close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Zazvonil zvonec (II.)

20. dubna 2019 v 17:56 | Pražský poděs |  Sexdrogyláskasmrtkacířství
Jedeme drámo dál.

(hej sorry ale tohle je top hudba k tý šílený situaci)


Takže ještě jednou. Brzké ranní hodiny, změna času, poslední pivo a my už mohli sedět na baru, protože se zavíralo a kouřit při tom. Což se hodilo. V týhle situaci se to kurva hodně hodilo.
Jo, to byla další věc. Snažil se mi strašně zvednout náladu tím, jak to vlastně celý zvládám úplně skvěle. Řekl mi: "Nevypadáš zlomeně." Jeho modrý oči se na mě upnuly a já na něj hodila ten nejvíc nepříjemnej pohled, kterej umím. Cejtil muj zlej pohled až v kostech, věděla jsem to, protože se trochu zatřásl. Jak jsme měli oba opřený kolena o hranu baru, tak se dotýkaly a já ucejtila, jak se to jeho zatřáslo. "Nemusíš se cejtit zlomeně, nebyli jsme spolu deset let a nemáme spolu dvě děti", prohlásil s úsměvem, docela upřímným. Sykla jsem na něj: "Neironizuj to." Jeho tvář najednou zase jak na rozkaz zvážněla. "Jenže já na tobě opravdu nic zlomenýho nevidím. Jsi nasraná, takhle nasranou jsem tě ještě neviděl." Foukla jsem mu kouř do toho jeho zatracenýho kukuče, přesně tak hezky dramaticky, aby ho to štípalo. Udělala jsem to ostatně za tu dobu několikrát. "Není mi jedno, jak dopadneš", tvrdil. "Haha, není?", smála jsem se. Ironicky. "Samozřejmě, že mi není jedno, jak z toho vyjdeš. Mám tě rád a ty to víš. Najdeš si konečně nějakýho pořádnýho chlapa a bude ti dobře." Znova jsem se zasmála, to nešlo jinak. Ono je vidět, že je mimo moje uvažování. On se bál, že si ho snad chci vzít a mít s ním děti, když mi přeje "nějakýho pořádnýho chlapa", blbeček. Mít dvacet harantů opravdu není cíl každý osoby na týhle planetě. Obzvlášť ne můj cíl. Je tak mimo, až to není hezký. Já si vážně nemyslela, že spolu budeme celej život, panebože. Jenže nijak jinak, než tím smíchem, jsem reagovat nemohla. "Já vím, že jsi se právě zachoval jako šílenej kokot a ty to víš taky. A asi jsem píča, ale pořád tě mám ráda. Přes to všechno. Mám tě ráda a přála bych ti, aby ses měl dobře, jenom jsi mi tímhle vážně ublížil a budu si to pamatovat", to jsem mu řekla. Bylo k pátý ráno. "Chápeš mě alespoň trochu, nebo mě úplně proklínáš a myslíš si, že jsem úplnej kokot" zeptal se mě klidně, dost upřímně. Donutilo mě to se ještě jednou zamyslet a řekla jsem mu: "Asi oboje. Na jednu stranu tě chápu a rozumím tvým pohnutkám, dokážu se s nima i trochu ztotožnit. Na druhou stranu mi ty tvoje pohnutky připadaj vůči mě samotný strašně nefér, takže jo, asi tě i trochu proklínám." Usmál se. "To nedělej, to není dobrý dělat." Usmála jsem se na něj taky, možná i docela upřímně: "Nejsem žádnej ezomagor, ty víš, že se mě tyhle věci netýkají." Ukradla jsem mu ještě pár cigaret, dokud nedopil svoje poslední pivo. "Půjdeme to zaspat?" zeptal se mě. "Můžu spát u tebe, jo" divila jsem se. Odpověděl mi: "No jasně že jo. Ale nesmíš se po mě moc plazit." Tak jsem se ironicky ušklíbla: "To bude složitý, na to mě moc přitahuješ."
Nechal prázdnej půlitr na baru a já mu ukradla další cigáro, se kterým jsme oba vyšli ven. Ptáci už neskutečně ječeli, ale ještě byla tma. Pamatuju si závan toho brzkýho ranního vzduchu, praštil mě do nosu. Tak tohle je vůně naší poslední cesty, kterou podnikáme k němu domů? Asi jo. Prošli jsme kolem tamtoho baru, lidi tam ještě seděli a něco řešili, Es už tam asi nebyl. Doufala jsem, že nás nikdo skrze ty velký okna neviděl, protože by to bylo zbytečný. Šli jsme na zastávku a nemluvili. Ani jeden z nás. Až na zastávce, kdy jsme se bavili o tom jak pojedeme, než nám došlo, že už je ráno a jezdí metro. Divná cesta pokračovala, napůl jsme si byli odcizený, napůl ne. Na schodech se ještě hlavou opřel o můj hrudník, jak stál pode mnou, tak jsem ho začala hladit po vlasech. Zatraceně, zatraceně, tohle je divnej sen. Stejně tak tiše jsme i čekali na to zasraný metro, celých deset minut. Stáli jsme tam tak vedle sebe, občas jsem se na něj podívala, občas se podíval on na mě. Měla jsem už dlouho pocit, že se vždycky snaží něco říct a pak se snažit přestane. A v jednu chvíli z něj vypadlo: "Můžu tě obejmout? Jen tak, kvůli tomu všemu ostatnímu." Zavřela jsem oči a pevně ho k sobě přitiskla.
*Výborně, myslela jsem si, že mě to už nerozbrečí a teď to tady vypisuju a tečou mi po tváři slzy. Zkurvenej svět, zkurvený lidi.*
Tisknul mě k sobě se stejou intenzitou, položila jsem svojí hlavu na jeho rameno a snažila se nějak dejchat. Srdce mi bušilo jako šílený a jemu taky. Za asi minutu přijelo to zasraný metro a my do něj nastoupili. Protože mi pořád přicházeli zprávy od Es, ptal se mě, kdo mi to celou noc píše. Tak jsem mu řekla pravdu. "Tys to s ním nějak probírala" divil se. Přiznala jsem mu, že jo a že mi to dost pomohlo. "Rozhodně s ním byla lepší řeč, než s tebou", vmetla jsem mu do ksichtu. Sedli jsme si naproti sobě. Měli jsme před sebou asi šest stanic a tak jsme na sebe celou dobu jen zírali. Občas. Jeho pohled byl v některý chvíle nepřítomnej, koukal skze mě. Viděla jsem to. Pozorovala jsem jeho tvář a snažila se si jí dobře zapamatovat. Vlastně to ani nebylo třeba, mám jí tam vypálenou někde uprostřed mozku už dlouhou dobu. Poměr mezi jeho bradou a ústy, vzdálenost očí, umístění nosu a lícních kostí, posazení obočí a linie vlasů. Moc dobře si to dokážu vybavit. Vystoupili jsme a absolvovali další tichou jízdu po schodech. Lidi kolem nás chodili do práce, se psem, prostě život, každej si dělal to svoje. My šli spát. A já šla spát a doufat, že už se neprobudim. Byla zima, ranní zima a vzduch pořád tak čerstej. Pozorovala jsem ten svět okolo sebe, okolo týhle zastávky metra a věděla jsem, že pokaždý, když tudy budu procházet, nebudu myslet na nic jinýho, než na Iblíse a na čas, co jsme spolu strávili. Šero, ještě nebylo úplně světlo. Jedna ulice, druhá ulice a zahnout do prava. Pak odemknout dveře a rozsvítit. Pozorovala jsem stejně pečlivě i tuhle chdbu a schody. vím, že si to dokážu zapamatovat. Ty oprejskaný zdi tady, jak na nějakým zkurveným staveništi. Jedno patro, druhý patro a první dveře na pravo. Tak vítám pěkně, asi už naposledy. Spolubydlící nebyl doma. "Jo, ale já mám asi úplně rozbitou postel", začal povídat. Mlčela jsem. To nevadí, jeho postel je rozbitá pořád. Iblís započas svuj rituál, kterej dělá snad pokaždý, když přijde domů. Začal balit brko ze zbytků, co našel různě po bytě. Usadili jsme se ke stolečku, jako vždycky. "Chceš taky trochu nedopalků" zeptal se mě, když mi to hnusný brko podával. Vstala jsem ze svýho obvyklýho místa na velký židli a sedla si na místo vedle něj. Vzala jsem si od něj to hnusný brko a několikrát si z plných plic potáhla. Dneska už mi nemůže ublížit vůbec nic. Fuj, to je hnus. Mám takovej matnej pocit, že jsem během toho brka vedli i docela běžnou konverzaci. Asi o nějakých píčovinách, ale právě proto běžnou. Jako by se nic nestalo, jako bysme se najednou zase mohli bavit úplně normálně o normálních píčovinách, haha.
Odebral se směrem do postele, tak jsem šla taky. Naskytnula se mi úplně šílená scenérie. Takle rozmrdanou postel jsem asi nikdy neviděla. Když jsme spolu šoustali, taky se nám několikrát stalo, že se jedna část propadla. Jenže tohle? Ta postel byla propadlá na obou stranách, prakticky vůbec nedržela pohromadě. Doprdele, co to je? Chtělo se mi začít smát. "Tys opravdu nekecal o tý totálně rozflákaný posteli. To se vám podařilo rozmrdat s tou štětkou?" Přikejvnul. "Asi to půjdu narovnat" prohlásil a zvednul matraci a začal dávat příčky na svoje místo. Držela jsem tak nepřítomně jednou nohou nahoře matraci a každou chvíli mi ta matrace "omylem" spadla. Taková náhoda, přímo na jeho hlavu, jak tam skládal ty příčky. Trvalo mu to strašně dlouho, tak jsem přestala dělat uraženou a pomohla mu, protože už mě to nebavilo. Podařilo se, všechno bylo na svým místě. Ještě jsem si neodpustila jednu poznámku na to, že vidím, že mu na počítači neustále blikala zpráva na fb se jménem tý děvky. "Píše ti šlapka. Ty jí ani neodepíšeš", upustila jsem jedovatým tónem. "Ne", zněla sručná odpověď. Lol, ok tedy. Sedla jsem si na postel, Iblís si šel vzít nějaký prášky na spaní. Ptal se mě, jestli chci taky. Odmítla jsem. Jestli nemám spát, tak spát nebudu. Jestli mám spát, tak spát budu. Ať se tělo rozhodne samo. Začala jsem se tak nějak automaticky svlíkat. Úplně. Iblís se začal potutelně smát a řekl: "Ale já s tebou nechci nic mít." Neodpovídala jsem a pokračovala. To jsou ale kecy. Moc dobře vím, že mě ještě vojede a rád. I kdyby, já v oblečení nespím. Vlezla jsem si pod deku. Iblís si začal sundavat kalhoty a do toho mluvil o tom, že to dělá jenom aby v nich nespal, ne kvůli čemukoliv jinýmu. Leželi jsme vedle sebe. Otočila jsem se na něj a obejmula ho. Taky mě objal. Začala jsem mu dávat jemný polibky na tvář. "Já s tebou ale vážně nemůžu nic mít," řekl. Uškíbla jsem se. A pokračovala v tom, co jsem dělala. Následoval hodně, hodně divnej rozhovor. Ještě jednou mi zopakoval, že nic nebude. Já mu řekla, že bude a:
- "Nech mě si tě ještě jednou užít."
- "Můžeš si mě užít i bez toho."
- "To není ono. Chci tě *jeho jméno*."
Moje ruka se posouvala na jeho dick, ale zastavil mě.
- "Přestaň."
- "Nedělej Zagorku."
Nepřestala jsem a moje ruka se pořád snažila dostat na jeho dick. On mi jí při každým takovým pokusu zadržel.
- "Já si vážně nejsem jistej, jestli můžu."
- "Můžeš."
Pokračovala jsem v tom, pořád se mi snažil zabránit. Začal se křenit.
- "Chci ti jenom udělat dobře."
- "Ale mě už je dobře."
- "Taky chci udělat dobře sobě."
Začala jsem mu okusovat krk. Bože, on je to takovej idiot, ale chci ho strašně v sobě.
- "Neblbni, bude se ti to líbit."
Zakřenil se ještě víc, vlastně se začal docela smát: "Teď jsi zněla jako nějakej chlap." Taky jsem se tomu zasmála. Několikrát jsem během toho okusování jeho obličeje zopakovala jeho jméno. "No, super, tak víš, jak se jmenuju, no", řekl a v jednu chvíli mu ta ručka, co se snažila držet mojí ručku, povolila. Když jsem si na něj sahla, už mu stál. Byla jsem strašně pobavená tím výrazem jeho tváře, jak se rozkošně křenil, když věděl, že to strašně chce, ale zároveň mi tvrdil, že vlastně neví, jestli může. Haha, najednou bych měla brát na někoho ohled? Najednou chce on brát na někoho ohled? Lol, vůbec ne. Pobavená jsem se posouvala k jeho erekci a vzala si ho celýho do huby. Chvilku jsem mu kouřila, dokud neprohlásil: "Je pravda, že takhle dobře už mě asi nikdo v životě nevykouří." To mě rozesmálo. "A ty o to chceš přijít, ty blbče…" Taky se zasmál: "Je to jenom kuřba." Pak jsem přestala a začala mu zase okusovat obličej. "Já bych tě tak šoustal, ale nevím, jestli můžu." Tahle jeho falešná zodpovědnost mě vážně rozesmívala: "Tak mě šoustej." Otočil se ke mě a stáhnul si trenky úplně, aby mu nepřekáželi: "Ale řeknu to *jméno tý šlapky*." Opět jsem se zasmála: "To si to řekni třeba celýmu světu." Otočil mě na bok, okamžitě mi ho tam strčil a začal šoustat jak smyslů zbavenej. Hahaha, tak se mi to líbí. A šoustal a šoustal a šoustal. Pěkně dlouho. Pak se na mě v jeden moment podíval a zeptal se: "Baví tě to?" Co bych mu měla říct, oba jsme očividně vnímali, jak je to celý podivný, ale stejně jsem mu odpověděla: "S tebou mě to baví vždycky." Byla to pravda, bavilo mě to. Postavila jsem se na všechny čtyři a chvíli mě šoustal zezadu. Pak mě otočil a lehl si na mě. Upřeně mě pozoroval a mluvil o tom, jak je to zvláštní, když si vzpomněl na tu šlapku. "Jo, je to divný a jiný, asi toho zase nechám." Koukala jsem do těch jeho nekonečných očí. Bylo mi trochu smutno, samozřejmě, že mi bylo trochu smutno. Přirážel a přirážel, já byla částečně nasraná a částečně vyloženě nešťastná. Moje ruce přejížděli po jeho napnutým těle, po každým svalu. Měla na sobě ještě triko, snažila jsem se mu to triko strhnout. Křičela jsem, jednak ze všeho toho neštěstí, jednak slastí, že ho cejtím v sobě. Křičela jsem mu do ucha a okusovala ho. Hladila jsem ho po vlasech, občas jsem mu za ně pořádně zatahala. "Teď s tebou jenom vyjebu a pak už si budeš muset najít někoho jinýho", řekl udechaným hlasem. Koukal se mi přitom do očí a já se mu vysmála: "Už jsi se mnou stejně vyjebal." Bylo mi zase o něco víc smutno, jak jsem to řekla. Shit, je to pravda. Možná neúmyslně, možná úmyslně, ale udělal to.
- "Představuješ si někdy rozložení svalů a kostí při sexu?"
- "Jo, dělám to dost často."
Rozptýlila jsem se v jeho horkým dechu a rudých tvářích. Měl orosený čelo a pořád se mi koukal do očí. Kéž by se něco stalo a tohle byl ten poslední okamžik v mém vědomí, kdy bych si byla schopna uvědomovat sama sebe. Poslední vzpomínka a pak už nic. Poslední obraz v mojí mysli, obraz jeho modrých očí společně s tím vším, co jsem v ten moment vnímala. Jeho čůrák v mojí kundě a moje ruce, jedna na jeho zadku, druhá na jeho rozpálený tváři. Když začal zrychlovat přirážení, věděla jsem, že už to nebude mít úplně dlouhýho trvání. Měla jsem pravdu, krátce nato ho ze mě vytáhnul a pokropil mi břicho. Pozorovala jsem tu nádheru a najednou slyším, jak říká: "Tak…a zazvonil zvonec a pohádky je konec." Tyvole. Tohle bylo náhodou dost vtipný.
Hodil po mě zas nějaký svoje starý trenky, abych si ten bordel mohla utřít, opustil postel a po chvíli se vrátil s nějakýma uzeninama, který do sebe začal soukat. Nabídnul mi. "Víš, že to nejím." Otevřel nějakej animovanej seriál, ptala jsem se ho, co to je. Už si ani nepamatuju, co mi odpověděl, asi mi ve skutečnosti bylo úplně jedno, co to je. Stejně bych se na tyhle divný anime shit nekoukala. Jen jsem se k němu přitulila a snažila se ignorovat ten smrad z těch uzenin, co do sebe cpal. Pak jsem musela usnout. Nevím. Nevím ani, kdy jsem se probudila, nevím, kolik bylo hodin. Ale bylo to jako vždycky. Venku zářivý světlo, který zastavujou ty věčně zatáhnutý závěsy. Spal vedle mě, spal tvrdě. Jen jsem ho obejmula a zase usnula. Nespala jsem dlouho, když jsem se probudila podruhý, začalo to bejt blbý. Myslím v mojí hlavě. Kurva, ono se to vážně stalo. Všechna naděje, že už se dneska neprobudím, je v prdeli. Všechno se mi to vybavuje. Jak tam ležím, vypadá to tam tak, jak to vypadá, vedle mě klidně spí Iblís a já přemejším, co budu kurva jako dělat dál. A nic mě nenapadá, jenom v jednu chvíli zjišťuju, že jsem úplně zoufalá a chce se mi strašně brečet. Tak se chvíli přemlouvám, dokud mě nenapadne, že by možná bylo fajn si dát cigáro a zas si lehnout. Tak vstanu, nahá si jdu pro cigára na stůl, ubalím si cigáro, vykouřím ho a zas si lehnu vedle něj. Nic, nejde mi spát, nejde mi přemejšlet a pořád někde vzadu v hlavě mám tu myšlenku, že by možná bylo úplně nejlepší vstát, oblíknout se, vypadnout a už na nic z toho nemyslet. Což je ta největší píčovina, kdybych tohle udělala, tak na to myslím o to víc. To s tím cigárem se zopakuje asi tak ještě třikrát. Potom zase ticho, Iblís spí a vypadá strašně sladce, kurva, takhle bych o tom hajzlovi vůbec neměla přemejšlet. Tíží mě to zoufalství a smutek, tohle je skutečně zhmotněnej strach, opravdu jsem se nebála ničeho jinýho, než toho, že na něj budu mít špatný vzpomínky. And the shit just got real. Chtělo se mi plakat, ale z nějakýho důvodu to zas nešlo. Trvalo to nějakou dobu. Seděla jsem tam na posteli, koukala na Iblíse a strašně se chtěla rozbrečet, jenže nic z toho nefungovalo tak, jak by mělo. To je asi to nejhorší, je to šílenej tlak, kterej absolutně nejde uvolnit. Když jsem se konečně rozbrečela, bylo to jen takový fňukání, ani mi netekly slzy, jako kdyby žádný nezbyly, prostě nic. Mlela se ve mě potřeba Iblíse pevně obejmout s potřebou ho ještě víc profackovat.
V jednu chvíli, jak jsem tam tak čuměla do blba, resp. na něj a pozorovala ten jeho ksichtík, tak to přece jenom přišlo. Začaly mi konečně téct slzy a já doufala, že se vybrečím a bude mi líp. Nemyslela jsem si, že je úplně nutný, aby ho muj pláč probudil, tak jsem se docela mírnila. Jenže mě nebylo líp ani po několika minutách. Ubalila jsem si další cígo a myslím, že jsem si roztrhla papírek, jak jsem měla mokrý prsty. Lehla jsem si, vzala jsem si popelník k sobě a dala si cígo vleže. Koukala jsem při tom do stropu. Když jsem dokouřila, tak mi to nějak celý došlo. Takhle to tu nesmím opustit. Otočila jsem se na Iblíse. Ležel na zádech, tak jsem ho začala lehce hladit po tváři a zašeptala mu několikrát, že mu tu píčovinu, kterou udělal, odpouštím, bez ohledu na to, co se stalo a co se stane dál. Protože nechci, aby mezi náma bylo jakýkoliv napětí. Nechci to kvůli sobě, ani kvůli němu. Vzniknul mezi náma za ty roky, co se známe, fakt zvláštní druh přátelství a přátelé by si měli odpouštět. Já o něj nechci přijít, už nechci přijít o žádnýho člověka, co mi kdykoliv jakkoliv pomohl. Proto jsem mu to několikrát zopakovala. Nevím, jak moc spící člověk slyší, nebo neslyší, ale mě stačilo to uvědomění si, že jenom skrze něco tak složitýho, jak odpuštění, o tohohle člověka nepřijdu a nebudu k němu cítit zášť. Nakonec, co z toho? Je to jenom stejně blbý telátko, jako jsem já, který dělá úplně stejný píčoviny, jako jsem dělala já. Dobře, někdo by mohl namítnout, že je na tyhle píčovinu už přece jenom starej, jenže já jsem tolerantní člověk, protože bejt tele znamená bejt tele. A po tomhle jsem se strašně rozplakala. Strašně moc, mnohem víc, než předtím. Jenže teď už mi bylo líp. Zatraceně. Tenhle pocit jsem doposud neznala, ale Iblís mi za to asi stál.
Pak jsem si uvědomila, že chci strašně udělat ještě jednu věc. Vzít tu kytaru, co má u postele. Nikdy jsem to předtím neudělala, nechtěla jsem se cejtit blbě, protože si pořád myslím, že na to neumím hrát. Začala jsem hrát song, kterej poslední dobou poslouchám pořád a tiše si to prozpěvovat. Byla to taky skvěle uvolňující činnost. "Nejde moc naladit", se najednou ozvalo. "Já vím, vlastně vůbec, vždyť je naštípnutá", potvrdila jsem ten obvious fact. Ha, moje skřehotání probere i člověka, co má v sobě prášky na spaní, lol.
Takhle po probuzení byl ideální čas na to se ještě jednou pohádat. Muselo to přijít. Začalo to nevinným rozhovorem, když mě požádal, jestli bych mu pak neposkytla trochu soukromí, tak jsem mu řekla, že nemusí mít strach, vypadnu sama a brzo. Pak zas odpadnul a usnul. Asi jsem si mezi tím, co se probudil podruhý, dala ještě jedno cigáro.
- "Nechceš se oblíknout?"
- "Proč bych to dělala?"
- "Leží mi v posteli nahá holka, od který se snažím odloučit. A ty moc dobře víš, že mi to neděláš snadnější, naopak."
Pak mi ještě po tisící řekl, že mu tím připomínám otce, kterej taky furt chodil nahej. Tak jsem se mu po tisící stejně vysmála, že by s tím měl něco dělat, jestli mu nahý holky připomínaj otce. Pak jsem ho ještě požádala, jestli by se nemohl trochu probrat, že s ním ještě potřebuju mluvit. "Je ještě vůbec o čem mluvit", řekl se zavřenýma očima. "Jo, to teda kurva je", odsekla jsem mu docela nasraná. A pak jsme se chytli kvůli nějaký strašný sračce, řekla jsem mu něco, co se ho asi dost dotklo, nějakej úplnej nesmysl o tom, jak je neschopnej a nic nedělá, řekla bych a on na to reagoval tím, že po mě hodil polštářem, ať prej už jdu do prdele, tak jsem se mu znova vysmála, že není schopnej slyšet kritiku sám na sebe. Chvilku jsme po sobě teda ječeli a obviňovali se v tom, kdo z nás je víc v prdeli a vystresovanej. V tom jsem se nasraně oblíkala a balila si věci. Až po chvilce vypustil něco jako: "Já jsem byl teď pořád ještě pod vlivem těch prášků, úplně ospalej a mimo" jako odůvodnění toho, proč se začal chovat tak hystericky. Tak jsem se taky uklidnila, v rámci možností, samozřejmě a ptám se ho, jestli si se mnou dá ještě cigáro. Prej: "to je jasný."
Ale dosáhla jsem svýho, byl probranej. Začala jsem s ním mluvit o všem, co jsem v ten moment měla ještě na srdci. Moc jsem toho totiž včera nenamluvila, mluvil hlavně on. Tak jsem mu zopakovala, že ho mám pořád moc ráda a vždycky to tak bude, jenom mě skutečně zranilo jeho chování a "víš, bylo by to pro mě snadnější uchopit, kdyby jsi mě poslal do prdele jen tak, ne kvůli nějaký šlapce, kterou máš teda asi radši, než mě." Ani jsem to pomalu nedořekla a už mi tvrdil, že jí nemá radši než mě. Ok, změnila jsem to na to, že jí chce šukat radši, než mě. Pak začal ještě kecat něco o tom, že ona bude mít i dřív hotovou školu, jak je věkově stejně jako on a je starší, než já, proto se cejtí bezpečnějc, kdyby se stala nehoda a udělal jí dítě. Že se bojí, kdyby se to stalo nám, že já už školu nedodělám. Začala jsem se smát, strašně moc smát. Nic jsem mu na to neodpověděla, jenom ta představa, že si snad myslel, jak by v takový situaci přemejšlela nad jinou variantou, než nad potratem, mě opravdu strašně rozesmála. No jo, o něčem takovým ještě blábolil, když tvrdil, že mě nechce šukat. Prej by se zbláznil, kdyby s ním byly těhotný dvě holky. To jsem ho setřela s tím, že je to teď už stejně jedno, protože mě nikdy nešukal se šprckou. Ale jo, vysmála jsem se mu: "Nad takovýma věcma pořád přemejšlíš?" Zcela s vážnou tváří mi odpověděl: "Jasně. Jsem zaostalej. Moji rodiče měli v mým věku už děti." Opět jsem se začala smát, konečně jsem se mohla smát, dřív o tom sice taky mluvil, ale to jsem si ještě hrála na hodnou, teď už jsem se mu za tyhle jeho úvahy mohla konečně vysmát. Chraňte všichni bohové, aby takovej kripl jako je on, nezpůsobil, že bude na tenhle mizernej svět přiveden nějakej novej život, kterej po něm podědí povahu. Fakt doufám, že takový narušený existence jako je Iblís (nebo já, haha), nikdy nepřivedou na svět žádný děti, vždyť by to byly chudáci. Ale to nic, náš rozhovor obsahoval důležitější pasáže. Například tu o morálce, kdy mi zase po tisící zopakoval, jak ho křesťanská morálka nezajímá a já mu po tisící zopakovala, že je mi to zcela u prdele, že ani sám neví, co to ta křesťanská morálka je, ale že mu to teď nebudu vysvětlovat, jenom mě sere, že není schopnej si připustit chybu a omluvit se. O nevěře, když jsem se mu přiznala, že taky třeba nelituju toho, když jsem jednou podvedla *jméno mýho bejvalýho*, protože jsem to tak chtěla, ale narozdíl od něj jsem se potom bejvalýmu nemohla ani podívat do očí a při první příležitosti se mu přiznat jsem se mu přiznala. "No to na tebe musel bejt fakt pyšnej", vysmál se mi. "Je, vždyť víš, že jsme s *jméno* v pohodě. A ty drž hubu, s tebou jsem spala hned potom, což jsem mu taky přiznala a on tě kvůli tomu moc nemusí, tak se mu radši vyhejbej, nejde pro ránu daleko." Nebo tu o tom, kdy jsme mluvili o zamilovanosti a tak. Přiznala jsem mu, že si myslím, že už se nikdy nezamiluju. Že jsem dosáhla svýho limitu a stačilo. Když začal vytahovat to, jak bych byla nešťastná, když jsem se do něj zamilovala, zastavila jsem ho s tím, že jsem mluvila o minulým čase. Zamilovala jsem se do něj tenkrát, před těma lety. Přiznala jsem mu, že si vůbec nejsem jistá tím, jestli jsem do něj ještě stále zamilovaná, nebo ne, ale spíš už ne. "Jen je škoda, že jsi tenkrát ještě stihnul ten muj limit, haha. Já z tebe vážně byla mimo." To byla chvilka mojí absolutní upřímnosti, nic jsem netajila, ani jsem nemlžila, prostě jsem říkala bez rozmyslu to, co jsem si myslela. Asi nikdy předtím jsem k němu nebyla takhle upřímná.
"Omlouvám se ti", řekl po chvíli ticha, úplně klidně a neironicky. "To říkáš jenom protože jsem o tom teď mluvila", nechtěla jsem ho z toho nechat vybruslit jen tak lehce.
- "Ne, to říkám protože to tak je."
- "Jsi si jistej?"
- "Jsem."
Zmlkla jsem. Seděla jsme naproti sobě a koukali na sebe. "Myslíš si, že tě můžu obejmout", zeptala jsem se ho tiše. "Pojď sem", řekl stejně tiše. Trochu jsem se třásla, věděla jsem, že už to budu muset celý brzo ukončit. Zase si lehnul, tak jsem se přesunula do jeho náruče, položila mu hlavu na *ty zkurvená ufňukaná citlivko, dořiti, už zase brečim* Položila jsem mu hlavu na jedno rameno, ale tak, abych slyšela, jak mu tluče srdce. *kurva, brečim fakt hodně, proč je to jako kdybych tam zase byla* Jednou rukou jsem ho hladila ve vlasech, druhou po ramenou, ruce a po krku. Zatracenej život, teď by mohl skončit. Už nikdy nic necítit, zůstat navždy jenom v tomhle okamžiku. Tohle bude pravděpodobně jedna z těch vzpomínek, který člověk vidí, když umírá, ne? Bude to jedna z těch vzpomínek? Jo, mohla by bejt. Asi bude. Cejtila jsem každej záškub jeho svalů, každej jeho nádech i výdech. Udělejte z těch vteřin hodiny, z hodin světelný roky a zrušte čas, bohové. Zrušte časoprostor, i se mnou samotnou. Je to jak obraz v mojí mysli, obraz namalovanej vším. Cejtila jsem jeho vůni, cejtila jsem každej jeho pohyb, cejtila jsem jeho vlasy a kůžu, slyšela jsem, jak mu tluče srdce a jak tluče moje srdce. No, tak alespoň, že mám tohle. To už mi nikdo nevezme. Nikdo, nikdy, dokud moje nervová soustava funguje.
"Já ti to odpouštím", řekla jsem ještě jednou a pokračovala: "nechci o tebe přijít. Odpustíš mi to taky?"
- "Co bych ti měl odpouštět?"
- "Všechno, co jsem udělala, nebo udělám."
- "V pohodě."
A teď přišel ten nejlepší okamžik.

- "Můžu ti ještě nafackovat. Pořád mám pocit, že si to zasloužíš."
- "Nebudu ti bránit."
Trochu se zvedám a napřahuju levačku, ne pravačku. Věděla jsem, že teď už mu stejně nedám takovou ránu, jako jsem mu dala v tom baru, tak je to jedno. Dostal tři facky, každou z těch tří za jeden prohřešek, jakým se vůči mě provinil. A po každý tý ráně jsem mu řekla, za co byla. Jednu za to, že mi lhal, druhou za to, že mě postavil před hotovou situaci a třetí za to, že ho i přesto všechno mám ráda. U tý poslední jsem se nemohla ubránit lehkýmu úsměvu, vlastně jsem se už oba tak potutelně usmívali. Následovala chvilka ticha, zase jsem si lehla do jeho náruče. Ale…
- "Můžu ti dát pusu?"
- "Já nevím, jestli bych měl. Tak jenom takhle malou, maličkou."
*dává mi fakt malou hubičku, jak ve školce*
- "Ještě na čelo."
*dává mi pusu na čelo*
- "Snažila jsem se ráno nebrečet moc nahlas."
- "Snažil jsem se předvádět, že spím. A vlastně jsem i spal. Ale to neznamená, že jsem to trochu neslyšel."
- "Stejně seš idiot."
- "A ty zase vnímáš svět fakt zvláštním způsobem."
- "Jenže jsi hezkej kluk. Nevím, jestli jsi, nebo nejsi, ale mě to tak přijde. Možná nejhezčí, co jsem kdy viděla. Ale já to slovo hezký nemám ráda."
Začal se smát, asi protože jsem mu to nikdy předtím neřekla a ještě jsme měli debatu o jeho očích. Prej je má po babičce. Mluvil taky o tom, že by už měl vstávat, ale já ho přerušila: "Dej mi ještě pár minut. Nech mě, ať mě to tvoje obejmutí ještě pár dní hřeje. Ať jen tak nezapomenu." Nikdy bych nevěřila tomu, že ze mě někdy vypadne taková směšná věta, lol. Jenže po týhle větě mě k sobě přitisknul o něco pevnějc. Jak na to teď vzpomínám, tak mi zas začali téct slzy, ale tenkrát jsem se nerozbrečela. Cejtila jsem zase trochu klidu, ale přiznala mu: "Víš, asi je to jeden z těch okamžiků, který by měli zůstat napořád. Zalila bych tenhle moment třeba do pryskyřice, aby zůstal na věčnost, co je náš mozek schopnej pochytit jako věčnost. Aby nikdy neskončil a my v něm mohli zůstat napořád. Ať zkamení." Přitakal mi. Překvapivě. Prej: "Vždyť taky neskončí. Tohle jsou ty momenty, co jsou s člověkem už napořád." Doprdele, zatracenej kluku.
Přišel spolubydlící. Po chvíli jsme tu seanci rozpustili. Dali jsme si spolu ještě jedno cigáro, spolubydlící nás zprdnul, ať kdyžtak zavíráme dveře, že mu to pak smrdí a už jsem byla ve stavu, kdy jsem dokázala komunikovat neuraženě. Už jsme se zase bavili o všem možným, o kamarádech především. Vytáhnul toho svýho kamaráda, tak jsem ironicky poznamenala, že je to spíš jeho bejvalej kamarád a on mi nevěřil, že by to bral až tak špatně. Zase jsem se musela trochu smát, nechám ho v tom jeho vysněným světě, kde si lidi nedávaj do huby, haha. Ale nic, dokouřila jsem, on taky a já se fakt finálně zvedla z postele, vzala si věci a šla se obout. "Klidně mi napiš, jak se máš, jen mi teď dej pár dnů, ať si to srovnám v hlavě a ať si to srovnám s ní." To je vážně vtipný, že se stará, ale není to nepřekvapivý. Říkal mi, že teď půjde za ní, aby si to s ní nějak ujasnil. Obula jsem se, stál se mnou u dveří, tak jsem prohlásila: "Ty asi hodně chceš, abych už vypadla, co?" Usmál se a přikejvnul: "Musím do koupelny." Postavila jsem se k němu čelem: "Vole." Podívali jsme se na sebe. Rozloučil se se mnou: "Tak ahoj." Já mu odpověděla: "Ahoj. Už žádnou zlost. Mír a lásku?" Objal mě: "Jo, mír a lásku." Dal mi pusu do vlasů, na rozloučenou. Naposledy jsem se na něj podívala a pak za sebou radši rychle zavřela dveře. No, tak to bychom měli… Šla jsem dolů ke dveřím a prohlížela si interiér, dívala se z oken do vnitrobloku, na takovej komín, naposledy se rozhlídla a zavřela za sebou i vnější dveře. Byl krásnej den. Fakt nádhernej.
Vydala jsem se takovým směrem, abych se co nejvíc prošla, vlastně podobnou trasou, jakou jsme šli s Iblísem teď před pár hodinama. Bylo akorát tak uprostřed odpoledne. Vytočila jsem číslo Rysice. Vysmála se mi hned, po prvních větách. Pak se mi vysmála podruhý, když jsem jí řekla, že jsem ho ještě vošukala. Pak mi oznámila, že ten bizár stejně nechápe a že jí to budu muset vysvětlit osobně, takže mi zavolá večer, až vyrazí na pivo. Druhý číslo, kterýmu jsem volala, byl Es. Nerudnej jako vždycky, ale prej jdeme na kafe. Mám ho vyzvednout, tak jsem ho vyzvedla. Stál u tramvajový zastávky a vypadal klasicky jako prdel. Ostatně…já jsem taky vypadala jako prdel. Jenže neskutečně šťastná prdel. Běžela jsem k němu a objala ho. Tvářil se nerudně, ale po pár vteřinách mi obejmutí opětoval. "Já jsem tak šťastná, já jsem tak kurva šťastná, že je to vyřešený, ani nevíš jak."

Šli jsme si sednout na zahrádku do jednoho milého podniku a byli jsme tam dlouho jediní hosté. Za barem stál ten krásnej barman. Dala jsem si pivo s tím, že se dneska můžu klidně vožrat. Snažila jsem se to nějak Es podat a omluvit se mu za to, že na mě musel úplně zbytečně čekat. Říkal, že je mu to jedno, prej je rád za mojí dobrou náladu. Taky jsem se mu tam ještě jednou rozbrečela, když jsem mu vykládala, jak jsem Iblísovi vlastně všechnu jeho demenci odpustila. Když za náma přišel barman na cigáro a zeptal se nás, jak se máme, vítězoslavně jsem zvolala: "Mám se skvěle, rozešli jsme se s mým klukem a je mi najednou strašně lehce!" Usmál se na mě. Urgh, dont do it, nebo se do tebe zakoukám! Celý odpoledne a celej večer jsme proseděli na zahrádce, přišla Rysice, obejmula mě a pak už jsme se tomu vlastně jenom smáli. To není všechno, dorazil bejvalej Iblísův kamarád, abysme nad tou situací mohli společně brečet. Chtěl jenom slyšet, co se teda stalo, jak to dopadlo a co za hovna mi Iblís říkal. Byl z toho ještě víc v prdeli, než já. Bylo mi ho strašně líto, přišel takhle o dva lidi, ne jenom o jednoho. Úlet. Řešili jsme to a řešili a řešili, až došli k tomu, že strašně moc potřebujeme slyšet druhou verzi jednoho příběhu. Tak jsme si počkali, než ten danej člověk, kterej nám je schopnej tu verzi poskytnout, dorazil a pak jsme už jenom chtěli blejt, blejt a blej. Je mi líto, že jsem mu ještě nemohla vytmavit tuhle věc a že jsem mu řekla, že mu odpouštím všechno. Asi jo, asi odpouštím, v ten moment, jak to bylo čerstvý a jak jsem to slyšela, mi bylo fakt na blití, ale teď si říkám, whatever. Může být člověk nasranej na patologickýho lháře, kterej vypráví blud jako realitu? Asi bych měla bejt. Jenže já nejsem. Pořád mu nepřeju smrt, nebo něco takovýho. Prostě jsem ráda, že je pryč. Mrzí mě to, ale jsem ráda. Nebudu se tu snažit rovnat slova ohledně toho, co se ve skutečnosti stalo, to je zbytečný, protože si to stejně budu pamatovat a je to moc složitý. Jen mě mrzí ten kolotoč lží, do kterýho jsem asi byla zapletená. Ráda bych se dopátrala ještě trochu víc pravdy další strany, ale nedopátrám. Iblís je ulhanej a tu další stranu s tak starou záležitostí už otravovat nebudu. Nic, tohle je skutečně největší bizár, co se mi za můj krátký mladý život stal. Lidi jsou bizár a já jsem jen lísteček, se kterým si pohrává větřík.

A i takhle můžou věci skončit. Lol. Press f.
Ámen
 


Komentáře

1 Lvice uličnice Lvice uličnice | 7. května 2019 v 22:08 | Reagovat

Hodný kluky už jsi měla...a pro změnu vyjebávala Ty s nima ;).

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. května 2019 v 23:28 | Reagovat

[1]: Když ono se mi to neuložilo, není to dopsaný. :D Ale takhle, vyjebala jsem s jedním jediným a to ještě ne úplně. S nikým dalším jsem nevyjebala a ani už nevyjebu. Všechny moje karmický dluhy byly během minulýho měsíce splaceny. Teda, až na ten s bejvalým šoustkamarádem, ale na to už asi seru. Stejně je to sračka. Hodný kluci a hodný holky neexistujou, hodný lidi neexistujou. Docela ironie, zase mám hodnýho kluka.

3 N. N. | 8. května 2019 v 10:17 | Reagovat

Jsem ráda, že to skončilo ok. Hlavně mír a lásku, no. Ale tak nějak jsem si myslela, že spolu vlastně nechodíte, vždyť ti i říkal, že do tebe není zamilovanej. Myslela jsem, že spolu prostě jen prcáte, proto mě překvapilo, že tě tak nasralo, že šukal s jinou. Respektive nasrat tě to asi mohlo i tak, ale vyčítat mu to v takovym vztahu?

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. května 2019 v 10:45 | Reagovat

[3]: Nakonec vlastně neskončilo, lol. Skončilo to ok, ale on neví o tom, co jsem se zase dozvěděla a asi si pořád myslí, že to skončilo ok, jenže já nemůžu předvádět, že to skončilo ok, když mám najednou úplně šílený informace od jiných lidí. My spolu "jenom" prcali dřív, ale najednou uhuhuuuu, jsi moje holka a je čas to říct celýmu světu, protože už s tím druhým nechodíš. Já tyhle kecy o zamilovanosti, nebo nezamilovanosti neberu vážně, hlavně ne od něj. Nasralo mě to, protože jsem to od něj s tím vším, co se mu (údajně, haha, asi to nakonec bylo trochu jinak) stalo, nečekala a…hele, to je jedno. To nejde předat.

5 Lvice uličnice Lvice uličnice | 8. května 2019 v 20:14 | Reagovat

[2]: "Hodný kluci a hodný holky neexistujou, hodný lidi neexistujou. Docela ironie, zase mám hodnýho kluka." Tak ti nevím, Vilmo :D...

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 9. května 2019 v 11:51 | Reagovat

[5]: Bavili jsme se o tom včera po sexu. Hodný a zlý lidi neexistujou. Existujou jenom lidi.

7 Lvice uličnice Lvice uličnice | 9. května 2019 v 15:49 | Reagovat

[6]: My dvě? O tom nic nevím :D...takže nemáš hodnýho kluka, máš kluka.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 9. května 2019 v 18:24 | Reagovat

[7]: Prohlásila bych něco gramatickýho, jakože je tam i a ne y. Mám krásnýho kluka, kterej má rád lidi. Zakoukal se do mě, chudák malej. Je prokazatelně menší magor, než já.

9 Lvice uličnice Lvice uličnice | 9. května 2019 v 20:12 | Reagovat

[8]: Prohlásila bych něco gramatickýho ohledně té čárky před "než". Byl to "ftip", který měl poukázat na základní logický rozpor předchozího vyjádření...jinak co se týče gramatiky, poznámka by byla víc než jedna, když už jsme u toho ;).

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. května 2019 v 20:35 | Reagovat

[9]: Muj život je plnej logických rozporů a špatný gramatiky.

11 N. N. | 15. května 2019 v 11:21 | Reagovat

Buďte v klidu, stejně to není gramatika, nýbrž pravopis. :D

12 Lvice uličnice Lvice uličnice | 16. května 2019 v 20:10 | Reagovat

A tak si to tak neber, no🤓...ne každý je vzdělán v jazykovědné stratifikaci😊.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama