close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Stavy za střízliva jsou stejný v podnapilosti

4. března 2019 v 18:21 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Vedle všeho toho důležitýho, jak jsem strašně zakoukaná a jak je to asi fajn, jsem měsíc nepila. To je moc důležitý. A stejně mám potřebu si vystřelit mozek z hlavy. Prosím. Zabijete mě někdo.

Abych to shrnula, musím si to trochu ujasnit. Pokud mě něco ten měsíc bez chlastu naučil, tak to jsou přesně tyhle věci:
- alkohol není společenský alibi
Dá se bejt ve společnosti, v baru, v hospodě, v kavárně a nechlastat. Jde to. Člověk si prostě to pivo nedá, konec. Žádný, ale… Neexistuje, nepít a neumřít samotou jde. Kdo říká, že ne, je alkoholik. Což je ale v pořádku, každej druhej jsme alkoholici.
- Češi jsou vožralové
"Jaktože nepiješ? Ty jsi nějak nemocná?" A tak dále. Ne, prostě nepiju. Co je ti do toho. Ptám se snad já: "Jaktože piješ? Ty jsi nemocná?" Pít je ok, nepít si zasluhuje vysvětlení, proč člověk nepije. Vím, nihil novi sub sole. Já jen, že je zajímavý si to takhle zažít.

- některý lidi jsou naprosto nesnesitelný vožralý
Nejdřív jsem si myslela, že to platí právě hlavně pro ty cizí vožraly v barech. No po tý zkušenosti na oslavě to občas bohužel platí i pro bliží okruh známých. Úplně iracionální jednání, hroty, řešení nepodstatných sraček, který jenom vytvářej jed. Kurva, byla jsem tak nasraná!

Z toho jsem dospěla k následujícímu zjištění. Lidi chlastaj, protože je moc náročný se bavit s vožralýma lidma střízlivej a alkohol je prostředník k tomu, aby to nějak šlo a každej jsme nebrečeli doma v koutě o samotě. Alkohol není špatnej, lidi jsou mrtky. Znova, nihil novi sub sole, ale tenhle sociální střízlivej experiment budu příští rok opakovat. Na druhou stranu, přiznám se, nevím, jak moc střízlivej ve skutečnosti byl, tohle byl muj nejprohulenejší měsíc od léta. Děkuju, Iblísi. Co bych bez tebe dělala? A jak se cejtim? To je asi nejdůležitější. Nevidím rozdíl. Ne, ne a ne. Cejtim se pořád stejně jako kus hovna, všechno při starým, žádný fresh probouzení se za zpěvu ptáčků a tak dále. Ne. Jenom člověk nemá kocoviny, ale to je to nejmenší. Jinak všechno při starým.

Začátek minulýho tejdne byl příjemnej. Nemluvím teda o ranní škole, ale spíš o večeru. Nejdřív jsem dorazila do svýho baru, úplně na blind a zjistila jsem, že muj vnitřní kalendář funguje skvěle. Zrovna se konal kvíz, na kterej jsem samozřejmě byla pozvaná, ale úplně na to zapomněla. Lol. Akorát včas. Stejně tak mi akorát včas psal Iblís, jesli něco dělám. Řekla jsem mu že nic moc důležitýho a dohodli jsme se, že se potkáme tam a tam a v tolik a v tolik, že za ním ještě přijde nějakej jeho kamarád. Great. Dokonce jsem i stihla dohrát kvíz, bylo to zábavný. Měli jsme v plánu jít do jednoho určitýho pajzlíku, kde jsem asi sto let nebyla, ačkoliv mám členskou kartičku. Těšila jsem se. Na Iblíse teda taky, ale i na to místo. Narazila jsem na něj před tím, prej vevnitř není moc místa, takže buď tady počkáme na toho jeho kamaráda, nebo půjdeme hledat něco jinýho. A umazala jsem ho svojí super rtěnkou, tahle je taková krémová, takže nezaschne a dělá pěkný stopy, haha. Navíc je pěkně kvalitní, nejde moc smejt vodou, spíš člověk musí použít normálně odličovadlo. Ten jeho známej byl teprve na cestě, takže jsme se dohodli, že pujdeme na jedno velmi konkrétní místo, kde člověk dostane i najíst. Nacpala jsem Iblísovi do ruky stravenku. Já jí stejně nepoužiju a on alespoň nebude hladovej. Sedli jsme si tam, za chvíli přišel ten jeho kamarád. Znala jsem ho. Hodně vzdáleně a vůbec ne osobně. Byl celej takovej upovídanej. Když jsme se posouvali jinam, řekl mi, že se mě bojí, protože moc nemluvím. Lol, to snad ne. Sedli jsme si do nedalekýho podniku, ten kluk byl úplně v pohodě, jen se mě ptal na strašně moc věcí, protože, ok, asi měl pravdu, asi jsem moc v tu chvíli nemluvila. Nechci dělat Iblísovi ostudu takhle před nějakým jeho kamarádem. No, stejně mám pocit, že se mě ten kluk trochu bál i potom. Zeptal se mě, proč mám na krku pentagram. Zasmála jsem se a rozmýšlela se, jestli mám hošana z farnosti zatěžovat svým studiem symbolů, anebo jestli říct nějakou píčovinu. Řekla jsem píčovinu, že je to jenom hipsťárna a že nosím i kříže, cokoliv. Takže jsem vlastně tolik nelhala. Já si myslím, že je ty symboly potřeba vyvažovat a hledat v jazyce, kterej jsou schopný vytvářet, nový významy. Ale jinak to byl v pohodě týpek. Rozpustili jsme to asi v půl jedný. Šli jsme s Iblísem na nočku, při čekání Iblís hodil docela vtipnou hlášku. Narážel na mojí rtěnku. Koukal se na mě, tak jsem se ho zeptala, kde je. "Přemýšlím nad tím, že když tě začnu líbat až v autobuse, budu míň nalíčenej, než když začnu teď." Po chvíli dodal: "Jo, zdá se mi, že jsem nějak málo nalíčenej" a políbil mě. Líbali jsme se. Jen tak, v noci na zastávce, opřený o vchodový dveře od domu tam.
Přijeli jsme k němu. Nejdřív mě trochu vyděsil, kdy začal mluvit o tom, že dlouho nebyl na žádných testech. Ok, děkuju ti, asi si na ně teda dojdu. Když on je fakt nemožnej, uvede to tak, že měl v poslední době nechráněnej styk s dvěma holkama. Tak jsem si říkala, hm, ok, díky. Až potom dodal, že jedna z nich jsem samozřejmě já. "Tím mi jako chceš naznačit, že si mám dojít na testy, protože máš podezření, že ti něco je?" vystartovala jsem na něj. "Ne, nechci tím říct vůbec nic, jenom že je asi blbost mít nechráněnej styk." What? A kdy jsme ho měli chráněnej, debílku. Nikdy, tyvole. Ale nic, nešlo vůbec o nic, jenom o jeho úvahy. Achjo.
Koukali jsme se na nějakej přihlouplej seriál o matce samoživitelce, kterej měl bejt asi trochu komedie, nevím. Koukali jsme jenom na jeden díl. U druhýho jsme se po sobě začali plazit. Vlastně ani ne, nejdřív jsme se začali jen tak líbat, uznávám, docela hodně líbat. Strašně rychle se mu postavil, tak jsme mu začala rozepínat pásek, pak poklopec, abych nebyla o tu krásu ochuzena. Ztratila jsem se v jeho dotycích a probrala se až když jsem zjistila, že sedím na něm, mám ho zaraženýho někde hluboko v sobě a ten hajzlík se ani neobtěžoval, aby mi sundal kalhotky. Možná to udělal vlastně schválně, já kalhotky moc nenosím a tak si to asi užíval. Ale super, no. Už si je zejtra na sebe nevezmu, od všech těch tekutin. Nahnula jsem se tváří k jeho tváři, abych ho mohla líbat. Přisáli jsme se na sebe, úplně a on si usmyslel, že mě za ty kalhotky chytne. Strašně mi je natáhnul, udělal mi megazářez a do toho mě nepřestával mrdat. Až po nějaký chvíli se zeptal, jestli mě to náhodou nebolí. Řekla jsem mu jen, aby nepřestával. Nepřestal. A dostal další nápad. V jednu chvíli se mu podařilo zahrabat volnou rukou do věcí, co ze sebe shodil a vytáhnul ze svých kalhot pásek. Začal mi tim páskem udávat pěkne rytmus, ve kterým jsem se po něm měla vozit. Prase. Ale bavilo mě to, ten zvuk, kdy ti plácá koženej pásek o zadek je skvělej. Třeba se někdy dostaneme konečně i k tomu, že mě sváže a přestane se toho bát. Chtěla jsem to po něm asi dvakrát, kdysi dávno. Jednou, když si mě ještě přivedl do svého rodného domu a podruhý, kdy mě šoustal ve sklepě svojí tehdejší hospody. To byly skvělý časy. Ale pokaždý se vymluvil, že nemá nic, čím by mě svázal. Lol, kecy, vždycky se mohlo něco najít. A mě to z nějakýho důvodu baví.
Haha, krátká vsuvka. Musela jsem hledat ve starých článcích, abych se ujistila, jestli s tím číslem, kolikrát jsem Iblísovi navrhovala, aby mě svázal, nekecám. Vedle toho, že jsem zjistila, že nekecám, sem taky narazila na legendární šoustání na balkoně na kamarádový housepárty s výhledem na celou Prahu. Omg, to byla taková sranda! A narazila jsem na nějaký hlášky, který jsem už zapomněla. Hodně mě baví vědomí toho, že Iblís tenkrát prohlásil, že kdybysme spolu chodili, tak se asi ušoustáme k smrti. Well… Dobrá, nevím jak moc spolu chodíme, ale rozhodně spolu randíme, ono už to pak vyjde nastejno. A ještě pořád jsme se neušoustali, miláčku! Neboj!
Tahle soulož o který mluvím nebyla moc krátká vsuvka, no. Spíš taková delší. Bylo to skvělý, on přesně ví, co dělat. Nedivím se, že jsme spolu pomalu pokaždý, když jsme se potkali, náhodně šoustali. Nějak do sebe dobře pasujeme, ehm. Protože ho tu noc plácání páskem po mým zadku asi dost bavilo, tak mi pak ještě nakázal, abych si klekla a šel do mě zezadu. Chápu, takhle má na můj zadeček ještě lepší výhled. To už se uráčil mi sundat ty totálně provlhlý kalhotky. Netrvalo to tak dlouho a udělal se. Na celý moje záda, ohodil mi i moje pečlivě upletený copánky, polštáře, všechno. Vlastně celý jeho prostěradlo je plný fleků od mrdky. My se to vždycky snažíme utřít, ale tak člověk především nejdřív utře sám sebe a to prostěradlo je až druhotný, žejo. No, asi je čas vyprat.
Musím to pořád opakovat, nemám ho dost. Stačí pomalu, když se na mě usměje a já zvlhnu. Je pro mě vcelku nepředstavitelný vedle něj nahá spát, nahá se probudit a nechtít ho zase v sobě. Ale tohle ráno byl nějakej celej ospalej. Já byla mnohem víc fresh. Hned po probuzení jsem na něj začala dorážet, začala jsem ho objímat nohama, snažila se ho nějak vyprovokovat. On byl nějakej ospalej, ale já se nevzdávala. Jeho reakce na moje dorážení byly takový ospalý, až prohlásil s úsměvem a se zavřenýma očima: "Jestli chceš, abych tě šoustal, tak to mě budeš muset přemluvit." Zasmála jsem se a začala mu okusovat obličej: "Jak moc se necháš přemlouvat?" Odpověděl mi, že hodně. Pfff, nevěřím. Zaútočila jsem na jeho penis. Ústy. Už mu dávno stál a mě bude kecat, jak se nechá přemlouvat, ahaha! To bych ho nesměla znát. Penis je ostatně to nejlepší lízátko pro nás anorektičky. Dokonce jsem dostala pochvalu, po několika minutách mi mezi vzdycháním řekl zhruba tohle: "Docela ti to jde *těžkej nádech*, určitě bys to dokázala dotáhnout až do konce, to dokáže málokterá holka." No, mám asi praxi, i guess? Ale po těhlech jeho slovech jsem se trochu vylekala a po krátký chvíli toho radši nechala. Usadila jsem se na něj obkročmo. Nebudu riskovat, že bude chtít dodělat a já mu tady mezitím vyteču jak poškozená vodní nádrž. To by byla škoda. Mrdala jsem ho na můj vkus vcelku krátce, ale měl to nějak celou dobu na krajíčku. Měl skoro celou dobu rudý tvářičky, zavřený oči a pootevřený rty, kterýma šeptal, že to nejde vydržet, ale že to strašně moc chce vydržet, že mě chce ještě chvíli šoustat, *slastný vzdychání* "zatraceně, neměl bych myslet na to, jak moc se nechci udělat, čím víc na to myslím, tím víc…" Ne, dlouho to opravdu nevydržel. Vytáhnul ho na můj vkus dost těsně předtím, než mi pokropil celý záda, snad i zadek a všechno blízký okolí. To jsem ho asi vošoustala pěkně zhurta. Bylo zcela očividný, že se udělal víc, než obvykle. Jak jsem cejtila, jak postupně slábne to jeho pevný obejmutí, jak mu ty ruce postupně padaj a jak těžce dejchá. Začala jsem ho líbat, krev se v něm musela vařit, byl úplně horkej. Měl pořád zavřený oči, postupně se mu uvolňovala v obličeji křeč. "Já jsem teď úplně bezbranej," řekl tiše. Utřela jsem jeho mrdky a lehla si vedle něj tak, abych ho mohla obejmout.
Po nějaký době začal mluvit o tom, že bysme si možná měli dávat větší bacha, aby se nám nestala nějaká nehoda. Souhlasím. Docela dost souhlasím. Ale jak to udělat? Řekla jsem mu, že úplně nechci brát prášky. Řekl mi, že to chápe. Dostali jsme se k tomu, že jediná možnost je si asi hlídat cyklus. "V takový dny mě musíš brzdit," říkal. "Ale já tě nechci brzdit, navíc to stejně znamená jen největší pravděpodobnost, ale ta pravděpodobnost je tam i v jiný dny," dovysvětlila jsem. To je přece jasný, to nic neznamená, mrdat bez ochrany je vždycky riziko. Navrhovala jsem ještě šprcky, ale on se zasmál, že bysme se nedoplatili, při tom tempu, který máme. "Já myslela jenom v ty nejvíc rizikový dny, neasi," skočila jsem mu do řeči. Bože, kluku. Zapoj mozek.

Zakřikla jsem to. Hned ten den, kdy jsem napsala, že mě ve snech přestali strašit ti, co mě v nich strašívaj, se mi zdálo o starým děvkaři. Dal mi pokoj. Od tý doby, co jsem se začal vídat s Iblísem, mi dal pokoj. I když mi psal, i když mě naháněl, nezdálo se mi o něm. Do týhle noci. Mělo to divnej příběh.
Šla jsem k němu domů, když mi otevřel, zjistila jsem, že je tam docela párty a spousta lidí, co znám, i třeba můj bejvalej. Překvapilo mě to, protože jsem myslela, že tam budeme sami. Ten byt byl velkej, nevypadal jako jeho skutečnej byt. Bylo tam hodně holek, jedna holka (která je skutečná, o pár let starší, než já) se na mě podívá a začne mi říkat, co tady dělám, že je to vtipný, že " i já". Střih, nevím.
Já, starej děvkař a nějaká holka (ta asi nebyla reálná osoba, nevím vůbec, jak vypadala) někam utíkáme. Je den. Před náma je asi dvoumetrová zeď, není průhledná, spíš z betonu. Přelejzáme přes tu zeď, jde to docela těžce. Dostávám se tam s pomocá starýho děvkaře, kterej mě chytil za ruce. Za zdí je zahrada patřící k velký, docela pompézní budově. Zahrada je krásná, procházíme skrze arkády, který nejsou pevně oddělený od samotný budovy, jako někde na jihu, kde je pořád teplo. Budova kromě jiného obsahuje pravděpodobně i obřadní síň. Dojdeme někam víc dovnitř. Je tam všude hodně lidí, vycházejí z nějakýho divnýho sálu. Starej děvkař něco říká, možná něco o svým pohřbu, ale tím si nejsem úplně jistá, nevím, jestli si to pamatuju správně. Přelejzáme zase přes tu samou zeď, všichni tři. Asi konec, dál nevím.
Kurva. Vypadni z mojí hlavy.

"Proč si myslíš, že jsi hysterická? Nikdy ses mi tak nezdála." To se mě zeptal jednou v noci. Už dávno. Kdysi. Navazovalo to na to, že jsem nepochopila jeho zprávy, co mi psal a hned jsem z toho začala vyvozovat úplně jiný důsledky. Ono je totiž těžký si zachovávat stoickej klid, když má člověk v palici (a v lékařským spise) to, co tam mám já. Byl pátek, říkala jsem si, že se pravděpodobně uvidíme. Tak mu píšu, co dělá večer. Nic, neodepisuje, není online, automaticky mi dojde, že je tím pádem asi v práci. Vyrážím za kamarády, je první večer, co po měsíci piju. Je to fajn, posouvám se do oficiálně zavřenýho baru, kde ale jede private párty s dalšíma známýma. Říkám si, hm, mohla bych mu zavolat, ať dorazí, že je to tady fajn, určitě nebude mít nic proti. Nebral mi telefon, tak si říkám, že asi ještě pracuje. Pak mi po hodině nebral telefon znova, už mi bylo trochu podezřelý, že by pracoval v tuhle hodinu, ale říkám si, ok, možná jo. Vím totiž, že je malá pravděpodobnost, že by mi zavolal zpátky, protože nemá kredit. Byla už jsem lehce opilá, ono to jde hrozně rychle po tom, jak si to tělo odvykne a došlo mi, že bude nejlepší, když pojedu domů, protože kdybych si dala další pivo, tak už bych byla úplně na hovna. Když jsem byla doma, Iblís mi odepsal na messengeru. Že byl v práci, překvapivě. Psala jsem mu teda, že jsem volala, že byla párty tam a tam, ale že už jsem doma. On, že si doma zapomněl telefon, pak nějaký sračky který opravil s tím, že mu nefunguje klávesnice. Aha, tak proto. Popřáli jsme si dobrou noc. Neodpustila jsem si to a napsala jsem mu jenom jednu stručnou větu: "Chybíš mi." No co, je to pravda. Chyběl mi. Radši bych usínala s ním, než bez něj. Odpověděl mi tři tečky s tím, že je ta jeho klávesnice je fakt strašná a že mu nejde napsat skoro nic. Tak jsem mu napsala, že to je zrádný, ale že se mi stejně líp usíná s ním. Což byla pravda, zase. Nelhala jsem mu, vůbec. Odepsal mi emotikonem, takovým vím klasickým :). Eh, ok. Ptala jsem se ho ještě, jeslti je zítra v práci. Odepsal mi, že ne, že je doma. Reagovala jsem automaticky tím, že už piju, tak že můžeme na pivo, ale že doufám, že ho moc neuháním. Mezi tím jsme usnula. Když jsem se ráno vzbudila, viděla jsem, že si tu mojí zprávu zobrazil někdy asi v šest, ale neodepsal. Já vím, já vím, úplná píčovina. Jenže pro někoho jako já ne tak úplná píčovina. Muj mozek mi automatiky začal předhazovat milion různých scénářů, ve kterých to bylo zase tak, jako tenkrát. Že se na mě Iblís vykašle. Do toho mi souběžně s tím plynuly všechny ty chvíle, který jsme spolu teď za ten měsíc zažili a vůbec mi to nešlo dohromady.
"Jak jsem mohl bejt tak blbej."
"Já tě mám opravdu rád."
"S tebou se spí tak sladce."
Všechny ty momenty, kdy mě jen tak chytnul za ruku, kdy se na mě kouká a v jeho pohledu je toho tolik. Když nic netají ani před našima společnýma známýma. A já nechápala. Začala jsem plakat, z tý schizofrenie nebylo jiný východisko. Fajn, to mi den začíná fakt pěkně. Napadlo mě, že je to možná i tím, že jsem včera pila. Jestli za tyhle moje myšlenky nemůže náhodou i ten alkohol. To je jedno. Je fuk, jestli za tyhle moje reakce může to, že to nemám v palici v pohodě, nebo to, že jsem se po měsíci přiopila. Není to správný, takhle bych neměla reagovat. A vůbec, neměla bych na něj bejt tak vázaná, vídím, co to se mnou dělá, doprdele! Budu jenom úplně v prdeli celej den, nebude se mi chtít nic dělat, musím dělat věci do školy, budu myslet jenom na něj, budu nešťastná z toho, že mi kurva neodepsal na jednu, jednu zpíčenou zprávu! Doprdele! Kurva, tohle fakt nejde! Nejde udržet si všech pět pohromadě, když chemický procesy v mym mozku dělaj tohle! Dopíči, v mý hlavě se toho právě teď odehrává tolik, zasraný hovna, úplně zbytečný hovna, který jsou naprosto iracionální. Tohle jsou ty momenty, kdy mám chuť si tu palici prostřelit, nebo minimálně začít mlátit hlavou o zeď, dokud už nebude schopná žádných zasraných myšlenek! Právě jsem si dala pohlavek. Nepomohlo to. Musím si nějak ublížit. Dala jsem si dvě facky, každou z jedný strany, tu druhou cejtim i teď. Ale nepomáhá to. Doprdele, co to kurva je zase! Tyhle stavy jsou tak napíču! Chce se mi vyskočit z okna, ale ani to by nepomohlo. Bydlím v prním patře a max. bych si zlámala obratle, to za nic nestojí. Buď vypnout mozek úplně, nebo nic. Možná i to je ten důvod, proč tady na tomhle světě ještě pořád smrdím. Haha, už zase jsem si vzpomněla na Iblíse a na to jak mi říkal, že se chtěl zabít. Je to tak komický, každej druhej a možná i první v mym okolí se chtěl někdy zabít. Jeden by si snad mohl myslet, že z toho plyne, že život není hoden žití, ha hahaha.
Ne, je mi fakt nahovno. Nevím, jestli kvůli takový blbosti, že mi Iblís neodepsal, nebo kvůli tomu uvědomnění si, že zase dělám tohle. Zase mi na někom záleží trochu víc, než je zdrávo. A strašně mi z toho hrabe! Vždycky se jedná o nějakej spouštěč, kterej v mým mozku udělá naprostej bordel. Zkurvený chemický reakce! Cejtim se jako svázaná a ty věci, co mě vážou, jsou různý věty, co se náhodně objevujou v mym mozku. Nevím, jestli bych potřebovala brko, nebo jestli bych naopak neměla hulit vůbec. Teď teda vím, že si brko nedám, ale stejně.
Urgh, nesnáším lidi. Tím pádem i nesnáším sebe. Ještě abych se snad měla ráda, za ten bordel, kterej se v mým pitomým mozku odehrává! Obča přemejším nad jednou věcí. Jaký je asi bejt v pohodě? Jak se cejtí člověk, kterej nemá žádnej bordel v hlavě? Jaký to asi je? Má vůbec cenu nad tím přemejšlet? Asi nemá, nevím. Copak by si to muj chorej mozek dokázal představit? Musel by to zažít. To podle mě nejde. Asi bych teď jenom potřebovala obejmout jednim konkrétnim člověkem, kterej by mi řekl, že to bude dobrý.
Nenávidím tuhle houpačku. Jak během určitýho období ten serotonin stoupá až do nebe a pak zase klesá do propadlišť hlubších, než Mariánskej příkop. Snažím se být racionální, jo. Moc dobře si uvědomuju, co tyhle moje stavy způsobuje, že je to jenom chemickej výbuch v mým těle, ale serou mě ty spouštěče. Zatracený lidi, zatracený konkrétní lidi, zatracenej Iblís. Nedokážu se ovládat, fakt to nejde, kdybych se jenom trochu snažila, neuspěju, už jsem se o to tolikrát pokoušela a vždycky jsem dopadla tak max někde sjetá a úplně bez sebe. Jo, když jsem k alkoholu a trávě přidala ještě další látky, tak tyhle chemický vůbuchy byly celý snesitelnější. Nebo jenom přebitý něčím mnohem silnějším, to je jedno. Hlavní bylo, že já mohla jakž takž fungovat. Sice pořád v nějakým dojezdu, ale fungovala jsem. Líp, než kdybych byla čistá. Kdybych byla čistá, tak to neunesu a zabiju se.

Jsem píča, četla jsem si starý články. Zabíjí mě každej obraz, co se mi při tom vybavuje. Za každou tou živou vzpomínkou, tim obrazem, co se mi vybavil, sem si musela dát facku na to, abych se zase na chvíli dostala do přítomnosti. To ale taky nebylo úplně ideální. Ta přítomnost mě ubíjí, hlavně v kombinaci s těma živýma vzpomínkama. Starej článek o jedný noci u Iblíse doma, no. Prostě strašný, jako kdyby to bylo včera, úplně přesně si na to pamatuju. Je to šílený v kontrastu s tím, co se děje dneska. Mam chuť si rozmrdat palici kladivem na řízky, třeba bych se konečně uklidnila. Facky mi nepomáhat, žádný, ani pořádný. Potřebuju si fyzicky trochu víc ublížit, abych si tolik neubližovala psychicky. V nejhorším to dopadne tak, že to bude obojí, haha. Brečim, už zase brečím, jak to píšu. Nejde to zastavit, jsou to takový divný vlny.
Napadlo mě, že je to možná vážně tím chlastem, ačkoliv to vůbec nedává smysl. Nemám kocovinu, ne. Jsem fresh fyzicky, nic mě nebolí, jenom mozek. Moje hlava mi nedá pokoj. Je to tím alkoholem, kterej jsem včera pila? Je to takhle jednoduchá chemie? Nebo je to tím, že jsem narušená? Otázky bez odpovědi, achjo, to si moc dobře pamatuju. Stejně jako ty dávný večery s Iblísem. Potřebovala bych, aby mě objal, dal mi pusu na tvář a řekl mi, že to bude dobrý. Nejsem si jistá, jestli je dobrej nápad ho vyhledávat, když jsem v takovým rozpoložení. Ale já toho nakecám a stejně to nevydržím a za pár hodin zvednu telefon a budu se mu snažit dovolat. Třeba mě pošle do prdele s tím, že ho uháním, haha. Co bych asi dělala? Poslala bych ho do prdele? Šla bych skočit pod vlak? Nebo bych si jenom ublížila? Nevím, nechci na to myslet, ale musím. Je mi fakt mizerně. Přála bych si neexistovat. Já vím, že v poslední době bylo spousta momentů, který jsem si fakt užila. Ale všechny jsou tak šíleně podmíněný nějakou jinou bytostí! Kurva! Všechny z nich, bylo mi dobře, když jsem byla s Iblísem. A když jsem sama, nedokážu bejt sama se sebou, je to nesnesitelný, mam chuť se zničit, co je tohle kurva za existenci? V tyhle momenty si vždycky říkám: "Ubrat látky, co ovlivňujou mozek, nebo naopak přidat látky, co ovlivňujou mozek?" Co třeba si zase někdy dát pěknou čáru nějakýho hnusu? Pomohlo by to? Dočasně asi jo.

Mám teorii usmíření. Už jsem jí měla dávno, ale teď mi začíná dávat čím dál tím větší smysl. Dokud se neusnířím se všema těma, se kterýma jsme si vytvořili pěkně velký karmický dluhy, tak nebudu mít pokoj. Odpadli dva. Muj bejvalej Dionýsos, teď už asi i Iblís (i když mě momentálně sere kvůli úplný hovadině, neodepsal ti, poser se z toho). A zbejvaj dva. Muj bejvalej šoustkamarád a starej děvkař. Nevím přesně, co má znamenat to "usmíření" ale vím přesně, s kým už usmířená jsem. Je to asi o nějakých nenaplněných citech. S Dionýsem jsem si to vymlátila všechno úplně do konce, že už nic nezbylo a já ho mohla poslat do prdele s tím, že už k němu nic necítím. To jsem taky konzultovala s jedním kamarádem. Že je to možná věc nevědomí, kde pořád jsou všechny ty křivdy od určitých lidí uložený a já mám potřebu se jim mstít, ačkoliv už to není můj vědomej proces. Prostě mýmu podvědomí dělá dobře ubližovat těm, kteří mi kdysi dávno taky nějak ublížili, ačkoliv už se mi za to třeba tisíckrát omluvili a všechno to odčinili. Doprdele. Moje podstata je stejně zlá, jako podstata celýho tohohle zkurvenýho světa. Ale to je asi v pořádku. Jenom mám chuť mlátit hlavou o zeď. Iblís mě už taky docela obměkčil a je fakt, že se mi o něm nezdá. Zatím. Jestli se něco posere, tak nevím.
Horší to je s těma dvěma. Já už svýho bejvalýho šoustkamaráda odstřihla. Racionálně. Emocionálně asi ne a asi se mi to ani nikdy nepodaří úplně, ať už se stane, co se stane. Dneska se mi o něm zdálo. Možná i to je ten důvod stavu, ve kterým se momentálně nacházím. Zdálo se mi, že spolu asi bydlíme a že on si přitáhnul nějakou svojí holku (ve snu někdo naprosto neznámej, anonymní osoba), ale do toho bylo jasný, že spolu něco máme. A ta holka na mě strašně žárlila, já na ní byla hnusná a dělala jsem si z ní prdel. Pak k nám přišli nějaký lidi na párty a to jí taky strašně rozhodilo, mýho bejvalýho šoustkamaráda ani ne, ten z toho měl prdel a tak nějak celkově byl "na mojí straně". A to je tak všechno, víc si vybavit nedokážu. Možná ještě to, že jsem v tom snu měla krátký vlasy. Ostřihaný na mikádo. Bizár.
Jak bysme se my dva mohli usmířit, když je to takovej kokot?

Jsou čtyři hodiny. Od rána přemejšlím nad tím, abych se nezabila. Další záblesk toho, jak je to zpátky. A teď, co s tím? Má to cenu, nemá to cenu? Mám se jít léčit? Chci se jít léčit? Ne, nechci. Vidím to jako zbytečný, stejně jako celej tenhle svět. Úplně zbytečný.
Nevydržela jsem to a zavolala mu. Prej se zrovna probudil a myslel na mě. Doprdele, tohle ne ne enenneenenenene ááááááá! Já vážně nevím, co po mě tenhle svět chce. Nerozumím tomu a vím, že je strašně nebezpečný, aby mi na někom záleželo a aby někdo podmiňoval mojí spokojenost, nebo snad štěstí. Vstala jsem a dala si dvě ohromný facky. Nevím, jestli mě inspiroval Fight club, ale asi bych se musela mlátit ještě chvíli. Mám za ním přijet. Buď mu budu brečet na rameni, nebo si na něj vybiju zlost, nebo si u něj vybiju zlost na sobě a začnu si ubližovat. Nevím. Do toho jsem vypisovala bejvalýmu, že nemá život cenu a tak, snad jsem ho moc nevyděsila, jen jsem potřebovala mluvit na někoho, kdo mi trochu rozumí. Nechci Iblíse tolik zatěžovat svejma psychickejma průserama, stačí, že ví, že jsem anorektička. Nechci ho vyděsit, že mě musí chránit, nebo něco. Možná dnešní den nebude tak úplně na píču, alespoň v rámci možností.
Byli jsme jen u něj doma, seděli každej na jedný straně u malýho stolečku a kecali. Svěřila jsem se mu, že jsem neměla zrovna nejlepší den, že jsme zvládla jenom brečet a brečet, úplnej zkrat. Že jsem se zvládla jenom učesat, což považuju za úspěch. "To asi jo, když si vezmu, jakou hřívu máš." Zasmála jsem se, nebo spíš jenom usmála. Ptal se, co se mi stalo. Řekla jsem mu, že nevím, že už jsem dlouho takovej zkrat neměla, že z toho podezřívám ten alkohol. Kecali jsme dál, pak ke mě v jednu chvíli přišel, prohlásil něco jako: "Co tě to popadlo", objal mě okolo ramen a krku a položil mi hlavu na mojí hlavu. Pevně jsem ho držela. Cejtila jsem docela velký uvolnění. Dost velký. Jak teď na to vzpomínám, píšu tuhle část další den po tom breakdownu, chce se mi pomalu zase plakat. Bylo to gesto ve správnej čas na správným místě, přesně to, co jsem potřebovala. Tohle byl ten okamžik, ten jeden v moři hrůzy, za kterej mi dneska stálo se sebou neskoncovat. Je to odporný, já vím. Je odporný mít štěstí podmíněný někým jiným. Je to odporný a především nebezpečný. Už jenom to, jak na to teď vzpomínám. Nejradši bych byla, abych ho mohla obejmout i teď. Rozloučili jsme se asi tak před hodinou a půl, jo. A tyhle moje pocity, nechápu. No nic, zpátky ke včerejšku. Čekal ještě nějakýho svýho souseda, co mu měl přinést trávu. Říkal teda, že je v jedný odporný knajpě přes ulici, ale že si není jistej, jestli by se mi do takovýho podniku chtělo. Vím, o čem mluví, vypadá to jako sport bar. Říkám, že tam se mi spíš nechce, není to knajpa, ale nějakej eklovitej sport bar. Mezi tím než ten jeho soused přišel se ještě odehrála epizoda, kdy se snažila doklepat na dveře jedna jejich sousedka, není zas tak stará, ale vypadá na 70, protože chlastá. Slyšeli jsme, jak něco vyřvává po chotbě a pak začala bouchat na dveře. Iblís se trpce usmál, zatnul zuby a začal gestikulovat, ať nic nedělám, ať mlčím. Potichu a pomalu vstal ze židle a zavřel dveře mezi kuchyní a jeho pokojem. "Slyšíš, v jaký je náladě? Kdybych jí otevřel, pozvala by se na návštěvu", šeptal. Zabouchala asi ještě pětkrát, pak už jsme jenom slyšeli řev. Když řev ustal, začali jsme se trochu víc nahlas smát. Povídal mi, že je to s ní fakt šílený, že se za ní možná někdy staví, že je to ve skutečnosti jenom nešťastná ženská. Po nějaký době dorazil ten jeho soused i s hulením. Docela takovej svéráznej týpek. Měl na mě hned spoustu otázek, haha. Dal s náma brko. Povídali si spolu o tý vožralý sousedce. Ten soused říkal, že jak byl v tom pajzlíku, tak ona tam byla taky. A museli jí vyhodit, resp. vynést. Že začala všem nadávat a tak, lol. To je hrozný co s člověkem dělá chlast. Soused nás opustil a my měli zase čas na sebe. Netrvalo moc dlouho, než se zvednul ze svýho místa, přišel ke mě a dlouze mě objímal zezadu, jak jsem seděla. Vzal mi z tváře jednu řasu a podal mi jí, v ten moment jsem měla v hlavě úplně prázdno a tak jsem jí jenom někam hodila. Odkašlal si: "No, většinou se dělá to, že tu řasu přitiskneš mezi palce a tak." Úplně jsem na to zapomněla, to byl asi ten důvod, proč mi jí podal, lol. Trvalo to dlouho, úplně jsme se v jeho náruči zasnila. Bylo mi tak dobře, ale věděla jsem, že mi za chvíli bude ještě líp. Vzal mě za ruku, aby mě z tý židle zvednul. Jen se otočil a zhasnul ve vedlejší místnosti, v tu chvíli, kdy se ke mě otáčel zpátky, jsem na něj zaútočila polibky. Oh, uh, tohle potřebuju. Potřebuju ho celýho. Okusovala jsem mu ty jeho rudý rtíky a držela ho dlaněma za krk. On mi chvilku přejížděl po zadečku, než se dal do pohybu a vedl si mě k posteli. Dlouho jsme se líbali, byla jsem opřená o zeď, nemohla jsem se od něj odtrhnout ani na chvíli, ani když se mi snažil sundat svetr a šaty, který jsem měla pod ním. Dokonce mi rozepnul podprsenku a hned potom ho to začalo mrzet. Že je prej zrovna taková rajcovní (mám tuhle rozepínací jednu, lol) a on mi ještě ani nesundal ten zbytek. Začala jsem mu rozepínat knoflíčky na svetru a konečně se vymotala ze všech těch svých svetrů. Spadla jsem na postel, on už měl na sobě taky jenom kalhoty a kleknul si vedle postele. Začal mi stahovat silonky, ale moc mu to nešlo, lol. Ale nějak mě jich zbavil a tak mu už vůbec, ale vůbec nic nebránilo v tom, aby mě začal pomalu, pomalu ochutnávat. Extáze. Jeho jazyk je vcelku šikovnej, vždyť to vím. Mrdal mě pak nějakou dobu takhle při kraji postele. Nevím, proč nás to nenapadlo nikdy předtím. Do tý doby, dokud se mu neotlačili kolena. Pak jsme pokračovali vleže. Pak zezadu. Nemůžu se rozhodnout, co z toho bylo nejlepší, vím jenom, že mi postříkal záda. Asi všechno bylo nejlepší, snažil se dost intenzivně, mrdali jsme tak dvě hodiny.
Nechtělo se nám spát, rozhodovali jsme se, co si pustíme. Byl schválenej jeho návrh, Pán prstenů, lol. Já to vlastně strašně dlouho neviděla. Teda, ten originál. Od začátku filmu jsme se oba pochichotávali při každý druhý scéně a házeli hláškama z Pár pařmenů. Ono na to nejde koukat a nevybavovat si tu debilní parodii i přesto, jak moc je debilní. Ale právě protože je debilní, tak je fakt lehce zapamatovatelná. Během filmu dostal hlad, šel si udělat nějaký párky a nenapadlo ho nic lepšího, než se je snažit rozmrazit na topení, lol. Do toho na mě jedním tím mraženým párkem zaútočil! No fakt! Už když ho bral do ruky z toho obalu, tak jsem v jeho pohledu viděla, že má nějaký postranní úmysly. Zalehnul mě a začal mě tím párkem lechtat. Po nohách, hlavně po vnitřní straně stehen. Bylo to faaakt ledový, začala jsem se smát a křičet zároveň. Předpokládám, že tuším, kam mi chtěl ten ledovej párek strčit, ale myslím si, že se mu dřív rozehřeje na tom topení, no. Lol. Po prvním díle jsme rozkoukali i druhej díl u kterýho už jsme teda usnuli. Pustili jsme si ho znova ráno. Ale až potom, co jsme uspokojili svojí touhu si znova zamrdat. Měl teda jeden návrh, kterej se nakonec neuskutečnil. "Můžu se otočit, abys viděla na film a přitom mě kouřila." Lol. Nakonec se to teda nestalo, protože jsem byla až moc nadržená. Ono to nejde jinak, my do sebe tak hezky pasujeme. ❤️ Začal při tom něco povídat a já mu vůbec nerozuměla, lol. Až potom jsem pochopila, že asi mluvil o tom, že se mi chce vystříkat na obličej, nebo něco takovýho. Protože přesně to pak provedl. Postříkal mi obličej a s tím samozřejmě i trochu vlasy. Musela jsem se pak docela intenzivně umejt, abych mohla jet domu jako člověk a ne jako něco, co nemělo k dispozici vodu. Dokoukali jsme celej druhej díl a dokonce i třetí, skoro do konce. Válení se v posteli, je to nádhera, hlavně ty jeho random hlášky: "Mazlit, ale pořádně! Žádný flákání se!" Neodpustila jsem si, že to on se tady ráno flákal a měla jsem tím samozřejmě na mysli to, že mě nevojel. Pak musel jít do práce. Nabízel mi, že můžu jít s ním, že se tam stejně teď ještě nebude vůbec nic dít. Strašně mu to ten den slušelo. Vzal si fakt dobrý hadry. Já jsem váhala, hodně jsem váhala, ale pak jsem si řekla, že jsem strašně neupravená a špinavá a měla bych se umejt, tak jsme se rozloučili. Tohle válení se u filmů s brkem je dobrá věc, čistí to hlavu. Nebo jí naopak zanáší ještě větším bordelem? I to je možný. Ono se to pak nedá moc vypustit, tyhle hodiny a hodiny v jeho objetí, v posteli, všechny ty náhodný a nenáhodný dotyky a polibky. To je fakt, to mi zanáší do mýho chorýho mozečku ještě víc bordelu. Ale co jinýho mi zbejvá? Kdybych neměla tohle, bylo by mi smutno. Zatracená chemie.

Ámen
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. března 2019 v 14:09 | Reagovat

Kladivo na řízky, hlava rozbitá o zeď, skoky z okna. Máš pestrou škálu. :)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. března 2019 v 15:42 | Reagovat

[1]: Zapomněl jsi na moje plány ušoustat se s Iblísem k smrti. To by bylo asi nejlepší ze všeho vyjmenovanýho, když si vybavuju, jak jsem se nakláněla přes zábradlí toho balkonku, tak mi není nejlíp.

3 Lvice uličnice Lvice uličnice | 9. března 2019 v 1:42 | Reagovat

Vole. Ubrat látky, co ovlivňujou mozek. Tahle houpačka strašně vyčerpává, na látky potřebuješ energii.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 9. března 2019 v 10:56 | Reagovat

[3]: Já už ani žádný látky neberu, jenom příležitostně, letní zábavy. Alkohol po týhle zkušenosti omezím, nemá to moc cenu. Ve skutečnosti jsem přesvědčená o tom, že i kdybych žila dál životem, kterej žiju jenom sezónně, tak by to se mnou neudělalo vůbec nic. Když je problém v tvojí palici, je to jako ruská ruleta. Buď ti bude po všech takových zábavných látkách líp, protože tě nadnesou a ty zvládáš alespoň klouzat po povrchu, nebo ti bude hůř. Mě to vždycky zatím nadnášelo. Ve většině případů. He hehehe. Co se může stát nejhoršího? Nic hroznýho, ne? Maximálně tady skončím, ale jednotka lidskýho hmyzu jako já stejně nemá význam. Nikdo nemá význam.

5 Lvice uličnice Lvice uličnice | 10. března 2019 v 22:42 | Reagovat

[4]:
Vzhledem k tomu, že se většina serotoninu tvoří ve střevech a jídlu moc nedáš, je to podle mě dobrej nápad. Jasně, planetě jsme celkem fuk, živočišný druh jako každý jiný...význam máme asi jen pro blízký duše a pro stát jako plátci daní.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. března 2019 v 23:53 | Reagovat

[5]: Jídlu nedám, dávám jen těm, kteří si to zaslouží. Jídlo je dobrý sluha, ale špatný pán a proto si to nezaslouží. Nejsem chemik, nikdy jsem nebyla, proto si z téhle informace můžu vyvodit pomocí selského rozumu, že nejšťastnější lidi jsou ty, kteří vypadají jako tlustý bečky, haha.
Planetě jsem fuk, sami sobě jsme fuk, všem ostatním jsme fuk, žijeme jenom pro budoucnost, pro hvězdný zámky, že někdy přijde něco lepšího a že má cenu na to čekat. Nemá. Občas teda jako jo, ale ve větším měřítku nemá. Pořád je to jenom utrpení, všechno je vedený žádostivostí a já si to připouštím. Avšak, na rozdíl od buddhistů s tím nehodlám vůbec, ale vůbec nic dělat. Proč bych měla? Nemám důvod, já si tenhle život nevybrala a pokud ano (jak tvrdí učení Buddhy), tak mi to může být úplně ukradený, protože si na nic z toho nevzpomínám. Vzhůru k hédonismů a ještě dál!

7 Atlas Atlas | Web | 11. března 2019 v 2:48 | Reagovat

Aisnsjdndj upřímně řečeno?? Tak trochu ti tvůj život závidím. Jako... samozřejmě je to cancer a utrpení, o tom žádná, máš to težké a to mě upřímně mrzí (vím jak fake to zní, ale přísahám, že to myslím vážně. A neomalená otázka: nemáš náhodou BPD?) ale zároveň zažíváš tolik věcí!! já jsem zavřená ve svém malém světě, který je stojatý a málem doslova hnije,, a raději bych umřela, než abych nechala jiného člověka mi sáhnout mezi nohy.
Jinak, my emocionálně nevyrovnané anorektičky jsme novodobé Ofélie, change my mind.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. března 2019 v 14:49 | Reagovat

[7]: Není důvod k závisti. Strast se nezávidí, ať už se tváří jakkoliv. Nevím, jestli mám BPD, to mi ve spisu nepíšou, na to asi ještě nepřišli. :D Ne, já fakt nevím. Nejsem lékař a nechci se sama diagnostikovat, takhle bych si mohla diagnostikovat prakticky cokoliv. Je to samozřejmě možný, ale nedokážu říct. Já mám oficiálně "jenom" deprese a anorexii, haha. Jako kdyby to nestačilo. Zažívám věci, protože nedokážu bejt sama se sebou, jsem nesnesitelná.
Proč nevylejzáš ze svýho stojatýho světa? Nejde to? Nebo jenom chybí možnosti? A proč nikoho nenecháváš šáhnout mezi nohy? Je to skvělá meditace, taky užitečná na to, aby člověk unikl sám od sebe. Ale to má každej jinak.
Ofélie je nijaká, nemastná, neslaná, s tou se fakt neztotožním. Viděla bych to na něco staršího, věčnějšího, mytičtějšího, než zblblou Ofélii, která se z tohohle světa posrala natolik, že se mu ani nestihla pořádně pomstít a prostě jenom pasivně pošla. Nuda. Možná část mojí osobnosti s ní má společnýho to, že se zbláznila, ale tam to končí. Já bejt šílená Ofélie, tak alespoň pobodám toho zmrda Hamleta, když mi teda neopětuje lásku, nebo stáhnu z kůže jeho matku, nebo tak něco, aby na mě jen tak nezapomněli. A když už jsme u těch literárních postav, moje oblíbená je Markétka. To je ta pravá hrdinka. Nezůstala pasivní a nenechala se sebou vymrdávat a to ani samotným ďáblem. Nakonec dostala, co chtěla. Tak to má bejt. Jou jou!

9 Lvice uličnice Lvice uličnice | 11. března 2019 v 22:50 | Reagovat

[6]:: Jo, slast...epikureismus forever :D!

10 Lolita Lolita | Web | 13. března 2019 v 14:26 | Reagovat

Takový psychostavy jsem naposledy zažívala minulý rok s Mattem :-? Je to šílený, ale hold je to tak. No díky bohu, že už jsem se z toho dostala...

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. března 2019 v 15:07 | Reagovat

[10]: U mě to není nic náhodnýho, jen bych nerada, aby se mi deprese vrátily ve svojí plný síle. Nevím úplně, co proti tomu podniknout, jasný, najít si zas psychiatra, bla bla, nebo prostě znova začít fičet na nějakých nekvalitních svinstvech a nechat si tu přepážku prožrat úplně *významně si utírá bílý pod nosem*. Ale já vím, že ze svojí hlavy neuteču, ani když jsem putovala po dimenzích od pátý dál a málem mi v těch vizích (nebo jediný skutečný realitě, těžko říct, haha psychedelika nejsou hračky, jenom občas) umřelo ego, stejně jsem se vrátila a neutekla sama od sebe.

12 Lvice uličnice Lvice uličnice | 13. března 2019 v 23:26 | Reagovat

[11]: Najít si psychiatra znamená přestat utrácet za drogy, on Ti je předepíše, a rád...co s Tebou udělá koks, je relativně známo, strejda Freud by mohl vyprávět...co s Tebou udělají AD, těžko soudit, používají se příliš krátce na to, aby se daly udělat nějaké závěry...vtipný je, že byly objevený vlastně omylem při výzkumu léku na tuberkulózu...čímž nechci říct, že bys měla najet na koks, spíš taková úvaha na téma - ovlivňuje-li to prožívání, je to droga bez ohledu na předpis.

13 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. března 2019 v 0:14 | Reagovat

[12]: Tyjo, kdy jsem naposledy utratila za drogy? V létě? Jo. To je dávno, poslední čáru jsem měla na oslavě novýho roku, já už fakt nefičím vůbec na ničem sypkým, ani nakapičkovaným, když to porovnám s tím, co jsem prováděla dřív. Tady se dobrej kokain shání faaakt blbě, jednou v životě jsem měla tu čest takovou lahůdku dostat a jinak nic. Zato za alkohol utrácí běžný občan tak nějak neustále.
Já se AD tak bojím úplně stejně, jako všeho ostatního. To je jenom další přestupní látka, všichni moji bratři a sestry to ví. Přestaneš chlastat/cpát si bankovky do nosu/hulit, dostaneš místo toho pilulky. Nepomůže mi v tom od sebe utéct. Žádná látka mi nepomohla. Žádná látka nikomu nepomohla.

14 Lvice uličnice Lvice uličnice | 14. března 2019 v 14:06 | Reagovat

[13]:"Žádná látka nikomu nepomohla." S tím absolutně souhlasím, před sebou člověk nezdrhne. Má se nafurt, látky nelátky.

15 stuprum stuprum | Web | 14. března 2019 v 17:48 | Reagovat

Neboj se, jen používej antidepresiva, já bral dva roky antipsychotika pod vlivem fernetů a jsem úplně v pohodě týpek. :-D

16 Lolita Lolita | Web | 15. března 2019 v 8:08 | Reagovat

[11]: kašli na psychiatra :-? To jsou podle mě jen přeplacený chytrolíni, kteří mají naučený rádoby odborné rady... nejlepším lékem na tohle (na tu hlavu), je přesměrovat svý myšlení jiným směrem. Rozptýlit se ;-) já když jsem poprvé dostala kopačky, tak jsem začala hodně chlastat a pak, když už nebyly peníze na alkohol, tak jsem začala běhat a cvičit, abych se zbavila toho bordelu ve mě. Pak jsem začala vyhledávat chvilkové potěšení v náručí cizích můžu, jen tak, protože jsem si nevážila sama sebe. Tohle se mi hodně zalíbilo, tak nějak jsem se dala do kupy a teď prosím pěkně živořím a dá se říct, že jsem spokojená a občasné deprese léčím vodkou s redbullem :-D

17 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. března 2019 v 11:07 | Reagovat

[15]: Jo, takových odborníků mám  okolo sebe dost. Většinou je jim pod 18 a permanentně se točí na Karláku, nebo v Bohnicích. Jsou to nešťastný duše, který mám ráda a fyzicky mě bolí, když vidím, co to s nima dělá.

[16]: Lékař není přeplacenej chytrolín, to si pleteš s nějakým osobním koučem, kterej nemá absolutně žádný odborný vzdělání, jen si přečetl pár ezoknížek, navštívil pár ezoseminářů a hned má superschopnosti, za který si nechává platit 30 000 za víkend.
To, co popisuješ, platí tak maximálně na špatnou náladu a na takový ty "depky". Depka není deprese, deprese je nemoc. Stejně jako nerozptýlíš zlomenou ruku, nebo zápal plic, tak nerozptýlíš depresi. A já už nechci začít znova fičet. Fičela jsem asi moc dlouho a v příliš mnoha vesmírech, což asi není úplně slučitelný s mojí diagnózou. Paradoxně, první trip, kterej jsem si dala, mi ukázal, že tenhle svět nestojí úplně za vyližprdel. A jsem přesvědčená, že i díky týhle zkušenosti jsem se ještě nezabila, i když už tam byla i opačná zkušenost. Deprese ti žádná látka nevyléčí, proto se bojím i medikace, je to jen suplování jiných látek. Ačkoliv pod odborným dohledem, pořád tě to neusmíří se sebou samotnou.

18 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. března 2019 v 18:41 | Reagovat

Měsíc nepít?
To by mě zabilo! :D

19 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. března 2019 v 15:00 | Reagovat

[18]: Mě zabíjí spíš ten chlast.

20 Sugr Sugr | E-mail | 20. března 2019 v 17:40 | Reagovat

[19]:
Snaž se pít s Mírou, ať tu ještě dlouho vydržíš! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama