15. října 2018 v 1:59 | Pražský poděs
|
Prosím, je to pro tvoje dobro, říkám to, protože tě mám ráda a sebe mám taky ráda. Takže takhle to končívá, jo? Takhle to prej bejvá, když se s někym rozejdete po nějaký delší době.
Stavy napíču bez podpůrných látek, a jéje! Aneb kdybych se radši neprobudila a zastřelila se ve snu. Hele, já chápu, že ne každej může mít psychiku vyrovnanou a v klidu a necejtit se jako kus hovna, ale začínám si sama sobě dělat diagnózy a to už samo o sobě není OK. Diagnóza vychcaná depresivní svině, lol. Mám před sebou velkej úkol. Musim se rozejít se svým chlapcem. Už to prostě nedávám. Důvodů je hned několik. Člověk prostě přestane bejt zamilovanej, to už vím docela dlouhou dobu. Sem s nim už moc dlouho, moc dlouho na to šukat jednoho člověka a už i to mě přestalo bavit. Jenom teď bude potřeba mu to nějak šikovně vysvětlit. Jedna věc mě mrzí a to, že on mě asi opravdu miluje a vim, že je to hodnej kluk. Jenže mě neni třicet pět, abych hledala někoho, s kým budu do konce života, sem na tyhle vážný vztahy na celej život pořád příliš mladá a tak mám neodkladnej pocit, že je na světě lidí přece jako sraček, takže je opravdu v čem vybírat.
A přitom to byl včera takovej hezkej večer. No, možná právě proto. Muj bejvalej spolužák ze střední má výstavu, byla vernisáž, sešli sme se tam všichni. Hm. I muj bejvalej šoustkamarád se stavil. No a já s sebou samozřejmě tahala svého stále ještě chlapce. Hele nic, byla to zábava, sice sem měla pořád staženej žaludek, ale dala sem si dvě deci červenýho a bylo to lepší, lol. Ráda sem zase tyhle lidi viděla. Kecali sme o všem možným, smáli se, kouřili na kuřáckým dvorečku a byl to hezky strávenej čas. Informace, co bych tady vypíchla, je asi ta, že sem koutkem ucha poslouchala rozhovor, kdy se část téhle skupinky ze střední bavila s mym bejvalym šoustkamarádem o té jeho bejvalé. Bavila sem se zrovna jakoby s mým stále ještě chlapcem a s dalším člověkem. No a z toho, co sem zaslechla, sem zcela jasně pochopila, že jejich rozchod byla její iniciativa, že mu udělala vlastně asi něco dost nepěkného a že mu teď nedavno psala nějaký trapný vysvětlující zprávy. Mluvil o tom, jak je na ní celý její okolí nasraný, protože něco zkurvila a někomu, snad svým rodičům, dluží hafo peněz. Do toho měla kamarádka takový vtipný průpovídky, jakože kdyby něco potřeboval, tak má doma kdyžrak baseballovou pálku a pujčí mu jí, všichni si dělali prdel z toho, jaká je kráva a smáli se jí. Jednalo se z jejich strany zcela očividně o takovej ten druh přátelské podpory člověku, co je po rozchodu. Hm, takže takhle to bylo. Ona je ta píča, aha. Zajímavé. Ne, že bych to snad nečekala, ale opravdu zajímavej konec velký lásk, hahahahaha. Na jednu stranu mu nějakou porozchodovou bolest fakt trochu přeju, na druhou stranu bych si jeho hlavu přitiskla na hrud, hladila ho ve vlasech a říkala mu, že to bude dobrý. No, ne. Asi mám škodolibou radost z toho, že už teda konečně vím, kdo z nich dal komu kopačky. Překvapivě. Jak tak postupoval večer, začali z jistých kruhů padat ty nápady, že by byl vhodnej přesun. Bohužel, hvězda našeho večera, ani moji další spolužáci ze střední se moc netvářili, že se jim někam chce dál a že maj čas. Takže to nakonec dopadlo tak, že sme do jinýho baru odjížděli s mym bejvalym šouštkamarádem, takovym zábavným felákem a s mým stále ještě chlapcem. Hurá. Sestava snů, žejo. Vyrazili sme na tramvaj, obsadili takový ty sedačky uplně vzadu, dělali si tam vtípečky na všechno, především teda vtípeček na velkou prdel mýho stále ještě chlapce, protože si z nás sedal jako poslední a jak si sednul, tak sme se všichni museli uskromnit. Vystoupili sme v dobrý náladě, nakráčeli sme na bar v dobrý náladě a přivítal nás J******- Nevěděla sem, že má dneska směnu. Asi hodinu a půl sme všichni seděli venku, kouřili a pili. Pořád sem se cejtila divně. Nebudu si lhát, že sem nebyla ráda, že tam byl i ten idiot, ale na druhou stranu sem se prostě cejtila trochu nekomfortně. Možná protože sem si dávala až moc pozor na to, aby nebylo nijak nápadný, jak moc na něj koukám a jak moc si ho prohlížim. On vlastně není zas tak hezkej, haha. Ne, má hodně kulatej tvar obličeje a snaží se to sice krýt hárem, ale taky má strašně odstávající uši. Ale jinak je samozřejmě hezkej, tak, jak je každej člověk, co je jakoby "speciální", hezkej. Achjo. Nebyl to vůbec cringe večer, bylo to fajn. Nevím, jestli mě vlastně znervózňovala ta skutečnost, že je tam jak on, tak muj stále ještě chlapec. Jestli by mě třeba neznervózňovalo, kdyby tam nebyl. Dobrej element v tomhle případě bylo to naše malé hovádko, které je vždycky vtipné, když s ním člověk někde je. Takovej uvolňující prvek. Muj bejvalej šoustkamarád nakonec někomu telefonoval a pak odjel s tím, že se přesouvá do dalšího podniku, že si chce zahulit a něco koupit pro sebe. Rozloučil se a my tam zůstali ve třech plus dole na baru byly barmani. Kecali sme eště nějakou chvíli, než sem tak nějak svému stále ještě chlapci oznámila, že asi pojedu domu. Byl z toho trochu rozčarovanej. Asi si myslel, že budu spát u něj, určitě si myslel, že budu spát u něj. Jenže to je to. Já už to v plánu nemám. Nechci u něj spát, nechci bejt sentimentální. Nechci si říkat: "No, tak to je dneska asi naposledy". Celej tejden přemejšlim, kdy mu to už konečně řeknu. Je konec, už to necejtim tak, jak to bylo. Už sem pevně rozhodnutá. Od tý doby, co se stala ta vtipná situace s oznamováním mé kamarádce o mém budoucím rozchodu, sem opravdu pevně rozhodnutá to už konečně říct. No a dneska to teda bohužel zas nevyšlo. I když už sem samozžejmě plánovala, že na tu výstavu mezi svoje kamarády přijdu už sama a budu strašně smutná, protože už budu po rozchodu. Ale nestalo se. Achjo. Srab.
No a hned další den mi bylo fakt napíču. Nejedla sem. Nešlo to, poblila bych se. To považuju pořád za prvotní problém. Já a jídlo asi vážně nikdy nebudeme kamarádi, je na čase se s tím smířit, že pokud jsem ve stavu vypětí, nebo stresu, anorektička ve mě přepere pokaždý moje zdravě se stravující já. Jediný, co je důležitý je to, aby tyhle stavy nikdy nervali dlouho, aby to bylo max. pár dnů, kdy trpím absolutní averzí vůči jídlu a aby to nebylo nic dlouhodobýho. Ne, díky, opravdu nechci skončit v nemocnici. Kurva, kurva, pokaždý, když mě tyhle stavy nechutenství přepadnou, sem na sebe mega nasraná. Jak se to mohlo stát? Jaktože jsou poruchy příjmu potravy opravdu věc, co se s člověkem táhle celej život? Jak sem to mohla dopustit?
Ten večer mi nešlo usnout. A když se tak stalo, vzbudila sem se uprostřed noci celá ubrečená. Zdálo se mi o něm. Něco dost hnusnýho. Pořád se mi opakuje to, co se mezi náma stalo a z toho důvodu se mi asi zdálo něco na ten způsob, že jsme spolu něco měli, ale on to hnusně ukončil kvůli uplný prkotině po telefonu. Fuj, opravdu hnusná noc.
Nechci nic shazovat na nic, ale občas si člověk prostě musí uvědomit, že dál už to takhle nejde a udělá něco, co sice sám očekával, ale jeho okolí, ani ten druhej, kterýho se to taky týká, nečeká. Takže ano, rozhoupala sem se a jednoho krásného večera se sebrala, vyjela vcelku brzo za svým stále ještě chlapcem, abych mu mohla odhodlaně oznámit, že už můj chlapec nebude. Vybalila sem to na něj bohužel docela z ničeho nic, na ulici. Potom, co sme odešli z jedný hospody a měli v plánu se přesouvat do druhý hospody. Teda, on to měl v plánu. Já měla v plánu tohlencto. Řekla sem mu, že už to mezi náma necejtim tak, jako to bylo dřív a tudíž si myslím, že to mezi náma nemá dál cenu. Nechápal. Pak mi řekl, že je to takhle na ulici fakt blbý. Jo, já vim. Jenže jak jinak? Zase bysme někam přišli, zase by tam byl někdo známej a na takovejhle deep talk by se nedostalo. Takže sem se nakonec nechala přesvědčit a sedli sme si do první dobrý hospody, u který sme zrovna byli a kde pravděpodobně nikdo známej nebude. No a tam sme se o tom rozpovídali víc. Hned sem smetla ze stolu jeho sebeobviňování, jestli náhodou něco neudělal špatně. Hej, c´mon, to se člověk vážně prostě nemůže s někým rozejít jen protože už v tom vztahu nechce dál pokračovat, ne protože by tam muselo být nutně nějaký dráma? Asi ne. Ale nic, v pohodě. Relativně. Až na to, že mi řekl, že mě po dvou letech nemůže prostě jen tak odstřihnout. Tudíž sme se dohodli na pauze. Cca měsíc prej. Haha. Ok, no. Tyhle pauzy podle mě spíš jenom prodlužujou utrpení a tak nějak sem si už teď jistá tim, že se k němu nevrátim. Ale pokud on potřebuje pauzu, budiž. Dost brečel. Já vůbec. Nechtělo se mi brečet. Teda jenom kvůli tomu, že brečel on, občas brečim, když vidim jiný lidi brečet, to je jako když vidim jiný lidi se smát. Ale že by se mi chtělo brečet z tý situace, kdy se tu rozcházíme nad pivem v dobře osvětlený hospodě u stolu přímo uprostřed místnosti? Ne, to ani ne. Už sem to měla v sobě celý nějaký srovnaný, takže sem neměla potřebu ze sebe dostávat nějaký emoce pláčem. Musela sem působit asi docela zle, že mě to ani nerozbrečelo. No a on se naopak celou dobu omlouval, jaká je plačka. V pohodě. Asi sme si vyjasnili, co sme potřebovali. Že to mezi náma bude vždycky v pohodě. Že se sebou navzájem můžem počítat, kdyby se něco dělo. Že nebudou žádný hejty. Šli sme spolu eště kousek jednou krásnou ulicí okolo jednoho krásnýho evangelickýho kostela až na křižovatku. Po cestě sem mu eště řikala, jakej sem to dneska měla divnej sen o svym bejvalym šoustkamarádovi. Nevím, nějak to ze mě vypadlo. A on hned začal, jestli se k němu nechci náhodou vrátit. Hahahahahaha! Ne, ne, to skutečně ne. Možná tak v příštím životě. Ale to už tak nějak vím. Právě proto sem i přes svůj smích a slova "ani náhodou" někde hluboko v sobě slyšela ten tichej hlásek, co říkal něco jako: "padla bych mu do náruče a ani by se nemusel moc snažit". Sice byl ten tichej hlásek ve skutečnosti jenom moje kunda a nic jinýho, ale to už je nepodstatný. Rozloučili sme se na křižovatce. On mířil do jedný hospody, pravděpodobně za mým druhým bejvalým, za Oi, já mířila za bar zase za lidma jako je J****** a spol. No jo. Takhle už to chodí. Měla sem to do svojí cílový destinace mnohem dál, než on a celou cestu sem šla pěšky. Bylo to divný. Bylo ve mě takový zvláštní prázdno. Ani ne špatný, ani ne dobrý, prostě jenom jako když se vzdáte něčeho, na co jste byli zvyklí. Ale je pravda, že zároveň s timhle pocitem přišel pocit divnýho "odlehčení". Protože už sem to v sobě dusila fakt dlouho a najednou sem to v sobě už dusit nemusela. Prošla sem se přímo u vody a nechtěla do ní skočit, gut. Došla sem až pod most a konečně na bar. Venku seděl J****** a jedna známá. Pozdravila sem je a sedla si k nim. Po chvíli divný konverzace se mě J****** zeptal, co mi je. Haha, jak mě chlapec zná moc dobře. Takže sem mu hezky vyklopila všechno, co se právě stalo a on na to jenom: "Oh, kurva, já tak uplně přesně čekal, že to řekneš, ještě před tim než si řekla první slovo" a strašně pevně mě objal. Pak se mě začal ptát, co potřebuju, jestli alkohol, cigarety, drogy, nebo jenom společnost. Řekla sem mu, ať mi radši dá jenom cígo a asi si chci trochu povídat. Oba dva mě chápali, proč sem udělala to, co sem udělala a oba chápali, proč se cejtim tak nějak divně. Ta známá říkala, že její nejdelší vztah byl tři roky. Whoa, tohle je víc, než moje dva roky! A to je přesně to, kam sem se už dostat nechtěla. J****** mi říkal hezký věci, jako že mě stejně miluje a že budu vždycky jeho kamarádka, i když dávám náhodně kopačky náhodným chlapcům v ty nejvíc náhodný okamžiky. Jak málo vlastně stačí ke štěstí, když má kolem sebe člověk ty správný kamarády. Když začala bejt víc zima, přesunuli sme se dolu do zázemí pro barmany, protože tam stejně žádný zákazníci nebyli a tak se mohlo zavřít. Hlavní barman byl z okruhu našich bližších známých a vlastně tam byli všichni jenom bližší známí. Sice mi J****** chtěl nabízet nějaký vínko, ale já i takovej alkohol zodpovědně odmítla s tím, že alkohol dneska radši už fakt ne. Protože je to přece jenom spouštěč růzých věcí a já malinká nebohá bytůstka vydána mu na pospas. A navíc se necítim ani nijak mizerně, že bych to potřebovala trochu zapít. Radši půjdu spát s čistou hlavou. Kecala sem se všema tam a to mi docela stačilo. I když bylo vcelku cringe, jak se mě ti všichni ostatní automaticky ptali "kde máš muže"? Odpovídala sem jim, že v jinym podniku. Tak sem nelhala a nemusela do toho víc zabrušovat. Odcházela sem docela brzo, někdy před půlnocí asi, abych nemusela čekat na nočky. J****** se mě ještě starostlivě zeptal, jestli dojedu domů a já mu na to stejně starostlivě odpověděla, že dojedu, jinak bych nikam neodcházela sama a vynutila bych si třeba zrovna u něj nocleh. Tahle noc byla překvapivě klidná, dojela sem domu, nic, žádný drama, ani brečení ve sprše, šla sem normálně spát a spala sem až do rána. Hm. A hned další den mi můj už KONEČNĚ bývalý přítel vyčítal, že sem si to teda mohla načasovat jindy, ne zrovna předtím, když musí vstávat ráno docela brzo do školy. Pjůr boi. Ale já na tenhle předmět nechodím, tak sem si to neuvědomila, no.
Udělala sem největší píčovinu za pěkně dlouhou dobu. No a vedle toho, že sem dala kopačky někomu, kdo mě miluje, sem si taky četla svoje starý články. Urgh. Četla sem si články z inkriminovaného období podzim-zima 2014/15 a léto 2015, tj. období sebevražd, sexu, zlomený psychiky a rozbitých kasiček ve tvaru srdíčka, obrazně řečeno. Četla jsem si je ze dvou, docela nedůležitých a praktických důvodů. A přišla při tom na jednu strašně děsivou věc.
Já sem ještě horší, než tenkrát. Nejenom, že sem se nezměnila, ale jsem tisíckrát horší. Taky sem před asi deseti minutama propadla v hysterický pláč, protože sem si přečetla, jak sme si to já a muj šoustkamarád mezi náma krásně vyjasnili. Nemyslím toho děsivýho Silvestra, ale tenkrát ta noc v tom létě. A vyšlo mi z toho, že on se sice zachoval jak čůrák, ale já se zachovala taky docela debilně, protože kdybych se tenkrát chovala víc přívětivě, tak možná by to bylo celý trochu jinak, jelikož z jeho strany tam vůle očividně byla. Jenže nemůžu svýho chování litovat, protože není čeho. Charakter člověka se vyloupne jenom v krizových situacích a to, že je muj bejvalej šoustkamarád charakterová troska a já mstivá píča, víme všichni, tak co. Ale stejně mě to rozbrečelo. Že to bylo tenkrát celý takový divný a že se to stalo všechno tak rychle a já na to nezapomenu už asi nikdy a on pro mě bude vždycky speciální člověk. Taky mi z týhle exhumace pár starých zážitků vychází, že sem fakt prase, samolibá mrcha a že mi nikdy nebude na žádným klukovi, ani děvčeti, se kterým se ocitnu v romantickém vztahu záležet víc, než na mých kamarádech, který tady pro mě, narozdíl od vratkých romantických vztahů, vždycky budou a budou mě mít rádi, ačkoliv sem prase a samolibá mrcha. A já je taky. Srdíčka. Bez nich bych to nedala. Bez celý zasraný a zaflusaný party a především bez pár konkrétních jedinců, kterým můžu volat ve tři ráno, že potřebuju podporu a oni mě nepošlou do prdele. Mam pocit, že jim to málo opakuju. Lidem jako je J******, parta mých čtyř spolužáků-dvou párečků ze středních, moje drahá dvojvaječná sarkastické dvojče a hafo dalších lidí, před kterýma se můžu v klidu rozbrečet a necejtit se trapně, že je to nepatřičný. Měla bych jim to možná častějc opakovat, že je mám ráda a že si jich vážím. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak moc velký soulmates s některýma jsme, mám pocit, že jsou to takový ty maličkosti, co nás každýho ujišťujou, že si nejsme lhostejný. Takový ty blbosti, co sou mezi kamarádama uvrzení přítelství. Když někoho pošleš do píči s tím, že se chová jak dement a on si to přes den přebere v hlavě a přijde za tebou s tím, že máš asi trochu pravdu a proberete to na pivu. Nebo když mu to pivo ještě zaplatíš, protože ten dement nemá peníze. Jo, to sou takový ty drobnosti. A pak si vynadáte napůl vážně a napůl ironicky do čůráků, pokřivenejch charakterů a duševních mrzáků a stejně víte, že to lepší nebude a lidi se musí přijímat takový, jaký sou. Mam je všechny tyhle idiotky moc ráda a vážim si každý chvíle, co spolu trávíme. A tohle mi žádnej romantickej nesolidní vztah nevezme. Moje feláky a čas, co s nima trávím. Sorryjako, sem tenhle "kamarádi" člověk. Když sem si chtěla vzít život, žádnej muj romantickej úlet mi nepomohl. Nyní už můj bejvalej Dionýsos sice byl mou podporou ve všem, když sem mu říkala, co sem dělala, co se mi dělo a nechci jeho loajalitu nijak schazovat. Jen je potřeba si uvědomit, že je mi to docela hovno platný, když už se nejedná o aktuální situace a akutní pomoc mi prostě tenkrát poskytoval někdo jinej, ne on. Byli to moji kamarádi ze střední, co mi pomáhali, ne nějakej dement z těch asi čtyřech důležitých, který sem si rozhodla nabalit a se kterýma se mi děly všechny ty sračky. Na to nejde zapomenout, na tohle ne.
A krom toho sem si zas vyhlídla jeden crush. Oh no. Já si prostě pokaždý musím zavařit. Když copak to jde, netopit se v krásných hnědých očích tohohle kluka? A v jeho maniakálnim pohledu? Kdyby muj, hele, nyní už BEJVALEJ Dionýsos jednou jeho pohled takhle nepopisoval (jakože se na něj otočil a on na něj koukal tim svym maniakálnim pohledem, nebo tak nějak to říkal), tak mě to vlastně asi ani nenapadne. Čim víc si řikam: "Nebuď do něj zakoukaná, nevyhledávej schválně jeho společnost, ne, ne a nedělej to" tak tim víc se do něj začínám zakoukávat. Říkám si, že už snad sem natolik otupělá a chladná, aby mě to nevyvedlo z míry. Alespoň v to pevně doufám. Nechci se zamilovat, už nikdy v životě se nechci zamilovat tak upřímně, tak hluboce a tak skutečně, jako sem se zamilovala třikrát za svůj život. Vlastně ne, čtyřikrát. A jednou do mojí věčný lásky J******. Jenže s ním to je tak hluboká a tak sourozenecká láska, že to nemůžu srovnávat s ničím a s nikým. Trochu se bojím, že se mi tohle neštěstí upřímnýho zamilování se zase někdy stane. Trochu se bojím, že stojím na pokraji něčeho takovýho, protože tenhle muj crush mě fakt docela baví a líbí se mi. Divný. Tak dlouho sem ho přehlížela, tak dlouho už mezi naší partičku patří a já si ho hloupá všimnu až teď. No, možná to je tim, že sem doteď byla tak trochu ve vztahu s někym jinym, haha. Ale snad to nebude nic hroznýho, bavíme se víc na kamarádský úrovni, vůbec si nepíšeme po fejsbůčku a tak dále. Jenom se na něj někdo kouknu, když se zrovna někde sedí a…nevím, musím podrývat svoje teorie a oponovat si, abych se z toho nezbláznila ještě víc, ale občas mám pocit, že na mě taky kouká a pak je to takový to trapný, jak se na sebe koukneme s tim, že je to hrozně nenápadný, ale zároveň se naše pohledy střetnou. Jenže to může být náhoda.
Ten kluk je takovej ten milej, společenskej typ, co se rád baví, ale zároveň neni žádnej extravagantní exot, jako třeba J******. Kromě hezkých očí disponuje taky zvláštně pevně sevřenejma ústy. Nemá nijak výrazný rty, jen ten jeho výraz těhlech svalů je hezkej. No a řikam si, že by mi vůbec nevadilo s nim mít nějakej románek, jen nevim, jestli ho mam začít okatě balit, nebo jestli se na to radši nevysrat. Haha. Nevím, můžu to zkusit. Sice sem párkrát jen tak mimoděk slyšela, když se s někým bavil, jak mluví o nějakym svym targetu, nějaký holce, co pozval teď nedavno do kina, že si píšou a že je možná i docela chytrá, ale whatever. Uvidím. Sice sem na něj myslela skoro celej víkend a půlku tejdne, ale hlavně nesmim udělat žádnou blbost. Takhle po rozchodu, žejo. Nervy v prdeli, žejo. Určitě sem celá nevyrovnaná a neklidná, žejo. Haha, ne. Sem dost v chillu. Vlastně zatím víc, než jindy. Svoboda. It tastes good. To bude přesně tím. Když člověku spadne kámen ze srdce, tak většinou v klidu bejvá.
Ámen
Rokenrol
Tak to bylo zcela vyčerpávající vyznání. Nejvíc bych asi mohla říct k té reflexi - pořád čekám na to, až budu lepší, než jsem byla. Nejspíš už se nezměním, ale tobě to přeju.