No a vedle všeho ostatního sem měla narozeniny
Teď už můžu pít po celém světě a na tom ten svět přece stojí, ne?
Oslava narozenin byla super. V rámci možností. Ta ofiko probíhala dost dobře. Měla sem na sobě nový šaty jako po babičce za války, vlasy spletený do francouzských copů, paráda.
Asi zkusim jednu věc, doufam, že mi vydrží. Zapisovat si sny. Moc si je obecně nepamatuju, ale whatever. Občas to jsou zase sny, který mě přinutí nad nima celej den přemejšlet. Jako zrovna nedavno. Problém s tim, že mi do snů lezou moji bývalí chlapci/šukny/lásky, mam delší dobu. Takže, here we go. Až se na pár z nich podívam zpětně, třeba z toho bude hezkej obraz. Nebo nějakej uměleckej shit. Umělci do plynu, mimochodem. Zdálo se mi, krátce po narozeninách, úterý snad. Zdálo se mi o něm, nepamatuju si bližší děj, ale byli sme sami v jedný místnosti. Neměl na sobě triko. Možná sem ležela a on seděl za mnou, přítáhla sem ho a začala líbat. Nevim, jestli se ten obraz opravdu v mym snu takhle odehrál, mám trochu pocit, že tu pozici, kdy já ležím a on se vkleče naklání nad mojí hlavu, sem si představila, protože přesně tak se odehrávala část onoho jednoho osudového silvestra u bejvalýho spolužáka doma. Jo, tak nade mnou klečel a utěšoval mě a hladil ve vlasech, zatimco sem nemohla přestat brečet. Ve skutečnosti se tam žádná velká líbačka, narozdíl od toho, co se mi teď zdálo, neodehrála, resp. snažila sem se jeho pokusům o jemný polibky na čelo unikat doprdele klepu se jenom co si na tu noc vzpomenu, kurva, bylo to tak hnusný a. Ne, teď sem se musela hodně přemlouvat, abych ten článek, kde je to popisovaný, nevyhrabala a nepřečetla si ho. Bude jedna v noci, kdybych to začala číst, asi bych neusnula a mam zejtra něco na práci. Stejně mě to rozbrečelo, protože to je šílenej zážitek. Fakt kurva šílenej. Nevim, pravděpodobně to z hlediska nějaký emoční roviny překonalo téměř všechny naše šukačky. Eh, no zpátky z reality, resp. minulosti, k tomu, co se mi zdálo. Už se tam vlastně nic moc neodehrálo, myslim, že moje "chuť" na něj nebyla nasycena a pak se všude kolem objevili světla a těžkooděnci a já vyběhla z toho pokoje ven se slovy, že nechápu, co se děje. Pak se tam někde mezi těžkooděncema mihla moje matka a byla na mě nasraná, přičemž sem se hrůzou probudila a hned sem na sebe začala bejt nasraná, jaktože sem se probudila, když nechápu, co se tam stalo. Bylo to už k ránu a chvíli sem brečela, protože to byl až moc reálnej sen a ta neukojená touha po něm byla reálná stejně tak. No nejedná se o nikoho jinýho, než o mýho bejvalýho šoustkamaráda, abych ještě nezapomněla celej funny sen uvést na správnou míru.
Loool, tyvole. Tak jsem moc ráda, jaká se ze mě stala dospělá a rozhodná slečna, samozřejmě, že jsem právě ten starej článek, kde ten Silvestr popisuju, našla, byl to konec roku 2014. Je mi z toho nanic, musela sem si mačkat body na dlaních, jako tenkrát, protože mě z prostředku mýho těla prostoupila neskutečná ouzkost. Božemuj, tenhle pocit znám a vůbec se mi nelíbí, že ho znám. Takže až mi zas někdo bude řikat o tom, jak emoce časem vyvanou a utiší se, tak milému dotyčnému, nebo dotyčné, narvu deštník do prdele a otevřu ho. To jen tak, aby bylo jasno.
Začíná mi být trochu blbě. Ne blbě konkrétně, i když vlastně možná trochu jo. Nemá cenu si řikat, že jsem zdravej vyléčenej člověk. Nejsem. A ode dne mých 21. narozenin to bohužel zas pociťuju. Tlak v oblasti žaludku. Dlouho už se mi to nestalo, vlastně od tý doby, co sem se přestala chtít zabít a i viděla hezký věci. Teď rozhodně nechci tvrdit, že nevidim hezký věci, že se chci zabít, ale mám obavy. Bojim se úzkosti. A bojim se, že se zase budu bát jíst. Už teď zase nejim celý porce. Jen tak, pro jistotu, aby mě moc netlačil žaludek, protože když se přemáham, tak mě ten žaludek tlačí. Nemyslim si, že přestanu jíst, jenže vyléčená anorexie a bulimie? To fakt existuje?
Tak nějak to celý začalo na moje narozeniny. Všechno bylo super, do tý doby, dokud se mi neudělalo blbě. Mělo to naprosto jednoduchej důvod. Přežrala jsem se. To už jsme neudělala dost dlouho a moje tělo na to absolutně není zvyklý. Nejím hodně a tak se logicky nepřežírám. Takže co se stalo? Celá slavná hostina letěla ještě tam pěkně do hajzlu. Pořád sem fakt ráda za ten svuj skill blej, kdy se mi zachce, za prvý se netrápim dlouho a za druhý je to prostě jednodušší, než čekat, než to přijde samo. Po asi pěti letech sem vyblila všechno, co jsem snědla a tak to ve mě zanechalo onen notoricky známej a pěkně hnusnej pocit toho, že z jídla se automaticky bleje. Uf. To tu dlouho, hodně dlouho, nebylo. Tenhle pocit viny za to, že se člověk najedl, ehhh, neee, já nechciii! Vrátim se trochu na začátek, fakt to bylo nekřesťansky moc jídla, vůbec se svýmu žaludku nedivim, že to nevydržel a bylo to ale zároveň taky asi nejkvalitnější italský jídlo, který v Praze lze sehnat. Moje matka trvala na tom, že s náma pujde na tuhle oslavu i moje koule na noze ehm, Dionýsos, lol, už moc často pojem "muj drahej" nepoužívám, co? A bylo to překvapivě v pohodě, prarodiče byli nadšený, že je sympatickej (lol) a tak dále a já se cejtim víc a víc jako v chomoutu, že už zná moje prarodiče. Jako wtf, co do toho kurva komu je, s kym šoustam? Prostě už je to celý nějaký moc zazávazkovaný a na to fakt nejsem ještě ready, zakládat rodinu, ani podobný ptákoviny, zatim nehodlám a jestli mě to někdy napadne, tak doufam, že mi dá někdo velkou facku se slovy N.E.Z.O.D.P.O.V.Ě.D.N.Í. J.E.D.I.N.C.I. N.E.M.A.J.Í. Z.A.K.L.Á.D.A.T. R.O.D.I.N.Y. a mě to zase hned rychle přejde. Prostě wtf, nějak nepobírám, co se kolem mě zas děje. Já mám prostě kluka spíš jenom jako buddyho pro každou špatnost a na šuk, ne na seznamování s celym klanem, ze kterého jsem vzešla. No, zpátky k mým žaludečním potížím, to je momentálně důležitější, než to, jak moji prarodiče ví, s kým souložím. K dobrým těstovinám samozřejmě patřilo kvalitní víno, po dobrém jídle se hodí kvalitní dezert a k němu kvalitní dezertní víno, hele, fakt sme žrali všicki jak prasata, to nejde zapřít. Prostě sem se vyblila a po opuštění hajzlu ze mě zas byla krasavice, co se usmívá a mává, neasi.
Už je teplo a trochu hezky, takže i přestože mi na hlavu padaj termíny a dokončování různých věcí, tak vylejzam ven. Nedavno sem navštívila moje drahý kamarádíčky za barem. Užíváme si to, dokud není léto. Až bude léto, nebude na tomhle místě k hnutí, protože je Krnáčová čobolská pyča a nedokáže opravovat věci tak, aby to nenarušilo běžnou sezónu. Tudíž když budou všude okolo všechny bary kvůli tý koze slovenský zavřený, tak se lidi přesunou tam, kde je otevřeno, žejo. A fronta se bude táhnout až k magistrátu, kde bych to viděla na další pražskou defenestraci. No nic. Prostě si to místo užíváme, dokud se tam nenahrnou turisti. Tak si tam tak s Dionýsem stojíme, opřený o zábradlí. Ten den tam bylo přece jenom trochu víc nacpáno. Stojíme u baru a prochází za náma týpek. Najednou stojí vedle mě. Nic, kraťasy, batoh, mikina, variace na basic bitch style. Povídá mi něco jako: "slečno, můžu vám něco říct", nebo tak nějak, moc sem to nepobrala, tak se ho ptam: "cože". To týpka překvapilo a s takovym tim úšklebkem na začátku věty povídá: "Já se zeptám, jestli vám můžu něco říct a vy mi odpovíte, cože?" Okeyyy, měla sem dvě možnosti. Vyhrotit takovýho ublíženýho debila a udělat z něj idiota, nebo ho prostě jenom setřít, aby už šel zas do prdele. První možnost by byla zábavná jenom v případě, kdy by nehrála všude tak hlasitá hudba (byla tam zrovna nějaká párty) a muj ostrovtip by slyšeli třeba i lidi za barem. Takže sem vynechala zlou větu na začátku "Kdybys artikuloval a nehuhlal jak down, tak se nemusim ptát, cos řikal" a zůstala jsem jenom u slušnějšího "A co jako, když nerozumím, tak se zeptám". Nastalo přesně to, co jsem čekala: "Jenom, že vám to moc sluší". Haha, no shit, Sherlock. Ehh, next, please! Zahuhlala jsem naschvál podobně jako on: "díky" a nic jinýho. Týpek mě poplácal po ramenu, řekl: "tak dík", otočil se, šel zase zpátky, ještě pověděl Dionýsovi: "nezlob se, kámo" taky s nějakym poplácánim ramene a šel uplně pryč. Lol, co to kurva bylo? Hodně wtf člověk. Ani já, ani Dionýsos sme tohle nepochopili. Takový trochu InCelový chování, řekla bych. No, snad kvůli svojí neschopnosti komunikovat týpek nepostřílí nějaký lidi.
Další sen- Byli sme v IKEA, všichni, celá rodina. Jsem na jednu stranu vlastně docela ráda, že mi do snů leze i něco jinýho, i když je to bizár. Šli sme se tam najíst a byli sme v tom prostoru restaurace skoro sami. Všude tam jsou takový ty kolejničky, po kterých si člověk posouvá tácek s jídlem. Chtěla sem si tácek posunout k pultu se salátama, abych si nějakej nabrala, jenže mi to nešlo, protože tu kolejničku dělil buhvíproč sloup. Divný. Stejně divný jako to, že se mi do snů promítá i potřeba konečně dokončit muj pokoj. Argh!
Ámen
Rokenrol vám všem
