close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vakuum, ale plný utrpení a nějakých těch posraných citů (II.)

28. března 2019 v 14:31 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Volně navazujeme v textu. Jo?

Taky jsme mu říkala, ať se nechová jako idiot. "Já se chovám jako idiot?" Obrátila jsem oči v sloup. "Ne, to neříkám, říkám, aby ses nechoval jako idiot" a dodala jsem k tomu hezky ironickej úsměv.
Jo? To vlastně vůbec není nereálný. Tenhle náš kriplfight o to, kdo je víc jeblej, pořád vyhrává spíš on, než já. Ale těžko říct, asi jsme každej jeblej úplně jinak. Já v něčem, on v něčem jiném. Ale ok, beru. Tohle nebude jednoduchý. Tohle není jednoduchej člověk. Uf. Nevím, jestli jsme se pohádali, to asi ne. Jen to bylo prostě zvláštní. Blbý bylo, že pak zase kecnul něco, co nebylo úplně kosher. Šel si pro něco k jídlu a zeptal se mě, jestli nechci taky. Odmítla jsem. Opravdu jsem v tuhle chvíli necítila ani trochu hlad. Vrátil se, něco jedl a řekl mi, že musím víc jíst. Že jsme spolu zase docela dlouhou dobu a já za tu dobu neměla ani kousek ničeho. A pak dodal: "Podle mě se ti dějou tyhle stavy i z toho, že nejíš a nemáš dostatečný živiny. Tvuj mozek pak nemůže fungovat správně." Omg, no shit Sherlock! Kombinace těhlech dvou nemocí je lahodná! Na druhou stranu mi v jeho brilantním rozboru poruch příjmu potravy tak trochu chybí onen faktor, že je to pro nemocného člověka opravdu těžký, jíst, aby mu nehrabalo, když ten hlad kurva nemá a při pomyšlení na jídlo se mu dělá blbě. "Jenže já prostě nemůžu úplně jíst, když to nejde." Pokračoval: "Jenže to vážně takhle nejde, tys nesnědla vůbec nic tolik hodin, to je šílený." Začal počítat, kolik hodin že to spolu trávíme a pak dodal ještě něco jako: "S další anorektičkou už být nechci." Whaaat? Děkuju pěkně, čůráků. Tiše jsem řekla: "Ale já jsem anorektička." A on jen suše dodal: "No, tak si to užij." Haha, empatie level bambilion. Nevěděla jsem, co mu na to říct, fakt mi trochu došly slova. Nenechala jsem to ale bez odezvy a ostře po chvíli navázala: "No a já si přísahala, že už nikdy nebudu s nikým, kdo pije." Významně se na mě podíval, ale nic neřekl. Lehnul si zpátky ke mě. Rovedla jsem to, nemohla jsem jinak.
Rozvedla jsem to, proč jsem se vlastně s bejvalým rozešla. Mluvila jsem o tom, že občas, když byl připitej, tak na mě byl hnusnej. Ne nijak moc, spíš byl ignorantskej a mě to jeho krčení rameny sralo. Taky jsem mluvila o tom, že dost přibral. Iblís spíš poslouchal, než že by k tomu měl nějaký poznámky. Ale musím říct, že tenhle náš rozhovor už měl docela hlavu a patu, nebylo to nasraný tlachání. Už jsme byli zase vedle sebe, respektivě na sobě. Ležel na břiše a já si mu lehla na záda. Hladila jsem ho na krční páteři a ve vlasech. Mluvil zase chvíli o svojí bejvalý holce. Mluvil o tom, že rozchody taky nepobírá. Hm, to asi nikdo. Prej spolu trávili hodně času i potom, co se rozešli. "Ona se mnou i spala, víš. Ale vždycky mě pak vyhodila z postele. Chtěl jsem jí vždycky obejmout, ale ona mě hned po sexu poslala pryč, že vedle mě nebude spát. Tak jsem trávil takhle asi deset dní pod postelí na matraci." Tyvole, au. Tyhle jeho slova mě fyzicky zabolely. Vzpomněla jsem si totiž hned na svoje spaní pod postelí. Haha, čůrák zasranej, měla jsem mu rozkopat hubu. Nemohla jsem to jen tak přejít a nenavázat na to. "Já ti rozumím, tohle je asi jedna z nejhnusnějších věcí, co může člověk zažít." A začala jsem svojí historku s bejvalým šoustkamarádem. Snad celou, snad nejvíc srozumitelně, jak jsem to mohla podat. Iblís se mě ptal, kdo to je. Dokonce se ptal, jestli to není J******. "Co blázníš, vůbec ne. J****** je můj bráška, ten by mě nikdy nezradil. Narozdíl od tohohle hajzla, kterej mě ponížil tak, jako nikdo. Ale asi ho taky znáš. Sketa." Vyprávěla jsem mu všechno. To, jak to bylo nejdřív docela fajn, to, jak mě zradil a ponížil na toho silvestra i to, že jsem se od něj ale pořád nedokázala odtrhnout a měli jsme spolu další aférky i přes jeho a muj vztah s někým jiným. A to, jak mě taky poslal spát na matraci pod postel. Bože, to bylo tak nechutný. Měla jsem se zvednout a odejít, ale nemohla jsem. Tenkrát jsem nemohla nic, jen jsem tam ležela, plakala a on mi opakoval, že je pořád muj kamarád a pohladil mě po noze. Doprdele! To mě tak sere zpětně! No nic, teď už s tím nic neudělám. To mi říkal i Iblís, když jsem asi třikrát za sebou zopakovala, jak jsem mu měla vzít palici a rozflákat mu jí o topení, pod kterým jsem ležela tenkrát na toho silvestra, zatímco on se mě snažil utišit a snažil se mě i líbat. Čůrák. Horšího člověka jsem nepoznala. "Některý facky musíš dát hned, pak už je nikdy nedáš," řekl mi na to Iblís. To je jasný. "Ale já pořád doufám, že někdy ještě budu mít tu příležitost," zasnila jsem se. Iblís říkal, že kdyby on mohl něco změnit, tak se bude snažit, aby se ta situace s jeho bejvalou vůbec neodehrála. "Kdybych mohl, tak se k ní vrátím" řekl mi. "Já jí vážně miloval." Taky říkal, že mu nedavno psala. Dlouhej text o tom, jak má novýho boye a jak se přes všechno přenesla. No jo. Nikdo nikdy nedal žádnej rozchod.
Jak jsme tam vedli tenhle rozhovor, tak jsem se zase rozplakala. Nejde to jinak, nemohla jsem o tom před ním mluvit, aniž by mě to nerozplakalo. To jsem mu i potom říkala. "Promiň, to není ničím jiným. Já o tom jen nedokážu mluvit, ještě pořád ne." Šel si dát sprchu, když se vrátil, zeptal se mě na jednu otázku. Byl nahej a mokrej, vlastně byl moc krásnej. "Víš, to, vrátila by ses ke *jméno mýho bejvalýho*? Myslím, kdyby se situace okolo něj změnila." Chvilku jsem mlčela a nakonec řekla, asi i trochu rozhodně: "Ne, to bych neudělala. Už ne." Ještě jsem se ho zeptala, proč se vlastně ptá, on jenom protože ho to tak napadlo. Bylo to zvláštní, v tu chvíli jsem si tím ještě byla asi dost jistá. Jo, nelhala jsem mu, to ne.
Musel do práce. Přemlouval mě, ať jdu s ním. Říkala jsem mu, že jdu pak na oslavu narozenin. "No tak to můžeš rovnou spojit." Potom, co vyzjistil, že by tam neměli být žádný rizikový osoby, kterým by se nelíbilo, že je tam někdo, kdo tam vlastně nepracuje, jsem souhlasila. Ale těsně předtím, než jsme opustili byt, jsem Iblísovi řekla, že asi půjdu domů. Ptal se potom proč tak najednou. "Jsem neumytá, neučesaná, asi bych ze sebe měla nejdřív udělat člověka, než vyrazím na tu oslavu." Usmál se. "To já jsem umytý a voňavý."
Před domem, kde bydlí, jsme se rozloučili. Věděla jsem, že ho dneska večer neuvidím, říkal mi, co všechno za práci musí udělat a že to bude táhnout přes noc. Políbila jsem ho teda pořádně, jak se patří.
"Snad brzo."
"Snad."

Urgh, přemejšlela jsem nad naším rozhovorem celej večer a celej další den. Stěžovala jsem si hned několika lidem. Nejdřív kamarádce, přímo na oslavě těch narozenin (na kterou jsem přišla asi až v deset, haha) a další den bejvalýmu. Druhýmu bejvalýmu. Seděli jsme na pivu, nejdřív se spoustou lidma, ale pak jsme tam zůstali sami. Ptal se mě, proč se tvářím tak, jak se tvářím a já mu nedokázala lhát. Tak se ptal dál, co mi ten chlapec dělá. Věděl, že někoho mám, ale nekonkretizovala jsem to. Asi tři minuty jsem bojovala s tím, jestli mu mám říct, o koho jde. Došla jsem k tomu, že mu to říct musím, možná ho to nejdřív trochu bodne, ale on to zpracuje. "Víš, ono jde o *Iblísovo jméno*, promiň." Viděla jsem, jak polknul. Kouknul se na zem, pak na mě, pak zase na zem, pak zase na mě. "To si ze děláš prdel," byla jeho první reakce. Následoval dlouhej výdech. "Uf, ok, jdeme na cigáro?" bylo hned další rozhodnutí. Říkala jsem mu, že se to prostě nějak stalo. Začal se mi smát, vlastně se mi smál celou dobu, byl spíš pobavenej, než ublíženej. S Iblísem jsem se jednou vyspala v mezičase toho, co jsme se spolu rozešli. Když jsem mu to řekla, s kým jsem se stihla vyspat, řekl mi, že mě stejně miluje a že taky spal se svojí bejvalou. Tohle nebyla nevěra, bylo to jenom divný. Nevěrná jsem mu byla až potom, s bejvalym šoustakamarádem. Jo, to jsme spolu byli a já si na tripu na chatě s kamarádama zašoustala s tou špínou. To bylo horší. Ale stejně mě miloval a řekl mi, že mi to odpouští, protože jsem se mu přiznala a že cení můj rovnej přístup. Vážně bizár vztah, co jsme spolu měli. Hodnej kluk, neskutečně hodnej, ale já ho nedokázala milovat tak, jak by si zasloužil. Říkal mi, že se mi diví, ale že to bere. Prej mam ale na víc. Já vím, že mám na víc, jen jsem momentálně poblázněná jedním bláznem. Zbytek večera jsme se jenom smáli celý tý situaci. Za co jsem ale ráda je to, že mi doporučil svoje psychology, když jsem mu říkala, že můj psychickej stav zase začíná haprovat. Mám toho kluka vážně ráda, věřím mu. Udělal by pro mě asi cokoliv. Už jenom to, že mi řekl, že by mi na ty psychology klidně půjčil, protože nejsou na pojišťovnu. Že prachy jsou prachy, ale psychický zdraví je jen jedno. Řekla jsme mu, že si to promyslím. Nechci mu dělat zbytečně potíže, samozřejmě, že nechci. Ale promyslím si to. Taky jsem promýšlela svoje hraní si na ledovou královnu. Ohledně situace s Iblísem. Přece jenom mě těma svýma kecama trochu nasral, ne že ne, tak jsem čekala, jestli mi třeba napíše, že se omlouvá, nebo podobně.
Haha. Noup.

Nevydržela jsem to hned další den. V pondělí jsem mu psala. Hned, jak jsem viděla, že je online. Nezačala jsem nijak agresivně, i když se mi trochu chtělo, jen jsem se ho zeptala, jak to šlo na dlouhý směně. On že v pohodě a hned potom, že nemá čas. Eh, díky. Napsala jsem mu něco jako: "Poslední dobou nemáš čas na nic. Ani na to, abys mi napsal." Ok, zní to trochu uraženě, jak když jsem nějaká píča, ale co. Byla to pravda. Začal mi vypisovat, kolik má práce a bla bla bla. Zopakovala jsem mu, že mě nesere, že má hodně práce, že mu nevyčítám, že pracuje, ale to, že není schopnej o sobě dát vědět, nebo se mě jenom zeptat, jak se mám. Odpověděl mi, že do teď měl za to, že mezi náma funguje příjemná komunikace a že byl rád, že se mnou nemá úplně starosti a tak dále. Tak jsem mu odpověděla docela dlouhou zprávou, že jsem od něj čekala asi trochu víc empatie, když jsem mu říkala, že jsem v prdeli. Nechci, abych si připadala, že jsem jeho usměvavá holčička a rozkošná panenka na šukání, ale když se jedná o nějakej problém, tak si mám jít za někým, kdo má na moje hloupý kecy víc kapacity. Že bych tý komunikace ocenila trochu víc. Na to mi odpověděl velmi stručně. Tak stručně, až jsem si zase říkala: "What the fuck?" Něco o tom, že mu uškvařím mozek. Whaaaat? To si děláš prdel? A hned potom, že už musí jít, že na něj čeká XY jméno kolegy.

Kurva, co to mělo bejt? Kurva, co je to za naprosto ignorantský chování? Urgh. Kokot. To je doprdele na facku. Sebrala jsem se a šla to řešit k jednomu jedinýmu člověku, kterej mi rozumí. Muj bejvalej Es. Au. Jo, je mi ho líto. Je mi líto, že musí poslouchat tyhle moje kecy, jenže on jedinej tomu rozumí. Řešila jsem to s ním vlastně celej večer, byla jsem trochu nasraná. Uklidňoval mě. Že to bude dobrý. Prej. Haha. Ok, no. Nevím.
Abych se přiznala, moc nevím, co se stalo mezi tím. Myslím mezi začátkem týdne a jeho polovinou. Asi nic moc důležitýho. Jen jsem si zapsala tohle:
Jsem ve stavu ničeho. Už nejsem schopná plakat. Až teď, když to trochu popustilo, cejtim, že se to dere na povrch. Ale předtím. Včera večer jsem se opila. Jela jsem za bejvalým, abych nebyla sama, šli jsme na pivo. Mlčela jsem a čuměla do blba a říkala mu všechno, co jsem Iblísovi napsala a jak na to on zareagoval tak nijak. Pak jsme šli ještě jinam, tam to bylo vcelku fajn, až na to, že tam byl Iblísův kamarád. Takže jsme se nemohli úplně bavit dál, ale to by ani tak nevadilo, alespoň jsem přišla na jiný myšlenky. Smáli jsme se namol opilýmu týpkovi, kterej přišel do baru, objednal si panáka, hodil po barmanovi peněženku ve který nebylo nic. Ani doklady, vůbec nic. Lol. Ale to není důležitý. To bylo jen tak svěží situace, aby se člověk mohl smát něčemu jinýmu, než sám sobě. Pak se ten kamarád Iblíse, on to teda není jenom kamarád Iblíse, já ho znám samozřejmě taky, ale je to primárně jeho kamarád, uložil ke spánku na gauč. Jo, prostě byl tak vožralej, že se šel sám dobrovolně vyspat, radši, než aby vytuhnul přímo na baru. Mohla jsem se teda s Es bavit o všem, co mě trápí.

Co ale bylo horší byla právě ta polovina. Začalo to jako úplně normální den, šli jsme po škole s bejvalým na kafe, ptal se mě, jak mi je, já že asi zavolám Iblísovi, že potřebuju slyšet, co myslel tou zprávou. Bylo sluníčko, teplo. Hezkej den. Bejvalej navrhoval, ať se s ním jdu kousek projít. Já nejdřív odmítala, že opravdu potřebuju zavolat tomu Iblísovi, ale přemluvil mě. Šli jsme okolo vody, dali si pár cigár, bylo to fajn. Rozloučili jsme se, nasedla jsem do tramvaje. Vzala telefon, zhluboka se nadechla a volala. Ne, opravdu mi to hraní si na ledovou královnu nejde. Iblís mi to zvednul, začala jsem na něj docela hnusně. Zopakovala jsem mu tu větu o uškvařeným mozku, kterou mi napsal. Že mu volám jen abych mu uškvařila mozek. Pronesl něco jako: "Proboha, tohle." No, nebyl to moc hezkej rozhovor. Byl v práci, volala jsem mu nevhod, začal mi říkat, že bude v práci až do večera, zejtra taky a pozítří taky. Chtěla jsem se s ním domluvit, jestli bych za ním teda nemohla dojet po práci. Říkal, že spíš ne, že se potřebuje vyspat a já mu říkala, vždyť v pohodě, jenom jsem se tebou chtěla o něčem mluvit. Řekla jsem mu, ať na mě není hnusnej, že mě to pak mrzí a že mě mrzí, když mu říkám, jak jsem v prdeli a on si na mě ani neudělá čas. "Nenech se tím rozptylovat." What the fuck? Taky jsem se ho ptala, proč se chová tak ignorantsky, načež mi vpálil, že to spíš já se chovám ignorantsky. What? Tohle je kurva špatnej rozhovor. Skončilo to ještě hůř. Řekl mi, že na tohle fakt nemá čas, že končí, ahoj. Doprdele, cože? Tak jsem mu říkala, že je to fakt skvělý, že jsem s ním jenom potřebovala mluvit, ale taky jsem mu teda řekla ahoj, načež mi to pověsil.
Ehhh, tak to ne. Byla jsem ještě víc nasraná, než předtím. Počkala jsem asi deset minut, než jsem nevystoupila z tramvaje. Zavolala jsem mu znova a podle očekávání, típnul mi to. Kurva, kurva, kurva, takhle to nesmí dopadnout! Za nějakou další dobu, když už jsem skoro byla doma, jsem to udělala ještě jednou. Tentokrát mi to zvednul. Začala jsem mu říkat, že mu volám znova, protože náš hovor nenechám ukončenej tak, jak byl ukončenej předtím. Navázala jsem tím, že jsem se chtěla bavit o úplně normálních věcech a on mě takhle hnusně odbyl. Začal zase s tím, jak nemá čas, tak jsem mu ale řekla, že i když nemá čas, tak přece tři minuty nic nejsou. On tvrdil, že je to přesně naopak, že když ten čas není a on musí něco udělat, tak to prostě musí udělat hned. Urgh. Řekla jsem mu, že jsem s ním chtěla jenom řeišt svoje narozeniny a tak, že chápu, že nemá čas, proto mu nabízím, že za ním můžu přijet po jeho práci. On mi pořád tvrdil, jak tomu nerozumím a řekl mi, ať chvíli počkám, že mi přesně řekne, jak to má v diáři. Vyjmenoval mi teda co všechno musí udělat dneska, jak asi skončí dneska, kdy začíná zítra, jak skončí zítra, kdy pozítří, kdy popozítří. Pak ještě kecal něco o tom, že ne každej má růžovej studentskej život a že si pořád jenom melu to svoje a nerozumím, co se mi snaží vysvětlit. Tak jsem se mu pořád snažila zopakovat, že to chápu, že se mu jenom snažím svůj čas přizpůsobit. On mi řekl, že to napůl nejde. Řekla jsem mu, že to jde, že jenom musí chtít a že ho mám ráda a mrzí mě, když se tohle děje. Mluvila jsem teda dál o víkendu, on mi říkal, že by se v pátek nějak měl uvolnit pozdějc večer. Bude totiž jedna hudební akce. Taková velká a místo, kde on pracuje, se toho taky bude zúčastňovat. Tak jsme hovor skončili normálně a s tím, že se teda asi uvidíme o víkendu, už bez nějakýho velkýho hejtu. Achjo, ale ok. Stála jsem před naším barákem a ještě chvilku civěla do blba. Byla jsem zmatená. Otevřela jsem dveře a šla domů. Po asi půl hodině se to stalo.
Začala jsem vnímat, že tohle nebude úplně dobrý. Začala jsem se třást. Dala jsme si dvakrát pěstí a několik facek. Okamžitě jsem psala bejvalýmu, Es, že je něco špatně, že je mi na píču. Ptal se, co se stalo. V krátkosti jsem mu řekla, že jsme měli hovor. Nabízel se, že za mnou přijede. Kejvla jsem mu na to, teď nemůžu být sama. Obávám se, že příchází můj úzkostnej stav. Hodila jsem na sebe nějaký hadry, máma se jenom trochu divila, kam pospíchám, tak jsem něco plácla. Tímhle jí nebudu zatěžovat. Bejvalej na mě čekal u zastávky metra, jen sednul na tramvaj v hospodě, kde byl, ale stejně jsme na něj musela asi ještě pět minut čekat. Protože jsem věděla, že i za těch pět minut bych mohla vyvést nějakou hloupost, zavolala jsem bejvalýmu spolužákovi ze střední a pověděla mu, že jsem v prdeli, že jenom potřebuju s někým mluvit do doby, než mě převezme na starost Es. Měl pochopení, uvidím se s ním taky o víkendu, slaví narozeniny. Když jsem viděla bejvalýho, hned jsem k němu šla. Jenom mě objal a já začala brečet. A nemohla přestat. Až, když jsem se trochu uklidnila, řekla jsem mu všechno, co se stalo. Dal mi k tomu cigáro. Prohodil samozřejmě: "debil" a "čůrák" na Iblísovu adresu, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat. Nedala jsem se uklidnit. Ptal se mě, kam chci jít. Řekla jsem mu, že nejsem schopna vnímat, ať něco vymyslí. Ze společnýho chatu s našema známýma měl informaci o tom, že v jedné malé kavárně je za barem náš kamarád, tak prej pojedeme tam.
Jeli jsme, celou cestu jsem byla úplně mimo, muj stav byl v plný síle a já byla tak slabá, že mě musel vést a podpírat. Dovedl mě do kavárny, kamarád za barem mě chtěl hrozně vesele pozdravit, ale já to vůbec nebyla schopná opětovat. Objednala jsem si jen čas. Upíjela jsem ho celej večer. Bejvalej byl ke mě neskutečně hodnej. Poslouchal proud mých myšlenek, i když mu to muselo zkazit večer. Celou dobu jsme si i vyčítala, že tohle musí poslouchat. "To je v pohodě, kdyby mě to sralo, tak to nedělám." Bože, čím jsem si zasloužila, že je tenhle člověk, kterýho jsem kopla do prdele, ke mě tak laskavej. A můj odpornej stav trval prakticky celej večer. Jen jsem jela svoje volný myšlenky, opakovala jsem se v tom, jak je tenhle svět nahovno, jak nesnáším všechny lidi, včetně sebe, jak nesnáším svoje city. Myslela jsem to vážně, on jen občas zakroutil hlavou, nebo mě chytnul za ruku. Říkala jsem mu všechno, citovala jsem mu zprávy, který mi Iblís psal a opakovala: "Když mi říkal tohle, když mi říkal, že to, co se mezi náma děje, nebere na lehkou váhu, nechápu, proč se ke mě teď chová takhle." Byla jsem úplně mimo, vlastně se mi strašně těžce všechny ty hodiny strávený tam popisujou, je to celý takový mlhavý, ale vím, že jsem jen chodili hodně kouřit, hodně jsem nadávala, hodně jsem plakala a hodně netušila, co se to v mojí hlavě zase děje. Prostě ataka, to nemá moc vysvětlení.
Pozdějc k večeru, jakože těsně před půlnocí, dorazili kamarádi, kteří skončili směnu v jiný kavárně. Byl mezi nima J******, další spolužáci ze základky. Všichni docela veselí, Es měl starost, jestli mi to nevadí, množství veselých lidí. Přátelsky jsem mu poklepala na rameno, že pokud mi něco vadí, tak to nikdy nemůže být ve společnosti těhlech lidí. Vlastně mi trcohu zvedli náladu, ale ne z dlouhodobýho hlediska. Vydrželi jsme s nima jednu limonádu, Es jedno pivo. Zeptala jsem se ho, jestli můžu spát u něj. Věděla jsem, že nemůžu být sama, něco bych si udělala. Es souhlasil, ale po nějaký době se mě zeptal: "Hele, chci, abys mu jeětě zavolala. Nevezmu si na triko to, že tě někdo uvidí u nás doma, začne rozšiřovat drby, dostane se to k němu a já pak budu ten, kterej bude mít na talíři, že vlastně váš vztah rozbil." Zamračila jsem se na něj: "Kurva, to je píčovina, ne?" Připadalo mi to absolutně nelogický a to jsem byla úplně mentálně v řiti. Už někoik hodin jsem střídala průběžně dvě tvrzení. První bylo: "Já s ním zatraceně musím mluvit." Druhý bylo: "Já se mu zatraceně i bojím zavolat." A teď po mě Es chce tohle? Shodi jsme se pak na tom, že je to zbytečný. Dva Iblíse pravděpodobně vůbec neznaj, riziko je jen jeden. Znají se ale asi spíš míň, ten kluk vlastně vůbec netuší, že já a Iblís to spolu táhneme, takže těžko zajdou na pivo a pokecaj zrovna o tom, že mě viděl doma u mýho bejvalýho. Snad. To je hodně nepravděpodobný. Vlastně mi to v tu chvíli bylo úplně ukradený, potřebovala jsem nebýt sama.
Tak psycho večer už jsem nezažila několik let. Vážně. Můj mozek nefungoval. Kdyby se mnou nebyl Es, zabiju se. Vím to. Udělala bych to. Takovou hloupost, ale přemýšlela jsem nad tím, jak si nejvíc ublížit. Vypnout se nadobro bylo to nejlepší řešení. Neměla jsem ani chuť, ani sílu, jenom touhu po tom, aby procesy v mým mozku nebyly zahlcený ničím, abych nemyslela, abych už ani nemohla myslet vůbec na nic. Prostě přepnout vypínačem a už se nikdy nezapnout. Konec.
Odvedl mě k sobě domů, byla to příšerná noc. Ani to nebyla noc. Jen jsem opakovala, že přesně vím, jak se z toho neprobudím. Že se probudím, budu si přát, aby to byl jenom sen, ale on není a můj stav trvá. Nevyspím se z toho, to mi bylo jasný. Ležela jsem na jeho matracích, měla jsem přitažený kolena k bradě, objímala jsem je, prenatální pocize v prázdnotě. Čuměla do stropu a mlela hovna, který se náhodně objevovali v mojí hlavě. Byl to proud slov, divoký myšlení, bez jakýkoliv kultivace. Es ležel vedle mě a poslouchal mě. Na nic neodpovídal, nemělo to cenu. Pak už si nic nepamatuju, až tmu a probuzení. A to, jak Es chrápe. Takhle jsem se vzbudila za těch pár hodin hned několikrát. Vůbec jsem si neodpočinula. Ráno, když začalo svítat, pokračovalo to úplně stejně tak, jako za tmy. Dokud se Es neprobudil, bylo něco před polednem. Já věděla, že jsem se z ničeho nevyspala. Doprdele. Kurva. Bylo mi úplně stejně odporně, jako včera. Možná ještě hůř. Hnus a špína uvnitř mě. Nedokážu to popsat. Vyvedl mě ven do vnitrobloku na cígo, zapálil mi cígo. Málem jsem si zapálila uvnitř pokoje, jsem celý zblblá z toho, jak Iblís hulí furt a všude. Achjo, muj mozek a zkraty. Netuším, nemá cenu to jakkoliv víc popisovat. Prostě jsem byla zblbá, mlela jsem sračky, mlela jsem sračky o Iblísovi, říkala si, jak mu zavolám, jak mu vlastně nechci volat, prostě nic, psycho. Někdy po poledni jsem se od něj vykopala domů. Měl strach, jestli nemá radši jet se mnou až skoro domu. Řekla jsem mu, že to nemusí. Celou cestu byl se mnou v konkaktu na messengeru. Za pár hodin mi začínali dvě odpolední přednášky. Srala jsem na obě, tohle nemá cenu. Byla jsem úplně mimo. Místo přednášek jsem vyhledala společnost druhýho bejvalýho. Psala jsme mu, co se stalo, jak moc mi včera bylo napíču. Byl hezkej den. Navrhnul krásný řešení, nebo alespoň částečný řešení. Šli jsme na jeden krásnej pražskej kopec, výhled jak na dlani, psí hovna everywhere, hipstři everywhere.
Tímto zahajuji letošní sezónu vysedávání v parcích a vysedávání na zahrádkách za zahájenou. Opravdu bylo teplo. Dala jsem si doma sprchu, profackovala se, udělala ze sebe člověka, ale přesto se nalíčila úplně minimálně. Vzala jsem si na sebe cool a praktický hadry zároveň, mojí oblíbenou věc. Je to mikina, která jsou zároveň šaty. Takže je v tom teplo a je to praktický. Jeansová bunda, martensky, batoh, brejle, ještě jedna facka a mohla jsem vyrazit.
Ještě nebyl víkend, ale stejně. Tahle ataka byla hnusná a odporná. Tohle bude lepší, doufala jsem v to. Čeká mě velkej prodlouženej víkend. Taková menší větší hudební akcička, taková komplexnější. A já mám volňásek, tak proč nejít. Odpoledne pro sebe, vykecám se bejvalýmu a pak asi porazíme tam. Jo, tohle pujde. Nezabila jsem se, zatím budu bojovat. Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Alespoň ještě pro jednu vykouřenou krabku cigaret, kdyby to mělo bejt alespoň pro to.
Ámen
 


Komentáře

1 9973 9973 | 1. dubna 2019 v 22:22 | Reagovat

Kámo, sežeň si fakt nějakýho psychoterapeuta.

2 Lvice uličnice Lvice uličnice | 2. dubna 2019 v 4:24 | Reagovat

No, kecání s kámošema Tě sice drží jakž takž v realitě, ale dlouhodobě nepomáhá...nemusím Ti vykládat, že deprese i anorexie mají společný kořen, který dokud nedostaneš odvahu vyhrabat, ohledat a nějak zpracovat, bude to horší...a ty intervaly se budou zkracovat. Průser je, že abys tohle mohla s někým rozjet, musíš mu věřit, a to hodně, abys z toho, až to začne bejt nesnesitelný, a ta chvíle přijde, nezdrhla a vydržela do doby, kdy to nejhorší pomine...a to se počítá na roky, ne na měsíce. A při tvý paranoie věřit někomu cizímu, že ví, co dělá, i když je Ti z toho hůř než předtím, bude docela záhul; nicméně zdá se to jako jediná cesta, jestli se teda chceš dožít dalších narozenin. A jelikož to vypadá, že jsi v tý řiti celkem hluboko, bylo by fajn si najít terapeutku, která má s depresí/anorexií osobní zkušenost, nebude ztrácet čas obecnejma pseudopozitivníma žvástama, neb si bude pamatovat, jak ji sralo, když ji jima coby klientku krmili.

3 stuprum stuprum | Web | 2. dubna 2019 v 5:19 | Reagovat

Má se dobře, jen přehání. :)

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 2. dubna 2019 v 14:23 | Reagovat

[1]: Hele, jo. Nechci, aby to vypadalo, že se vyhýbám pomoci, jen mi hrabe a nejsem schopná se do čehokoliv trochu víc ponořit a skutečně začít něco dělat.

[2]: Ty intervaly se zkracujou jenom v tyhle krizový jarní období. Možná proto považuju svoje brášky a sestry za nejlepší psychoterapeuty. Oni ví, jak se cítím, alespoň někteří z nich, co mají podobnou zkušenost. Bohužel už nemají to profesionální know how, jak takovým lidem pomoct.
Já si žádný rok nejsem jistá tím, jestli se chci dožít dalších narozenin. Asi spíš ne, ale když už se to pak stane, tak s tím nic moc neudělám.

[3]: Kéžby.

5 Lvice uličnice Lvice uličnice | 2. dubna 2019 v 22:21 | Reagovat

[4]: Podle mě nastal čas nějakou tu terapeutku splašit...chlast přestává pomalu, ale jistě fungovat, Iblis Tě zjevně nepodpoří (otázka je, jestli by na to měl, kdyby teda chtěl, podle toho, jak šuká, se zdá, že je trochu magor)a kámoši nemusí být zrovna po ruce.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 2. dubna 2019 v 23:46 | Reagovat

[5]: Haha, je vtipný, jak nejsem schopná bejt aktuální. Iblís je úplnej magor, definice šílence, jehož uvažování je jinde. To se nezdá, teď už to vím ještě víc, než předtím, po tomhle víkendu spolu nejsme, protože mě podvedl. Výživnej příběh, asi největší bizár, kterej se mi za můj život plnej bizárů odehrál. Teď už jsem ve fázi, kdy se  tomu směju už třetí den, až se popadám za břicho, který vlastně nemám, protože jsem ta zpíčená anorektička. Snad to brzo nahodím, tohle je opravdu top vyvrcholení celých těch let historie s Iblísem. Škoda, kurva škoda. Nejradši bych to zachytila na film, tohle by opravdu stálo za to. Na tohle jsou slova krátký.
Moji bejvalý se o mě staraj naprosto parádně. Takový andělíčci, až to není možný. Kamarádi jsou po ruce doslova vždycky, v tom jsem šťastnej člověk. Chlast nefunguje už nějakou dobu. Já jsem měla teď krásnej a napíču posranej střízlivej rozchodovej víkend a cejtim se zas fajn. Jakmile jsem věděla, že je něco blbě, tak jsem si hlídala střízlivost, čestný skautský, ani ty čáry jsem nejela. To bylo kurva štěstí. Kdybych se na tohle vyfetovala, tak to dopadne špatně. Ale teď už si zase jedu období klidu a míru, poprvý v životě jsem někomu něco spontánně odpustila z čistý "lásky" a pochopení k němu a cejtim takovej zen, že si snad oholím palici a odjedu do kláštera někde v Himalájích.

7 Lvice uličnice Lvice uličnice | 3. dubna 2019 v 0:30 | Reagovat

[6]: A proto tak miluju severský komedie...kolikrát si říkám, že vidět kapitolky svého života na plátně, umlátím se smíchy...realita je ten největší bizár.

8 Lolita Lolita | Web | 3. dubna 2019 v 17:49 | Reagovat

Brouku možná ten psychouš není špatný nápad, ale zas já si z toho vždy dělala srandu, že kdyby mě někdy někdo náhodou opravdu k tomu psychoušovi dotáhl, svýma kecama bych ho asi rozebrala víc, než on mě :-D
Älkohol nepomáhá, trávy je málo a kamarádi u tebe taky nejsou nonstop. Víš co by to teď chtělo? Když už teda ne ten pojebanej doktůrek, tak alespoň šílenej přítel na telefonu - taková tvoje nonstop horká linka ;-)
Iblís podle mě v těchto chvílích moc příjemnej nebude. Zažila jsem hafo chlapů, kteří odmítají řešit naše racionální problémy a zbaběle zdrhaj a snaží se ty vyhrocené situace obracet proti tobě... Ale to nevadí, asi proto my holky vydržíme stokrát víc, než oni. Chlapy strašně rádi říkají, že na něco musíš ,,mít koule"... muhehe. Není to pravda! :-? Koule jsou jejich nejslabší místo. Nakopeš je do koulí a rozpadnou se před tebou jak domečky z karet. Hold na tyhle věci musíš mít vagínu, ta totiž děvče, vydrží skoro všechno 8-)
Takže teďka si fakt najdi někoho, kdo tu pro tebe bude i kdybys mu měla psát třeba ve dvě ráno... prostě taková tvoje záchranná brzda ;-) nebo svoji hlavu zaměstnej. Mega složité, chápu, ale najdi v sobě rozptýlení. Cokoliv, sebemenší píčovinu, která tě donutí přestat myslet na Iblíse a mít ze všeho depky. Pravidelný procházky? Odpolední pivko někde u Vltavy? Co já vím? Hlavně se nesmíš bortit. Jak jsem ti psala, je to zase jen chvilková záležitost, zas to přejde a zas bude happy ending ;-) a víš co s Iblísem? Usmiřovací sex je ten nejlepší :-D

9 Lolita Lolita | Web | 3. dubna 2019 v 17:51 | Reagovat

[6]: ou shit, tak jsem si zbytek příběhu dočetla až teď. Tudíž vyřešeno :-D hlavně že už máš svůj klid ;-) a teď už to bude zase chill, enjoy a relax :-)

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 3. dubna 2019 v 18:09 | Reagovat

[9]: Tohle byl takovej bizár, složili jsme si společně ještě s jedním jeho bývalým kamarádem kompletní mozaiku toho všeho, co se stalo a jak to bylo ještě před tím, všechny jeho bludy a z nich vzniklý lži. Jen nad tím tak stojíme, krčíme rameny a říkáme si: "What the fuck?"
Klid nemám, kdepak. Jak víme, existuje nepsané pravidlo, že jeden bizár navazuje na druhej. Zase se mi ozývá někdo z minulosti, konkrétně starej děvkař a já se těším, až se kruh uzavře. Džjeah!

11 Sarah Oax Sarah Oax | Web | 4. dubna 2019 v 0:58 | Reagovat

Anorexie je stejnej bordel jako deprese a kdybych se v obojím víc nebo míň dřív neplácala, tak nemám chytrý kecy, který ti plánuju napsat, ikdyz si to asi všechno slyšela už mockrát.

Měj se ráda, život je nadhernej, všechno záleží jen na tvým pohledu. Vím, jak je těžký něco změnit, že máš strach, ale věř mi, tudy cesta ke štěstí nevede. Všechna může bejt normální, můžeš zažívat i štěstí, neřešit jídlo a prostě bejt v klidu, ale musíš si ten problém přiznat a chtít mu čelit. Protože charakter člověka ukazujou ty sračky, který zažil a ze kterejch se dostal. Amen

12 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. dubna 2019 v 12:15 | Reagovat

[11]: Slyšela. Občas s tím musím souhlasit, občas je život opravdu nádhernej. Já se nedokážu srovnat s tou nekonečnou smyčkou, kdy ty dobrý momenty nepřeváží ty špatný.
Ani nechci, aby něco bylo normální, nic normálního jsem nezažila, je to jenom prázdnej pojem. V tomhle světě, kterej absolutně není přizpůsobenej k žití, není nic normální a já taky ne. V klidu se snažím být co nejvíc, asi víc, než předvádět, že je něco normální. Musela bych změnit prostředí, lidi, odletět na jinej kontinent k druhý části svojí rodiny, abych byla normální. To já nechci. Protože by se mi to stejně nepodařilo a ztratila bych sama sebe. Plánuju umřít v Praze.

13 Lolita Lolita | Web | 5. dubna 2019 v 8:55 | Reagovat

[10]: yeah. Logic as fuck :-? Teď konkrétně mám na mysli ten napsaný zákon, že jakmile pomine jedna starost, hned na ni pro změnu naváže jiná, jen tak abychom se v tom našem easy peasy životě náhodou nenudili :-D

14 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 5. dubna 2019 v 10:39 | Reagovat

[13]: Když já to svým způsobem vyhledávám. Jasně, že bych mohla dřepět doma, čumět do zdi a užírat se sama nad sebou, ale to nechci. To mám z toho života jakej vedu a s jakýma lidma se stýkám. :D

15 Lolita Lolita | Web | 10. dubna 2019 v 10:45 | Reagovat

[14]: věř tomu, že ne. ;-) Vyhledáváme věci, o kterých si myslíme, že jsou pro nás nejlepší a budou do budoucna tím nejlepším řešením, pro naše aktuální stavy. Po čase zjišťujeme, že jsme zapadli do stejných sr*ček, ze kterých jsme se předtím z obtížemi dostávali. Jak je to možný? :-? no to je právě ta rozmanitost života. Protože bezproblémovej život by pro nás byl až moc jednoduchej, proto dostáváme a vyhledáváme ty výzvy... abychom pak měli o čem psát :-D

16 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. dubna 2019 v 11:04 | Reagovat

[15]: Ani náhodou, takhle to nastavený nemám. Nevěřím tomu, že je to pro mě to nejlepší. Svoje píčoviny vyvádím na základě toho, že se nesnáším a že nesnáším celej tenhle svět. Vím, co by pro mě bylo to nejlepší. Odjet pryč z Prahy, jet studovat za tatíčkem do zahraničí a tak dále. Ale to já nechci. Já pro sebe to nejlepší nedělám a nikdy dělat nebudu. Prodala jsem duši a tělo takzvanému ďáblu a nic jinýho si nezasloužím.

17 Lvice uličnice Lvice uličnice | 10. dubna 2019 v 21:27 | Reagovat

[16]: Koho nebo co myslíš tím takzvaným ďáblem?

18 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. dubna 2019 v 3:20 | Reagovat

[17]: Asi všechno, co se v mé realitě odehrává a odehrálo. V každým pochybným podniku v Praze na tebe čeká ďábel. Je to zábava. Lidi to milujou, protože je to atraktivní. Já jsem ďábel, alkohol je ďábel, drogy jsou ďábel, tenhle systém je ďábel, psychický nemoci jsou ďábel, život je ďábel a Iblís je mimochodem jen transkripce slova ďábel. Tak jsem si ho pojmenovala kvůli těm jeho modrým očím a vyšinutýmu pohledu. No a já jsem natolik blbá holka, abych tomu všemu podlehla. Jen abych to neměla jednoduchý. Ale to je jen řečnickej obrat. Nic o dobru a zlu, oboje dokážeme vnímat v moc malý míře na to, abysme z toho mohli vyvozovat větší důsledky. Já tak ani nepřemýšlím, ale vím, že si v té malé míře dělám spíš to horší, než to lepší. Nebo možná se pletu. Možná nedělám ani jedno z toho, prostě jen tak nějak proplouvám touhle iluzorní realitou, kde jsem si našli čas, i když je z hlediska fyziky vlastně trochu klam.

19 Lvice uličnice Lvice uličnice | 11. dubna 2019 v 12:43 | Reagovat

[18]: No a v tom je asi to jádro - proč si děláš spíš to horší.

20 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. dubna 2019 v 13:18 | Reagovat

[19]: Pořád žiju v tom, že "horší" a "lepší" jsou tak relativní a tekutý pojmy, že si k tomu můžu prostě jenom otevřít braňase o kraj lavičky na Letný a pozorovat, jak tenhle svět hoří.

21 Lvice uličnice Lvice uličnice | 11. dubna 2019 v 21:10 | Reagovat

[20]: Podle mě jsou "horší" a "lepší" primárně pojmy subjektivní a právě ta snaha o jejich objektivizaci v tom dělá ještě větší paseku neboli Všechno dobré je k něčemu zlé...jako ten Tvůj braňas :).

22 Sarah Oax Sarah Oax | Web | 11. dubna 2019 v 23:13 | Reagovat

Ty čísla jako 11:11 22:22 atd jsou znamení, že Seš na správný cestě

23 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. dubna 2019 v 0:19 | Reagovat

[21]: Všechno zlý je k něčemu dobrý, to jo. Třeba k tomu už v sobě konečně nabrat sílu to tu celý ukončit.

[22]: Já jsem vždycky na správný cestě. Na cestě do prdele a ještě dál. :D

24 Lvice uličnice Lvice uličnice | 12. dubna 2019 v 1:08 | Reagovat

[23]:Síla je jedna věc, vyšší moc druhá...pokud tady máš ještě nějakou chvíli strašit, nepovede se ani tutovka, i kdyby ses rozkrájela. To nepíšu, abych Ti nějak bránila nebo tak, zastávám názor, že každý má právo o svém bytí či nebytí rozhodovat samostatně, průšvih je, že to rozhodnutí zřejmě podléhá nějakýmu vyššímu schválení - proto se někdo úplně pitomě odpraví třeba práškama na spaní (Heath Ledger) a jinýmu nepomůže ani dobře mířená trefa do spánku, přežije i tu.

25 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. dubna 2019 v 11:54 | Reagovat

[24]: Vyšší moc si ze mě dělá prdel a vsadím se, že se směje tak,  až se podařilo vyfotit černou díru. Tudíž na vyšší moc tak nějak seru, ostatně to není její věc, haha. Já chápu, že jsou na mě všichni mechanický elfové nasraný, že jsem jim jednou omylem vlezla do jejich sféry, ale opravdu je to důvod, proč si ze mě musí dělat až takovou prdel? Pokud nějaký vyšší moc existuje, tak neměla tvořit bytosti s iluzí vlastní vůle.

26 Lvice uličnice Lvice uličnice | 12. dubna 2019 v 16:25 | Reagovat

[25]: Musela jsi tam tehdá udělat slušnou paseku, Grof jim tam lezl furt a Iblise na něj, co vím, nikdy neposlali...až tam příště zavítáš, tak jim to s tou vůlí předestři, třeba se nad tím zadumají...na druhou stranu, bez iluze svobodné vůle by člověk jenom seděl, tupě zíral a apaticky čekal, co bude...a tolik politiků žádná planeta neuživí.

27 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. dubna 2019 v 17:36 | Reagovat

[26]: Přísahám, že to byla nehoda. Dokázalo mi to, že bejt zkušenej tripař prostě neexistuje. Jsem ráda, že i přes všechny ty moje zkušenosti nepatřím mezi ty výletníky, kteří se z tohohle světa vzdálili ještě víc, jako je třeba zrovna ten chlapec, kterému říkám Iblís. Já nevím, jestli tam chci znova, už to budou dva roky, co se to stalo a já to pořád nezpracovala. Takovej zážitek asi ani nejde zpracovat. Teď už se mi vždycky rozsvítí kontrolka: "Pozor, zase z toho může být bad trip". Od tý doby jsem si ho dát nemohla, prostě cítím, že zatím ještě pořád ne.

28 Lvice uličnice Lvice uličnice | 12. dubna 2019 v 21:11 | Reagovat

[27]: To chápu, jsou lidi, co se z toho regulérně zbláznili...zkus Kosmickou hru od Grofa, třeba v ní něco najdeš...já ji odložila ve chvíli, kdy se pocit, že si jednotlivé závěry navzájem odporují, stal neodbytným, ale zase nemám tak hlubokou zkušenost, maximálně se občas pocourám kolektivním nevědomím.

29 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. dubna 2019 v 3:33 | Reagovat

[28]: Jsou, Iblís je jeden z nich. Hele dík za tip, já se v Grofovi nikdy tak nevyrtala, abych si nemohla říct, že jsem ezomagor. Ačkoliv moje zkušenosti a kecy o mechanických elfech jsou dost ezomagorský. Jenže to je pak těžký se tomu vyhnout úplně s těma zkušenostma.

30 Lvice uličnice Lvice uličnice | 13. dubna 2019 v 20:39 | Reagovat

[29]: Člověk přirozeně vychází z toho, co zažil, viděl, zkusil, četl, prozkoumal, ověřil...teda v tom lepším případě; v tom horším se řídí tím, co mu kdo natluče do šišky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama