Meh. V mrazu asi roztaje srdce nejlíp, co? Jo a taky bych ráda věděla, proč se tohle všechno děje zrovna, když se musís soustředit na zkoušky.
Moje hysterie ohledně problémečků s lásenkou (moc silný slovo, fakt že jo, tomu bych se měla vyvarovat) naběhla na plný obrátky. Hahaha, dobře mi z toho hrabe. V pátek jsme měli rodinnou sešlost, oslavu narozenin v jedný hrozně špatný restauraci, kde si účtujou za uplně odporný jídla strašný prachy, ale z nějakýho důvodu tam určití lidé rádi chodí, takže tam musíme chodit taky. Začala jsem jíst to nejmenší zlo, co jsem našla v jídelním lístku (haha odporná placka plněná asi hlavně eidamem třicítkou a nivou, horší, než v Burrito Locco), když mi najednou začal zvonit telefon. Koukám, kdo mi volá. Iblís? Málem mi zaskočilo. Nejdřív jsem mu chtěla napsat SMSku, že nemůžu telefonovat, pak jsem se rozhlídla kolem stolu a uvědomila si, že jsem každýmu u prdele, takže jsem vstala a zvedla mu to. Že nemá co dělat za barem, že tam je s pár lidma a nikdo mu tam nechodí, takže se flákaj. Ale když řekl jméno těch "pár lidma", málem mi zaskočilo podruhý. Jak velká je pravděpodobnost, že se nějakej jeho kamarád jmenuje uplně stejně, jako starej děvkař a není tam s ním starej děvkař? Jak jako že má možná ještě přijít *ono jméno* slečna? On má slečnu? To ne, to je podezřelý. Počkat, že nečeká na mě? Že ne? OMG ŽE "TA SLEČNA" NEJSEM JÁ!? Protože když mi starej děvkař psal, mluvil o pátku i o sobotě, nespecifikoval, kdy bude mít čas. Kurva, kurva, kurva, dopíči! Klid, určitě to není tak, jak si myslím, že to je. Nebo to tak je? Urgh, řekla jsem Iblísovi, že se mu ozvu, až rodinná sešlost skončí a že tam za nima přijedu. Tyvole, co to má bejt. Ok, určitě je to planej poplach, starej děvkař by o mě nikdy nemluvil jako o svojí slečně, obzvlášť ne po tom, co jsme se tolik let neviděli, nikdy o nikom nemluví jako o svojí slečně. Přestala jsem mít chuť na jídlo, to není nijak neobvyklý. Stejně bylo pěkně hnusný. Po rodinný sešlosti jsem se Iblísovi ozvala, jak jsem slíbila a on, že ať přijdu, že se maximálně posunou o hospodu dál. Nastoupila jsem do tramvaje a doufala v zázrak, třeba v ten, že tam nedojedu, nebo něco takovýho, nebo že tam určitě není starej děvkař. Omg, proč se tohle děje? Možná protože si za to můžu sama. Možná protože jsem to přesně takhle chtěla. Nějaký drámo pořádný! Stejně jsem ale byla srab a napsala mu ještě SMSku, že se stavím přece jen trochu později, že jdu ještě za kamarády na bar (tam, kam on určitě nechce). Na jedno uklidňující pivo. Nealko pivo, hah! Ale dobrý nealko, žádný Birelly, co chutnaj, jako kdy vymeješ půlitr. Spíš bych potřebovala brko na uklidnění, bohužel nikdo neměl. Nevím, jestli by to pomohlo, poslední dobou, už tak třeba půl roku, na sobě nepozoruju žádný účinky marihuanny, ať se jedná o jakejkoliv model, nic mi to nedělá. Přišel muj bejvalej. Ptal se mě, jestli mi je už líp. Včera jsme si totiž nějak psali a já mu pak na jednu zprávu odpověděla, že ať mi příště, až mu budu brečet na rameni, proč se mi dějou divný věci, dá pořádnou facku na probrání. Když se vyděsil, co se zas děje, tak jsem mu prozradila to sladké tajemství, že to asi začínám hrát trochu na obě strany a že mi z toho trochu hrabe. Zasmála jsem se mu, ne, opravdu není líp, je to ještě horší! Nechtěla jsem ho úplně zahlcovat detaily, přece jenom fakt nemusí vědět všechno. Ještě by to v něm mohlo vyvolat nějaký pocity.
Dopila jsem pivo a šla s ním ještě na cígo. Ve dveřích jsem se srazila se známýma, škoda, dloho jsem je neviděla, ale už musím být jinde. Mám od něj dvě SMSky, jedna se ptá, kdy dorazím, druhá, že se posunuli jinam. Potřebovala sem se trochu rozdejchat, tak sem se prošla. Šla jsem místy, který mam spojený se starym děvkařem a vůbec se mi to nelíbilo. Ten sentiment. Omg, co když tam fakt bude? Při cestě tam jsem ještě volala kamarádce. "Pomoc, nechceš přijít do *určitý špinavý bar na tom slavnym kopci*, mám strach, že jsou tam oba! Potřebuju psychickou podporu!" Kamarádka se mi začala smát, je prej náhodně kousek odtamtud. A možná dorazí. Hm, dík. Já tam zatim umřu sama. Ale co, kopeček začal klesat a já se blížila ke svému cíli. Tři hluboký nádechy a otevřela jsem dveře. Hned u nich mě u stolečku přivítali dva známý a nějaká zatím neznámá slečna, po starým děvkaři ani vidu a po Iblísovi taky ani vidu. Hm, snad nejsou oba na hajzlu. Spolu. Lol. A pak mi to došlo. Jeden z těch dvou známých se jmenuje uplně stejně, jako starej děvkař. Oh my fucking god! Ufff! Tyvole! Tyvole, doprdele to mi spadnul žlučníkovej kámen ze srdce přímo na malíček u nohy! No nic, tak to byla hodně zbytečná hysterie. Iblís byl v kuřárně, když mě uviděl, rozzářili se mu vošíšta a objal mě. Pak mě dokonce políbil, já se trochu před těma známýma zdráhala, ale on to očividně moc neřešil. Takže cože, nic netajíme, nebo jak teda? Nebo už je moc připitej a všichni ostatní taky, takže je jim to jedno. A zhulenej. Dorazila jsem přece jenom v takovou pokročilejší hodinu. Ona neznámá slečna byla skutečně slečna TOHO *stejné jméno, co mě zmátlo*. Zvláštní holka, hodně hodně hodně ukecaná, ale možná mi to jenom přišlo takhle za střízliva, jak jsem nebyla uplně na stejných vibes. Psala jsem kamarádce SMSku, že nemusí nikam utíkat, že to není tak, jak jsem si myslela. Byl to pohodovej zbytek noci. Docela. Až na ty vožralý lidi všude okolo, je fakt zvláštní, jak to najedou člověk vnímá jinak. Uplně jinak. Stačila třeba blbost, když se mě ten známej ptal, jestli si ty copy dělám sama, já mu řekla, že jo a on na mě, že to teda musím mít neskutečnou trpělivost. Pak se začal smát a dodal, že to teda musím vlastně mít kurva velkou trpělivost, když vystojím *Iblísovo jméno* a objal mě a přítelsky políbil. Ten polibek jsem vnímala jako docela invazivní, ne jako něco vyloženě špatnýho, ale bylo prostě hrozně vidět, jak moc je opilej. S tim Iblísem se ale trefil. Jo, trpělivost je potřeba, Iblís toho opravdu hodně nakecá a občas je vydržet a být trpělivej to nejlepší, co člověk může udělat. Zahráli jsme si fotbálek v týmu já a Iblís, onen známý a jeho slečna. Už nevím, kdo vyhrál. Ze začátku jsme vyhrávali my, pak se to nějak otočilo a pak už nevím. Jenom vím, že mi dal Iblís na konci hry vášnivýho francouzáka, lol. Pak začal bejt ten známej strašně unavenej a začal usínat u stolu, haha. Seděla jsem vedle Iblíse, najednou chytnul mojí ruku a začal povídat strašně moc věcí, většinu z toho jsem vůbec nemohla pochytit. Nejdřív začal něco o tom, že mi něco není schopnej teď říct. Achjo, to jsou jeho typický řečnický kličky. A pak se přes spoustu dalších asociací dostal k tomu, že mě vlastně neviděl tři roky a že netuší, kde teď jsem. Omg, jsem tady, tyvole! Nebylo mi jasný, co chce slyšet. A on, že to bych měla vědět já, kde jsem. Eh, naše komunikace. Po další vlně asociací, který je docel zbytečný zmiňovat, se dostal k tomu, že se ani tak nebojí v tomhle vztahu o sebe, ale o mě. "Nebo jestli bych se o tebe vůbec měl bát? Možná není důvod." Zamračila jsem se na něj. "Jo, proč by ses o mě měl bát?" Pokejval hlavou. A pak dodal: "Děkuju". Hele a jestli spolu teda jako máme něco víc, než občas spojený pohlavní orgány, tak je to asi vtipný, protože jsme oba dva uplně šílený. Celou dobu mě upřeně pozoroval a já jeho. Počkat, cože? Mluvil opravdu o nějakym vztahu? Jo, mluvil. Ale nevím, v rámci jakých konotací to slovo použil. Jestli vztah jako neutrální výraz, nebo vztah jako nějakej specifickej druh vztahu. Meh, já nevím. Pak ještě začal mluvit o něčem dalším, ale když jsem mu řekla, ať to rozvede, řekl mi, že možná jindy. "No, dobře teda", neprotestovala jsem a zvedli jsme se na cígo. Mezi tím začal šťouchat nůžtičkama na trávu do toho vytuhlýho kluka, než se mu podařilo ho probrat. Dali jsme si brko a pak se začali tak nějak kolektivně zvedat a rozdělili se a šli každej jinam. Šli jsme dolu z toho prokletýho kopce, všude ještě zbytky sněhu. Iblís se trochu motal, ale fakt jenom trochu, občas jsem ho musela chytat, aby mě netáhnul moc do silnice. Stejně by to bylo jedno, už nic nejezdilo. Ještě, že jsou tady ty uličky tak úzký. To je kouzlo, no. A pak vydlaždičkovaná cesta přímo skrze horu, Praha je fakt úžasná, hlavně v tyhle hodiny. Miluju to tady a už teď je mi jasný, že si tuhle cestu nebudu nikdy spojovat s ničím jiným, než s tímhle románkem. Nebo románem, nevím, co to vlastně je. Iblís zase skoro celou cestu kecal nějaký jeho typický sračky a taky o tom, že je hladovej. A že jsem asi ta nejhodnější holka, kterou poznal. No, nechám mu jeho iluzi. "Ale až budu provádět blbosti, tak mi dej klidně facku, abych se probral" prohlásil. Ok, no. To mi asi nedělá problém, zcela upřímně. Zábava nás čekala přede dveřma od baráku. Iblís hledal správný klíč v opravdu velkém svazku klíčů. "Ty si ani nedovedeš představit, jak moc jsem opilej" smál se. "To si nemusím představovat, to vidím," nenechala jsem se. "Já už vážně nevím, já už bych si fakt zasloužil nafackovat," vedl dál svuj monolog poté, co narazil do zábradlí u schodů, "podivej se na mě," smál se. Musela jsem se taky začít smát. Nebudu ho fackovat jenom protože je trochu připitej. Dokud mi nezačne usínat po hospodách, tak jsem asi schopná to tolerovat. Pořád jsem ve fázi, kdy mi to připadá zábavný, ne cringy. Však on mě asi ještě pořádně nalitou nezná. To se bude divit, chlapec, lol.
Jak mluvil o tom, že má hlad, tak vytáhnul celou bagetu a sýr a začal jí docela divoce ujídat. Seděla jsem naproti němu a pozorovala, jak mu chutná. Ještě aby ne, při takových promile většinou chutná. No a když se člověk nají, alespoň trochu, tak je pravděpodobný, že kocovina nebude tak drsná. Zase se mi to jídlo strašně snažil vecpat. Nechápal, že nechci, tak jsem si ulomila kousek, fakt malej kousek toho sýra. Meh, radši cigáro v tuhle hodinu. Odebrali jsme se na lože. Měla jsem bohužel krámy, takže nou sex. Samozřejmě, že bych chtěla, hlavně potom, co mě začal tak krásně líbat, ale ne, radši ne. I když mi udělal vážně radost, řekl, že mu to nevadí, kdybych chtěla, tak nemá nic proti. Díky tomu stoupnul o pár políček mého žebříčku výš. Tak to má bejt, ten kluk není chcípák, co se může posrat z obyčejný menstruace. Ale já nechtěla mrdat, necejtila jsem se na to. On stejně usnul prakticky pár minut potom, co si položil hlavu na moje prsa. Tak mě napadá, tyvole, já ho ještě nikdy nevykouřila! Nikdy za celý ty roky jsem ho neměla v hubě? To jako fakt? Vzpomínám si dobře? Jo, vážně ne, každej náš předchozí mrd v průběhu těch let se odehrál tak rychle, že jsem se pomalu ani nerozkoukala a už byl uvnitř. No, tak to bych ho jako asi měla vykouřit, ne? Je to taky určitá forma intimity a asi nastal čas. A taky jsem to hned ráno udělala, když to měl nějaké překrvené. Nejradši bych si ho tam vrazila, ale měla jsem trochu obavy, jestli bych to snesla. Byla to radost, jeho čůrák chutná zatraceně dobře. Ale nenechal se dokouřit, chtěl mi cucat kozičky a pak se mi na ně vystříkat. Myslím teda, asi protože to pak tak přesně udělal. Nechtělo se mi od něj pryč, fakt ne. Zůstala jsem s ním ještě nějakou dobu v posteli a kouřila a pozorovala ho a tak dále. "Si člověk uvědomí v jakým byl napětí, až když se úplně uvolní," říkal. "Třeba, když obejme někoho, koho má rád," pokračoval. Na tyhle jeho řečičky nemám odpovědi. Vždycky se na něj jenom usměju. Nevím, jak moc to myslel všeobecně, nebo konkrétně na…náš případ? Odcházela jsem někdy po poledni. Zas ten pocti, bylo mi dobře. Tak dobře.
Večer se naplnilo to, co jsem očekávala. Psal mi starej děvkař. Ať přijedu na brko a na film. Kurva, kurva, kurva! Tohle nedokážu. Jasně, že bych ho mohla prostě poslat do prdele napřímo, ale to já nechtěla. Vlastně jsem ho chtěla vidět, jen jsem u něj nechtěla spát. Za prvý, dneska ráno jsem odjížděla od někoho jinýho. Za druhý, Iblísovi nechci ublížit. Za třetí, mám krámy a jestli už mi o něco jde, tak je to o sex a nechce se mi mrdat při krámech. Tudíž je tohle fakt blbý načasování. Vymluvila jsem se, že jedu zatím za kamarádkou, ale on se jen tak nenechal. Protože jsem ho ale chtěla vidět, napsala jsem mu docela troufale, že jdu tam a tam a že může klidně dorazit. On na to, že včera dost pil, proto se mu nikam nechce. Hučel do mě dál, že se můžu klidně ozvat pozdějc. Ještě chvíli a podlehnu, tvl. Všechno, co se mi stalo jsem vylíčila kamarádce a ta mi řekla, že jsem píča. To vždycky tak zahřeje u srdíčka. Když se se mnou loučila, říkala mi, že ať radši zazvoním u ní, než abych šla spát k němu. Bydlí od něj kousek, lol. Vážně jsem s tou výzvou bojovala. Nemyslím si, že bych si s ním jenom dala brko a koukla na film, to je naivní představa, určitě bysme spolu něco měli a já bych se nenechala jen tak svést, ale pravděpodobně bych se toho i velice aktivně účastnila. Pokud bych k němu jela, něco bysme spolu určitě měli a mohl by se to dozvědět Iblís, kterej by se na mě mohl nasrat a náš vztah, ať už je jakejkoliv, by tim pravděpodobně utrpěl. Hodně jsem odolávala. Tak dlouho jsem toužila ho zase vidět. Zavzpomínat si na svuj první hřích, ach, tak sladký to tenkrát bylo, tak šílený a skandální. A co se nestalo? Já se toho vzdala. Dobrovolně. Ve prospěch klidu na dušičce. Tohle jsem si zapsala:
Nejedu k němu. Nene, tohle neudělám. Nedovedu si představit, jak by to bylo potom, jak bych se cejtila, když mě ještě před pár hodinama objímal Iblís. Kdyby to nebylo takhle, kdyby mi Iblís neříkal ty věci, co mi říkal a kdyby to nebyl Iblís, ale někdo jinej, tak možná jo, tak ke starýmu děvkaři klidně jedu. Jenže Iblís…já mu to nemůžu udělat. Sobě to taky nemůžu udělat. Tohle by šlo, kdybych měla Iblíse úplně na háku. Kdyby to bylo jako tenkrát, když jsem měla něco s Ponožkou. Haha, kde je Ponožkovi konec? Byl mi vcelku ukradenej a já si klidně za jeho zády šla na rande s Iblísem, kterej se zjevil jako blesk z čistýho nebe, já z něj byla uplně mimo. Necítila jsem ani trochu výčitek, udělala jsem to, co mi bylo příjemný. Stejně tak, jako když jsem na tripu vošukala svýho bejvalýho šoustkamaráda a v tý době měla vztah. Bylo to možná morálně špatně, ale já to udělala z čistýho nadšení a touze po dobrodružství. Výčitky, co jsem pak cítila, byly jenom společenská povinnost. Je blbý podvádět, když se nejedná o ten druh vztahu, kterej je těmhle věcem otevřenej.
Kdybych teď jela za starým děvkařem, nemohla bych nemyslet na Iblíse. Vím, nemáme žádnej ofiko vztah, netvoříme pár, nebo nevím, randíme jenom zasranej tejden a já ani nevím, jak to bere on. Asi i právě protože nevím, tak radši nebudu dělat žádnou píčovinu. Obzvlášť, když se znají a když je Praha tak malá. Mohla bych Iblísovi ublížit. Já mu nechci ublížit, nechci, aby ve mě ztratil důvěru. Mluvil o tom, jak se mu špatně buduje důvěra k lidem po nějakých podrazech, co přišli od jemu blízkých. Pokud pro něj opravdu něco znamenám a myslel vážně všechny ty "s člověkem, kterýho mám rád", tak mu nebudu ubližovat. Takže to máme jeden důvod. Ten druhej je, že jsem do něj zakoukaná. Zase. Do prdele už. Zas a znova. Jasně, volný vztahy jsou parádní, ale to musí být konsensuální.
A dokázala jsem to. Jela jsem domu. K sobě domů.
Pozdějc se ukázalo, že to byl dobrej nápad. Odpoledne mi psal Iblís. Že má kocovinu a chce se mazlit. Lol. Dobrá kombinace. A pozval mě do divadla. Dneska večer. Takže spím u něj, paráda. Ještě, že jsem včera odolala a nejela za starým děvkařem. To bych nedala, připadala bych si vážně jako sýr mezi dvěma půlkama housky, nebo něco takovýho. Nevím, jestli je to správný přirovnání, ale nic ilustrativnějšího mě nenapadá. Wtf, to je nejdebilnější věta, co jsem dneska vyplodila. Urgh. Oblíkla jsem si něco pěkného, což nebylo zas tak těžký. Mám hodně pěkných věcí. A i když se nejdná o klasický divadlo, tak se mi tak nějak příčí tam chodit v jeansech. Proč nosit jeansy, když se můžu oblíknout do sofistikovaných dlouhých šatů s rozparky a do oversized svetru se stojáčkem. Nezapomněla jsem samozřejmě na výrazný náušnice. A fešnej kabát. A fešnej batoh. A fešný boty. Dokonalost, vypadám faaakt skvěle. I když to možná neocení, ale to mě nezajímá. Když vypadám skvěle, tak se cítím skvěle. On není ten typ, co mi chválí šperky a oblečení a možná je to tak dobře. Ještě by mě to dělalo víc nafoukanou, než jsem. Dorazila jsem na místo, měli jsme sraz vevnitř, zrovna jsem típla cigáro a chtěla jít dovnitř, když vidím, jak mi jde naproti. Asi už tam byl dřív, ještě aby ne. Pracuje tam. Teda, ne dneska, ale jinak jo. Umazala jsem ho od svojí červený rtěnky. Dali jsme si spolu ještě cigáro a šli dovnitř. Moc pěkný prostory, mimochodem. Cejtila jsem se trochu nesvá, sice tam skoro nikdo nebyl, ale nový prostředí, žejo. Šli jsme ještě ven, ať ho doprovodím, že něco chybí za barem, tak to šel do nejbližšího obchodu koupit. Po cestě zpátky prohlásil: "Doufám, že tě moc nerozptyluju od učení." Haha, ne, vůbec. Rozptyluješ mě od učení úplně, ne jenom moc. Ale odpověděla jsem mu, že kdybych nechtěla, tak se nenechám. Ale já jsem snadno ovlivnitelná, když se to týká těch jeho krásných modrých očí.
Shlédli jsme spolu divadlo. Bylo to zajímavý, to je všechno, co k tomu můžu říct. Nic víc asi nedokážu. Hodně vizuální záležitost. Bylo to pro mě něco novýho. Vzal mě pak dozadu, nahoru, na balkonek a všude tam různě. Byly tam herci z představení, cejtila jsem se trochu nesvá v takovým prostředí. Tak nepatřičně, nikoho jsem tam neznala a byla jsem jenom závěs za Iblísem. Koukala jsem do blba a ani se nijak nesnažila o interakci s těma lidma, byla jsem z celý tý situace trochu vyplesklá a to vážně nejsem introvert, fakt ne, ale takovýhle prostředí, kam se člověk dostane jenom jako něčí závěs a vlastně by tam vůbec neměl bejt. No, to mě trochu rozhodilo. Ale to prostředí je tam hezký. Převahující barva interiéru mi ladila ke svetru. Zbytek večera jsme strávili na baru tam. Už tam skoro nikdo nebyl, takže se začalo kouřit vevnitř. Taky jsme vyhulili asi tři brka. Iblís pomohl zavřít slečně, která tam dneska měla službu a šli jsme domu. Narazili jsme na spolubydlícího, kterej si zrovna odpálil brko. Jaká náhoda! A byl už tak zkouřenej, že nám ho skoro celý nechal. Přetrvává můj problém s marihuannou. Nezkuřuje mě nic běžnýho. Když to není nic drsnýho, tak mi to nic nedělá. Nebo když si nedam několik brk za sebou, tak mi to taky nic nedělá. Divný. Kdybych byla nějak rozhulená, tak se nedivím. Ale já už dávno nejsem ten typ huliče, co si dává brka sám a proto se divím. No nic, šli jsme spát. Teda, ne tak úplně. Šli jsme do postele. Možná na mě nepůsobí tráva, ale on spolehlivě. Stačí, když se na mě podívá a vlhnu. Stačí, když mi dá první polibek na krk a jsem úplně mimo. Jen jsem tak ležela na boku a on vedle mě, za mnou. Najednou ho do mě zasunul, protože nebylo potřeba si nic dalšího vysvětlovat. Jsem z něj mimo téměř okamžitě, ani nemusí být úplně nahej. Snažili jsme se být trochu potichu, protože jsme si nebyli jistý tim, jak moc spolubydlící spí, nebo ne. Ale to vrzání postele, nad tim člověk úplně nevládne. Nešukali jsme zas tak dlouho, jako obvykle šukáme, ale bylo to hezký. Dotyky toho kluka mě vystřelujou někam úplně jinam, damn!
Probouzení se vedle tohohle člověka, nevím, ještě pořád tomu tak napůl nemůžu uvěřit. Děje se to už moc nocí za sebou ve strašně krátkým intervalu. Doprdele, co to je? Navíc mi říká různé věci. Ráno jsem od něj slyšela: "Když s tebou se spí tak sladce" v reakci na to, že jsme asi hodinu jen tak leželi v posteli a nic nedělali. A další hodinu jsme se začali koukat na film. Byl moc krásnej. Nejkrásnější nekonvenční romantickej film s tragickým koncem, omg! Bylo to úžasný, jen jsme tak leželi v posteli, kouřili brka a cigára a koukali na ten úžasnej film. Divím se, jaktože jsem to neviděla předtím a jaktože jsem to vlastně vůbec, ale vůbec neznala. Jsem se na konci rozbrečela, doprdele haha! Pak jsme rozkoukali ještě jeden film, trochu jinej, spíš komedie, než tragikomedie. Můžu si jenom nadávat, vydržela jsem tam u něj až do odpoledne. Nemohla jsem si pomoct, prostě nešlo odolat a odtrhnout se. Jen jsme se tam váleli a lezli po sobě. Utekla jsem od něj zrovna v moment, kdy mě chtěl zas začít šukat. Udělala jsem to aby si nepřipadal moc důležitej, ale byla to píčovina, byla jsem pak zbytek dne straaašně moc nadržená. Ech. Kurva, dopíči, co to zas je! Tahle hra se hraje fakt blbě, když je člověk uplně omámenej. No nic, musím se učit. Lol, jsem se samozřejmě mohla asi tak soustředit, jako když by mě píchalo pomyslný péro do tváře. Fakt ne. Ale já se musím učit, sakra! Urgh. Proč jsou některý lidi tak strašně hezký, že z toho jeden může zešílet? A vůbec, co se to mezi náma sakra děje? Proč mi to dělá? O co mu jde? O co mi jde? Uááá! Zastřelte mě někdo, pls. Vybouchne mi hlava. Fakt mam takovej pocit. Už zase.
Ale to jsou mi rozpoložení! Rady nemám; užívala bych si a nechala to krystalizovat, dokud se neukáže, že to stojí a padá na tobě. Zatím nechce, abys opětovala stejnou intenzitou, a až to přijde, pak začnou problémy.
Jenže to jsou jen mé domněnky. Třeba umíš svoje hry uhrát do konce :)
[1]: Se z těch rozpoložení jednou pobleju. Užívám si, je to fajn. Třeba se tentokrát nepomlátíme a vyrovná mi karmickej dluh, kterej u mě z tý doby před pár lety má. Už zase lezu dvakrát do stejný řeky, ale to je vzájemný lezení, kdyby tam nelezl on, tak tam asi těžko polezu sama.
Se mi nedavno stalo, když jsme hráli jednu karetní hru s barmanama, že jsem dvakrát za sebou vyhrála a to jsem vůbec nepobrala pravidla. Lol. Asi takhle já hraju všechno. Netuším, co to kurva dělám, ale je to sranda. Čirá improvizace.
Chlapy, sex a učení fakt nejde dohromady, o tom taky můžu psát eseje Vidím, že máme stejný problém. I když u mě tomu bylo tak, že já měla původně zájem jen o jednoho a s tím druhým jsem si to rozdala jen díky alkoholu v krvi... Bohužel se stává.
Ale ty tvoje story miluju číst, sem se budu jistě vracet častěji
[5]: For real to je někdo schopnej přečíst do konce? Haha, mě se ty čůráci vrací furt dokola, jak špatně strávená okurka. Dohnaly mě hříchy ze střední školy a já před nima nechci utíkat. Když tě to bude hodně bavit, najdi si starý historky, co se těhlech dvou týče, především 2013, pak 2015 a 2016. Je to cringy a sranda. A jestli to opravdu čteš celý, tak se klidně vracej, na vlastní nebezpečí, samozřejmě. Myslím, že tenhle good/bad trip není u konce ani zdaleka.
Být krásná nestačí. Zhmotněný nihilismus, potok slz a 7 smrtelných hříchů v pár směšných kilech. Často mi docházejí slova, jakmile si uvědomím jejich prázdnotu.
Ale to jsou mi rozpoložení! Rady nemám; užívala bych si a nechala to krystalizovat, dokud se neukáže, že to stojí a padá na tobě. Zatím nechce, abys opětovala stejnou intenzitou, a až to přijde, pak začnou problémy.
Jenže to jsou jen mé domněnky. Třeba umíš svoje hry uhrát do konce :)