Máme svoje rezervace, jako stáda slonů ve svém přirozeném prostředí. Tak se občas stane, že člověk tu rezervaci prakticky tři dny po sobě neopustí.
Tenhle rok to vyšlo hezky pěkně. Navázala jsem hned po svém velkém breakdownu, opravdu mi už ten den bylo následně líp, po sprše, po tom, co jsem ze sebe udělala člověka. Ale až po tom výlezu ze svojí díry ven na sluníčko. No jo, je to tady, období válení se po parcích s braňasem v prasišce. Zaplaťpánbůh za bejvalýho, má dobrý nápady. Sešli jsme se někdy po čtvrtý, prošli se a cestou ve večerce splašili pitíčko. Nealko. Já věděla, že dneska budu převážně na nealku, on taky nechtěl úplně hodně pít. Tohle byl asi první den, kdy jsem reálně začala vnímat, že jsem asi přežila další rok. Jo, jaro. Zkurvený jaro!
Našli jsme si lavičku, tu nejlepší, jakou jsme mohli. Spustila jsem všechno, co jsem měla na srdci. O tom, jak na mě byl Iblís nepříjmnej a ani mu to nedošlo. A asi mu to ani nedojde. Kdyby mu to došlo, omluví se mi hned třeba dneska, prostě mi jen tak napíše, promiň. Nestalo se. Haha. Podle očekávání, samozřejmě. Od svýho drahýho bejvalýho jsem se dozvěděla úplně to samý, co od ostatních, kterým jsem o svojí situaci říkala. Že bych ho měla kopnout do prdele, úplně ze všeho nejlíp. Ten kluk má pravdu, já vím, že má pravdu. Muj druhej bejvalej má taky pravdu. Jenže já jsem píča. Příliš hodná a chápavá píča v takových vyjímečných případech. Mám Iblíse ráda, příliš ráda na to, abych se ho chtěla zbavit. Už je pozdě, měla jsem to udělat hned, ne teď. "Je jasný, že je na tebe hodnej, když jste spolu. Ale pokud se k tobě chová jinak takhle, tak je úplně mimo." To mi Oi říkal. Já mu zase říkala, že to vím. "Je to jenom o tom, jak dlouho mě tohle bude bavit tolerovat. Jenže já ho nedokážu poslat do prdele. Tohle je moje slabý místo. Asi. To do něj ani nejsem nějak zamilovaná, ale jo, přitahuje mě." Oi se začal smát a já taky: "Kurva, já za to nemůžu. Znám ho příliš dlouhou dobu na to aby mi byl ukradenej." Oi mi řekl, ať ho alespoň zkusím nějakou dobu ignorovat a dělat mrtvýho brouka, počkat, až se ozve sám. "To nevydržím," odpálkovala jsem jasně jeho návrh, "navíc vím, že je to úplně zbytečný chování, nebudu si hrát na uraženou." Takovej přístup opravdu považuju za zbytečněj. Nebudu si hrát na to, že ho nechci vidět, když ho vidět chci. Nenechávám věci jen tak ležet. Byl to dobrej pokec, dokonce jsme se strašně otevřeně bavili o sexu. Já o všem, on o všem, o tom, jak jsou šprcky nahovno a stejně sklouzávaj, o pohlavních chorobách, o tom, že důvod proč o Iblíse nechci přijít, je ti tenhle, že se mi s ním dobře souloží. Haha, jo. Když už nic, tak sex.
Navrhla jsem Oi, jestli nechce jít se mnou na tu akci, na ty koncerty. Přemluvila jsem ho. Šli jsem pěšky na tramvaj zrovna, když se začalo pomalu stmívat. Koncert začínal před devátou, takže jsme to akorát stíhali. Vylejzal měsíc. Největší měsíc, kterej jsem za poslední dobu viděla. Měsíc je vždycky takhle obrovskej, když těsně vyjde. Málokdy se mi podaří ho takhle vidět, haha. Většinou totiž vyjdu ven až potom, co už je měsíc na obloze nějakou dobu. Tohle jsem si teda vážně užívala, divili jsme se tomu oba dva. Tramvaj nám nejela strašně dlouhou dobu, i když jet měla, tak jsme si tam při měsíčku hezky pokuřovali. Dojeli jsme až tam, kam jsme potřebovali. Měsíc už nebyl tak obrovskej, ale pořád byla jasná noc. První jasná, krásná noc, první jarní noc, kdy jsme si mohla nechat rozeplou bundu a nemrzla jsem. Oujé, zase tady. Trávím v týhle čtvrti poslední dobu opravdu hodně času, ale to je jasný, že je to hlavně kvůli Iblísovi. Šli jsme kousek do kopce a našli první místo, kde měl být koncert. Bohužel se nám naskytnul dost zoufalej pohled. Fronta přes celou, doprdele doslova celou ulici, až na její konec. Fuuuck! Já se taaak těšila! Koncert už začal asi před deseti minutama, ty lidi se tam ani nemaj šanci vejít, vůbec. A já už vůbec nemám šanci tu frontu vystát a dostat se tam, ačkoliv lístek už vlastním jak kód. Doprdele, co tu děláte, zmrdi? Ještě není víkend, vy tu vůbec nemáte být, máte být v práci zmrdi! Ani není tolik pozde v noci, máte ještě končit v kanclu aby byly všechny kluby prázdný! Čůráci! Vylezla jsem na takovej ten rantl, kterej má držet malý stromečky, aby nepadali, vyfotila tu obrovskou frontu druhýmu bejvalýmu, aby sem vůbec nechodil, jak je to bez šance. S prvním bejvalým (haha, mám jenom svoje bejvalý), s tím, se kterým jsem byla, jsme se dohodli, že pujdeme na pivo. Do hospody, která nebyla do akce zahrnutá, takže se tam neplatil vstup. Byla to ta samá hospoda, kde jsem byla minulej tejden s Iblísem poprvý v životě a strašně moc jsem se divila, jak se liší pohled, kterej jsem si o ní vytvořila na základě všech historek a obchodů, co se tam dějou, od pohledu, kterej se mi reálně naskytnul. Čistý, prostorný místo, dost nezvykle světlý. Tam jsem si dala první pivo večera, najednou to na mě padlo a řekla jsem si, že je to dobrej nápad. Navíc, why not? Tahle konkrétní akce je symbolická, člověk se na ní vždycky zduní naprosto nelidským způsobem, jojo. Ok, většinou to člověk dělal v patnácti, for fun a pro formu, ale proč ne i dneska. Navíc jsem si byla jista tím, že se nezduním do hoven. Trvalo jen jedno cigáro, než dorazil Es. Seděli jsme tam pak ještě na pivu, oba o mě měli trochu strach, pořád se mě ptali, jestli jsem v pohodě. Já byla v pohodě. Sice jsem Iblíse měla pořád v palici, myslela jsem, co si asi myslí, ale v tuhle chvíli a teď jsem byla v pohodě. Dohadovali jsme se, co dál, na jakej koncert zajít. Dohodli jsme se a vyrazili. Vlastně jsem si říkala, že tohle bude vážně fajn večer. S mýma bejvalýma to většinou bejvaj fajn večery. Teď zpětně, jak nad tím přemýšlím, jsou fakt zlatý. Úplně zlatý, nevím čím jsem si zasloužila, že mě nenakopou do prdel a přizpůsobujou mi svůj program, přičemž jsem oba dva nakopala já do prdele. Prostě wow, lid jsou občas hodný a hlavně hodný na mě. Oba mi řkali, že mají radost, jak je mi líp. Prý je to na mě vidět. Ještě aby nebylo, po tom pivu.
Sebrali jsme se a šli na koncert do nedalekýho podniku. V programu nic lepšího nebylo a tohle by mohlo být solidní. Překvapilo nás, že je tam ještě vcelku dýchatelno. Ne úplně naplněná kapacita, člověk si nepřipadal jako sardinka. Jen trochu, ne úplně. Až jsem si chvilku říkala, že zase možná tomuhle festivalu příliš křivdím. Ale ne, to není křivda. Když se člověk podíval na program, zjistil, že podobně jako každý rok se kryje strašně žánrově podobných věcí, prostě kapely, od kterých se očekává, že mají stejné posluchače. To není úplně dobře a dost do odrazuje, ale tak co. Já za to neplatila. Koncert jsem si užila a myslím, že moji dva bodyguardi taky. Potkali jsme tam partičku známých, šli s nima na brko na krásnej dvoreček ve vnitrobloku tam a protože bylo těsně před desátou, tak jsme si to mohli užít dost v klidu. Koncert byl dobrej, přivedl mě na pár minut zase na jiný myšlenky, ale ne tak úplně. To asi nepujde ještě nějakou dobu. Psala mi kamarádka, kde prej jsem. Tak jí říkám, že tam a tam. Ona říká, že se jí nechce platit za vstup. Já říkám, že to úplně chápu. Ona říká: "Pojď na pivo!" Do hospody, blízko jejího bytu, asi tři ulice do kopce odsud. Já říkám: "No jasně!" Nebyl dál moc zajímavej program, tak jsme k tomu přemluvila i oba svoje bejvalý. Dynamické trio se vydalo dál divokou nocí a obratně se vyhejbalo každýmu psímu hovnu uprostřed chodníku. Dorazili jsme do tý hospody, dala jsem si zase pivo, ačkoliv už jsem věděla, že bych možná nemusela, že bych měla spíš už pít nealko. Ale co, se neposeru. Dali jsme s nima teda asi dvě piva, ale kamarádka prohlásila, že to dneska nemůže táhnout dlouho, stejně jako její kamarádka a její kluk. Takže jsme byli docela brzo opuštěni. Dynamické trio zůstalo zase samotné. Krátce nato proběhl můj marný pokus se dovolat Iblísovi. Oi mi říkal, ať to nedělám, že na to mám srát, ať si nekazím večer, ale já s ním stejně chtěla mluvit. Es u toho myslím nebyl. Prozváněla jsem ho asi minutu a pak to vzdala. Maká, tak mi to těžko bude brát. Pokrčila jsem rameny a říkala si: "No, tak třeba zavolá pozdějc sám. Nebo taky ne, co já vim."
Přemejšleli jsme, co dál a protože nás program už nezajímal, tak jsme došli k závěru, že nejlepší řešení naší situace je přejít jedno krásné náměstí, pár ulic a dojít až do jedné z těch hospod, kde mají pro své štamgasty vždy otevřeno. Cesta to byla zábavná, plná přeskakování rozkopaných ulic, přelejzán z jedný strany díry v ulici na druhou stranu (haha, milujeme rozkopaný tramvajový tratě). Ze samý euforie jsme otočili směrovku k náhradní zastávce autobusu na druhou stranu. Člověk občas musí být trochu zlomyslnej. Huhaha, stejně to nikoho nemůže zmást, už je tady takovej bordel, že dopravní značení nepomáhá. Náš podnik byl skoro prázdnej, protože lidi byli všude jinde, hlavně na tý akci. Tak jsme poseděli asi do dvou, bylo to příjemný, klidný zakončení večera. Iblís se mi už neozval, ale já to napůl čekala. Napůl jsem zase čekala, že se ozve. To je pak těžký. Jela jsem půlku cesty s Oi. Řekl mi, že se můžeme zase takhle klidně vidět zítra, jestli mi to udělá dobře, že si člověk fakt provětrá hlavu. Má pravdu, kluk.
Udělali jsme to zase tak. Sešli jsme se na tom samým místě, zase bylo krásně a šli si sednout s nějakým pitíčkem ze sámošky. Protože už jsem nepotřebovala tahat z tak hlubokých hoven, psali jsme dalším lidem, ať dorazí. Nakonec dorazil jen jeden kamarád a to až pěkně pozdě. Stál blbeček dlouhou frontu na pivu u kiosku, místo toho, aby si jako správná socka koupil braníčka. Já to každipádně taky nevyhrála, koupila jsem si nealko takový ty ochucený sračky, ale chtěla jsem experimentovat, tak místo citronu, nebo pomeranče, jsem sáhla po okurce a limetce. Chutnalo to přesně tak, jak to zní. Pěkně hnusně. Protože neumím být neupřímná, tak jsem na kamarádovu otázku, jak se mám, odpověděla, že napíču, protože mě sere chlapec a hned mu při té příležitosti prozradila, kdo onen chlapec je. Jenom jsem zaznamenala, takovej ten lehkej úšklebek překvapení. "Se divim, že ti to *jméno dotyčného* nevykecal, jsem od něj takovou mlčenlivost nečekala." Mluvila jsem o klukovi, který s Iblísem bydlí a tihle dva se dost stýkají, tak jsem automaticky myslela, že se drby šíří rychlejc, než zvuk. Od rána jsem samozřejmě myslela na Iblíse a při jedný parádní příležitost, šla jsem na záchod a vzala si s sebou telefon, aby mě Oi od zavolání neodrazoval, jsem Iblísovi zavolala. Byl na mě úplně normálně milej, domluvili jsme se, že mi dá vědět, až skončí v práci a že se potkáme na tý hudební akci. Úplně v pohodě, nechápu, co mu to předtím přelítlo přes nos, nezněl absolutně nasraně, nechápu, proč na mě byl tenkrát nepříjemnej. What the fuck, divnej člověk. Ale to vím. Oba chlapce jsem ale brzo opouštěla, protože jsem jela vstříct dalšímu večeru plnýmu dobrodružství. Měla jsem navíc sraz s Es, na jednom koncertu. Oi se divil, že jsem Iblísovi volala. "Měla jsi ho fakt nechat vydusit", říkal mi pořád. "To by bylo bez efektu. Ten člověk by si to tak vůbec nevzal."
Věděla jsem, že mám pravdu a s tím odjela za druhým bejvalým, přes půl Prahy, na ten zatracenej kopec, kterej jsme měli ve výhledu z tohohle kopce. Zatraceně. Co všechno se tam děje, zkurvený genia loci. Užívala jsem si tu cestu tramvají, tahle cesta je skvělá, člověk vidí ty přerody mezi zastávkama a Prahou jako takovou. Celý tohle zkurvený místo, jo, je tak boží. Mířila jsem do pajzlíku, kam chodí Iblís a kam spolu většinou chodíme. Bylo tam přecpáno lidma, ale dostala jsem se dovnitř a i si mohla koupit něco k pití. Malej koncertíček, jen písničkáři. Šli jsme na cígo do kuřárny, Es vlastně moc netušil, že tady něco takovýho je. Ptal se mě, jak se cítím, jak mi je. Já že o něco líp, že už jsem s Iblísem i mluvila a připadal mi úplně normální a že se asi dneska uvidíme. Zůstávali jsme na jedný ulici, jen se na jedno pivo posunuli o hospodu vedle. Tenhle večer jsem měla nealko večer, takže jsem byla nucená chlemtat odporný birelly, protože pořád lepší odporný birelly, než tuny cukru v limonádičkách. Ale škoda, no. Člověk má jednou možnost si sednout do hospody, kde se kouří, protože nazdar, tady se natáčí a chlemtá birell, jak nějakej žebrák. Jenže já to dělala, protože jsem se odmítala opít. Bylo to dobře. Během toho, co jsme tam seděli, mi přišla SMSka od Iblíse. Že právě vyrazil a míří tam a tam, protože chce stihnout nějaký svoje známý. Tak jsem mu odepsala, že já mířím tam a tam a co chci vidět. S vědomím, že mu asi potom zavolám. Když jsem to povídala Es, udělal otrávenej ksicht: "Tak ty se s ním chceš potkat a něco probrat a on jede na druhou stranu Žižkova, aby potkal svoje kamarády? Je ten člověk při smyslech?" Obratně jsem mu odpověděla, že oba dva víme, že při smyslech tak úplně není. A opravila jsem jeho tvrzení na to, že s ním asi nechci úplně řešit tyhle věci hned, jak se potkáme. Takhle jsem mu to ani dneska nepodávala, neřvala jsem na něj do telefonu, ať mi laskavě vysvětlí ten náš předchozí telefonát, náš rozhovor byl normální. Bejvalej ale měl zcela oprávněně svojí rovinu, prostě nechápal, proč si nedupnu, ať za mnou okamžitě dorazí tam, kam jsme měli namířeno. Za prvý, nevím jak moc se Iblís a Es potřebujou vidět. Za druhý, omg, je mi to jedno. Zvedli jsme se a šli zase vedle na ten koncert, Es začal rozvíjet svoje teorie o tom, že když za ním příběhnu, jak nějakej prašivej čokl, tak on si nikdy neuvědomí, že takhle se mnou nemůže zacházet. Ehm, on si to neuvědomí, ani kdybych za ním nepřijela. On je v tomhle cítění a sebezpytování naprosto mimo. Na koncertě, kam jsme šli, bylo tak nacpáno, že jsme zůstali stát venku. Jo, haha. Vážně. Dveře zůstali otevřený, takže bylo slyšet a člověk si k tomu mohl v klidu pokuřovat. Až skoro ke konci se nám tak nějak podařilo dostat dovnitř, ale dýl, jak tři minuty, to vydržet nešlo. Tak jsme si radši pokuřovali v klidu venku. Po koncertě jsem si říkala, že Iblísovi zavolám, ať se teda nějak potkáme. Zavolala jsem, dozvěděla jsem se, že je pořád na tom místě, o kterým mi psal. Tak jedu za ním. Bejvalej měl pořád svůj názor, ale mě nešlo o to, abysme běhali po celým kopci a honili se navzájem, mě šlo o to ho vidět. Es mě teda odnavigoval, protože jsem ten podnik úplně neznala a rozloučili jsme se na půli cesty. Dostala jsem popřáno, ať mu dám co proto a ať kdyžtak píšu/volám, že bude na příjmu. Achjo, o to mi fakt nejde, nechci se na Iblíse tvářit otráveně a "dát mu co proto". Tedy, ano. "Dát mu co proto" asi chci, ale v posteli.
Šla jsem pěšky všema těma krásnýma uličkama. Až meditativní zážitek, skoro pokaždý. Našla jsem podnik, kterej jsem hledala. Vstoupila jsem do prostornýho baru, vysoký stropy, pěknej interiér a dost prázdno. Konec programu, takže nic. Iblís seděl u stolu, tak jsem šla hned za ním. Dal mi pusu a seznámil mě s holkou a chlapem, který seděli naproti jemu. Šli jsme si pro pití, málem mi nekoupil pivo, jelikož jsem mu nejdřív řekla: "Já se podívám, co mají" v hloupé naivitě, že nebudu pít alkohol. Stejně jsem si to pivo dala. Sedli jsme si zpátky ke stolu, bylo tam hodně lidí, ale ti řešili nějaký organizační pokoncertní věci. Iblís se mě konečně zeptal, jak se mám a já mu mohla krásně odpovědět, že bych se měla líp, kdyby na mě nebyl nesmyslně hnusnej. Vyvalil na mě ty svoje modrý očka: "Já na tebe nebyl hnusnej, kdy jsem na tebe byl hnusnej?" Koukla jsem se radši do země: "No, jak jsem ti volala před pár dny." Začal mi vysvětlovat, že mi normálně řekl: "Promiň, jsem v práci, nemám čas", tak jsem ho musela okamžitě opravit, že ani neřekl promiň. Což ale, ehm, já vlastně nevím. Nic, prostě mi vysvětlil, že jsem mu volala ve vážně hloupej čas, že zrovna měl v hlavě asi stopadesát věcí. Trvala jsem si ale na svým, že mohl alespoň říct, že mi teda zavolá pozdějc. Dál už jsme to ale neřešili a šli radši ven na cígo. Ono to ani nemělo moc cenu řešit. Byl nalitej. Myslím si, že docela dost nalitej. Když jsem se ho ptala, jak se mu to stalo, říkal mi, že pil vlastně už od rána v práci. Ehm, okey. Následně mi začal strašně nadšeně ukazovat metr, kterej si koupil na klíče a ukazoval mi ho tak dlouho, dokud se mu ten mechanismus nezaseknul a nerozbilo se to. "Třicet korun v píči", prohlásil se smíchem a zaculil se na mě, že jsem se jenom stihla zaculit na oplátku a hlavou mi proběhlo: "Copak můžeš bejt na to boží hovádko nasraná?" Ještě mi povídal, jak s sebou seknul v práci. Podařilo se mi z něčeho sletět a má naraženou nohu, protože prej někdo posral jištění, nebo tak něco. Chudáček. Vrátili jsme se dovnitř a mluvili jsme o tom, co je ještě za program, ptal se mě, co jsem viděla za program. Snažil se dovolat svým kamarádům, ale nikdo mu to nebral. Říkal, že jsou pravděpodobně v hospodě nedaleko odsud. To jméno mi něco říkalo, tak to snad najdu. Haha, budu to muset najít já. On už dneska v noci nenajde absolutně nic. Jak jsme dopíjeli, tak jsem ještě jednou otevřela téma těch našich podivných telefonátů, ale tentokrát jsem se ho zeptala, jestli jsem na něj naopak nebyla zase já moc hnusná. Zakroutil hlavou, přesto pak zvednul ruku a ukázal palcem a ukazováčkem gesto a k tomu řekl: "Malinko. Fakt jsi zrovna vychytala chvíli, kdy jsem neměl ani minutu." Ale za to jsem se mu neměla důvod omluvit, jen jsem řekla: "Byla jsem zrovna smutná a tys mě pak svým přístupem ještě nasral. Už to nedělej."
Dopili jsme a zvedli se. Teda, já dopila, on tam půlku piva nechal. Starostlivě jsem se ho ještě ptala, jestli třeba nechce spíš vodu, než alkohol. Usmál se na mě se zavřenýma očima, že je v pohodě, jenom teď nemá vůbec chuť na jakoukoliv tekutinu, spíš na něco pevnýho. Vyšli jsme vstříc noci. Šli jsme dost pmalu, logicky. Jeho krok nebyl úplně jistej, navíc ho bolela ta noha. Vytáhla jsem mapy a snažila se zorientovat, ačkoliv jsem si byla na osmdesát procent jistá, že vím, kam jdu. Šli jsme po ulici, která byla lehce z kopce, v jednu chvíli mě zastavil tím, že mi zastoupil cestu, když jsem to hledala v mapě a obejmul mě. Tak jsem ho tak odevzdaně taky obejmula, s tím mobilem v jedný ruce. Dal mi pusu na ucho. Přebrala jsem si to jako omluvu za to, jak je nalitej a jako poděkování, protože by to sám asi nenašel. Zaháknula jsem svůj loket za ten jeho, aby mi moc neutíkal z ulice a šli jsme dál, až jsme došli na menší náměstí. Totální náhodou jsme zrovna tam potkali mýho známýho a totální náhodou jsem mu ukázala svojí mapku na mobilu, abych se ujistila, že jdeme správně. Potvrdil nám to a zase jsme si každej šli svojí cestou. Sranda, vlastně mladší spolužák ze střední, Iblís o něm říkal, že mu jednou něco rozflákal, když mu to podal, nebo co. Našli jsme tu slavnou hospodu. Šli dovnitř. Nikdo tam nebyl. Lol. Smutné. Nějak přirozeně jsme oba nabrali směr do Iblísova favourite baru. Cestou si koupil bagetku, aby nebyl tak v prdeli. Když už jsme byli skoro v cíli naší cesty, začal mluvit o tom, že možná přespí v práci. Hm, aha. Zeptala jsem se ho, jestli teda mám jet domů, on mi to okamžitě vyvrátil, že to přece znamená, že tam můžu být s ním. Prý tam musí být už ráno, to jsem věděla, o tom mluvil, ale stejně jsem ho začala přemlouvat, že je ještě docela brzo, takže je v pohodě dojít domů. Vyvracel mi to, že prej nechce, tak jsem ho ještě přemlouvala, než jsme došli do toho baru. Sedli jsme si a dali si tam pivo. Já teda klasicky nějakou přeslazenou sračku. Tohle místo je vlastně docela příjemný. Si člověk zvykne. Nevím, kolik vypil piv, ale myslím, že maximálně dvě. Byl mrtvej. Zvedli jsme se a k mému překvapení nabral směr ne k tomu místu, kde pracuje, ale domů. Ok, tohle je asi ten lepší scénář a já si zase mohla užívat tuhle cestu skrze černou díru. Pokaždý to vidím pomalu jako poutě legendárních hrdinů. Tyhle noční, ranní procházky odtamtud až tam. Začal vyvádět blbosti, v půlce tunelu zavřel oči a prohlásil, že je slepej. Omg. Pořád jsem ho držela pevně za ten loket. Povídal o tom, jak se tudy projížděl na Lime, když byla nějaká odjištěná. Bohužel všechny, na který jsme naráželi, byli zamknutý. Takže zábava nebyla, ale někdy to snad vyzkoušíme. Pak bylo všude hafo lidí, skončil nějakej koncert tady nedaleko a všichni byli všude. Když jsme přecházeli silnici, nezvednul včas nohu a trochu s sebou seknul. Strašně jsem se lekla: "Wtf, co děláš?" On na to: "Když vedeš slepýho, musíš ho upozornit na změnu terénu." A já: "Tyvole, před chvílí jsi otevřel oči, já tě viděla." A on: "No, tak jsem si alespoň namlátil tu druhou nohu." Achjo, to je strašnej šašek.
Načapali jsme jeho spolubydlícího zrovna v ten inkriminující moment, kdy dobalil brko. Nemohl nám tedy nenabídnout. Sedla jsem si tak nějak přirozeně na Iblíse, bohužel zrovna na tu nohu, kterou měl víc naraženou, haha. Ale narovnal si mě s tím, že nevážím vůbec nic, ať na něm klidně zůstanu. Řeč byla spíš se spolubydlícím, než s Iblísem, byl fakt opilej a unavenej. Alespoň jsme s tím týpečkem zavzpomínali na prá našich společných známých a drogový zážitky s nima, společně jako na tu hudební akci, kde teda dneska nebyl, prej jde až zítra. Popřáli jsme si dobrou noc a šli se uložit. Iblís zvládnul vlastně jen ze sebe ztěží shodit hadry a spadnul úplně mrtvej do postele, ještě mě poprosil, jestli nemůžu nařídit budík, že to asi zapomněl. Taky jsem se zbavila svýho oblečení, vlezla si k němu a obejmula ho celým tělem. Snad mám pocit, že už napůl spal. Napadnulo mě, že ho zneužiju, když je chudák tak mrtvej. Ne, to bych fakt neudělala. Zamrdáme si jindy. Třeba, až bude při vědomí. To by bylo nejvhodnější.
Bohužel jsme si nezašoustali ani ráno, protože prostě nebylo mnoho času a on fakt musel do práce. Vzbudil se napoprvý úplně vyděšenej s tím, kolik je hodin. Když zjstil, že mi vlastně říkal, ať budík nastavím na dřív, tak ještě usnul. Mohla jsem ho tím pádem obtěžovat, hihi. Ne, neobtěžovala jsem ho moc, jen jsem se dožadovala pusinek. Ale nenechal se zviklat, zodpovědně šel do práce, tak jsem se před domem rozloučili polibkem s tím, že mu večer někdy zavolám a asi se za ním stavím.
mrdat 40000 znaků, kurva už
