close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

If I had a gun I'd blow my brains out

25. ledna 2019 v 13:29 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Ne poprvý a ne naposled.

Haha, taky dávná historie mimochodem. Tenhle konkrétní díl pošty pro tebe, hádka matky a dcery. Začátky internetů, jojo. To je pravý 10yrs chalenge, až na to, že mám pocit, že je tenhle díl ještě starší. To je jedno, hlášky zůstávaj.

Je to napíču, je zkouškový. Hodně práce a málo motivace. Motivace chlastat, jo. To je tak to jediný. Ačkoliv mi to fakt přestává dělat dobře a dny po chlastání jsou provázaný tim, že mam žaludek na vodě a není mi uplně nejlíp. Vim, že mi to nedělá dobře poslední dobou. Něco se děje v mym žaludku a já nevim co. Jsem líná se objednat k doktoru a nemam na to čas, protože zkouškový. Docela začarovanej kruh. Ale to není žádná novinka.
Otevřela se další hospoda a já z toho mám velkou radost. Takhle, ona se spíš re-otevřela. Vzali si to pod křídlo známí a je to prostor, kterej je mi moc dobře známej a kde jsem toho zažila opravdu hodně. Třeba náhodný tripování se Světlonošem a jeho partičkou, nesčetně narozenin, jedny moje a nesčetně párty a kličkování na poblitejch hajzlech. No a protože se občas stává, že některé podniky mají problémy s policií a rušením nočního klidu, je to pomalu jako kdyby byl tenhle prostor prokletej. Pustilo ho už hodně pronajímatelů. Bylo to tam celý nahovno, i z technický stránky, pivo hnusný, občas tam člověk chodil jenom ze setrvačnosti, nebo z nouze. A teď? Teď už to bude zase fungující fajn podnik se známýma lidma za barem. Taky to byl podnik, kde proběhlo moje znovushledání se s Iblísem. Jojo, to byly časy. Vtipný časy. Nezapomenu, jak sem šla za barmanem, kterej mě tou dobou nabaloval a tohle démonický překvápko sedělo na baru se svojí bejvalou holkou. Kdo ví, kdyby mě nenabaloval barman, kdybych za nim nechodil, kdyby se nic z toho nestalo, tak by se možná muj konflikt s Iblísem nikdy neurovnal tak hezky, jako je urovnanej nyní, protože bysme se spolu nikdy nezačali znova bavit. Tenhle bar stál tenkrát na začátku zapálení dýmky míru.
A teď? Teď se tam stalo taky pořádně divný setkání. Jenže ne po měsících, ale po letech. Nebudu lhát, že z toho nejsem lehce otřesená. Nedovedu si vysvětlit proč ve mě vlastně vyvolal tolik emocí a proč nad tim vlastně přemejšlim, ale jo, když člověk něco zažije, může si tisíckrát řikat, že je to už jedno, jenže pak toho člověka zase potká a najednou. Je to zpátky. Ten divnej pocit je zpátky. Od tý doby, co jsem vstoupila dovnitř, tak mi bylo jasný, kdo to stojí u baru. Ačkoliv byl celej podnik uplně, ale uplně plnej, on vyčníval. Jako vždycky. Někteří lidé jsou pro některé lidi nepřehlédnutelní. Sice jsem to čekala, protože haha facebookový události udávaj, kdo se pravděpodobně zůčastní a kdo ne, ale stejně se mi v tu vteřinu rozbušilo srdce tolik, že málem vyskočilo ven. Hello there, ty starej, prašivej děvkaři. We meet again.
Předcházel tomu naprosto nepodstatnej krok, kterej mě ale taky překvapil. Přidal si mě do přátel na facebooku. Divný. Ultimátně divný. Asi ve tři ráno sem viděla, že nová žádost o přátelství a wtf. Nikdy předtim jsme nebyli ve spojení na facebooku, vždycky jsme si psali jen SMS, co tak najednou? Mimochodem, to číslo na něj už nemám, bylo mi ukradeno společně se starým telefonem a simkou. Což zabolí. Všechny ty smsky, všechen ten sentiment. To byl strašnej boj. Drama jak prase. Sice chápu, že je to jenom facebook, ale stejně. Proč? Tak jsem to s uplně stejnou otázkou, proč to kurva dělám, potvrdila. Internety, nic víc. Bohužel Praha je tak malý místo, že se tu zná opravdu každej s každym a nikomu z nás se to nevyhne, takže mi mohlo dojít, že zná současné majitele onoho maličkého podníčku. Ups. A že se pravděpodobně potkáme na jeho otvíračce. A jak jsem předpokládala, tak se i stalo.
Poslední dobou jsem ho zahlídla moc často, když si vezmu, že v prosinci to bylo jednou a teď? Nějak krátká doba, to nikdo nechtěl. Nebo chtěl? Proč se vždycky cejtim divně? Nemám důvod. Nebo mám? Mám vzpomínky. Myslím si, že vím, proč mi někteří lidi furt sídlí v hlavě a s jinýma jsme schopná bejt v jedný místnosti bez takovýho toho divnýho pocitu v žaludku. Nikdy sem neměla šanci to s nim nějak ukončit. Prostě se mnou přestal komunikovat, já s nim, bez vysvětlení, bez jedný věty, že už se radši neuvidíme. Takhle se to nedělá. Obzvlášť ne v případě, že si nabalíte holčičku skoro o dvacet let mladší, než jste vy. Velice neslušný chování. Pak je z toho jenom napětí.
Do týhle fáze je to všechno v pohodě, sem zvyklá, že člověk potkávat lidi, se kterýma mám nějakou minulost a je to trochu weird. Mohl to bejt jenom další večer, kdy sme se náhodně sešli v jednom podniku na jedný párty, nic víc. Jenže on pak udělal něco, co sem nečekala. Malý gesto, ale strašně významově nabitý gesto. Noc už byla výrazně bližší rána, atmosféra o hodně uvolněnější, stejně jako celej podnik. Zbejvalo pár lidí. Seděla sem na lavici u stolu, sama. Muj bejvalej, Oi, ne Dionýsos, byl zrovna asi kouřit nebo něco, nevím. Koukala sem do mobilu a perifernim viděnim si všimla, že přichází od vchodových dveří a projde kolem mě. Prošel, zastavil se. Ve vteřině, kdy sem podvědomně zvedla oči od mobilu, proč se kurva zastavuje, se na mě otočil. "Ahoj *zdrobnělina mého jména*." Během těch pár slov se mi zvednul tlak tak na 200, ale zůstala jsem, dokonce ke svýmu vlastnímu překvapení, dost klidná na to, abych odpověděla trochu se zvedla a objala se s nim, dokonce i s takovým tím náznakem pusy na tvář. Na co už sem neměla, to byly slova. Až po pár vteřinách mi došlo, že sem se třeba mohla formálně zeptat, jak se má. Eh. Ok, vítěznej stupínek nejdivnějšího okamžiku večera byl tímto zabranej. Doprdelekurvafix nemluvili sme spolu tak třeba čtyři roky a on na mě *zdrobnělina mého jména*! Aaarrrggghhh! Měla sem mu uplně stejně dementní zdrobnělinou jeho jméma odpovědět! Kurva! Ale fakt jsem neměla slov, prostě to nešlo. Bastard jeden. Celej večer na sobě cejtim jeho oči, celou noc. Nemůžu říct, že jsem já nedělala to samý, teda, ale stejně. Bastard. Krátce předtím, než se stal nás "pozdrav" sem viděla, jak kouří venku sám. Za oknem tak, aby měl co nejlepší výhled na stůl přímo pod nim, kde sem seděla. Postavil se čelem k tomu oknu a zapálil si tam cigáro a jeho oči směřovaly na mě. Moje periferní vidění je pro tyhle situace skvěle vycvičený. Nemám silnějšího dojmu z celý noci, než tohohle blbýho pozdravení. Nečekala sem to. Jaká drzost a jak…nečekaně vzrušující. Svým způsobem, samozřejmě. Nemám hned na mysli vlhký kalhotky, ale. Well… Mrdala bych, ne že ne. Potom, co jsme se objali, dlouho jsem na sobě cejtila jeho vůni. Nemohla sem jí ze sebe setřást. Dělalo mi to překvapivě dobře. Ach, to byly večery, kdy sem jí cejtila poněkud víc, intenzivně.
Co se týče jinak, párty to byla vážně dobrá. Jeden muj bejvalej, Oi, v depresi, takže muselo přijít z mojí stranu uklidnění, že kdykoliv může zavolat, kdyby měl nějakej stav. Potkala sem Modrýho, kterej teď tráví víc času v Praze a složil zkoušku, takže měl chuť na párty. Muj další bejvalej, sedící na baru s kyselym ksichtem a občas na někoho hodí cringy vtípek. Kamarádi za barem, pivo teklo proudem. A starej děvkař zdravící se pomalu s každym, koho sem tam znala. Krása, ne? Jo a co se ještě tý společnosti týče, nezapřel se a docela dost sem ho viděla dorážet na obě barmanky a na spoustu dalších žen okolo. Ewww. Z druhý strany spousta jeho věcí působila dost slizce, nejvíc asi moment, kdy se snažil asi v rámci nějakýho divnovtipu dát pusu na tvář mojí kamarádce za barem a ona se od něj se zoufalým smíchem víc a víc odsunovala a uhejbala mu. Nebylo to moc, ale pozorovala sem to z venku, přes okno a bylo to dost na to abych si řekla, že je to fakt slizoun. Škoda, že přítel té mojí kamarádky už odešel domů, mohlo to bejt zábavný. Možná se jí na něj někdy zeptam, asi se poznali teď při rekonstrukci baru, chodil tam pomáhat, co sem stihla vypozorovat na facebooku, hehe. Ještě, že sme se nepotkali, když sem tam byla jednou pomáhat já. Ehm. Když sem v noci jela domu, ještě sem to psala jako vtipnou historku bejvalýmu. On to ale začal brát hrozně vážně a ptal se mě, jestli sem v pohodě. Lol, neasi. Jdu skočit z mostu jenom protože mě ten zmrdeček pozdravil. Ok, z mostu bych neskočila, ale v důsledku by asi nebyl uplně blbej nápad si najít nějakou železnou tyč a hezky a dlouho se s ní mlátit do hlavy, dokud by mě nepřešli všechny tyhle divný myšlenky na něj. Urgh.

Druhej den mi bylo blbě, jak už sem řekla. Tak sem celej den ležela doma s kocovinou a večer se nezmohla na nic jinýho, než se vrátit na místo včerejšího činu a při téhle příležitosti napsala kamarádce, kterou jsem dlouho neviděla. Dokonce se k ní ještě ani nedoneslo to, že sem dala Dionýsovi kopačky. Bohužel, Dionýsos přišel a vesele si k nám přisednul, takže víc detailů než to, že to byla moje iniciativa a že se spolu normálně bavíme, nevěděla. Smutné. Z celýho srdce sem si chtěla dát místo piva čaj, ale ups, není zapojená rychlovarná konvice a barman mi řekl, že mi na zasranej čaj sere, ať nedělam Zagorku a dam si pivo. Protože sem moc dobře věděla, jak krásn včera všichni barmani vypadali, oplatila sem mu to tim, že si s náma musel dát panáka, i když taky ze začátku protestoval. Hah, a máš to! Byl by to bejval hezkej večer. Byl by, kdyby se totální náhodou opět neobjevil ten samej člověk. Dopiči. Haha, seděla sem u stolu a najednou vidím, jak někdo přichází, tak se instinktivně kouknu, kdo přichází a co to nevidím! Zase se mi asi trochu zvýšil tlak, musela sem se zvednout a jít si zakouřit. Kamarádka přiběhla za mnou: "Hádej, kdo tu je!" Jo, já vim, kdo tu je. Naštěstí se nezdržel moc dlouho, byl s nějakou dost postarší dámou. Možná matka, možná milenka. U něj člověk nikdy neví.
Nemyslim na nic jinýho. Fuck this shit. Like, literally. Dovedu si představit, že bych s nim dělala to, co jsme kdysi dělali. Byla bych toho schopná, nijak se mi nehnusí. Překvapivě. Přemejšlim nad tim, co bych mu asi řekla, kdybysme se dostali k nějakýmu delšímu rozhovoru. Co všechno jsem za tu dobu, co jsme se naposledy bavili, dělala a udělala. Že jsem málem vyskočila jedné nešťastné novoroční noci z balkonu kamarádova bytu. protože sem se chtěla zabít? Odchovala dva potkany a už je stihla pochovat? Odmaturovat a neufetovat se zároveň? Nevytripovat se do uplně jinýh vesmíru? Nechytit žádnou pohlavní chorobu? Rozejít se po dvou letech s klukem, kterej se se mnou před dvěma lety rozešel? Studovat vejšku a neuchlastat se u toho? Projet dvě sousední země kvůli koncertům starých dobrých legend klasickýcho rock n rollu? Slyšet naživo (dvakrát, tyvole) tu líbeznou melodii "Babe Im Gonna Leave you" u čehož sem pod nim ležela nahá, když to hrálo z jeho počítače? Moc dobře si to pamatuju a trvam si na tom, že to byl jeden z těch hezčích večerů v mym životě. Jo, mohla bych asi pokračovat. Ach proč.
Málem bych zapomněla. Na oné otvíračce podniku sem si všimla moc krásného chlapce. Nebylo to poprvý, co sem si ho všimla, ale tentokrát sem si ho všimla, protože on si všimnul mě. Na koncertě, kterej tam byl. Proč by koukal směrem trochu dozadu a do strany, kde sem stála já, když je kapela vepředu? Moc moc hezkej chlapec. Nejmenovaný zpěvák jedné nejmenované kapely. Takovej obličej andělíčka, blonďatýho andělíčka s vlnitými vlasy po ramena. Jako z renesančního obrazu.
Večer ale nabídnul ještě další vtipný historky. Kamarádka mě opustila a já zůstala sama s bejvalým, tak sme si šli sednou ještě do jinýho, nedalekýho podniku na jedno. Začínala sem bejt zase docela vožralá, asi kvůli tomu zbytkáči ze včerejška, takže fakt jedno a domu. Nemám asi uplně potřebu zmiňovat všechno konkrétně, ale cejtila sem se trochu zahambená, trochu lítostně a trochu sem se tomu strašně chtěla smát. Muj bejvalej se mi svěřil, že se chtěl vyspat s jednou holkou. Teda, spíš ona s nim. Chudinka, viděla sem jí ten večer, byla uplně, ale uplně na plech a má brejle, takže asi špatně vidí. No. Nešukali spolu. Smutné. Chudák si vzpomněl prej na mě a najednou už neměl náladu. Bylo by milý vědět, že dokážu člověka takhle jednoduše znechutit, ale asi to nebylo znechucením, jenom sentimentem. Smutné, opravdu smutné. Nevím, co víc, jestli to, že si nemohl zašukat, nebo jestli to, že si málem zašukal dřív, než já. Chmpf, tohle není dobrý, když ve mě vzroste potřeba soutěžit. Vážně si nechci zašukat jen tak hned s někým, vlastně moc dobře vím, s kým bych si mohla zašukat, protože by určitě nevynechal příležitost, kdyby na to došlo. Blbý je, že vím, o jedné nespecifikované pohlavně přenosné chorobě. Není to sice HIV, ale tak i ty menší věci nejsou asi nic přívětivýho. Dostala to od něj moje nejmenovaná kamarádka, který o tom řekla zase její kamarádka a následně to omylem předala dalším dvěma nešťastníkům. Vlastně nevím, jestli by se mi vůbec chtělo spát s někým, kdo není schopnej člověku narovinu říct, že mu předal menší dárek. Kdybych nebylo kamarádů, tak by se to člověk ani nedozvěděl, pche. Odporný chování. Což mi přidává další dva chlapce, se kterýma pro jistotu šukat nebudu. Lol. Měla bych si udělat nějakou tabulku, ať se v tom lépe vyznám.

Kromě vtipných historek, nečekaných setkání a dalších kratochvílí mě ale taky spousta věcí trápí. Například moje sny. Zase se mi zdálo o mym bejvalym šoustkamarádovi. Proč se mi pořád dokola zdá o třech chlapech? Proč? A proč se mi hlavně zdá o tom vyfetlu? V mojí hlavě je pořád ten hodnej kluk, kterej ani nekouří. Jo, vlastně je dobře, že tohle je vzpomínka, kterou na něj mam. Ale fascinuje mě pozorovat, jak mozek přebírá informace při snění. V tom snu jsme se někde náhodně potkali a začali jsme se k sobě nějak mít, asi jako kdybysme se skutečně potkali někde v dnešní době, šlo o současnost, ne o minulost. Nějak jsme se líbali a pak mi řekl, že je to uplně nesnesitelný, že jsem ho vždycky brala jen jako kus masa a nic víc. Uplně vyděšená jsem ho začala hladit ve vlasech a říkala mu, že tak to přece nikdy nebylo, že to byl on, kdo mi řekl, že spolu budeme jenom spát. Odvrátil ode mě pohled a řekl, že to ale takhle nemyslel, že jsem byla já ta, která to brala jen takhle. Pak jsme se probudila a ještě chvilku byla vyděšená tim, že byl ten sen opravdu živej a já nějak nechápala, jaktože před pár vteřinama jsem cejtila, jak mě objímá a najednou je pryč. No, nejhorší na tom asi je to, že měla ta mentální figura v mym snu možná v něčem trochu pravdu.
Ámen
 


Komentáře

1 dekadentni-poezie dekadentni-poezie | Web | 7. února 2019 v 15:59 | Reagovat

To mě to do prdele naopak velmi baví! Ale musím být ten, kdo stojí vzadu. A nebo, když už není zbytí, aspoň ten uprostřed :-)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. února 2019 v 10:20 | Reagovat

[1]: What? :D

3 stuprum stuprum | Web | 8. února 2019 v 22:39 | Reagovat

Homosexuální trojka, vrchol dekadence.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. února 2019 v 11:44 | Reagovat

[3]: Znám víc vrcholů dekadence.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama