11. února 2018 v 17:21 | Pražský poděs
|
Nikdys mi nic nesliboval. Nikdy předtim, ani teď.
Teď si panák, hadrovější než já panna.
Obraz a figura s tetovánim, co se spíš podobá cejchu.
Vypálili mi ho všichni starý známý se kterýma si tykáš.
A já taky. A sere mě to.
Sere mě existence moc malýho smetiště pro dva kohouty.
Střet skončil tak, jak skončil. Nestalo se.
Připomínáme si to ve snech, co se odehrávaj v jahodových polích.
Celovědomý prázdniny v jiných sférách skutečnosti, která se přeze všechny iuze
nemění.
Smrad spálenýho masa nezmizel a já vim, žes mi nikdy nic nesliboval.
Sou to jenom slova, možná sem je neměla brát tak vážně.
Měla sem bejt silná, železná.
A tak sem na tvojí žádost byla silná, železná.
Na smrtelný posteli to budou asi poslední slova, co pronesu.
Smrad spálenýho masa nezmizí a jeho otisk se zacyklí v časoprostoru.
Milosrdná, ani slitovná nejsem, nebudu. Už jednou sem usnula klidnym spánkem.
Snad to nebude takovej problém zopakovat.
Běh mezi zákopama by to mohl zlepšit.
Běháme jak postřelený srny.
Hadrovej panák a panna.
Mentální otisk s cejchcem.
Vyšinutost, vášeň, za to bych popravovala.
Tebe, sebe ne.
Nikdys mi nic nesliboval, stejně mi to pomohlo.
Bez závazků vznikaj závazky nevědomý,
jenže to se ukáže až někdy příště.
Potkáme se zase tam, zase bude pozdě večer.
Budem čumět jak blbý, smát se a úzkostlivě si držet masku před ksichtem
zatimco budeme tančit valčík v tom jahodovym poli.
Odlíčil ses vcelku brzo.
Já ti nikdy taky nic neslibovala.
Ta kůže nikdy nedoroste,
ne na tomhle těle.
Uhnuls očima moc pozdě.
Já je viděla.
Příště to možná zvládneme líp
a naše karma bude čistá.
Počkám na tebe,
mimo čas a prostor.
Blízko nekonečných jahodových polí.
Příště to možná zvládneme líp,
těšim se.
Stane se někdy, že vy dva spolu budete bydlet na hromádce? :)