silnice udělat okliku asi 200 km. Jo, nedělam si prdel. Ona to totiž fakt neni prdel, v noci je ta orientace horší. Stavěli sme se konečně na benzínce, která už byla asi jenom patnáct km od našeho apartmánu. Přišla sem zpátky do auta a matka povídá, že děda nemůže najít klíč od toho apartmánu. Ehm, cože? Do auta se vrací babička. Babi, děda nemůže najít klíč, nemáš ho u sebe ty? Babička začne nadávat dědovi a klíč nemá. Děda řiká, že mu mohl teoreticky vypadnout z kapsy u bundy. Tvl. Stay prarodiče. Dáš si klíč od pokoje do bundy, kde nemáš kapsu, která je na zip. Ok. Oook. Všcihni sou nasraný. Za chvíli bude pět ráno. Za pět hodin musíme vypadnout z pokoje. Jo, to chci vědět jak, bez klíče. Pořád je tu určitá naděje, že mu vypadnul z bundy tady v autě. Naději ztrácíme v momentě, kdy auto zastaví před apartmánama a máme možnost prohledat auto. Neni. Nikde. Nemůžeme ani do chotby, logicky je zamčeno. Sou to apartmány a žádná recepce tu neni. Koukáme na zvonky. Všechno sou to zvonky do apartmánů a tak zvoníme na jeden neoznačenej v naději, že tady ty majitelé objektu sou přes noc. Nikdo neodpovídá. Výborně. Sme v řiti. Alespoň, že máme to auto. Tak, to se asi moc nevyspíme. Nejvíc mě jebalo to, že si nebudu moct pořádně vyčistit boty a umejt vlasy. Achjo. Po dalšim zvonění se najednou dveře otevřeli. Potom, co se těm lidem děda snažil vysvětlit, že ztratil klíč mu zase ty lidi vysvětlili, že nejsou vrátný a moc mu nepomůžou. Takže ten neoznačenej zvonek asi patřil prostě nějakýmu apartmánu a my probudili hosty. Paráda. Seděli sme na gauči před takovym tim vrátnicoidnim oknem a byly v prdeli. Alespoň ne v autě, no. Zkoušeli sme samozřejmě volat na číslo, co nám majitel apartmánů dal, ale na obou číslech byl záznamník. Tož, to je v prdeli. Nejhorší na tom bylo, že sem potřebovala na záchod, páč sem měla krámy a žádnej hromadnej záchod na recepci se tu nikde nenacházel, protože tohle neni hotel. Po další čtvrthodině zoufalství děda najednou prohlásil: "Hurá" a vytáhnul z tašky klíče. Omg. Tady je někdo manťák. Dal si ty klíče do malý taštičky, kterou dal do svojí tašky a zapomněl na to, protože zapomíná. Bylo šest ráno. Za čtyři hodiny máme vypadnout. Paráda. Spala sem dvě hodiny. Umyla si vlasy a vyčistila martensky. Najs. V deset sme se stihli vypakovat a vyjet směr Salzburg. Cestou tam děda řikal, že na svojí "ztrátu" klíčů přišel už asi o hodinu dřív, než nám to oznámil. Pak taky zopakoval, že to tak asi mělo bejt. Už totiž začínal bejt po těch několika hodinách bloudění strašně unavenej a probralo ho až tohle zjištění. Od tý doby, co přemejšlel nad tim, co budem dělat, byl najednou fresh. Tak to jo. To tak asi mělo bejt. Lepší, než kdybysme nabourali.
Příjezd do Salzburgu mi hrozně připomínal Prahu na trase okolo Koh-i-nooru. Ok, jenom jedna ulice, ale podoba tam byla. V Salzburgu sme měli objednaný ubytování v hostelu. Docela změna po tom obrovskym apartmánu o třech místnostech. Tohle byl jeden pokoj. S palandama, lol. Alespoň s výhledem na Hohensalzburg. Napíču bylo to, jak sme si těžce plánovali, jak budeme chodit po Salzburgu a jak ho celej poznáme, ale všichni sme byli unavený. Stejně sme se vypravili. Bylo strašně divný počasí. Chvilku chcalo a chvilku svítilo slunce, takhle pořád dokola. Nejdřív sme projeli centrum autem, ale když sme přišli na to, že nezaparkujeme, nechali sme ho asi kilometr někde před všema těma placenýma zónama. V centru nastal problém s tim, kam se jít najíst, protože všichni už byli hrozně hladoví. Tutéž ulici sme procházeli sem a tam tak dlouho, až mě osobně hlad přešel. Zasedli sme do nejbližší pizzerie, kde se děda jako totální trotl zeptal, jestli nemaj řízek. Myslel to tak, abysme se najedly i já a máma, což je v pizzerii docela debilní. Samozřejmě, že se člověk, kterej nejí maso, v pizzerii nají. Bohužel sme asi nenarazili na tu nejlepší pizzerii ve městě. Matčiny aglio olio nebyli z domácích těstovin a to je vždycky průser. Já si dala obyčejný raviolli se špenátem a taky nic moc. No, průměr. Pizzerie ani neměla hodnocení na tripadvisoru. Průměr, no. Ale všichni už byli hladoví a kdybysme hledali něco dalšího, tak se děda asi pochčije a všichni tři hromadně umřou hlady. Lel. Po jídle už šli starci zpátky na hostel si odpočinou, což docela chápu.
Matka byla taky eště trochu víc zvědavá na Salzburg. I když bylo fakt napíču, že už bylo docela pozdě. Asi šest. Napíču. Nic se nestihlo. Prošli sme si s matkou nějakou velkou zahradu, jejíž jméno sem zapomněla. Pak sme přešly řeku, která byla mimochodem uplně blankytně modrá. Ne zasraná a zachcaná jak Vltava. Njn, hory. Našly sme Mozartův rodný dům, jako správný turisti. No, Salzburg je fakt hezkej se svýma historickýma uličkama. Ale jedna drobná věc teda...supermarket v přízemí Mozartova rodnýho domu? Ok. Prošli sme celou tuhle asi důležitou ulici, jejíž jméno sem taky zapomněla. Ehm, ok. Ta ulice je známá svejma vývěskama. Až při bližším zkoumání člověk přijde na to, že ty vývěsky sou všechny typu Zara, HM, Mango a další obchodní hovna. Eee, ok? Byl tam dokonce Mekáč. Mekáčovská vývěska vystajlovaná do starý podoby. To mě dojalo. Aha. Tak takhle to vypadá, když historický centrum historickýho města okupuje konzum. Tak takhle hnusně se musí turistům jevit všechny ty rusácký obchody okolo staromáku s fake českym granátem, večerky a suvenýry cestou na Hrad. To je dost děsivý. Člověk si to uvědomí až když neni v místě, na který je zvyklý. A ten supermarket v Mozartově rodnym domě...taky dobrý. Bizár. Fakt. Škoda, že nebylo víc času se podívat na důležitější a hezčí věci, než komerční uličku. Třeba na ten klášter nahoře, pevnost a tak. Vrátily sme se přes řeku a rozhodly se hledat kafe. Kafe sem měla vyhlídnutý už od doby, co sme byli v pizzerii. Rakousko je totiž chytré, v Rakousku neni podnikatelská totalita a může se kouřit v podnicích, kde se prodává jenom pití, tzn. v barech. Našly sme malý tmavý místo o pár stolečcích. Nebyl to žádnej takovej malebnej, hezkej zapadlej pajzl. Seděli tu sice hlavně místní, ale byla to moderně udělaná zašívárna pro osamělý starý alkoholiky. Svítící bar a točený Starobrno. Dala sem si místo Starobrna předraženej lahváč Plzně a kafe. A cigáro. Matka se mi smála, jak vypadam šťastně. Řekla sem jí, že tomu nerozumí, že nechápe tu slast, když si může člověk bez pocitu toho, že dělá něco nezákonnýho, zapálit cígo v normálnim legálnim baru a dát si k tomu kafe. Skoro jako na střední, ach! Jaká slast! Matka po chvíli začala plašit, že musíme vyrazit. Prarodiče nám totiž řekli, že v tom hostelu je recepce otevřená jenom do devíti a že se pak nedostaneme dovnitř. I když sme si obě ťukali na čelo s tim, že hostel nemůže nakázat hostům, kdy se maji vrátit na pokoj, radši sme vyrazily, protože prarodiče sou trotlové a kdyby fakt viděli, že po devátý je recepce prázdná, začali by zmatkovat, protože je známe. Když sme babičce volaly, ať se teda jde zeptat na recepci, jak to je, řekla, že ani náhodou. Že neumí ani slovo a že nikomu nerozumí. Protože si prarodiče odvezli auto, musely sme pěšky. Mapy mi našly, že je cesta ale vcelku snadná a trvá ani ne půl hoďky. Navedlo nás to přes pár ulic na nábřeží, po kterym sme měli jít až k hostelu. To byla náhodou fajn večerní procházka. Fascinovalo mě, že tam sou na nábřeží normální menší rodinný domky se zahrádkama a tak. Fakt hustý. To musí bejt hezký bydlení. Pěkný město i takhle za tmy. Nikde nikdo moc nebyl, jenom občas kolem nás projel random hipstr na kole. Google mapy nás vedly správně, dostaly sme se fakt až k hostelu, kde sme hned přišly na to, že by stačilo mít jenom klíček od pokoje, kterej se venku strčí do ověřovacího mechanismu a po devátý hodině se dveře v klidu otevřou. Lol. Prarodiče sou prostě trotlové, protože děda vzal stejně jako v minulym ubytování, jenom jeden klíč, i když mu nabízeli dva. Takže bysme si stejně nepomohly. Omg. Logic. To spaní bylo fakt vtipný. Malej pokoj jak na škole v přírodě. Na škole v přírodě se zapomětlivýma prarodičema. Fajn výlet. Hlavně, že se nikomu nic nestalo.
Tak nějak mi to připomnělo poslední dovolenou s prarodičema. Turecko. Končila sem základku, asi patnáct mi bylo. Děda zvědavě okopával dlaždičkový schody tak dloho, dokud mu jedna dlaždička nespadla na nohu a nerozřízla mu kus lýtka. Diabetik. Parádní poznávací zájezd, byla sem s nim ve třech nemocnicích (protože se jediná domluvim). Moc hezký nemocnice, fakt. Děda po následující dny nemohl do vody, tak sme chodili na výlety, což bylo super. Zrovna sme byli v místě, kde byli památky, takže proč ne. Den před odletem. Babičku bolel narudlej nárt. Asi si ho spálila. Jdeme za hotelovym lékařem. Hotelovej lékař okamžitě diagnostikoval zánět žil. Paráda, fakt paráda, uvidim zase nemocnice, hurá! Nejlepší bylo to, že nám zdůrazňoval, jak s tim rozhodně nemůže nikam odletět. To sme mysleli, že se asi všichni posereme. Nevim jak, ale nějak sme odletěli. Omg. Mít prarodiče Pat a Mat je podobný jako mít potkany.
Ale co bych bez nich dělala? Vždyť bych se unudila. Rodinný výlety sou prostě neskutečná prdel, člověk ni
A za koncert stálo všechno z toho.
Nu což, naštěstí k moři za tejden jenom s mámou. Ta neni takovej manťák, jenom menší manťák.
Ámen
Rokenrol vám všem

Počet znaků - tak ten mně nikdy nenaštval.
Hele kdyby mně napadlo, jak ho navíšit, tak budeš první! 