close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Čekání na krev

14. března 2019 v 0:16 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Na polibky. Na to, až se zas budu moct cejtit v pohodě.

Ke konci tejdne sem byla už docela vyšťavená, především kvůli breakdownu, co se mi stal v sobotu. Ale ani to mi nezabránilo jít ještě na oslavu narozenin jedný známý. Byla by to ohromná legrace, možná bych si to i užila, ale byla jsem poněkud celou dobu skoprnělá. Na oslavě byl starej děvkař, nebylo to zase tak velký překvápko, mohla jsem to tušit z věcí, co se děly na facebookový události tý oslavy. Jenom jsem v jeho přítomnosti prostě pokaždý tak nějak jinde, není to překvapivý a nevyčítám si to. Nic mi nedělal, jen jsem občas zachytila jeho pohled. Ehm. Víc mi vyhovovalo sedět na baru se známým, než bejt v místnosti, kde byla ta rezervačka a starej děvkař. Jen tak, z principu. Abych mu dovolila na mě koukat jenom když procházel na cigáro, nebo si obědnával další pivo. Nemluvili jsme spolu. Bylo to divný, pokaždý je divný ho potkat.

Při začátku tejdne jsem si teda šla zlepšit náladu do svýho baru. Potkala jsem tam bejvalýho. Chudák, zase se potkáváme. On byl na té oslavě taky. Myslím, že už si dárečku, jako jsem já v napíču psychickým rozpoložení užil až příliš a teď mě ještě takhle musí snášet, když už to vlastně není jeho starost. Ale protože je to hodnej kluk, až příliš hodnej kluk, tak mě nepošle nikdy do prdele. Přeju mu, aby potkal menší svini, než jsem já. Vážně. Strašně by to potřeboval, přeju mu jenom všechno dobrý. A taky mu přeju, ať už konečně zhubne, lol. Nechtěla jsem si mu stěžovat, hodně jsem to držela v sobě. Jen jsem klouzala po povrchu, protože se pořád ptal, ať se nebojím, že jemu to přece můžu říct, že mě neodsoudí za cokoliv. Já vím, ale je mi blbý ti tady vpálit do ksichtu: "Já jsem tak šíleně v prdeli z *Iblísovo jméno* a zároveň jsem občas fakt šťastná! Jeho tvář a penis pravděpodobně vytesali andělé z nebeskýho mramoru a jeho polibky na mě působí jako double dekly…okamžitě jsem z nich úplně mimo!" To nejsou věci, který se říkají lidem, se kterými jsem se rozešla a oni ke mě pořád ještě něco cítí. Nechci mu ubližovat, může mi 20x opakovat, jak mi to vlastně přeje, pokud jsem šťastná, ale já vím, že někde hluboko uvnitř ho to bolí, protože se cejtí nahrazenej. Což je pravda, byl nahrazenej. Nemusel by, ale já k němu přestala cejtit tu vášeň a bez ní to tak nějak nemůže fungovat. Snášet kecy o tom, jak se mám s tímhle magorem, ještě s tím, co všechno si o Iblísovi myslí a jakej k němu má vztah, to asi nebude nic extra příjemnýho.
Bohužel jsem na tyhle situace občas i já krátkej pán a to se ho s tím fakt nesnažím moc konfrontovat. Jenže když jsme z baru odcházeli, on se posouval jinam, já měla v plánu jet domů, Iblís mi zavolal. Eh. Byla jsem navíc strašně zhulená, dali jsme si s bejvalým nějaký šílený brko, který mě úplně odstřelilo jinam. Myslím, že mu od prvních slov bylo jasný, kdo mi volá. Iblís mi nevolal jen tak z nudy. Prej se něco stalo a doma mu nejde proud, takže sedí sám v baru blízko svýho bytu a nemá žádný plány, protože se asi před hodinou probudil a doma tedy být nechce. Pak že přemýšlel nad tímhle a tímhle místem (myšleno bary), jestli nechci dorazit a můžeme něco vymyslet spolu. Nejdřív nás napadlo, že se potkáme někde v půlce cesty, ale pak mě varoval, že by to nemuselo dopadnout dobře, jelikož si tady teď nabíjí telefon, kde má úplně vybitou baterku a nemuseli bysme se sobě dovolat. Protože jsem pro každou špatnost, zejtra bez povinností a taky už jsem začínala být trochu opilá, přišla mi půlnoční cesta za Iblísem jako ten nejlepší nápad. Navíc už jsem po něm a jeho sladkých pohledech a rtících a penisu měla zase absťák. Stihla jsem asi předposlední metro a dojela do prázdné pražské čtvrti, kde zechcaný rohy začínaj smrdět po hipsterství a starý baráky maj v přízemí obchůdky s předraženou bio kávou. Prostě něco podobnýho, co se stalo na Letný. Ale přesto všechno je ještě stále v těch pravidelných uličkách k nalezení bary, který zavíraj až dlouho po půlnoci a kam se stahujou všechny ty podivný stíny týhle čtvrti. Iblís neseděl v jednom z nich, asi aby mě nepohoršil. Anebo protože všechny ty divnobary jsou moc daleko od jeho domu. Vešla jsem dovnitř, interiér byl černej. Červenej. Tmavej prostě. Míjela jsem lidi u fotbálku a šla dál do útrob tohohole menšího místa. Narazila jsem na něj, prý byl kouřit na dvorečku. Vedl mě zpátky na bar, kde seděl. Začal se radovat, že vlastně už znova piju alkohol. Zarazila jsem ho, že to skutečně nechci přehánět. Pak jsem se podívala na výčep a prohlásila, že si ale ještě jedno pivo dám. Říkal mi, že je docela nešťastnej, že se snažil sehnat domácí, ale že se nedovolal, takže nemá ponětí, co s tím proudem je. Jen jsme tam tak seděli na baru a povídali si, jak to bejvá běžný. Akorát jsem byla skutečně spálená, takhle moc jsem nebyla už dlouho. Začala jsem chápat, proč se chce tolik posouvat jinam. Měl chuť na brko a neměl nic do něj. Jedno konkrétní místo, kde by sehnal, znamenalo cestu do kopce. Když se mě ptal, jak to vidím, řekla jsem mu, že já už spálená jsem a tak po další trávě úplně neprahnu, ale chápu, že si chce zahulit, tak to nějak přežiju a půjdu s ním kam bude chtít. Kompromisy. Kdybych nebyla líná a někdy taky něco koupila z vlastní iniciativy, třeba bysme takový píčoviny nemuseli řešit. Když mě vždycky někdo zhulí omylem, já za to nemůžu. Dopili jsme naše piva, dali si cigáro, poslouchali řeči místních kamarádů barmana a se zavíračkou baru šli pryč jako slušní lidé. Iblís si chtěl ještě doma vzít kabát, že by mu byla zima a pak že pujdeme jinam. No, nějak to nedopadlo a Iblís začal bejt línej se dál jakkoliv oblíkat a rozhodl se, že vybere zbytky z nedohulených brk a to mu bude na dobrý spaní stačit. Zapálili jsme svíčku, jednu jedninou, kterou měl. Spolubydlící pravděpodobně zmizel za svojí holkou, nebyl doma. Tak jsme tam byli po tmě, potichu a Iblís vybaloval zbytky z nedohulených brk. "Neznáš třeba nějakou pohádku, ať tady jen tak nesedíme," zeptal se mě. Jo, ani film jsme si nemohli pustit, nic. Bylo mi tak nějak jasný, že zbytek noci prošoustáme, to je ta nejlepší činnost pro tyhle momenty. Přemejšlela jsem o tom, že si půjčím jeho kytaru a vymyslím nějakou píčovinu, ale zasekla jsem se v momentě, kdy mi došlo, že se mi to nechce ladit. Já vím, že by to trvalo asi tak 30 vteřin, ale stejně. Navíc jsem pořád byla zhulená. Iblís ubalil brko, vyhulili jsme brko a přesunuli se do postele. Ne, že by se mi vyloženě nechtělo souložit, to fakt ne, ale byla jsem tak zhulená, že jsem se obávala toho, že budu úplně mrtvá a neschopná dělat takový věci. Svlékla jsem se a zavrtala se pod peřinu. Iblís položil tu svíčku vedle počítače a lehnul si vedle mě. Po chvilce, co jsme vedle sebe leželi a mazlili se jsem se ho zeptala, jestli to nemám radši sfouknout, než půjdeme spát. A on na mě s úplně nevinným výrazem: "A ty už chceš jít spát?" Začal mě líbat a trochu mě zalehnul. Jak může vědět, co chci, když mě ani nenechá doříct větu! Ale, ok, nebráním se, samozřejmě, že se mi chce šukat. Vlezl si na mě a strčil mi ho tam vcelku dost nenasytně. Jak jsem byla spálená, tak mi ani nevadilo, že přebral iniciativu hned takhle od začátku. To ale netrvalo věčně, otočil se a posadil si mě na sebe zády k sobě, aby měl výhled na můj zadeček. Vozila jsem se na něm dost dlouho, v jednu chvíli mi přišlo, že až příliš dlouho. A protože jsem neviděla, jak se na celý moje vystoupení tváří, v jednu chvíli mi dokonce přišlo, že začíná usínat. Slezla jsem z něj, otočila se na něj a se slovy: "Nespinkej" ho začala líbat. "Jak si můžeš myslet, že spím, když se po mě takhle krásně vozíš", začal se smát a pokračoval: "Já se jenom snažím neudělat a ty si myslíš, že spím!" Otočil si mě na bok a strčil mi ho tam. Mám z týhle polohy pravidelně otlačený místo nad pánví, nebo spíš vedle pánve, kde si mě přidržuje. Pokaždý pak ještě dva dny cejtím, kde přesně mě tam tlačil tím palcem. Nevadí to, tohle jsou ty typy bolesti, který dělaj dobře. Vždycky se tam do mě opře těsně předtím, než se udělá. Nebylo to jiný ani tentokrát. Předtím měl teda ještě potřebu mě až přiškrtit, drásal mi prsty kůžu na krku, strkal mi je do pusy a různě mi s tou hlavou otáčel. Maniak. Vytáhnul ho a ohodil mi primárně břicho. Svalil se vedle mě a prohlásil se zavřenýma očima: "Tak a teď už máš smůlu, holčičko…"
Lehli jsme si vedle sebe a já pozorovala plamen tý svíčky, kterou jsem nezhasla. Pak jsem musela usnout. Asi to nebylo úplně bezpečný. Když mě probudilo světlo, ještě hořela. Vstala jsem a sfoukla jí. Šla jsem do koupelny, proud už šel, bylo rozsvíceno. Iblís se vzbudil pozdějc, než já. Už jsem neusnula, v těhlech chvílích mám jen zavřený oči, poslouchám, jak dýchá a přemejším nad tím, co se to se mnou stalo. Byl unavenej i potom, co se vzbudil. Bylo už docela ke dvanáctý, spali jsme dlouho, nebo jsme v noci dlouho šoustali, nevím. Ale chtělo se mi šoustat zase. Když on byl fakt ospalý, celou dobu jsem se na něj snažila dorážet, různě jsem se po něm válela, ale on vypadal fakt unaveně a ospale. Když vstal z postele a šel do koupelny, stál mu. Bylo to vtipný, měl na sobě trenýky. "Za to můžeš ty!" řekl a ukázal si na mě prstem. Smála jsem se. Když se vrátil, sedl si na kraj postele a začal řešit nějaký věci, co musel vyřešit, na počítači. Do toho si zapálil. Přilezla jsem k němu zezadu a začala mu rukama zajíždět do trenek. Hmmm, penis. Netrvalo to dlouho a znova se mu postavil, dráždila jsem ho nějakou dobu, než mi vyčetl, že ho rozptyluju tak moc, až zapomněl kouřit. Šel hledat zapalovač. Do toho řekl, že nám právě objednal trávu prakticky až do postele. Prej je tady asi za deset minut jeho soused a nese mu nějaký dobroty. Achjo, to už si nestihneme zamrdat! A já byla tak nadržená. "To mi jako chceš říct, že se mám oblíct?" pronesla jsem otráveně. "No, já to udělám, pochybuju, že je *jméno toho souseda* zvědavej na mýho pinďora", zasmál se. Měl pravdu, soused dorazil brzo i se vším, co slíbil. Dal si s náma jedno brko a zase zmizel. Bavili jsme se o dětech, teda on se bavil o svým dítěti. Eh. Když už jsme byli zase jenom dva, dala jsem si s Iblísem ještě pár cigár, než jsem musela jít. Sice taky vyrážel do práce, ale já musela ještě něco vyzvednout někde, kdě měli otevřeno už jenom hodinu. Napíču. Rozloučila jsem se s ním na půlce cesty mezi tím, co šel do sprchy. Nechtělo se mi od něj odtrhnout, stáli jsme tam a líbali se a já se ne a ne odtrhnout. "Tak už jdi," řekl mi s úsměvem. Chápu, tlačí ho čas, mě ostatně taky. Ještě jsem ho políbila předtím, než vešel do koupelny a patřičně si to užila. Nevím, kdy ho uvidím znovu. Vím jenom, že jede teď pozítří na den pryč. Tak snad o víkendu. Tyvole. Tohle mě ubíjí. Tyhle city ze mě dělaj zombíka.

Zdál se mi další sen. Kurva už. O to je horší, že se mi zdál, zatímco jsem spala vedle Iblíse. Tohle mě nebaví, fakt že ne. Ještě ten aktér, starej děvkař, c mon! Asi to bylo způsobený tou včerejší oslavou, kde byl. Navíc to nebyl žádnej nevinnej sen, kde jenom náhodně vystupoval. Děj byl zhruba následující:
Jsem v nějakým bytě. Nejsem si úplně jistá, čí to byl byt, jestli můj, nebo jeho. Ale najednou jsme tam oba. Je velká pravděpodobnost, že se oba snažíme, aby nikdo nevěděl, že tu spolu takhle jsme. Bavíme se o nesmyslech, ale jsme na velký posteli. Místnost je světlá, stejně jako povlečení. Bez jakýkoliv záminky se po sobě začínáme plazit, vím ale, že to byl prvotně jeho impulz. Svlékáme se, tak nějak navzájem. Je nahej, úplně. Leží na mě a líbá mě.
Bylo to strašně živý, je to skoro jako flashbacky, když si to takhle vybavuju. Flashbacky jako kombinace toho, co si pamatuju ze snu a mých reálných zážitků, kdy na mě přesně takhle starej děvkař ležel. Nahej. Zatraceně.
Do toho, jak se tak líbáme a laškujeme spolu si občas něco řekneme. Nic konkrétního si nepamatuju, ale jednalo se hlavně o narážky na nás dva. Z mojí strany narážky na něj, jaký je prase a z jeho strany narážky na mě, jak vypadam nevinně a jaká jsem pěkná potvůrka. Potom jsem musela říct něco, co mu asi trochu srazilo ego, týkalo se to toho, že nechápu, jaktože mě pořád ještě nevošukal, jestli s ním náhodou není něco špatně. Neřekla jsem to v tom snu takhle doslovně, ale musela to být moje narážka na tenhle fakt. A najednou jsem cítila, doslova cítila, byl to sen, Iblís spal, nikdo mi ho tam reálně nemohl strčit, ale já cítila, jak ho do mě pomalu zasouvá. Zasraný reálný sny, byla jsem z toho v tom snu úplně, ale úplně mimo. Pamatuju si, jakej při tom měl obličej ve slastný křeči. Bylo to tak skutečný. Byl to on, tak, jak si ho pamatuju. Doprdele už! Tohle je mučení. Pomalu a hezky procítěně jsme souložili. Při vzpomínání si na ten sen se mi vybavujou věci, jaký se mi běžně vybavujou, když vzpomínám na příhody z reálného času a prostoru. Tohle bylo tak skutečný, až jsem cítila velikost jeho čůráka ve svojí kundě. Zatraceně. Další děj si nevybavuju, je možný, že ještě potom nějakej byl, ale je taky možný, že ne. Nevím.
Když jsem se probudila, byla jsem úplně zmatená. Já si přesně pamatovala jeho obličej, kurva. Do toho vedle mě spinkal Iblís a tvářil se jako andílek. Muj mozek se vážně chtěl věnovat Iblísovi, fakt že jo. Objala jsem ho a zachumlala se pod jeho deku, ale nemohla jsem přestat myslet na to, co se mi zdálo. Zasranej starej děvkař. Zasraný nezasunutí. By to bylo třeba jen tak z principu, aby se kruh uzavřel a já měla klidný spaní. Ani mě ta myšlenka neznechucuje, to je nejhorší. Ten člověk je divnej, hází kolem sebe šílený daddyjokes, trochu mu za těch pár let přibylo šedin a já bych s nim klidně zase něco měla. Jsem strašný stvoření.

Párkrát do týdne se mi chce plakat a občas taky pláču. Jako právě teď. Snažím se vyrovnat s tím, co se mi děje a proč vůbec existuju a něco takovýho řeším, ale docházím jenom k zoufalství plynoucího z uvědomnění si toho, že se s tím nikdy nesrovnám. Já vůbec nevím proč se všichni můžou posrat a celej život ti tvrdí: "Neberte drogy, děti." Je to hloupý mlžení. Drogy jsou mnohem míň nebezpečný, než když je člověk vychovávanej celej život v tom, že má mít rád ostatní lidi a má mu na nich záležet. Pak se stane tohle, jeho štěstí je prakticky podmíněno jinýma lidma a z toho aby se jeden posral! Žiju jenom z okamžiku do okamžiku. Těším se, až mi zase bude dobře. Možná to bude někdy, až se zase zadívám to těch jeho modrých očí a pak ho něžně políbím. Bojím se všeho, toho propadu, kterej po chvilkách štěstí přichází. Teď o tom zase brečím bejvalýmu do zpráv. Asi jsem mu to vlastně nikdy neřekla, protože jsem mu nechtěla ublížit. Ale já vážně nesnáším, když na někoho myslím až moc intenzivně. Zhoršuje mi to všechny moje stavy a přesto všechno nemůžu přestat myslet na to, až spolu budeme ležet na posteli, naše těla zamotaný do sebe a já uslyším tlukot jeho srdce. Jsem bezmocná. Bezmocná a nemocná.
A taky už se mi třetí, čtvrtej den zpozdila menstruace. Zůstávám vcelku klidná, protože to může být jenom tou nerovnováhou a stresem. Doufám. Je pravda, že je jeho sperma často všude, ale pořád to považuju za spíš nepravděpodobný, než pravděpodobný.
Je mi napíču. Měla jsem plány jít na pivo s určitou skupinou lidí. Nemám na to absolutně náladu. Místo toho jdu brečet na rameno svýmu bejvalýmu, lol. Já vím, je to trapný. Snažila jsem se dovolat Iblísovi, abych mohla na rameni brečet spíš jemu. Není dostupnej, takže počítám s tím, že má vybitou baterku, nebo že si telefon vypnul, protože celej den spal. Nevím, ještě to budu zkoušet. Je mi fakt nahovno, jak minulej tejden, tyvole. Teda, je pravda, že dneska jsem nebrečela úplně od rána. Nejde to vydržet. Tyhle stavy jsou peklo.

Byl to další večer napíču. Sešla jsem se s bejvalým, většinu času mlčela a opakovala, jak je celej tenhle svět na hovno a jak to nepobírám. Dala jsem si jedno malý pivo speciálek na chuť, jinak jsem byla o nealku. Snažila jsem se snánět Iblíse, protože on by ten člověk, kterýho jsem potřebovala. Nejdřív byl nedostupnej, pak už mi to asi jenom dvakrát nevzal. Napadaly mě samozřejmě různý scénáře, proč mi to asi nebere, ale nejpravděpodobnější byl ten, že prostě spal, měl vybitej telefon, když se vzbudil, dal si telefon do nabíječky a pak zase usnul, s vypnutým zvukem. Psala jsem mu ještě SMSku. To si přečte. Do tak jedenácti jsem netušila, jestli si to přečetl. Seděla jsme s bejvalým v hospodě, čuměla do podlahy, nebo do zdi a byla trochu zkouřená. Nevím, co to bejvalej hulí, ale už minulě mě to jeho zbožíčko docela odpálilo. No a jak jsem si teď zahulila ne úplně ve veselej moment, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Začala jsem být unavená a rozhodla jsem se, že čekat na Godota, kterej asi spí, nemá cenu a chtěl jsme jet domů. Hned jak jsme se rozhodla, šla jsem na záchod, vrátila se ze záchodu a viděla na mobilu zmeškanej hovor. Iblís. Se slovy: "Já ho zabiju" jsem popadla telefon. Byl v práci a pořád tam ještě je. Prý mám přijet, pokud se teda dobře nebavím tam, kde jsem. Řekla jsem mu, že ne, že se opravdu dobře nebavím. A že tam budu tak za hoďku. Uf. Ještě jsem si dala matchu na probrání se a trochu se psychicky profackuju, ať tam přece jenom nepřijedu jako hromádka neštěstí. Hm. Bejvalej měl starost, jestli už jsem fakt v pohodě. Řekla jsem mu, že asi úplně ještě ne, ale že třeba přijdu na jiný myšlenky a že doufám, že tam nebude moc cizích lidí.
Nebylo. Naštěstí. Když mi šel Iblís otevřít, několik vteřin jsem ho ze svojí náruče nepustila. Tyvole, asi jsem jenom potřebovala obejmout a pusu. Přesně takhle. Byl tam známej za barem, Iblís měl ještě nějakou práci vzadu, tak přede mě jenom postavil napůl prázdnou lahev vína. Haha, okey. Seděli jsme tedy na baru a vylejvali si srdíčko se svýma psychickýma problémama. Dokud nedorazili ještě další Iblísovo kamarádi. Nějakej pár. Byli jsme si představeni a Iblís zas zmizel. To už bylo poněkud nevhodný se bavit o psychických problémech. Ale byli to dost v pohodě lidi. Plán byl takovej, že Iblís potřeboval prej něco dodělat. Přítomní lidé byli asi hlavně technici a tak. A ředitel celýho tohohle místa. Kterej nebyl zrovna šťastnej, že tam jsou lidi, kteří tam nepracujou a říkal, že tam moc nemáme co dělat, že je oficiálně zavřeno a tak. Ale nakonec jsme tam zůstali, prej to je v pohodě. Ok, tedy. Trávili jsme tam čas, občas někdo Iblísovi s něčím malým pomohl, ale je pravda, že hlavně pracoval, jen se za náma občas stavil na cígo, nebo na brko. No, bylo to sice příjemný posezení, ale to "dodělávání věcí" se už nějak táhlo. Až tam jeden z těch dvou lidí, kteří s Iblísem to něco dodělávali, vyspával na gauči. Hah. Šli jsme za nima tam nahoru na balkonek, kde pracovali. Už nás po těch pár hodinách přestalo bavit sedět na baru. A tak to vypadalo několik dalších hodin, dokonce i ti dva odešli a Iblís to tam musel dodělávat sám. No a vzhledem k tomu, že s přibývajícím časem stoupali i jeho promile, tak se teď zpětně ani nedivím, že jsme tam zůstali celou noc. Ale byla to zábava, občas jsme mu s něčím pomohli a jinak se pilo a pokuřovalo. Užila jsem si to a bylo mi trochu líp, než předtím. Navíc je hezký míjet Iblíse ve dveřích a slyšet na sebe chválu. No, fakt! Říkal to tomu svýmu známýmu. Otevřela jsem dveře, šla jsem jedním směrem, oni druhým a najednou slyším, jak Iblís dokončuje větu: "Ona je *moje jméno* ta nejlepší ženská na světě!" A hned potom, co do mě narazil, tak mě objal. Vím, měl napito, ale stejně mi to zlepšilo náladu.
Pomalu se blížilo ráno, vlastně už bylo, jedno okno mi to oznámilo asi tak okolo sedmý, ranní světlo. Bohužel práce, kterou tam Iblís dělal, nebyla ještě pořád dodělaná. Občas potřeboval pusu a obejmout, že je tak blbej a vožralej. Pomáhala jsem mu už hlavně sama, byla jsem jediná střízlivá. No a zrovna v jeden krásnej moment, byli jsme s Iblísem na balkonku a něco řešili, slyšíme prásknutí dveří. Následně začali dolu přicházet lidi, nevím, asi herci a začali nás zdravit. Eh. Potom přiletěl nějakej týpek, byl mi povědomej. Hned potom, co velmi rázně zakřičel Iblísovo jméno, ať za ním jde dolu, mi to bylo jasný. Tenhle týpek nám na začátku noci říkal, ať tu nezůstáváme. Doprdele. Zmocnila se mě vcelku velká panika, šla jsem taky dolu a viděla, jak si všichni balí věci s tím, že odcházíme. Do toho jsme slyšeli, jak ten týpek ječí. A kurva… Chtěla jsem ještě za Iblísem, něco mu říct, ale byli jsme vyhozeni. Nebudu se s tím týpkem přetlačovat ve dveřích. Ještě je za náma tak demonstrativně zabouchnul, kokůtek namachrovanej hysterickej. Přesně takhle na mě působil, ještě měl na sobě fakt směšný hadry, takový ty tepláky a hnusný sportovní boty. No, bylo asi čtvrt na devět a my si všichni říkali what the fuck just happened? Rozhodli jsme se najít něco, tam si sednout a počkat. Říkala jsem, že na Iblíse určitě budu čekat, ať mi řekne, co se stalo. Vedla jsem je všechny tak nějak podvědomně k jednomu baru, říkala jsem si, že by možná mohlo být ještě otevřeno, tyhle dopolední párty tam nejsou nic speciálního. Bohužel, zavřeno. Moje nová známá se začala divit a vyptávat, že se po mě nikdo neshání. Nechápala jsem. "Kdo jako", ptala jsem se. "No, jako třeba tvoje rodiče. Neber si to nějak zle, ale přijdeš mi hodně mladá, tak mě to překvapuje, protože moji rodiče na mě byli docela přísný." Usmála jsme se. Pravda, holka byla o asi sedm let starší, než já. "No, mě je dvacet jedna, jsem dospělá. Možná trotl, ale dospělej. Horší to bylo, když jsem dospělá nebyla." Začalo poprchávat, bylo fakt docela hnusně. Šli jsme zkusit další místo, nedaleko od něj. Zavřeno. Kurva, neděle ráno v Praze je jak neděle odpoledne na vesnici o šesti domech! Všechno zavřeno. Ne, ok, všechno otevírá až tak v devět. Volal mi Iblís. Uf, díkybohu, je v pohodě. Jenom musí některý věci dodělat a pak přijde za náma. Chodili jsme okolo jednoho krásného náměstí s jedním krásným kostelem uprostřed, dokud jedna kavárna neotevřela. Zrovna mi volal Iblís podruhý, tak jsme mu řekla, kde budeme. Uf, zrovna, když začalo chcát ještě víc. Seděli jsme tam nějakou dobu, nadávali na celou situaci. Pak skrze okno vidím Iblíse, jak prochází kolem. Zvedla jsem se a šla ho zastavit, zrovna mi volal. Byl s nějakým cizím člověkem. Takovej postarší chlápek, napůl vzhled bezdomovce. Kde sakra narazil na tohle? Říkal nám, že ho potkal na cestě za náma. Prostě se přidal k jeho hlasitýmu nadávání na celou ulici s tím, že má absolutní pravdu, tak začali nadávat na celej svět spolu. Lol. Týpek si objednal hezky takhle po ránu vínko. Pán je svéráz! Iblís nám začal říkat, co se teda stalo. Logicky, docela průser. Prej ho chytnul pod krkem. Všichni jsme mu říkali, že nechápeme, že si to nechal líbit. Jasný, asi byl nasranej, ale chytat zaměstnance pod krkem? Vážně? Iblís zůstával až stoicky klidnej, jediný, co ho vlastně sralo a co řešil bylo, že nedoděl to, co měl dodělat. Divnej kluk. Až moc hodnej. Já bych se po takovýhle situaci už na všechno vysrala a on obvolával všechny svoje kolegy s tím, aby jim to vysvětlil. Musela jsem ho obejmout a dát mu pusu. Měla jsem trohcu strach, že ho ten týpek nahned vyhodí. Během našeho pobytu v té malé útulné kavárně jsem dostala krámy. Achjo, to je otrava. Při jedný z mých mnoha cest ze záchodu zpátky ke stolu jsem slyšela další milou větu od Iblíse. Jeden z těch chlapů musel mluvit o tom, jaká jsem hezká, nebo něco takovýho, protože Iblís na to navazoval tím, že jsem ta nejhezčí kočka ze všech kočkovitých šelem. Lol. To mi přijde náhodou vždycky nejmilejší. Musela jsem být celá rozteklá (měla jsem na sobě trochu pudru) a nateklá a je neděle dopoledne, já nespala a stejně jsem asi hezká. Lol. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.
Sranda ale nekončila, nejenom, že jsme byli všichni v crashi v neděli dopoledne, ale do toho Iblísovi zavolal jeden náš velmi specifický známý. Taková milá bytost, kterou člověk nemůže vystát déle, než dvě hodiny v kuse. Prej je někde se svojí holkou plus dalšíma lidma z jeho divnoparty. Prej nemaj co dělat. Prej přijedou. Omg. Neee! Já je nechci! Proč je na ně Iblís tak hodnej? Proč jim nabízí azyl u sebe doma, já bych se tam ráda šla vyspat a ne řešila hovna s partičkou nafetlých divnolidí. Nevím, jestli jsou nafetlý, ale vzhledem k tomu, že je neděle dopoledne a je asi vyhodili z posledního baru, tak minimálně vím, že střízliví nebudou. A v tomhle stavu bejvá celá ta partička nesnesitelná. Urgh. Začala jsem do Iblíse hučet, ať jim řekne, že ne, že na to sereme a ať nejezdí. On mi říkal, že je to hloupý, když už jim jednou řekl, že jo. Nakonec ale podlehl a zavolal jim. Bohužel, nadšenej hlas mu sdělil, že jsou u nejbližšího metra u nás za deset minut, prej. Kurva. Bylo mi blbě. Ne z chlastu, ale dostala jsem to a jediný, co jsem opravdu potřebovala, bylo natáhnout se do postele. Všichni jsme dopili svoje pitíčka, zaplatili a šli ven na cigáro, kde jsme se dál rozhodovali, co teda budeme dělat, jestli čekat, nebo ne. Měla jsem toho už fakt dost a tak jsem přede všema vytáhla jednu skutečnost, která se těch lidí, na který chtěl Iblís mermomocí čekat, týkala. Není to žádná moc hezká skutečnost, jedná se o to, že někdo někoho napadnul. Možná jsem o tom neměla takhle mluvit, ale stejně už to ví všichni a už to není tak horký. Všichni, kteří věděli, o kom mluvím, byli docela překvapený. No, ještě aby ne. Náš novej divnoznámej rozhodl, že se ještě můžeme jít najíst do nedaleký restaurace. Že tam prej chodí často takhle dopoledne. Všichni zaplesali: "Hurá, snádaně", jenom já protočila očka. Bylo mi blbě a bylo mi jasný, že čím dál se budeme zdržovat v těhlech místech a nebudeme na cestě domů, tím větší je pravděpodobnost, že ta partička divnolidí fakt přijede. Šli jsme jen o pár ulic dolů, po cestě jsem dopověděla celou historku o napadení Iblísovi, aby byl v obraze.
Krásný ráno, moje drahá pastýřko všech ztracených existencí! Teď už teda asi dopoledne. Chcalo a foukal vítr jak prase. Zapadli jsme do tý restaurace. Náš novej svéráznej známej objednal všem snídani, teda, já ho musela přerušit, že pro mě fakt ne. Voda za 35, to je lepší volba. Iblís a náš novej známej si jako jediný dali pivo. Jako kdyby Iblís nebyl ještě pořád vožralej, urgh. Tyhle piva k snídani, to se dělá jenom v létě na fesťácích, ne celoročně. Spadla mi hlava na Iblísovo rameno a chvilku jsem se nejehbala. Chytil mě za ruku. Bylo mi kurva tak blbě, jak já nesnáším krámy! Na druhou stranu, jo, vážně jsem byla vůbec ráda, že jsem to dostala. Kdyby ne, tak se asi vyděsím a Iblís by se měl taky vyděsit. Proč spolu neumíme šukat se šprckou? Jsme idioti, oba. Strašný. Zašeptala jsem mu, že je mi fakt blbě, že to ale není tím, že bych moc pila, ale že jsem to právě dostala. A dodala jsem, že jestli hodlá čekat na to vožralý a asi i trochu nafetlý společenství a přitáhnout si je domu, tak ať mi to řekne teď, protože já se potřebuju natáhnout a spát a jestli to nepujde u něj, tak pojedu k sobě domů. Což už jsem vlastně možná měla udělat dávno, doprdele! Co tu ještě dělám? Na tuhle skutečnost naštěstí Iblís slyšel a slíbil mi, že si dopapá svoje žrádýlko, dopije pivísko a odvede mě hezky do postele, kde budeme moct spát třeba celej den, protože něco musí dělat až zase večer. Uf, děkuju. Snažil se mi vecpat nějakou zeleninu, kterou dostal jako přílohu, ale mě se chtělo blejt už jenom z toho smradu jídla a pomalu i z tý vody, co jsem pila. Urgh, tohle je fakt nepříjemný. Docela jsem to tam protrpěla, samozřejmě, náš novej kamarád měl tu hloupou otázku, proč jsem si nic nedala a jestli nechci kousek jeho chleba, že už nemůže. Co mám odpovědět? Nikdy nevím, co mám odpovídat, tak jsem to zkrátila, že jsem trochu nemocná a nemůžu takhle jíst. "To je mi líto, vážně," odpověděl mi. Docela zvláštní, bylo slyšet, že to myslel vážně, ne jenom jako takovou frázi. Chápu, že byl ten člověk vožralej, ale vlastně mě docela bavil. Všichni dojedli a postupně se to začalo rozpoštět, opustili nás ty dva Iblísovi známí. S naším novým známým jsme se rozloučili venku, týpek na férovku prohlásil, že jde ještě někam na pivo, haha. Ale překvapivě, týpek byl od jednoho baru a od pivovaru, takže máme společný téma, víme, kde pracuje a prej se tam za ním máme někdy stavit. Haha, náhodný setkávání s náhodnými lidmi.
Zamířili jsme k Iblísovi domů. Začalo příšerně chcát. Doprdele, takhle akorát nastydnu a navíc se mi zničí můj super oblíbenej kabát! Neee! Ale neměli jsme jinou možnost, než jít pěšky, nic by nebylo rychlejší. Byli jsme zase ve třech, zůstával s náma ten jeden kamarád. No, co. Stejně bysme s Iblísem nemohli šukat. Ale mohli bysme dělat jiný věci. To je jedno, nemysli furt jenom na sex, ty prase! Když já pořád myslím na sex, nemůžu si pomoct. Byla to dlouhá cesta, pěkně zrádná. Chvilku jsme šli suchem a náš třetí účastník tohohle šílenýho dne sednul na svůj skate a snažil se chvilku jet. Nešlo mu to. Do toho jsem hodila nějakou hlášku o tom, jak jsem úplně mokrá. Iblís mě chytnul za slovo: "Tak ono stačí, aby *jméno toho kluka* udělal tak lacinej trik se skatem a ty jsi z něj celá mokrá, jo? To si teda beru osobně!" Zasmála jsem se, dost upřímně. Já vím, že sexuální narážky jsou cringe, ale občas v určitý společnosti dokážou docela zvednout náladu. Jak mě bolelo břicho, tak mi fakt dělal problém každej otřes, každej pohyb. Iblís mě chytnul okolo pasu a řekl mi, že mi to fakt sluší. Začala jsem se smát, ale Iblís pokračoval: "To je jedno, že jsi úplně zmoklá, je ti blbě, jsi unavená a rozdrbaná, prostě ti to moc sluší v tom kabátu, ty boty k němu, všechno." Kdybych se uměla červenat, tak se červenám.
Byli jsme jak tři vodníčci. Když jsme se konečně dostali do vchodu domů, fakt z nás kapala proudem voda. I ten muj dlouhej kabát je zelenej, jenom teda nemám červený botky, jinak prostě vodníček a Iblís taky vypadaj ve svým kabátu jako vodníček, jenom náš kamarád v trapný kožený bundičce a s kšiltovkou a kapucou moc jako vodníček nevypadal. Dostali jsme ručník, moje vlasy utrpěly hodně. Je špatný, když je mám v drdolu a úplně celá zmoknu. Hned potom, co se Iblís osušil, začal balit špeka. Ehehe. Nedala jsem si. Bylo mi pořád blbě. Vytuhávala jsem v křesle, kde jsem seděla a tak mě po čase Iblís prakticky musel do tý postele dovést. Našemu třetímu bylo sice řečeno, ať si vytáhne matraci, ale on se začal rozvalovat v posteli. Vytuhnul tam. Iblís ještě řešil chvíli nějaký zprávy, pak si sundal košili a natáhnul se vedle mě. Teda, nás, abych byla přesná. Kamarád byl odvalen na kraj a my usnuli jak potkánci schoulený do sebe. Nevím, kolik tam mohlo být, už asi něco po jedný. Uf, konečně. Konečně jsem v klidu, v posteli a v jeho náruči. Tohle byl strašně šílenej den. Jeden z nejnáročnějších za poslední dobu.
Spala jsem sladce, ještě aby ne, vedle Iblíse, ale docela jsem se budila. Tohle spaní přes den je vždycky takový podivný. Kurva, to je zas proflákanej den, úplně celej. Haha, zábavy. Finálně jsem se vzbudila asi okolo sedmý, to už mi znova usnout nešlo. Začala jsem dorážet na Iblíse, taky už moc nespal. Trochu jsme se mazlili, jen tak nevinně. Byla jsem ostatně oblečená, měla jsem na sobě celou dobu kalhoty a rolák.
Spánek mi pomohl v tom, že mě přestalo bolet břicho. No, takže jsem přirozeně začala bejt nadržená. Možná ani ze začátku ne tak nadržená, ale jak jsme tam tam s Iblísem leželi, pořád jsem ho líbala víc a víc a kousala ho víc a víc do krku a to tváří a prostě všude. Tolik mi chyběl. Řekla jsem mu to, byla to pravda. "Jakto? Vždyť jsme byli celou dobu spolu?" Bože, ten je navrdlej. Nebo ještě pořád ožralej, ostatně sám to říkal, že se nalil fakt strašně moc. "Myslím přes týden." Navázal na to tak, že vlastně ani neví, kde lítal. Já chápu, že má hodně práce, musí tenhle měsíc pracovat víc, než minulej, ale občas mi vážně chybí. A pak to dopadá přesně takhle, nemůžu se ho nabažit, jsem strašně nadržená a nic mi neudělá takovou radost, jako když se s ním takhle můžu válet a hladit ho ve vlasech. Chtěl po mě, abych ho zatahala za lalůček, tak jsem to udělala, ale nezůstala jenom u toho. Líbala jsem ho čím dál tím víc, byl trochu odtažitej. Překvapivě. Vedle nás pořád vyspával náš třetí. Posunul se z kraje postele a byl u nás docela blízko. "Myslíš si, že skutečně spí? Jestli jo, tak můžeme dělat prasárničky," zašeptal mi Iblís se smíchem. "Určitě spí, spí už pěkně dlouho" odpověděla jsem a nepřestávala ho líbat. Moje ručička začala být trochu nezbedná, stejně jako byli trochu nezbedný naše jazyky. Jazykový sumo, haha. Zatraceně. Ručička se mi posunula k Iblísovýmu rozkroku a začala mu rozepínat poklopec. On taky nic moc neřešil, i jeho ručka skončila v mých kalhotách. Nahned se mu postavil, osvobodila jsem mu ho a pokračovala v dráždění. Druhou rukou se Iblís snažil zakrejt našemu nebohýmu kamarádovi alespoň obličej, ale pokaždý, když se přes nej pokusil kus tý deky přehodit, tak se pohnul. Lepší ho asi nechat takhle, než ho probudit úplně, haha. Stejně bysme si nezamrdali, tak jsem si lehla na Iblíse, začala se přesouvat z jeho rtů na jeho krk, pak ramena, pak hruď, břicho, až jsem skončila přesně tam, kde jsem skončit chtěla. Těsně předtím, než jsme si ho vzala do pusy, na mě Iblís hodil fakt, ale fakt strašně nadrženej pohled. Víc nadrženej, než jindy. Podobně nadrženej, jako po mě hodil tenkrát, když jsme šoustali a tenhle náš nebohej kamarád spal na matraci vedle naší postele. Chudák, musí se cítit zneužíván. Ale tohle je přece jenom trochu něco jinýho, je přímo vedle nás, lol. Občas jsem ho během tý kuřby chytla omylem za ruku, dobře, spíš se dotkla jeho ruky, když jsem se opírala. Tak tohle jsem taky ještě nikdy nedělala. Sex ve třech bez třetího, haha. Kouřila jsem mu ho dost dlouho, vystřídala jsem postupně úplně všechno, co umím. Bylo na něm vidět, že si to velmi užívá, ale pokaždý, když jsem viděla, jak moc se mu to líbí, trochu jsem zvolnila tempo. Samozřejmě, že mě po čase začala strašně bolet celá čelist. Jeho čúrák mi chutná, je to tak. Užívala jsem si to. Moc a moc. Možná ne tolik jako on, ale užívala. Když už jsem ho mučila moc dlouho, začal si trochu pomáhat svojí rukou. Trvalo to jenom chvilku a měla jsem všechnu jeho mrdku v puse. Snídaně! Vysála jsem ho do posledního zbytku, rozkošně se třásl ještě několik dlouhých vteřin, až jsem měla strach, aby ho to nebolelo, jak jsem pokračovala. Naposledy jsem mu ho olízla, ze spoda až ke špičce, zvedla se a posunula tak, abych ho políbila. Přitom se mi samozřejmě opět podařilo trochu dotknout ruky našeho nebohého spáče. Težce dýchal, začali jsme se chichotat a házeli po sobě hříšný pohledy spojený s úsměvem, kterej po sobě hází děcka, co právě provedli nějakej průser, ale maj z toho obrovskou radost. Achjo, to je skvělý. Zůstala jsem ještě chvíli v jeho náruči, dokud ho nezačali obvolávat kolegové z práce. Měl tam nějak pozdějc dorazit. Potřeboval k tomu vzbudit našeho spícího třetího.
Zvedli jsme se z postele a šli si zakouřit. Seděl naproti mě u toho jeho malýho stolečku, ještě pořád neměl triko, jen kalhoty. Seděl, zaklonil hlavu a trochu přivřel oči, když pronesl: "Tohle byl ten nejdelší orgasmus, co jsem kdy zažil." Pak ještě teda dodal: "Nebo možná nebyl, protože lidská paměť je nejistá, ale tak to byl ten nejdelší, co si pamatuju." Kdybych se uměla červenat, tak se červenám. Asi mu ho teda umím parádně vykouřit, i guess? "Fakt?" zeptala jsem se ho jenom abych uklidnila svoje ego. "No jasně", odpověděl mi. Iblís se snažil probudit našeho třetího, potřeboval se ho zeptat, jestli mu teda pomůže v práci. Rozhodl se, že udělá nějaký jídlo, aby byli alespoň trochu najezený. Krátce nato se náš spící třetí probral. Já samozřejmě nejedla, kouřila jsem jedno za druhým, už mě nebolelo břicho, ale byla jsem úplně mimo. Iblís mu nechal kus žvance, vypadal z toho nadšeně. Povídal nám o tom, jak měl divnej sen. Ahahaha, doufám, že nebyl o mrdání. Pak nám ještě řekl, že jsme tam byli taky. Omg, aha. Tak to mě fakt mrzí, jestli se mu dostalo do snu to, co jsme prováděli vedle něj. Ale spokojeně papal, tak ho to asi těžko znechutilo. Nechápu, jak to můžou žrát. Teda, chápu, ale nechápu. Ubalilo se brko, Iblís ho ještě mezi tím chvíli přemlouval, ať fakt jde s ním do té práce, že to bude sranda. Haha, ok.
Jak jsem vnímala, že se mi čas s ním krátí a že si brzo půjdeme každej vlastní cestou, chtěla jsem být co nejvíc v jeho fyzický blízkosti. Sedla jsem si mu teda na klín, když jsme si dávali poslední cigáro předtím, než vyrazíme. To asi vyprovokovalo našeho kamaráda. Začal mít takový ty klasický průpovídky: "Dostanu z vás cukrovku!" a tak dále. Nakonec chvilku koukal do blba a prohlásil: "Tak teď fakt nevím, jestli jste tam vedlě mě fakt mrdali, nebo ne…" Eh, ehm. Snažila jsem se nezačít smát, aby mi ani koutky necukali. Věděla jsem, že na mě vidí jen z boku, takže jsem trochu popustila koutek na tý straně, kterou jsem se opírala o Iblísovo čelo a ne na tý, na kterou viděl. Do toho jsem lehce zakroutila hlavou. Cejtila jsem ale, jak se Iblísovi asi nepodařilo zachovat tak chladnej výraz jako mě. Cejtila jsem, jak se usmíval. "Tyvole *Iblísovo jméno*, ty bys fakt nemohl bejt herec, ty bys byl pěkně blbej herec", začal se smát náš třetí. Já se pořád držela. Iblís už tolik ne, jakoby významně si odkašlal a snažil se co nejvíc chladně říct, že jsme tam nic takovýho nedělali. Tiskla jsem svojí tvář k Iblísovi, uculovala se tak, že mi ani kouřit nešlo a nakonec jsem se začala smát. Začali jsme se všichni smát. "Ale my tam fakt nic takovýho nedělali!" snažil se Iblís dál vysvětlit situaci. No, co! Měl pravdu! Jen jsem mu ho kouřila, nemrdali jsme! "Jasněěě, vůbec ne," vysmál se nám náš zneužitej a začal imitovat mlaskavé zvuky, které bývají typické pro pohlavní styk. Doprdele, tohle je fakt legrace. Směju se, když si na to vzpomenu. Tohle mi dost zlepšilo náladu. Jo.
Rozloučila jsem se s nima, každej jsme šli na opačnou stranu ulice. Bylo už asi deset večer. Úplně proflákanej den. No a co, potřebovala jsem se vyspat a vedle Iblíse se spí dobře. Šílená noc, šílený dopoledne. Ale cejtím se líp. Otázkou je, jak dlouho mi to vydrží. Ta touha vidět někoho, koho má člověk rád, je fakt absťák. Horší, než absťák, nikdy jsem neměla takovej absťák. Šílenej život. Snad se mi vyhnou breakdowny. S tím se žít nedá. Snad to půjde líp. Kéž bych to mohla jen svádět na ty krámy. Tohle je v mojí hlavě. Achjo.
Ámen
 


Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. března 2019 v 20:19 | Reagovat

Závidím lidem, co mají tvrdý spaní.

2 stuprum stuprum | Web | 19. března 2019 v 23:50 | Reagovat

Koupelna svádí k zapomnění. :)

3 Lolita Lolita | Web | 20. března 2019 v 9:22 | Reagovat

Tak jo, tohle čtení jsem si fakt užívala :-D takže ses nám zabouchla až po uši a jak jinak to říct, no boji zdar ;-)
Ty psychostavy ze samoty, to hold bude tvoje denní kafe, protože hlava se snaží chovat nějak přirozeně, ale zbytku těla trošku šibe a chce víc, než jen myšlenky. Taková docela doooost tvrdá droga. Sice asi nezabíjí, ale ty absťáky jsou na po*** :-D

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. března 2019 v 14:58 | Reagovat

[1]: Já taky. Mě pořád něco budí ze snů a asi je to ten skutečnej život.

[2]: Všechno svádí k zapomnění.

[3]: Už před několika lety, od tý doby, co ho znám. Jenom teď tomu jde ten blbeček naproti víc, než kdykoliv jindy. Psychostavy ze samoty jsou moje denní kafe pořád. A jo, ta fyzická je až druhotná. I když jak kdy. Tady to je zase full package.

5 Lolita Lolita | Web | 22. března 2019 v 21:32 | Reagovat

[4]: ale víš co? Udělala bych asi to samý co ty ;-) prostě bych doufala v ten šťastný konec :-) protože když mě ten chlap umí dobře ojet, tak sakra, to chci a chci to denně ;-) mám v paži co si o mě myslí ostatní a jdu si za tím, co chci ;-) kdo ví? Možná to chlapec cítí stejně, jen to nějak moc nedává na jevo

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. března 2019 v 11:33 | Reagovat

[5]: Náš příběh už šťastnej konec dostal. Šťastný konec mezi náma dvěma nastal na tom našem  "prvním" rande v únoru po mém dvouletém vztahu, kdy se mi zase za všechno omluvil. A kdy mi řekl spoustu dalších věcí. To bylo asi upřímný. To, co se děje teď je už jenom samozřejmý vyústění toho, jak jsme nemohli být spolu a neumíme s tím pořádně zacházet ani teď. Hlavně on s tím asi zacházet neumí, já jsem jenom pořád zmatená a navíc narušená. Jestli to bude mít další šťastnej konec, tak se zlobit nebudu.

7 dot dot dot dot dot dot | 23. března 2019 v 19:56 | Reagovat

Hele, víš ty vůbec, že potencionálně můžeš otěhotnět i z preejakulátu?

8 Sarah Oax Sarah Oax | Web | 23. března 2019 v 23:40 | Reagovat

Jak kdybych to psala já, to mě ba

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. března 2019 v 19:55 | Reagovat

[7]: Samozřejmě, o to je to větší ruleta.

[8]: Snad to máš jiný, snad lepší. Depresi nepřeju nikomu.

10 Sarah Oax Sarah Oax | Web | 24. března 2019 v 20:39 | Reagovat

[9]: I z depresí se člověk může dostat, pokud doopravdy chce. Samoléčba, sebeláska a nebejt na sebe tak tvrdej. Vlastní zkušenost, ikdyz občas na mě deep období padne

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. března 2019 v 22:08 | Reagovat

[10]: Já vím, ale pokud doopravdy chce, to je těžký. Já chci, jenže zároveň to člověk přijme za svý a zvykne si i na tyhle stránky svojí osobnosti. Já chci, jenže ne za cenu medikace.
Z deprese jsem se jednou dostala po svým prvním tripu. Paradoxně mě jí fakt na čas zbavil, ale to je jasný, že po dalším tripování byla jenom otázka času, kdy to přijde zpátky. Ono prostě psychedelika plus psychický problémy rovná se veselý zážitky. Já na sebe musím být tvrdá, jinak bych byla ještě větší hovno. Každej by na sebe měl bejt tvrdej, jenom pak člověk fňuká, když jsou na něj ostatní tvrdý stejně tak, jako je on na sebe. Trapný, co?
Sebeláska je klam. Existuje jenom pud sebezáchovy. Lásky obecně bývají klam, hlavně ty sobecký partnerský. Láska je vždycky podmíněná, nikdo z nás není Ježíš. Sebelásku necítím, protože ji nemám čím podmíněnou. Vím, jaká jsem ve skutečnosti bezcharakterní sračka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama