close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vakuum, ale plný utrpení a nějakých těch posraných citů (I.)

22. března 2019 v 11:39 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Nenavídím tenhle svět. Chci neexistovat.

Kdybych si mohla vybrat, mezi tím, jestli žít, nebo nežít, tak je to jasný. Kdybych věděla, co všechno existence obnáší, mám na myslí všechno. Všechno pozitivní, i negativní, všechny představy toho, co člověk může okusit okusit zažít. Mám na myslí i ty "dobrý" věci, jako chvilky štěstí. Stejně bych se rozhodla nic z toho vůbec nepodstoupit. Nežít. Nikdy neokusit nic z toho. Ty negativní a ubíjející věci vždycky převyšujou ty pozitivní. Zkurvená sinusoida. Ale s tím, že ta spodní rovina je vždycky hlubší propad, než ta vrchní. Žádnej moment extáze, žádná pomíjivost štěstí, když cejtím, že je všechno tak, jak má být, nic z toho není silnější vjem, než ty chvíle, ne, to je to nejhorší, to nejsou chvíle. To jsou věčnosti. Malý věčnosti trvající pár hodin. Ale nad tím nejsem schopná přemýšlet, těch pár hodin je věčnost, během který nemůžu dělat nic. Prostě vůbec nic. Žádnej pomíjivej pocit extáze nikdy nepřevážil na tý pomyslný váze prožitků věčnost momentů, kdy si přeju neexistovat. Nikdy. Věčnost proti chvilkám, co s tím? Kdo by si mohl myslet, že to má cenu? Nemá to cenu. Chci neexistovat.
Jsem naprosto apatycká vůči všem svým povinnostem. Snažím se dokopat k čemukoliv, fakt že jo. Ale tenhle tejden, to nešlo. Tejden předtím nebyl o moc lepší, ale to jsem měla blbej den jen v sobotu, stejně jako tejden předtím. Vím jenom to, že musím chodit mezi lidi a nesmím moc pít. Alkohol mi ty stavy prohlubuje a já to přestávám dávat. Ještě pořád se držím, možná by bylo nejlepší se stát abstinentem úplně a alkohol si zakázat už napořád. Protože takhle vím, že zase přijdou ty momenty, kdy se neudržím. Nejhorší na tom ale je, že alkohol není ten pravej depressant. Můj vztah k Iblísovi je spouštěč všeho toho svinsta, kterým se teď brodím. Nechci ho z ničeho obviňovat, fakt ne. Na druhou stranu, kdyby jeho chování bylo trochu jiný, možná moje stavy nejsou tak šílený. Je tam spousta faktorů, co mi dělaj zle. Za prvý, moje hlava dělá divný věci. Za druhý, přemýšlela jsem nad tím, proč se mi teď ty stavy zase vrátili a došl a k tomu, že mi to až příliš připomíná situaci s mým bejvalým. Za třetí, Iblís má strašně práce, málo času, ale přece jenom by mi mohl občas dát vědět. Jen tak, úplně kvůli blbostem. Jak se mám, co dělám. Mohl by mi občas napsat. Takhle z něj mám pocit, že na mě vůbec nemyslí. Já vím, že je to asi blbost, že maká jak šroub a že řeší strašně věcí a že spolu vlastně vůbec nesouvisí to, jestli na někoho myslíš a jestli mu kvůli tomu napíšeš blbou zprávu na messenger. Fakt ne, já to přece taky nedělám, to bych mu musela vypisovat každých pět minut, haha.

Ok, takže ještě jednou, ať si to urovnám v palici.
Po hektický sobotě/neděli jsem Iblíse viděla v polovině tejdne. Vlastně úplnou náhodou. Byla jsem se svýma drahýma kamarádama v kavárně. V našem společném chatu se objevila informace, že se Iblís nachází na baru, kde zrovna makali moji dva známý. Takový to: "Jo, doražte sem, je tu ten, ten a ten." Volala jsem mu, do kdy tam bude, že se za ním stavím, ale jen na chvíli. Musela jsem ráno do školy, on mi říkal, že ještě musí přes noc do práce. Přejela jsem řeku, seděl se svým kamarádem na baru. Dal mi pusu. Nebylo kam si sednout, ale Iblís vstal a přitáhnul mi stoličku odněkud odzadu. Dala jsem si víno, ačkoliv jsem ten večer nepila. Červený, ačkoliv piju spíš bílý. Ale ten kamarád za barem mi hodně vymlouval, ať si bílý nedávám, že je prej hnusný. Tak měl asi pravdu, nevím. Iblís říkal, že mu asi upadnou zejtra ručičky, že ho čeká celá noc a pak ještě něco přes den. Šli jsme na cígo, ještě s tím jeho kamarádem. Je to tu neskutečně pěkný místo. Tyhle podloubí, bylo asi půl jedenáctý, takže turistů ubylo. Naproti nám ten barokní skvost, hele, Praha je fakt nádherná. To budu opakovat třeba každej den desetkrát. A tyhle částečně ukrytý místa, to je paráda. Jen aby jich neubývalo, dost jich ubývá. Seděli jsme tam do zavíračky a všichni zaplesali, když nám barmanka rozdala popelníčky. Iblís začal motat brko. Ptal se mě, od kolika mám zítra školu. Když jsem mu řekla, že od rána, tak tvrdil, že mě ani nebude přemlouvat, abych jela s nima. Do toho se ale vložil ten jeho kamarád vtipnou větou: "Jeee, to je škoda! Já se těšil, že vás uslyším mrdat." Jasný, brácho. Netřeba říkat dvakrát, jeden člověk by ti mohl vyprávět. Bylo to příjemný posezení, Iblís vypadal, že by i zůstal, ale ten jeho kamarád ho pořád popoháněl, ať už jdou, že musí zejtra něco dělat a tak musí být ta práce hotová. Drželi jsme se jen tak za ruce, který jsme měli položený na baru a podávali si brko. Vlastně toho moc víc ke spokojenosti nepotřebuju. Jenom škoda, že nás oba tlačil čas, no. Dopili jsme a vyrazili, měli jsme prakticky stejnou cestu, část cesty. Přála bych si s ním být trochu dýl. Když mě objímal, zatímco jsme se drželi v tramvaji, věděla jsem, že nebudu mít dneska v noci pokoj. Tohle je většinou dost nepříjemný. Když vím, že mi ten člověk bude už za krátkou chvíli chybět. Au. Přestoupili jsme na metro, ach ty večerní intervaly. Občas nahrajou alespoň trochu času, kterej člověk potřebuje. Vlezli jsme do skoro prázdnýho vagonu, už taky bylo po půlnoci a postavili se ke dveřím. Náš třetí to zakotvil na sedačkách, nechal nám trochu toho prostoru. Jela jsem jenom pár stanic, vystupovala jsem dřív, než oni. Alespoň teď jsme měli trochu času se obejmout a pořádně políbit. Alespoň těch pár minut, no. Stáli jsme opřený o sebe a líbali se. Nenabažím se toho pocitu, fakt ne. Haha, já mám vlastně docela výraznou červenou rtěnku! No a co, bylo mi to jedno. Radši budu mít svojí rtěnku všude rozetřenou po svojí a jeho puse, než ho nelíbat. To bych nevydržela. Držel mě tak hezky za bok a mačkal ho. I přes všechen ten zimní kabát a svetry pod ním jsem cítila, jak se dotýká mých žeber. Haha, asi bych měla trochu víc jíst. Ale proč bych to dělala? "Až tu další, vid?" řekl mi, když se blížila zastávka, kde jsem vystupovala. Urgh, ještě chvíli. Bude mi chybět už dneska, vím to. Pohladila jsem ho po líčku, políbili jsme se a popřála jsem mu, ať to dneska v noci přežijou. Zamávala jsem na jeho kamaráda a šla si vlastní cestou. Achjo. Alespoň ta pusa na dobrou noc byla.

Mám toho kluka ráda. Asi až příliš. Obávám se, že jsem víc a víc zamilovaná. Už jenom protože je to docela boj. Nevím, koho z toho mám vinit. Jsou to moje deprese? Nebo za to může on sám? Nevím. Nedokážu rozpoznat realitu. A proto se uchyluju k zoufalým řešením, který možná hodně ubližujou některým lidem. Jsem píča. Jenže nejde to moc jinak. Vážně ne.
Poslední dny mě povalily na zem a kopaly do ledvin. Probouzím se s pláčem až příliš často, až příliš pořád. Jsem z toho vysílená.
Drsný to bylo těsně před víkendem. Seděla jsem doma a uvědomila si jednu fakt odpornou věc. Ta věc mě vyděsila, jako nic předtím už dlouho nevyděsilo. Musela jsem se profackovat a pak si i dát pěstí. Docela to bolelo, ale asi jenom půlhoďku. Je to zvláštní pocit. Jako když si člověk neubližuje sám, ale jako když mu ty rány dává někdo cizí. Jako když to není moje pravačka. Vzpomínala jsem, že už jsem jednou podobný pocity zažila. Že mi tohle období až příliš podrobně něco připomíná. A bylo to asi tohle…
Když se se mnou poprvý Es rozešel, bylo to hodně krušný období. Budu mu říkat radši takhle, je to tak lepší. Byl to kluk, ke kterýmu jsem přišla jak slepej k houslím, vlastně přišel v čas, kdy jsem byla nejvíc v prdeli z těch odporných hnusných věcí, který se odehráli mezi mnou a mym bejvalým šoustkamarádem a byli jaksi "finálně" ukončeny. Začali jsme spolu chodit někdy v únoru, před polovinou února a mě bylo zase dobře. I proto jsem se na něj tolik upnula a proto jsem byla absolutně zdevastovaná potom, co to skončilo a skončilo to hnusně. Ze začátku to bylo fajn, věnoval mi spoustu pozornosti a já poprvý cejtila, že pro někoho nejsem jenom hezkej ksichtík a tělíčko. Postupem času jsem ale získala pocit, že to přestává být ono. Že se mnou tráví míň a míň času, že mě snad nechce vidět, že mu nechybím. A já se tím pádem víc a víc snažila, abychom spolu trávili víc času a podobně. Jenže pak, těsně před mejma narozeninama to všechno skončilo. Hnusně. V krásnej, slunečnej den, pod parkem, v pozdní odpoledne, na zastávce u tramvají, v jedný z nejhezčích pražských čtvrtí. Byl to pátek. Chtěla jsem mít dobrou náladu, měla jsem se asi za hodinu potkat s otcem, kterýho jsem dlouho neviděla. Ten čůrák mi tenkrát udělal tohle. V ten nejhorší moment, kterej si mohl vybrat. Viděli jsme se z mojí iniciativy, psala jsem mu, co dělá, on, že sedí na pivu v parku s kámošema, tak jsem se tam vydala. Když jsem k němu přišla, už tam žádný kámoši nebyli. Byl tam jenom jeden, asi ten nejhorší, kterej mohl bejt, vzhledem k tomu, jak to celý pokračovalo dál. Byl to moment, kdy jsem potkala Iblíse. To na mě ty jeho modrý očka poprvý hodily pohled, kterej šel až do morku kostí. Úplně mě vyhodil z jakýkoliv roviny, ve který jsem se nacházela: "Co je to? Já ho znám, znala jsem ho kdysi, byla jsem ještě děcko, všichni jsme ještě byly děcka. Co se to s ním stalo? Jeho tvář, jeho rty, jeho oči! On je úplně…zatraceně!" Ale jo, rychle mě to přešlo potom, co jsme s Es šli na tramvaj, já čekala na svoje kamarády, takže ho šla jenom doprovodit. A tam z něj všechno vypadlo, že neví, jak dál, pak si odjel chlastat někam jinam, mě tam nechal samotnou, zmatenou. Kdyby tam tenkrát nebyli moji kamarádi, tak skočím pod vlak, tak moc nahovno mi bylo. Spolykala jsem asi čtyři ibalginy, zapila je vínem, zkulila se, potkala se s otcem, byla jsem úplně v prdeli, nedokázala jsem nad ničím uvažovat a večer jsem strávila u kamaráda doma na balkoně, kde jsem brečela a brečela a on s jeho holkou mě utěšovali. To bylo odporný. Jeden z nejodpornějších zážitků. Předtím ten čůrák ani nedorazil na mojí oslavu narozenin, protože chlastal jinde a já musela přijet za ním na úplně druhej konec světa. Byl vožralej a každej jsme jeli k sobě domu. Dobrý narozeniny, ale hnusný narozeniny. Máme fotku. Sedíme tam v tý prdeli světa, venku před tím klubem na lavičkách u dřevěných stolů, já se směju a jsem vcelku spokojená, on je vožralej a je to na něj strašně vidět.
Tohle jsem si uvědomila. Uvědomila jsem si tu časovou kontinuitu. Kurva, kurva, kurva, doprdele, ne! Je to tak podobný! Vím, že je to v mnoha ohledech jiný, ale je to zároveň i podobný.
S Iblísem jsme si něco začali v únoru a já získala pocit, že je všechno tak, jak má být. Je teda pravda, že s Iblísem za sebou už máme nějakou historii, já předtím Es vůbec neznala, byl to novej člověk v mým životě. V tom se to dost výrazně liší. Ale zároveň, taky mám pocit, že celej únor byl vlastně skvělej a teď poslední dobou Iblíse vidím mnohem míň a dostala jsme strach, že z jeho strany je to nějaký nejistý, že mu tolik nechybím, že mě nechce vidět. Ačkoliv si moc dobře uvědomuju, že maká od rána do večera na několika místech. Když mu zavolám, nevyhýbá se kontaktu, to fakt ne. Jenom neodepisuje, protože často není online. V kontrastu k tomu samozřejmě stojí všechno to, co jsme si řekli, co mi on říkal, ale moje paranoia je nekonečná. Blíží se moje narozeniny a já si uvědomila, že mám jednoduše neskutečnej strach z toho, jak to celý proběhne. Tak moc mi tenhle čas v roce připomíná, co se stalo, že mi z toho začalo úplně hrabat. Potom, co jsem si to takhle v palici přebrala, brečela jsem a brečela, nic jinýho jsem nemohla dělat. Napsala jsem Es, jestli nemá čas. Měl. Prej na mě vždycky. Dojela jsem za ním do jednoho baru a tam mu všechno tohle začala povídat, pokud to teda zrovna šlo, jenom jsem brečela a brečela. Nic jsem nevynechala, ostatně on je toho součástí. Tak v žertu jsem mu vyčetla, že mě tenkrát vůbec neměl s Iblísem seznamovat. Samozřejmě, že si vzpomínal na všechno, co se stalo, ale ne na to, že tam byl Iblís. Nechtěla jsem mu nic vyčítat, fakt ne,tisíckrát se mi za to omluvil a co víc, odčinil to. Jenom jsem měla pocit, že by měl znát moje pocity. Byl z toho taky dost nešťastnej a snažil se mě uklidnit, že Iblís teď není on před čtyřma lety, že jeho motivace tenkrát byla uplnej nesmysl. Já si tohle všechno samozřejmě naprosto racionálně uvědomuju, ale svojí depresi to už moc nevysvětlím. Respektivě vysvětlím, ale ona si stejně bude dělat to, co bude chtít. Musím ale uznat, že se mi vcelu ulevilo, hodně se mi ulevilo. Tím, že jsem mu to řekla, mi bylo trochu líp. nebo to bylo tím, že jsem vyžahla dvojku vína asi tak na dvakrát, no. Jo, to je zas ten alkohol, já už to takle nemůžu dělat. Já ještě měla sraz s kamarádkou, abych jí prakticky řekla úplně to samý a ona mi mohla říct, že jsem píča, protože přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Z úst někoho jinýho je to vždycky lepší, než z vlastních. Zkazila jsem trochu bejvalýmu plány, chtěl jít do toho samýho podniku, ale já s ní potřebovala být sama. Řekl mi, že je tu vždycky pro mě a ať si neubližuju. A taky se mě vlastně zeptal, jestli jsem se o tom bavila s Iblísem a já si uvědomila, že vlastně vůbec. Haha, jak bych taky mohla, když mě to napadlo dneska. Samozřejmě, že jsem Iblísovi psala, jestli nemá čas, ale on není vůbec online, asi jsem mu měla spíš napsat SMSku, nebo zavolat.
Kamarádka mi řekla, že jsem píča. Díky. Řekla mi, že jsem píča, protože aplikuju nějakou situaci z minulosti na dnešní situaci, ačkoliv v ní figurujou jiný lidi. A ať se uklidním. To na mě nefunguje. Už jsem nebrečela, jenom pila. Celej večer jsme opakovala jednu řečnickou otázku. "Mám se na něj vysrat? Mám? Mám to udělat dřív, než to on udělá mě?" Odpovídala mi, ať to nedělám. Že to asi nic nevyřeší. Byla to naprosto řečnická otázka, já ho do prdele poslat nedokážu, nezapomněla bych na něj. Opila jsem se. Nepila jsem hodně, ale nějak se stalo, že jsem se opila. Moje tělo nezvládá alkohol, už ho má dost, lila jsem ho do něj za všech těch pár let tak moc, že se mu vůbec nedivím. Moje deprese a anorexie umí plavat, ony se neutopí a já to vím.
Jela jsem domů docela brzo, připitá a smutná. Měla jsem těžký spaní. Vzbudila jsem se nad ránem, asi v půl šestý. To už se mi nestalo kurva dopíči dlouhou dobu! Naposledy jsem takhle nemohla spát, kurva doprdele, když jsem měla ty nejhorší chvíle. ÁÁÁÁ! Jsem tak nasraná, tak moc nasraná na celej tenhle posranej svět o kterej jsem se neprosila! Vzbudila jsem se a pamatovala si sen, co mě vlastně vzbudil. Zdálo se mi o Iblísovi. Zdálo se mi, že mi odepsal na zprávu, kterou jsem mu reálně ten den psala. Odepsal mi v ní hrozně hezkým způsobem. Vzbudila jsem se a brečela. Nevěděla jsem proč. To ani ne tak kvůli němu, spíš kvůli tomu, jak si to celý moc beru. Jen tak, ze srandy a ze zvyku, jsem se podívala na telefon.
Měla jsem od něj SMS. Nebyla v kontextu zprávy, kterou jsem mu psala na messenger. Jen otázka, jestli něco dělám, nebo jestli spím. Psal to ve dvě. Zhluboka jsem se nadechla a rozmejšlela se, co mu odpovědět. Úplně nesmyslně, co bych mu odpovídala na tak jednoduchou otázku. Napsala jsem mu, že jsem už spala, ale že mu zavolám přes den, nebo k večeru. Pak jsem se ještě koukla na facebook. Haha, odepsal mi i tady. Že byl v práci a že je lepší volat, i když to někdy nemůže zvednout. Došlo mi, že mi SMSku psal v nenávaznosti na mojí zprávu na messengeru, protože SMSka byla dřívější, než ta jeho odpověď. Hm, tak alespoň nějaká cena útěchy. Doprdele. Je v mojí palici až příliš hluboko.

Zavolala jsem mu teda odpoledne, co dělá večer, jestli nemá volno. On mi říkal, že nemá, že je v práci. Tak jsem navrhla, že mu zavolám ještě později, říkal, že to nemá moc cenu před půlnocí, ale že tak nějak bude končit. Do toho mi navrhoval, jestli nechci přijít na představení, ale mě se moc nechtělo. Teda, chtělo by, kdyby nepracoval a byl tam se mnou, takhle se tam budu cejtit akorát trapně mezi cizíma lidma. Navíc jsem se rozmýšlela nad tím, jestli náhodou nepůjdu na koncert. Ale zcela upřímně, sice dobrá muzika, jenže asi bych si to neužila v tom stavu, v jakým jsem byla. Pozdějc moje váhání vyřešila ještě kamarádka ze střední. Psala mi ohledně narozenin svýho kluka s tím, jestli bych přežila, kdyby pozvali mýho bejvalýho šoustkamaráda. Řekla jsem jí, že ne. Že bych to asi nepřežila. Zároveň jsem se jí přiznala, že nemám úplně nejveselejší období, vrátily se mi deprese a tak. Takže se s ní a jejím klukem dneska večer uvidím. Miláčkové. Přišli za mnou do jedné krásné zelené kavárny, kde jsem seděla s pár dalšíma lidma.

Řekla jsem jim všechno. O depresích, že jsou zpátky. A o tom, že to moje paranoia vůči Iblísovi moc nezlepšuje. Kamarád byl strašně optimistickej a navrhoval mi, jestli náhodou nechci Iblísovi teď zavolat, jen tak. Asi ho chce víc poznat. Haha. Jestli se mnou vydrží ještě dvě, dvě a půl hodiny, možná budou mít šanci. Jsem ráda, že je mám. Člověk se vždycky cejtí na jednu stranu tak blbě, když myslí, že by tady všechny ty lidi nechal, na druhou stranu je tu pořád ten faktor, že člověk není světu nic dlužen. Stejně dokážou reagovat dobře, když jim člověk řekne, že by se nejradši zabil. Prostě ví, co říct. Dostali mi trochu brouka do hlavy. Kamarád navrhoval, jestli by pro mě nemělo cenu třeba s někým na chvíli bydlet. Říkala jsem jim totiž, že mi pomáhá být s lidma, že mě to rozptyluje od užírání se sama sebou. Jenže s kým bydlet? Muj boy je nemožnej a jeho byt malej. Mohla bych přebývat u kamarádky, která teď nemá doma spolubydlící na několik měsíců, ale ta má kočky a já mám na kočičky alergii. No, budu nad tím přemýšlet. Je to asi trochu blbost, ale bylo by to možná řešení. Zatím mi teda stačí být často s lidma a ne sama. Taky mi řekli, že jsou tu pro mě. Že stačí vzít telefon a zavolat, pokud to bude jenom trochu v jejich možnostech, zvednou se a jsou schopný u mě být kdykoliv. Museli odejít, kamarádka ráno vstávala do práce. Zůstala jsem ještě chvíli s kamarádama. Když nastal čas ve kterej mi Iblís říkal, že končí v práci, zavolala jsem mu.
Iblís mi říkal, že skončil, ale že s ním asi nebude velká zábava, že je unavenej. To chápu, taky už bylo docela pozdě. Dohodli jsme se na tom, že se potkáme tam a tam, v jednom podniku, kde si asi chce nakoupit hulení. Za hodinu. Noční toulky Prahou za objetím a za pusou, oujé! Rozloučila jsem se s kamarády a vydala se na nočku. Na půli cestě mi Iblís psal, že má 10 minut zpozdění. Paráda, to já taky. Pak mi ještě volal, jestli u sebe nemám hotovost. Haha, mám, ale ne tolik, co on potřebuje. Říkala jsem mu, že jsem už v tramvaji, že tam budu hned. On že to teda nemám řešit, že na to mám zapomenout, že už stejně stojí u takovýho toho bankomatu, kterej strhává docela velký poplatky. Hm, to nemusel, bych vystoupila. Protože mě chytla panika, že stejně už asi nemám cash, tak jsem do toho bankomatu stejně musela jít, haha. Stál u baru a ještě si ani neobjednal pivo. Procpala jsme se úzkou uličkou lidí a šla k němu. Políbili jsme se, zeptal se mě, jak se mám. Řekla jsem mu, že nebudu lhát, mám se napíču. Hned se mě zeptal, jakpakžeto. "Si sedneme a pokecáme," ukončila jsem to. Vedle nás byl divnej člověk, asi trochu najetej. Iblísovi ošahával bradku a vousy, nějak ho to asi fascinovalo. Iblís se snažil zůstat klidnej, bylo to trochu vtipný. Konečně jsme dostali pivo a mohli jít dál od toho najeťáka. Cígo v kuřárně vypadalo jako nejrozumnější řešení. Usadili jsme se tam, teda, Iblís se usadil, já zůstala radši stát. Zeptal se mě, co se mi teda děje. Řekla jsem mu o tom, že začínám mít podezření na návrat depresí. Bavili jsme se chvíli o tom, ukončila jsem to tak, že nevím, jestli opravdu není nejlepší si hledat lékaře, ale že se bojím cokoliv zobat. "To naprosto chápu", řekl mi a obejmul mě. Spadla mi hlava na jeho rameno a dala jsem mu ruce okolo ramen. Políbili jsme se. Roztála jsem. Nevím, co to na mě působí za magii, když jsem s ním. A víc a víc, až jsem cítila, že na mých rtech už asi moc rtěnky nezbylo. Naštěstí nebyla červená a ani ne moc kvalitní, takže nebudeme ani jeden vypadat jako klaun. Vyprávěl mi, co dělal v práci, jak omylem vyměnil rekvizity a tak dále a tak dále. A že tu nesmí zapomenout batoh, jak není moc zvyklej ho nosit. Po čase jsme se přesunuli z kuřárny ke stolu, tam potkal nějakýho známýho. Iblís zapomenul batoh v tý druhý místnosti, lol. Ještě, že nejsem opilá. Tohle pivo je moje první pivo za celej večer, řekla jsem si, že budu pít až od půlnoci. Začal se s tím známým domlouvat, kolik toho od něj koupí a kdy. Seděli jsme s ním pak u stolu. Řekl mi, že nechápe, proč se tvářím tak znechuceně. Musela jsem mu vysvětlit, že to je můj neutrální výraz. Všichni jsou tím pořád strašně pobavený, nevím proč. Myslím to tak, že se začnou smát, když jim to řeknu. Ano, ten týpek byl dost vyhulenej, no. Neměl ale u sebe momentálně nic, všechno doma a protože bydleli s Iblísem kousek od sebe, tak byl plán takovej, že pujdeme stejnou cestou a tam si někde sedneme na pivko, zatímco týpek dojde domů a přinese. Líbí se mi, jak se na mě Iblís vždycky při domlouvání něčeho takovýho občas podívá, jestli s tím teda jako souhlasím, jestli jsem s tím v pohodě, haha.
Dopili jsme a posunuli se ven, kde jsme na týpka čekali. Zrovna jsme kouřili, když k nám přišel jeden známej, asi spíš můj známej. Neviděla jsem ho sto let. Zakecala jsem se s ním a Iblís řekl, že jde pro toho týpka dovnitř, že takhle dlouho si nikdo bundu přece oblíkat nemůže. Vrátil se, máme prej na týpka srát, potkal nějaký lidi a teď se s nima kamarádí. Rozloučili jsme se se známým a šli směrem jeho domů. Po chvíli ale prohlásil: "Když já bych si ještě dal pivo." Začal mluvit o podniku, co je na konci ulice. "Klidně, já o tom furt jenom slyším a ještě jsem tam nikdy nebyla."
Když jsme tam vešli, dost mě překvapil interiér, čekala jsem něco víc, ehm, pajzloidního. Bylo to strašně prostorný, barevný a obsluha měla trička s logem, hahaha! Pobavilo. Iblís má talent na divnolidi, myslela jsem si, že je to další náhodnej opilec u baru, co se k němu přisral, ale pozdějc mi bylo prozrazeno, že je to jeho učitel z autoškoly. Loool! Dobrý. Šli jsme si najít stůl, prošli jsme celou tu prostornou hospodu, ale nakonec se usadili hned na začátku. Iblís zvládnul dvě piva, já jenom jedno. Naproti našemu stolu byl týpek, kterej cvičil fotbálek sám se sebou, očividně úplně najetej. Úplně šíleně najetej. Šla jsem na záchod a když jsem se vrátila, Iblís s ním hrál. Jestli se to tak vůbec dá říkat, haha. Ne, najetýho člověka nestihneš. Venku na cigáru jsme zase potkali velmi obézního Němce. Chtěl se s náma bavit o tom, co dělá, ale měl na to moc malou slovní zásobu v angličtině a my ani jeden německy neumíme. když se blížila čtvrtá hodina ranní, zvedli jsme se. Už stejně zavírali. Haha, potkali jsme se asi před půl druhou. Ten čas ale letí…
Dorazili jsme domů, ani jsem nebyla nijak extrémně unavená. Normálně jsme si lehli do postele a pustili si hloupej seriál, aby nás rozptyloval. K tomu Iblís ubalil brko, myslím. Nevím, už si to nepamatuju, ale asi jo. Jenom vím, že měl na sobě ten den roztržený trenýrky. Vypadalo to vtipně, jak mu při každým kroku vypadával penis ven. Uběhli asi tři díly toho seriálu a Iblís se mě zeptal, jestli chci ještě jeden, nebo už spát. Objala jsem ho i nohou a řekla: "Pojď spát." V tu chvíli bylo jasný, že nepůjdeme spát. Začal mě zahlcovat tisícero polibky, pak mě otočil na druhej bok, trochu drsně mi vyhrnul minisukni, ve který vypadám, jako když je mi 13, stáhnul mi silonky a snažil se mi ho tam vrazit. Byl tak rychlej, že jsem ani nestačila pořádně zvlhnout. A ani se svléknout, on si taky ani nesvlíknul triko. Chyběl mi. Pokaždý mi tam tak chybí. Měla jsem krámy, žejo. Akorát to hezky vyšlo. Málem mi roztrhnul podprsenku, jak se snažil chytnout moje prso.
Takhle asi skončil náš den. Probudila jsem se někdy ráno, už bylo světlo a on byl pořád zaseklej uvnitř mě. Spal. Lol. Já taky usnula. Tak to je vtipný. V tu chvíli jsem si to ale úplně zbytečně přebrala moc. Bylo mi z toho vlastně trochu smutno, že jsme usnuli při šoustání. Nevím proč jsem si to tak vzala, stalo se nám to už třeba tak Xkrát. Na tom není nic divnýho, když je člověk unavenej. Svlékla jsem si zbytek oblečení, kterej jsem měla pořád na sobě a zachumlala se k Iblísovi. Spali jsme ještě pěkně dlouhou dobu. On musel být v práci až večer. Když jsme šli k ránu spát, mluvil ještě o tom, že si asi dá nějakej prášek na spaní, aby se fakt vyspal. Protože jsem já nic takovýho nespolykala, neměla jsem potřebu úplně spát. Jen jsem tam vedle něj/na něm ležela, hladila ho po krku a po tváři a měla zavřený oči. Napadlo mě, jak bych potřebovala možná vstát a jet domů, ale jak se mi od něj nechce. Tak jsem tam zůstala. A zůstanu tu do tý doby, dokud nebude muset do práce. Pořád jsem byla lehce zmatená z toho, proč jsme usnuli při šoustání. Nespal úplně tvrdě, v jeden světlej moment, kdy se probral, se mě na to zeptal: "Je možný, že jsme při tom usnuli?" Zakejvala jsem hlavou. "Já si říkal, že si vlastně nepamatuju, jak ten den skončil", zasmál se. Takhle to nemůže zůstat, nene! Začala jsem na něj lehce dorážet, potřebovala jsem ho alespoň zase chvíli cejtit v sobě. Byl lehce pasivní, hlavně ospalej, ale já už byla neskutečně vlhká. Objímal mě příliš jemně a na příliš nevinných místech. Přilepila jsem se mu rozkrokem na nohu, aby pochopil, že už to asi dýl nevydržím. Vlastně si tohle svádění vcelku užívám. Ještě se dál snažil odolávat, líbala jsem ho a sjela mu rukou pod triko, který měl pořád na sobě, abych se dostala k jeho břichu. Z břicha jsem se pak přesunula ještě níž, odhrnula mu gumu od roztrhaných trenýrek a vytáhla mu ho. Miluju, když cejtím, jak mi v sevření mojí ruky postupně tvrdne a tvrdne, až je úplně tvrdej. Trvalo to jenom chvilku. Vzal mě za boky, otočil si mě k sobě zády a vrazil mi ho tam. Ach, jak já miluju šoustání! Tahle poloha je stejně top, dává mu to super přístup k mýmu poštěváčku. Docela mu to šlo, málem jsem se udělala, ale to by musel být trochu trpělivější a jeho prsty trochu rychlejší. Bylo to sladký šoustání, vážně. Sex těsně po menstruaci je super. Je to hlavně parádní, jak je celá ta oblast ještě trochu víc prokrvená, než bývá normálně. Dost jsem se pod jeho tempem svíjela. Ptal se mě na to, jestli jsem se udělala. Ptal se mě, že "já si teď nejsem vůbec jistej". Bylo mi to tak ukradený, jenom jsem mu zašeptala, ať nepřestává. Nepřestal. Ale netrvalo to moc dlouhou dobu. Vlastně skoro hned potom, co změnil polohu. Vlezl si na mě zepředu. Tohle má samozřejmě taky svoje výhody, můžeme se vesele líbat do nedohledna. Přisáli jsme se k sobě jak fakin…nevimco. Krátce nato mi zafuněl do ucha: "Mám to ještě držet? Už to pomalu nejde." Jak řekl, tak se i stalo. I když jsem chtěla, aby mě šoustal ještě chvilku, musel okamžitě vytáhnout, jinak by to všechno skončilo uvnitř mojí kundy. "Nedostaneš ani kousek mojí mrdky", prohlásil, když mi tím pokropil hrudník a břicho. Uh huhuh. Sladký. Ten jeho obličej při orgasmu, to je sladký. Stejně jako když mi podává random cum towel, většinou nějaký trenýrky.
"Ale teď ještě budeme spinkat", řekl a svalil se vedle mě. Tak jó. Usnul mi v náručí. Neměla jsem s tím nejmenší problém, takhle vyspává často. Ale najednou, zničeho nic, nastal zkrat. U mě v palici. Začala jsem si říkat: "Co to vlastně je? Co se to stalo? Co se to děje? Není něco špatně?" Úplně nesmyslně mě začali napadat podezřelý věci. Vůbec to nebylo racionální a už vůbec to nemělo důvod. Jenom jsme měla pocit, že je něco špatně. Ležela jsem nahá v posteli vedle svýho milýho a stejně jsem se cejtila jako kus hovna. Zkurvený deprese. Tyvole. Už jsem nemohla usnout, nedělala jsem nic. Jen jsem se posadila a ubalila si cígo. Všechno bylo špatně. Kurva, co to má znamenat? Říkala jsem si: "Hlavně klid, hlavně zůstaň v pohodě." Ale nepomohlo to. Už jak jsme tam leželi, asi něco vycítil. Objímal mě, měla jsem hlavu na jeho hrudi a on se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Vycítil, že nejsem, ale dál to nerozvíjel, protože jsem mu odkejvala, že jo. Nakonec se mi nepodařilo to vydržet. Nakonec jsem se rozbrečela. Jen tak tiše, abych ho nebudila. Věděla jsem, že potřebuje spát. A vlastně jsem nevěděla, jak bych mu vysvětlila, že tu jen tak pláču. Nedařilo se mi to ale skrývat moc dlouho. Vzbudil se, já seděla odvrácená od něj, objímala si kolena a snažila se předvádět, že tam vlastně nejsem. "Kočko? Co se stalo?" zeptal se mě unaveným, ale trochu ustaraným hlasem a přivinul mě k sobě. Nechala jsem se pevně objímat a užívla si tu jeho fyzickou blízkost, teplo jeho těla. Urgh, uklidni se, ty blbá krávo. "Má ten pláč nějakej důvod?" pokračoval po chvíli. Nevěděla jsem, co mu říct, neuměla jsem se vymáčknout, nic. Tekly mi slzy po jeho hrudi a byla jsem zmatená. Až po chvíli jsem mohla začít mluvit. "Má, vlastně ne, já nevím." No, to jsem si moc nepomohla. Nevěděla jsem, kde začít. Tak jsem začala odprostřed, haha. Klasicky. "Já mám strach, víš. Mám strach, že se to zase všechno posere." Měl zavřený oči a mlčel, ale nespal. "Nesnáším tohle období, nesnáším tohle období okolo svých narozenin, hlavně to před nima." pokračovala jsem. Pak jsem si vzpomněla, že jsem neřekla to hlavní: "Mám strach, že se všechno cyklí." Mlčel. Mlčel a objímal mě. To trvalo nějakou dobu. Po chvíli se zeptal: "Co jsi myslela tím, že se něco cyklí?" Zase jsem nevěděla, jak to podat. Tentokrát jsem si ale řekla, že bude nejlepší začít od začátku. "Jednou jsem potkala jednoho kluka. Objevil se náhodou a já měla konečně pocit, že je všechno tak, jak má bejt…" Bla bla bla, dostala jsem se až k tomu, jak mě kopnul do prdele okolo mých narozenin a popsala, jak to přesně bylo v tomhle období od února do dubna. Vynechala jsem všechna jména, ale bylo mi to k ničemu. "Jak dlouho jste spolu byli?" zeptal se mě. "No, tenkrát právě asi jen dva měsíce." odpověděla jsem a pak jsem dodala jméno svýho bejvalýho. Prej netušil, že to mezi náma bylo takhle. Haha, jak by taky mohl, o tom jsem s ním nemluvila nikdy. Zatajila jsem mu jednu kouzelnou informaci. Nebo ani ne tak zatajila, jak že jsem mu jí nepřipomínala. Tu informaci, že tam s ním to odpoledne seděl.
Iblís mě vyslechl, ne že ne. Vlastně mi k tomu nic moc neřekl, jenom to, co už vím. Leželi jsme pořád v posteli, měl zavřený oči. "To je přece úplně iracionální, uvažovat nad tím, že něco dopadne stejně jako něco úplně jinýho předtím." Pak ale řekl něco, co mi zvedlo tlak. Pamatuju si to bohužel mlhavě, ne doslovně. Ale vím, že měl při tom zavřený oči a ležel vedle mě, ani mě neobjímal. Řekl něco o tom, že dělám scény a že je pláč naprosto zbytečnej. Au. Neměla jsem sílu ani na to mu dát facku. Kurva, cože? Reagovala jsem na to, jo, nějak jo. Jen už taky nevím, jak přesně. Myslím, že to bylo zhruba takhle: "Já nedělám žádný zasraný scény, nemůžu za to, to je v mojí palici." On něco o tom, že dělám, protože to nemám pod kontrolou. Ok, jo, to asi nemám. To teda kurva nemám pod kontrolou, když to mám ve spisu. I jsem mu to asi takhle nějak řekla, mám pocit. Zase byla chvilka klid. Leželi jsme vedle sebe, já přemýšlela, on usínal. Řekla jsem mu, že mám strach, protože nikdo nemá rád šílený holky. Tvrdil mi, že nejsem šílená. Haha. Prý mě zná. Prý to ví, šílený lidi se chovaj jinak. Nasralo mě to. Lehla jsem si vedle něj a ani se ho nedotkla. Za chvíli znova usnul, asi na deset minut. Nevím už přesně, mám v tom trochu bordel, fakt to byl hektickej čas. Když se znova probral, byla jsem otočená zády k němu. Otočil se ke mně a řekl mi: "Promiň, nemůžeš si to tak brát, já s těmahle věcma neumím úplně pracovat."
No, to vidím, tyvole. Pořád jsme leželi dál od sebe, než běžně ležíme. Nedotýkali jsme se. Bavili jsme se o tom ale dál, možná až za chvíli, nevím. Mluvila jsem dál o všech těch svých pocitech. Řekla jsem mu, ať na mě není hnusnej, on si trval na tom, že není hnusnej, že je jenom přísnej. Hm. Když jsem se nad tím ale zamyslela, asi tomu trochu rozumím. Vysvětlila jsem mu, že asi rozumím tomu, když si člověk prošel podobnýma věcma, že má potřebu na ně koukat trochu pohrdavě a přemejšlet nad tím ve smyslu: "Já si těma hovnama taky prošel, já vím, jaký to je, já to zvládnul, ty to zvládneš taky." Tvrdil mi ale, že to není pohrdavý. Já mu řekla, že já se občas přistihnu, jak problémy jiných lidí pohrdám. Já taky nejsem nejlepší podpora, kdybych jí měla být v případě, že by u mě někdo hledal pomoc s depresí, nebo anorexií. Chovala bych se k němu stejně hnusně, jako se chovám k sobě. Iblís mi tvrdil, že přímo takhle to nemyslel."Vzbudím se a najednou tě tady vidím plakat, přičemž vůbec nevím, o co jde. Ty mi pak začneš něco povídat a chtít po mě nějaký věci, který ti nemůžu slíbit." Tyvole, cože kurva? Okamžitě jsem ho přerušila: "Přestaň si laskavě myslet, že ten pláč používám jako nějakej nástroj, já za to nemůžu, nemůžu to ovládat, tyvole, tak si přestaň vymejšlet, že po tobě chci nějaký slibování jánevimčeho." Odmlčela jsem se a přestala se na něj mračit. "Jen je pro mě tohle období těžký, to je všechno." Tohle asi už byly ty okamžiky, kdy jsme na sobě nějak leželi. Nebo já na něm. Nebo jsme už pálili brko, nevím. "Já ti rozumím. Taky nesnáším svoje narozeniny. Mám je ve stejnej den, jako bejvalá." To jsem mu vyvrátila, není to tak, že nesnáším svoje narozeniny. Jen je pro mě těžký to období před nima. Znova jsem mu zopakovala, že mám jen strach.
"Víš, jen mám strach, že to se mnou nevydržíš."
"Proč bych neměl?"
"Nikdo nemá rád šílený lidi. A nikdo nechce šílený holky."
"Nejsi šílená."
"Jak to můžeš tvrdit?"
"Znám tě. Znám tě od doby, cos byla děcko."
"Neznáš mě. Věř mi."
Na chvíli se odmlčel.
"A já si myslím, že je pravděpodobnější, že to ty nevydržíš."
"Co nevydržím."
"Mojí existenci."

Kurva, cože zase maj všichni problém s moc dlouhým textem? Eh, trapný.
 


Komentáře

1 Lolita Lolita | Web | 3. dubna 2019 v 17:20 | Reagovat

Taky by ze mě nebyl dobrej psycholog a zase se opakuju, ale tyhle stavy znám. Mívala jsem je s bejvalým a ten se v nich vyžíval. Když jsem se ráno vzbudila s brekem, že mě jednoho dne opustí nebo si najde jinou a že mám strach, jak o něj příjdu... no co ti budu povídat, hihňal se u toho, jak kokot a neřekl mi na to nic. Rok poté se moje obavy vyplnily. To nezní moc pozitivně... um, no ale zas na druhou stranu všichni kolem mě my mýho ex vymlouvali hoooodně, hoooodně dlouho. A já jim stejně nenaslouchala. Prostě byl to můj svět v mojí hlavě, kterýmu oni nerozuměli. Nebo spíš oni ho neviděli, ale já jo. Deprese střídaly výčitky a sebepoškozování a (kvůli riziku zjištění drog v krevních testech v práci) naprosté koma z alkoholu a pár nocí na záchytce. Jo, jela jsem jak raketa a propadala se níž a níž, jelikož dno jsem měla už dávno nad hlavou a pořád jsem klesala dolů.

Hele, ale chill out. Ony ty stavy fakt přejdou. Nebo spíš člověk musí najít způsob, jak je přežít nebo ještě líp, jak se jich zbavit. Sama jsi to psala - prostě mít přátele, kterým se můžeš svěřit, kteří tě rozptýlí a nebo s tebou jen prostě jsou. Já jsem asociál, takže mě je nejlíp samotné, spíš od lidí utíkám. Takže já to mám zas obráceně no :-D ale neboj, přehoupne se to období krize v poklidu a zase najedeš do té své pohody ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama