Recyklovaná romance
2. března 2019 v 13:55 | Pražský poděs | Kreativní průjmyKomentáře
[1]: Já netančím nic. Možná občas tančím na břehu Vltavy, nebo na lodi a čekám, kdy zavane vítr a já konečně spadnu.
[3]: Tos řekl moc hezky. Máš prakticky pravdu. Ale to se mi taky neděje furt.
A stejně sme na tom všichni stejně. Snažíme se jen přetvařovat, maskovat naše problémy a stejně bychom se chtěli všichni zabít.
[5]: Jojo, všichni ve stejných sračkách, je to tak. Občas si nejsem jistá, jestli já předvádím, že je všechno v pohodě, nebo jestli jenom celej svět okolo mě předvádí, že je všechno v pohodě.
Já už si kolikrát přeťala žílu. Líbilo se mi, jak ten potůček krve pomalu stéká až k lokti a nakonec po kapkách dunivě dopadá na zem.
Ale nikdy jsem to nedotáhla do konce. Protože v jistém bodě najednou moje hlava a moje myšlenky jako by přímo řvaly, že ještě nesmí být konec, pořád ještě musím udělat hodně věcí... a měly pravdu. Tehdy jsem chtěla jen zbaběle utéct od problémů a všechno nechat bejt. Teď už takový šílený nápady naštěstí nemám... ![]()
[7]: Co se viditelných věcí týče, tak jsem vždycky zůstala jenom u toho mlácení se. Řezání je pro emíčka, lol. Ne, dělám si prdel. Já mám posunutej práh bolesti co se penetrace kůže týče, takže pro mě je to nuda. Vlastně si myslím, že moje anorexie vždycky byla jenom určitá forma sebepoškozování, stejně jako chlastací a fetovací epizody, co se mi občas stanou. Já vím, že je to svinstvo.
Kéž bych věděla, co chci a co ne. PS: co máš s těma cigaretama?

Já než-li valčík tančím raději boogie-woogie (při soutěžním boogie-woogie se klade důraz na vedení a ne na choreografii).
A čekám, zda jsou už internetoví roboti tak dokonalí, že dokáží pochopit význam tvé poslední sloky a prásknou sem reklamu na Smith & Wesson.