14. dubna 2019 v 16:55 | Pražský poděs
|
…a pohádky je konec.
Kdo a jak tuhle hlášku použil, to si necham na ten pravej moment v rámci časový linie. Teprve teď jsem schopná to nějak reprodukovat. Muj život je plnej bizárů, vlastně mi dělá problém rozeznat, kdy jeden bizár končí a kdy začíná druhej. Má to spoustu výhod. Ovšem tenhle bizár předčil všechny ostatní, protože je to kurva WHAT nechápu a nikdy nepochopím. Každopádně po této planetě běhají lidé, kteří by si zasloužili rozkopat hubu do krve a stejně to nebude stačit, nic si neuvědomí a zůstanou i nadále dementy. Možná jsem jedním z těch lidí i já, nevím.
A přitom to bylo taaak kurva hezký! Tl;dr verze je zhruba taková - nikdy nevěř lidem, už nikdy nevěř lidem, protože sama sobě taky nevěříš, tak jak můžeš věřit těm ostatním čůrákům. Sama sebe taky nesnášíš, tak jak můžeš mít ráda ty ostatní čůráky. Chceš se zabít, tak chceš aby chcípli i ty ostatní čůráci, jelikož jsou minimálně stejně bídný, jako ty sama. Nevěř nikomu, věřit je prázdnej pojem, tenhle svět nedává smysl a doufám, že brzo shoří.
Ten tejden vůbec nebyl tak špatnej, připadala jsem si, že jsem dokázala Iblísovi vysvětlit minimálně to, ať na mě nesere, když spolu zrovna nejsme. Uprostřed tejdne mi večer jen tak zničehonic napsal, udělalo mi to radost, protože přesně o tom jsem mluvila. Napsal mi běžný věci: "Ahoj, jak se máš, já jsem tam a tam, děláme to a to, co ty, bla blabla." Když se pak začal omlouvat, že musí končit, tak jsem mu jen napsala, že se za to omlouvat fakt nemusí, chápu, že je v práci a jsem ráda, že se alespoň takhle ozval. To vypadá, že mě dokonce poslouchal a vyvodil z toho nějaký důsledky podle kterých se teď chová, výborně. Možná není tak marnej. Hurá. Nebude to v prdeli!
…pa pada dá, je to v prdeli!
Je to úplně v prdeli. Ale fňukání nad tím, jak se z toho cítím, až pozdějc.
Víkend byl nabitej akcema. Volala jsem někdy v pátek Iblísovi a progresivně jsem se ho zeptala, jesli ho náááhodou neruším. Prej ne. Ptám se ho, jak to má s prací, kdy bude dneska asi tak končit. Říkal, že netuší. Volali jsme si asi deset minut, během toho jsme se z něj snažila docela páčit, kdy bych ho asi tak mohla vidět, jak mi říkal ty termíny, kdy a do kolika o tomhle víkendu pracuje. Do toho měli chystat nějakou velkou akci, takže se prej moc z práce nehne. Ok, nic. Říkala jsem si, že víkend bez něj přežiju. Sice mi bude chybět, ale neposeru se z toho. Dneska půjdu na pivo do jednoho podniku, večer se přesunu na jeden privát, to bude asi fajn akce, zítra je koncert a tak dále. Normální víkend.
A tak se stalo. Šla jsem do jednoho ze svou fav podniků, potkala tam spousta lidí, například Oi, Iblísova kamaráda, známou, bylo tam fakt natřískáno, dole koncert. Zábava, Iblísův kamarád měl namířeno na stejnej privát, jako já (společnej okruh známých), tak jsem jen dala vědět tomu, co nás pozval, jestli s sebou ještě můžeme vzít dva lidi a naše dynamické (a trochu přiopilé) kvarteto se vydalo na dalekou cestu přes řeku. Byla to zábavná cesta, nějaká nehoda na silnici nás donutila vystoupit z tramvaje a jít teda přes most pěšky, to bylo ještě zábavnější, protože jsme za tu dobu prakticky stihli vypít jednu lahev prosecca. Hned u křižovatky za mostem jsme narazili na ježka, kterej měl chudák v plánu přejít silnici, tak jsme mu v tom zabránili, protože byla až příliš frekventovaná a asi by to pro ježka nedopadlo dobře. Donesli jsme ho do nejbližšího křoví. Byla jsem lehce přiopilá, lehoučce, proto mi udělalo skutečně velkou radost to, co jsem na privátě spatřila. Shit, tady je asi tak šedesát lidí, většinu z nich znám a je to tu nejvíc parádní, kurva jo! Navíc krásnej byt, prostornej, hned na metru skoro v centru. Jupí, párty time! Postupně přicházeli další lidi, například J****** a podobný bratři a sestry, tak jsem pomalu na Iblíse úplně přestala myslet, protože jsem věděla, že si dnešní noc užiju se svýma kamarádama a bude to skvělý. Bylo. Dokud Iblísův kamarád nehodil úplně náhodnou poznámku, něco v tom slovasmyslu, že doufá, že Iblís nemá nic s jeho bejvalou. V první chvíli jsem si samozřejmě řekla wtf, ale když jsem se ho na to dál vyptávala, tak mi říkal, že se jen bavil s jednou její kamarádkou a ta se pravděpodobně jen přeřekla, nic jinýho. Na druhou stranu mi taky převyprávěl, že když Iblísovi hned potom volal (bylo to v noci), tak ho Iblís odbyl s tím, že se s ním o tom uprostřed noci bavit nebude, ale při telefonátu druhej den už mu říkal, že je to blbost, že se nic takovýho nestalo. Dostala jsem silnou potřebu se na to samý Iblíse zeptat, i když je to možná blbost. Hned teď. Vzala jsem telefon a začala jsem mu zběsile volat. Nedostupnej, takže je v práci a vybitej. Kurva. Podruhý, potřetí. Když to viděl ten chlapec, začal se cejtil provinile, že mi nasadil brouka do hlavy a ve skutečnosti je to asi jen úplná píčovina, navzájem jsme se ujišťovali, že nic takovýho by Iblís neudělal, za prvý by nic takovýho neudělal mě a za druhý by nic takovýho neudělal jemu. Přesto všechno…ne, nebyla jsem v pohodě. Odmítala jsem další alkohol a byla jsem kurva neskutečně ráda, že jsem si nedala lajnu, do který mě přemlouval Oi. Kdybych se něčím sjela a pak se dozvděla takovej nepodloženej drb, tak bych se asi začala chovat hodně nepředvídatelně. Neustále jsem se snažila marně dovolat Iblísovi. Pěvně jsem doufala, že se odehraje jenom jeden scénář - Iblís mi to zvedne s tím, co se sakra děje, že ode mě má deset nepřijatých hovorů, já se ho na tu věc zeptám, on mi lehce vynadá, proč si o něm myslím, že by něco takovýho udělal a to bude všecchno. Jenže nic takovýho nebylo možný, protože byl prostě nedostupnej. Zavolala jsem Es, kde je, že jsem v prdeli, jestli sem nechce přijet. Jasný, mohla jsem to řešit se stopadesáti dalšíma lidma, ale ty byly sjetý, nebo vožralý, tak jsem jim nechtěla kazit náladu. Es říkal, jestli spíš nechci přijet já do podniku, kde je. Telefonovala jsem s ním v okně, vedle mě seděl Oi, kterýmu to lehce najíždělo, řekl mi jasně, ať mu ten telefon dám. I když jsem si nebyla jistá, jak moc je to dobrej nápad, dala jsem mu telefon a když ho položil, stručně mi oznámil, že Es je na cestšě sem. Ok, tedy. Nevím, co mu řekl, ale bylo to rychlý. Čekala jsem asi 3/4 hodiny, něž Es dorazil (co jinýho taky v půl druhý ráno). Iblís mi to nezvedal, pak se to nějak zlomilo a najednou byl už dostupnej. Asi se mu dobil telefon. Ale nezvedal to, takže buď vypnutý zvonění, nebo vypnutý zvonění a spánek. To pro mě bylo asi ještě horší, než kdyby nebyl dostupnej vůbec. Původní plán, že přijde na tu párty, jsem zrušila a když jsem se mu konečně dovolala (haha, měl vybitej telefon nějakou dobu), tak jsem mu řekla, ať na mě počká venku, že už tu párty náladu nedokážu unést. Když jsme se potkali, dal mi cigáro. Cestou na tramvaj jsem mu vylíčila, co se stalo. Začal mě uklidňovat, že si taky nemyslí, že je Iblís takový bezcharakterní hovno. Neustále jsem mu opakovala: "Já si to taky nemyslím, ale potřebuju to slyšet od něj." Psala jsem Iblísovi i zprávu na messenger o tom, že se omlouvám za ty zmeškaný hovory, ale že se ho jenom potřebuju na něco zeptat, i když je to možná úplná blbost a v případě, že je to blbost, tak má povoleno na mě bejt hnusnej. Padnul i plán, že půjdeme ještě na jedno do podniku, odkud za mnou Es přijel. V takovým stavu jsem těžce snesla jenom sama sebe a Es, další lidi už bych nesnesla vůbec. Jeli jsme k němu domů. Tam jsem se ještě zoufale pokusila Iblísovi několikrát dovolat. Další odporná noc, kurva! Další noc, kdy jsem opakovala furt dokola ty samý sračky a muj bejvalej mě musel utěšovat, ačkoliv to bylo úplně nahovno. Tak nějak jsem se samovolně asi každou hodinu koukla na mobil, jestli se už Iblís neozval. Spánek ani pyča, nešlo to. Tvrzení, co jsem často opakovala, bylo zhruba následující: "Já mám strach jenom z jedný věci a to, že na něj budu mít špatný vzpomínky, nechci na něj mít špatný vzpomínky. Celý ty roky našeho náhodnýho setkávání teď dopadly tak pěkně a já vážně nechci, abych si pamatovala ještě další, hnusný věci, co se staly." Toho jsem se bála ze všeho nejvíc. Prakticky jsem si z celýho srdce přála, aby mi najednou zazvonil telefon a z rduhýho konce drátu na mě Iblís trochu nasranej vystartoval, co se sakra děje, já se ho na tu píčovinu zeptala a on na mě vystartoval ještě trochu víc, co si to o něm myslím, že věřím takovým drbům. Jenže to se nestalo celou noc, ani celý dopoledne. Byla jsem naprosto zničená, tyhle stavy nesnáším. Nevím, co víc popsat, člověk je v takový podivný bublině, je to trochu nepopsatelný. Jenom pár slov: zmar a prázdnota. To je ono. Odjela jsem domů, tam se mu udělalo ještě trochu hůř, nevnímala jsem čas, nic. Ale uvědomovala jsem si, že koncert mých známých, na kterej jsem se dneska tolik těšila, asi nepůjdu, protože bych si ho stejně neužila. Kurva! Byla jsem nasraná. Do doby, než mi najednou blikla na messengeru zpráva. "A nemůžeš mi to napsat? Čistím si teď zuby." Dořiti, ne, to teda nemůžu. Řekla jsem mu, že mu za chvíli zavolám. Zavolala jsem, zvednul to. "Co se děje?" zeptal se snad až starostlivě. "Klidně mě za to pak seřvi", začala jsem a řekla mu jednu větu. Položila jsem mu stručnou a jasnou otázku, ve který jsem se zeptala na tu konkrétní holku a to, jestli s ní něco měl od doby, kdy se vídáme. Přísahám, že takhle nějak se asi musí cítit lidé, kteří čekají na oznámení, jestli všichni jejich drazí přežili nějakou děsivou autonehodu, nebo leteckou katastrofu, prostě buď a nebo. Bylo to pár vteřin ticha, mlčel, on zatraceně mlčel.
"Nechceš si o tom radši promluvit někdy osobně?" Srdce mi přestalo tlouct a plíce přijímat kyslík. "Něco se stalo a rozhodně je mi blbý ti cokoliv zatajovat." Udělalo se vám někdy ze šoku černo před očima? Mě ještě nikdy, ještě v žádný situaci se mi nezatmělo. Ale potom, co dořekl tuhle větu jsem na vteřinu neviděla svět. Doopravdy je tak jednoduchý, aby vlivem toho, jak se člověk cítí, mu začali selhávat smysly? Jo, asi jo. Teď už to vím. Neumím popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila. Zmar a ještě něco. Prázdnota a ještě něco. Nevím co, ale vím, že už jsem to "ono" jednou zažila. A když mi začal zrak zase fungovat, vybavuju si obraz, jak sedím na koberci u svýho psacího stolu, do pokoje prosvítá spousta slunečních paprsků a já koukám před sebe do prázdnoty, skrze okno, skrze výjevy za oknem, skrze to slunce všude, jako kdyby nic z toho nebylo. Jen prázdnota bez tvaru a formy. Bylo to půl na půl a najednou se skutečnost ukázala, že se shoduje spíš s tou druhou stranou mince, kterou jsem nikdy nechtěla vidět, ani cítit, ani zažít. Cvak. "Dneska tě chci vidět, ne zejtra, ne pozítří, dneska" řekla jsem mu, až podezřele klidně na to, co se odehrávalo v mojí hlavě. Začaly jeho klasický kecy o tom, jak končí až pozdě v noci. "To mám v píči, chci se o tom s tebou bavit dneska" zase příliš podezřele klidná věta. To byla asi poslední klidná část našeho rozhovoru, začala jsem na něj pak křičet, co si jako myslel a jak mi to hodlá vysvětlit. Ještě mi řekl něco jako: "Já nevím, ta holka se mi prostě líbí", dement. "Tos mi říkal taky" odpověděla jsem mu. Pak začal fňukat, že vlastně netuší, jak jsem se to mohla dozvědět. "Kdybys nebyl idiot, tyvole! Vážně sis myslel, že se mezi sebou lidi nebaví a že v tak malý bublině něco utajíš?" Božemůj, on má asi úplně nasráno v palici, to není možný! A po tom, co jsem na něj ještě chvilku řvala, jsme se byli schopný domluvit, že si zavoláme okolo půlnoci, až skonří v práci. "Vyřešíme to jako dospělý lidi, jo? Snaž se nepřijít s nějaoou dementní výmluvou, jakože nemůžeš, nebo podobně" řekla jsem mu ke konci. "Proč bych něco takovýho dělal?" Típla jsem mu to. Prázdnota. Znova mu zavolala. "Jo a buď tak hodnej a snaž se bejt střízlivej." Opověděl docela uraženě: "Já v práci nepiju, piju jenom když jsem za barem." Bylo to takový sesypání časoprostoru tak, jak ho znám a doufala jsem, že se probudím. Neprobudila. Když jsem se profackovala, neprobudila jsem se. Kurva, tak to ne, tohle ne dořiti!
Nechtěla jsem nic, jen neexistovat. Kdyby to nebylo tak, že ho za pár hodin uvidím a budu to muset řešit, tudíž mám něco na tomhle světě neuzavřenýho, sebrala bych se, napsala na malej papírek nějakou stupidní větu jako: "Omlouvám se všem za příkoří, které vám způsobí buď můj konec, nebo které vám způsobila moje existence. Občas tu bylo krásně, ale tenhle svět není vhodnej k žití. Nezlobte se na mě, miluju vás, ale nedokážu milovat sebe a není mi pomoci, to mi věřte" a šla bych si to hodit tím prvním a nejrychlejším způsobem, kterej by mě napadnul. Ale ani to jsem nemohla udělat, doprdele! Časoprostor se zhroutil a já už nechtěla nic, jen urvat těžkou nou mýho starýho psacího stolu a mlátit se tím kusem dřeva do palice, dokud by z mýho vědomí nezbylo vůbec nic. Až po nějaký chvíli moje tělo uvolnilo slzy a já jen tak chvíli ležela na zemi a plakala. Telefonát Es, okamžitě se nabídnul, že za mnou klidně hned přijede, ale já mu řekla, že radši přijedu já za ním. Doma byla matka, její otázky na to, co se děje,že se chovám tak divně a během pěti minut odcházím pryč, mi moc nepomohly. Po cestě jsem ještě stihla zavolat Oi, abych mu dala povolení, že může Iblísovi dát klidně do huby, až ho příště potká. Nevolala jsem mu samozřejmě jen kvůli tomu, ale když už se na to zeptal stylem: "Takže mám povoleno mu dát z jakýhokolilv důvodu tečku, až ho potkám a bude mě srát", tak mu to přece nebudu vymlouvat. Další člověk, kterýmu jsem volala, byla moje dobrá kamarádka, Rysice. "Zmrd, čůrák, to snad není možný, přijedu za tebou", nadávala, když jsem jí řekla to nejstručnější, co se stalo. Es na mě čekal na zastávce, jen jsem k němu tiše přišla a začala brečet. Snažil se mě marně uklidnit. Šli jsme si sednout do jednoho podniku, kde seděl, jen vyběhl pro mě. Bylo tam bohužel spousta lidí, známých a já se necejtila zrovna na lidi. Ale tak co. Byl tam jeden, kterej mě kdysi, těsně před tím, než jsem začala chodit s Es, balil. A málem Es předběhl, jenže já chtěla spíš Es, než jeho. Seděl tam teď se svojí přítelkyní a řekl mi, že mi to dneska moc sluší. Podívala jsem se na něj trochu zděšeně, vypadala jsem podle svýho úsudku nejhůř, jak jsem jen mohla. Měla jsem ubrečený oči a byla jsem abolutně nenamalovaná, snad jsem neměla ani žádnej ten nablblej lesk na rty, prostě nic. "Studoval jsem výtvarné umění, věř mi." Koukla jsem se do jeho hnědých očí, asi to myslel úpřímně a rozpačitě jsem se na něj usmála, protože jsem neměla co mu na to říct a povídat mu celou historku se mi skutečně nechtělo. Zoufalství není krásný. Bylo mi neskutečně odporně. Jen jsem se klepala a bejvalej mi musel balit cigára. Rysice psala, že za náma dorazí do dalšího podniku. "Kurva, tohle mohl bejt tak skvělej den a místo toho odpočítávám půlhodiny do doby, než toho hajzla uvidím a budeme se o tom moct bavit", zopakovala jsem několikrát. Bejvalej se mě snažil zocelit tím, že takhle mu to můžu alespoň vytmavit a poslat ho pořádně do prdele.
To na tom bylo to nejhorší. Přes všechno to zhnusení, zklamání a neskutečnej vztek jsem si moc dobře uvědomovala, že jsem Iblísovi schopná to odpustit a snažit se s ním dojít k závěru, kterej dopadne jinak, než tím, že ho ztratím ať už jakkoliv. Dořiti, odkdy jsem takhle vyměklá? Na to se mě taky Es ptal, že mě takovou nezná. Kdyby se jednalo o kohokoliv jinýho, přísahím, že mi moje sebeúcta ani nedovolí se k němu přiblížit bez toho, aniž bych mu nedala tečku, nekopla ho do koulí a vůbec, kdyby to byl kdokoliv jinej, než Iblís, tak prostě ignor, už není co vysvětlovat, nazdar bez dalšího loučení. Jenže on to je Iblís! To hovádko, který mi nikdy nebylo volný. Známe se tolik let, znám spoustu věcí, co ho formovali a trápí, máme spolu tolik zážitků, nemůže mi být ukradenej a nikdy nebude, ať se stane cokoliv. Nikdy to nebyl jenom penis, na kterej jsem mohla nasednout, kdy se mi usmyslelo, vždycky to byl především kamarád a já nemám ve zvyku tyhle lidi odstřihávat. Navíc teď, doprdele, můj kluk. Dořiti, proč jsem na tyhle specifický lidi vycházející z jednoho konkrétního kolektivu, tak vázaná a proč jsem na ně tak měkká. Když jsem to Es říkala, divil se mi, nechápal mě. Jenže to je to. Děsila mě jedna myšlenka, která se mi často při tomhle přemýšlení nad tím, jak moc jsem schopná omlouvat kokotský chování konkrétního jedince vybaví. Jsem přesvědčená o tom, že Iblís byl ten specifickej kluk, u kterýho bych byla schopná si nějak odůvodnit a následně i omluvit, kdyby mě mlátil. Až tak moc ho mám ráda, je mi líto. Člověk občas nad takovýma věcma přemýšlí, když analyzuje situace a je to dobře. Je to jasnej znak naprosto toxických citů, který k Iblísovi chovám. Není to ani naivní zamilovanost, ani čistý přátelství. Je to něco nepopsatelnýho formovaný všema těma situacema a žážitkama. Nebezpečná rovina, ale je dobře si bejt toho nebezpečí vědoma. I to největší sebevědomí je občas udupaný tím největším bídákem. Co si budeme povídat, Iblís žádná velká výhra není a říkají mi to všichni, úplně všichni a já to vím, jen mám vůči nějakým lidem pořádně rozvinutej spasitelskej syndrom. Bylo to hodně hodin zoufalství, přála jsem si jen pár věcí.
- abych neexistovala
- aby se nic z toho nestalo a byl to trapnej předčasnej aprílovej žertík
- aby se to klidně stalo, whatever, tyhle situace nejsou tak raritní, ale aby to nebyl Iblís, jen kdokoliv jinej
Během těch pár hodin jsme se přesunuli do jednoho z favourite barů, byly tam známí, tak jsme si sedli na zahrádku k nim. Na otázku: "Jak se máš" neumím lhát. Kamarád si vyslechl moje krátký: "Podvedl mě můj kluk" a stručně prohlásil, ať ho pošlu do prdele. Po tom, co jsem pokračovala a řekla, o koho se jedná, se mu trochu rozšířily zorničky a následovalo jenom tichý: "A doprdele…". No jo, všichni toho člověka znají. Mám tohohle kamaráda moc ráda, umí říct věci bez zbytečných keců okolo, ale zároveň je schopnej v těch pár slovech říct úplně všechno. "Musíš si teď promýšlet, jak to je pro tebe nejlepší a do toho ti nikdo z nás nemůže kecat. Jen bude následovat hodně fází a ty se přes ně musíš přenést. Bohužel, ať to bylo jak to bylo, dopadne to bolestivě, protože už se stalo, jenom se musíš snažit, aby to hlavně pro tebe dopadlo co nejmíň bolestivě." Neuměla jsem se s tím sdělením ještě v tu chvíli úplně ztotožnit. Do toho přišla kamarádka, která už včera tak nějak slyšela, co jsem na tom privátu řešila. Když jsem jí řekla, že je to pravda a ne výmysl, měla taky úplně stručnou a jasnou reakci: "Ok, kdy budeš potřebovat pomoct ho zakopat?" Upřímně jsem se tomu usmála: "Ještě nevím, po půlnoci končí v práci a jdu to s ním řešit." Dorazila Rysice, okamžitě mě objala, nebylo třeba zdravit: "Je to zmrd, tohle bych od něj nečekala." Jo, to nikdo. Měla jsem svůj depresivní stoleček, kde se sedělo, kouřilo a občas řeklo: "Čůrák". Lidi k němu přicházeli a odcházeli, jedinej, kdo tam se mnou seděl pořád, byla právě Rysice a Es. Hodiny do půlnoci se vlekly jak smrad a mě bylo skutečně odporně. Kamarádka se posouvala do baru za tím Iblísovým (už asi bývalým) kamarádem, takže jsem měla jet s ní, protože jeho se to taky týká a asi bysme si spolu měli zanadávat. Jela s náma ještě Rysice. Hned, jak jsme se s tím člověkem viděli, nebylo moc třeba slov, jen jsme si dali jednou dlouhý, hodně soucitný obejmutí. A další asi hodinu a půl společně nadávali. Vyprávěl mi, jak se úplně zhroutil potom, co jsme mu to napsala (byl taky jeden z prvních lidí, kterým jsem to taky psala, přišlo mi, že by měl vědět, jak "skvělýho" kamaráda má, když mu to ten kamarád není schopnej říct sám). "To jsi fakt hustá, že za ním ještě jedeš. Já bych se na to bejt tebou vysral, já bych na to neměl nervy" říkal mi. Hm, co mi zbejvá, taky jsem nasraná, ale nenechávám věci ležet jen tak. Už se skoro blížila půlnoc a mě předtím tohle společný nadávání s někým, kdo je do toho taky tak úzce zatáhlej, docela pomáhalo. Sebrala jsem všechny nervy a odvahu a asi ve třičtvrtě na dvanáct se sebrala s tím, že jdu zpátky přes řeku. Dostalo se mi dalších slov podpory, jednak od tý kamarádky, co tam zůstávala a jednak od Rysice, která řekla, že jde se mnou, dáme cigáro a pak se odpojí na tramvaji. Prý nejsem sama. Nikdy.
Šly jsme s Rysicí pěšky přes řeku, kouřily a koukaly na tu nádheru všude okolo nás. Tak krásný město a tak velký hovna se tu dějou… Jenže bez těch hoven by to nebylo ono. Drámošky zapsaný do dlažebních kostek, no jo. Rozloučily jsme se na tramvaji, popřála mi hodně síly a ať mu rozbiju ksicht. A ať kdyžtak volám, že bude třeba do dvou vzhůru. Kéž bych na to měla sílu, kéž bych vůči němu dokázala bejt tak nelítostná, jako si zaslouží. Odjela a já vzala do ruky telefon. Ruce se mi zase třásly, když jsem vytočila jeho číslo. Za půl hodiny tam a tam. Ok. Dořiti, nevím, jestli se mi to jenom zdálo, ale byl do toho telefonu strašně milej, tón jeho hlasu byl až netradičně milej. Čůrák. Díkybohu, že je tu všechno na jedný hromádce, tak jsem se mohla ještě na chvíli stavit do baru, kde byl stále ještě Es, protože s Iblísem máme sraz v baru o dvě ulice vedle. Sedla jsem si, ani si nesundavala bundu, jen jsem řekla známý za barem, ať mi nalije vodu z kohoutku, že budu za pár minut zase mizet. Nepít dneska alkohol je dobrej nápad, věděla jsem, že bych ničemu nepomohla, kdybych se nalila. Naopak. Dala jsem si s Es asi tři cigára, slíbil mi, že se nevožere, že bude na příjmu a že s ním dneska můžu počítat, až bude všemu konec, tak se mám ozvat. Koukala jsem na hodiny jak šílená, vlastně jsem počítala každou minutu, kdy budu vyrážet. Přišla mi od Iblíse SMS, že už je na místě, tak jsem se zvedla, dostala obrovský obejmutí od Es, cigáro na cestu a šla jsem. Třásly se mi nohy, tak jsem si srovnala páteř a ramena, ať kráčím rovně a bez jakýhokoliv strachu. Zahnula jsem jeden roh, za druhej and here goes nothing. Přišla jsem ke dveřím od onoho baru a koukala velkým oknem dovnitř. Iblís seděl na baru, měl před sebou pivo a bavil se s nějakým random postarším chlápkem vedle něj. Shit, mám chuť ho zabít. Zapálila jsem si cigáro, do toho na mě začal mluvit nějakej cizí chlápek anglicky, co tady dělám tak sama, ať s ním jdu dovnitř na drink, tak jsem ho odbyla s tím, že tady jen na někoho čekám. Klasika, bože, jak já nesnáším tyhle slizouny. "Boyfriend?" Ne, tyvole, jdi do prdele, nemám náladu na random dementa, co se mě pokouší nabalit na první dobrou. "Kind of" a následně jsem týpka začala docela slušně ignorovat. Koukala jsem na Iblíse, trochu se rozhlížel, kde jsem, ale nenapadlo ho se otočit úplně. To by mě viděl. Kurva, taková směs pocitů. Převažovala potřeba k němu takhle zezadu přijít, chytnout ho oběma rukama za pačesy a plnou silou mu praštit palicí do barový desky. Čůrák. Típla jsem cigáro, narovnala se, nadechla se a rozrazila dveře. Iblís se na mě otočil, slezl ze stoličky, řekl mi: "Ahoj *moje jméno*", udělal krok dopředu a i se lehce naklonil. Zmrd. To si vážně myslí, že se od něj nechám teď políbit? "Nazdar", řekla jsem mu ledovým hlasem a stála pevně na svém místě, tak ode mě trochu ucouvnul a dal zpátky ke svýmu tělu ruku, kterou se mě plánoval dotknout na rameni, ale neudělal to. Nebylo nikde místo, tak jsme si sedli do okna. "Budeš něco pít", zeptal se mě, když si objednával další pivo. "Nevím, zatím ne" odsekla jsem mu a pokračovala: "Tak povídej, no."
Povídal. Vlastně ne hned, jen dlouze koukal do země. seděli jsme vedle sebe, civěla jsem na něj, kdy už z něj konečně něco vypadne. Pozorovala jsem jeho přimračenej výraz a dost drsně na něj vykřikla, ať už kurva něco řekne, protože jsem přemýšlela, jestli ho mám zfackovat už teď, nebo ještě chvíli počkat podle toho, jak moc velký sračky z něj vypadnou. První fáze našeho setkání teda byla násleudjící. Začal mi vyprávět, jak se to stalo. Pozvala se k němu domu nad ránem, nebyla sama, málem s tím druhým člověkem měla sex u něj v posteli, ale pak ho prej poslala do prdele no a když se tak stalo, to hloupý nadržený hovado jí vojelo, protože přece už byla nahá, tak jí tam jen tak nemohl nechat. Ha haha. Kdo ví, jak to bylo. Bylo mi z toho trochu blbě, trochu víc blbě, než jsem čekala, že mi z toho bude blbě, protože Iblís pokračoval a já se dozvěděla, že se to nestalo jen jednou, ale víckrát. "Kolikrát jsi mi lhal, abys mohl být s ní, když jsem se tě ptala, jestli máš čas a tys mi tvrdil, že musíš být v prác?!" Iblís mi odseknul: "To ani jednou" a dodal: "Já vážně nemám tolik času." Lol, očividně má dost času na to, aby stíhal šukat někoho jinýho. "To ti to přede mnou kurva není blbý?" Mám pocit, že jsem na něj až křičela. "No, je. Proto se o tom teď bavíme" mluvil úplně s klidem. Nevysíralo mě to, že se snažil mluvit klidně, vysíralo mě, jak uhejbal a byl nekonkrétní. On to umí moc dobře. "Ale vím, že kdybych to tenkrát neudělal, tak bych toho pak následně litoval." What the fuck? Co to kurva mele za hovna? "Já už jsem jí dlouho chtěl, fakt dlouho." Nevím přesně, který z těch hoven, co mlel mě donutilo, že mi v jeden krásnej okamžik vyletěla ruka. Ale bylo to krásný. Přistál mu na levý tváři facák jak kráva, že mu palice úplně uletěla, bylo to nádherně teatrální, část baru se otočila. Nemám tak malou sílu v rukou, když se naseru. Neříkal na to nic, co by taky měl? Jen koukal zas do země, jak malej spratek, kterej právě dostal od rodičů na prdel a moc dobře ví za co. Pár vteřin po tom ale ještě bylo ticho, zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima a výrazem absolutního nasrání, že bych byla schopná vystřílet celej tenhle podnik, kdybych měla čím. To mdlý světlo atmosféru naprostýho zmaru ještě umocňovalo a vytvářelo mu na jeho výrazných lícních kostech krásný stíny. Zatraceně, tahle situace je moje noční můra, ale v realitě, dořiti! Ani to ne. Nečekala jsem nic takovýho, tohle ne, tohle není ani noční můra, tu člověk totiž čeká. Jenže tohle jsem nečekala. Stejně tak jako fakt, že mi na férovku řekl: "No, ale asi s ní chci být." What the fokin fuuuck? Ptala jsem se ho, jak si to kurva jako představuje. "Líbí se mi a chtěl jsem jí už dlouho, chci s ní být." Přestala jsem dejchat a pamatuju si, jak mi jen sjel pohled z jeho tváře na dřevěný parkety pod nohama. A nemyslela jsem si nic. Až za pár vteřin mi mozek znova naskočil. Chytla jsem se za hlavu a položila si jí na kolena. Uběhlo dalších pár vteřin, než se moje smysly vzpamatovaly a byla jsem schopná mluvit. Najednou to ale bylo tak potichu, až mě nemohl ani pořádně slyšet. "To si ze mě děláš prdel *jeho jméno*, to si ze mě vážně děláš prdel, to snad není možný." Čekala jsem, že se tam rozpláču hysterickým pláčem, kterej nepůjde zastavit. To se nestalo, když něco nefunguje správně, tak nefungujou ani slzný kanálky a to se mi vážně chtělo brečet, jenom to prostě ani nešlo ven. Otočila jsem se na něj, měl hozenou nohu přes nohu a o koleno opřenou ruku, kterou si zakrýval ústa. Koukal do země a jeho tvář byla pořád krásně osvícená tím jemným světlem tady. Těch pár lamp se lesklo v jeho očích a já vážně čekala, že se každou chvíli z tohohle bad tripu proberu zpátky do světa, kterej si pamatuju a kterej tak nějak drží celej pohromadě lepším způsobem. A že přede mnou bude zpátky ten Iblís, kterýho znám, kterej je možná trochu zmatenej, je zcela určitě absolutně vyhulenej, ale není charakterovej potrat. Můj mozek to odmítal zpracovat.
Aha, tohle je takovej ten pocit, kdy k vám někdo přiběhne zezadu a vrazí pomyslnou kudlu do zad a vy s tím nemůžete dělat vůbec nic, protože jste neviděli, jak k vám běží, jelikož člověk nemůže mít pořád oči i vzadu a čekat tak srabácký a podlý kroky neustále. Hlavně je nečeká v nějakým safe space s někým, s kým se cítí dobře. Každopádně, tu zasranou kudlu už máte hluboko mezi žebrama, takže tam teď jenom stojíte před hotovou situací, ztrácíte spoustu krve a přičemž všechno, co s tím tak akorát můžete dělat, je pokrčit rameny a říct si: "Hm, whatever, pozdě."
Ale já tu kudlu pořád nedokázala přijmout. "Přišla jsem sem s tím, že to budeme řešit a ty se třeba vůči týhle situaci zachováš nějak rozumně. Místo toho mi řekneš takovouhle sračku a postavíš mě už před hotovou věc, tyvole!" Neustále mi přicházely SMS od Es, chtěl vědět, jak na tom sem. Pořád jsem mu psala, že to ještě řeším a asi řešit budu nějakou dobu. Měla jsem pravdu, i když jsem několikrát měla pocit, že to prostě nevydržím, zvednu se, ještě ho profackuju a půjdu pryč. Opravdu se ve mě tenhle pocit pral, jeho hloupý kličkování a zakecávání nějakých věcí bylo dost nesnesitelný. Na druhý misce vah byl fakt, že jsem to ještě potřebovala pobrat víc, možná i pochopit, jestli je to vůbec možný, což není a já to věděla. Anebo s ním prostě ještě strávit dnešní noc, ať už kdekoliv. Nevím. Iblís mi tvrdil, že si myslí, že je to to nejlepší, co teď můžeme udělat. "Pro tebe, ne pro mě, ty idiote", řekla jsem mu. "Kolikrát se to stalo, kolikrát jsi s ní během tý doby spal" zeptala jsem se. Bylo mi jedno vědět tyhle detaily, už o nic nejde. "Já nechci další facku", řekl mi a hodil na mě ten svuj divnej pohled a dodal: "Docela to od tebe bolí." Vydala jsem ze sebe takový uchechtnutí se: "To jsem ráda, máš snad pocit, že na tom teď ještě záleží?" Dozvěděla jsem se, že u něj byla asi třikrát, ale šoustal jí tak třeba dvacetkrát. Lol, taková jeho klasika. Chodili jsme samozřejmě pravidelně na cigáro a já si strašně přála, aby už zavřeli a my mohli kouřit uvnitř. Nejradši bych se zapálila v tuhle chvíli celá, společně s celým podnikem. Prostě to tu polejt benzínem a celý to tu zapálit, i se mnou a Iblísem uvnitř. Bylo by to takový hezký, pro všechnu vášeň na světě, já tady hořím a se mnou celej tenhle zkurvenej svět. Přesně tak, jako jsem si myslela, že to zase jednou přijde. Doprdele, vždyť já už to předpokládala tenkrát, kdy bylo vidět, že mezi mnou a Iblísem zas něco novýho vzniká. A teď přišel ten čas. Odprásknout se a vzít s sebou celej tenhle posranej svět. Jo. Jenže ještě předtím…
Ptala jsem se ho, proč mi ublížil, ptala jsem se ho, co jsem mu udělala, že má potřebu mi tohle udělat. Tvrdil mi, že vůbec nic, právě proto už mi nechce dál ubližovat a už to dosáhlo so tý roviny, kdy to není o mě, ale o ní. "Dál? Ses posral? Kdy jsi mi to jako hodlal říct" vybouchla jsem znova. Dozvěděla jsem se nonsens o tom, že mi to vlastně chtěl říct až po tomhle období, který nemám ráda. Ten kokot by byl ještě dva tejdny schopnej předvádět, že se nic neděje, jenom proto, aby mi nekazil náladu. Tyvole, tyvole tyvole! "Já vím, že je to šílený. Ale to je to, co teď chci. Zůstat s tebou by bylo hodně racionální. Jenže já chci jít tou druhou cestou." Co to je kurva za kecy, naprosto jsem nechápala. "Možná dělám obrovskou chybu, možná největší svýho života, ale to je to, co teď chci. Možná mě to nikam neposune vejš, prostě jenom dál." Doprdele, what? Jak jsem ty hovna, co mu padaly z huby poslouchala, bylo mi ho vlastně trochu líto. Ta holka s nim doslova jenom vymrdá a pujde dál, za někým víc perspektivnějším. Bez prominutí, taková věčně chudá nula, jako je Iblís, těmhle prospěchářským kurvám opravdu nemá co nabídnout. Ani holce jako já Iblís prakticky neměl moc co dál nabídnout, já s ním byla jenom z toho důvodu, že je to prostě on a to jsem ho i tak musela jednou ujišťovat, že mi o prachy nejde, resp. že to opravdu není tak, že si podle financí vybírám, s kým budu něco mít a s kým ne. Vždyť jsme se o tom s tím blbečkem bavili a on si teď uteče za takovou prospěchářskou děvkou, lol. To je dement, to je dement, to svět neviděl. "Víš, tohohle jsem se bála nejvíc", říkala jsem mu. Řekla jsem mu to za ten večer několikrát. Řekla jsem mu několikrát, že jsem se nejvíc bála toho, že na něj budu mít špatný vzpomínky. A teď se můj strach splnil. Mám na něj špatný vzpomínky. Čůrák. V týhle fázi jsem se už docela uklidnila. Už jsem věděla, že tady neudělám skoro vůbec nic. Dala jsem si teda ještě jeden, malej, možná trochu podlej a asi i zbytečnej cíleček. Poslední záchvěv. Ještě ho dneska vošukám, ať to stojí co to stojí. Ať je to třeba naposledy, ale ať se to stane. Zůstala jsem tam s ním teda ještě asi dvě hodiny. Do toho jsem neustále musela psát Es, že jsem v pohodě. On na mě totiž tak trochu čekal. Ale když se blížila čtvrtá ranní, napsala jsem mu, ať už na mě nečeká, ať jde domů spát. Odepsal mi docela nasraně, bylo mu jasný, že jdu spát k Iblísovi. Ale co, to teď nebudu řešit.
Dozvěděla jsem se ještě spoustu zajímavých faktů o tom, jak je to prostě celý protože je z tý vychcaný děvky strašně udělanej. To je všechno. Hm. Ok, no. "Kdybych se mohl rozpůlit, tak jsem s váma oběma" říkal mi. To bych mu asi i věřila, ahaha. Začala jsem ho obviňovat z toho, že mě měl jenom jako takovou výplň času do doby, než bude moct šukat tu vychcanou děvku. Tvrdil mi, že ne. Tvrdil mi, že si opravdu neplánoval, že mě podruhý nechá bejt. Že si prostě myslel, že ona zůstane s tím jeho kamarádem a tak to bude i nadále. "Víš, já si i původně myslel, že jí vošoustáme spolu." Vyprskla jsem pivo, který jsem mu ukradla: "Co to kurva meleš?" Pokračoval: "Kdybysme jí vošukali spolu, bylo by to nejlepší. Já to vážně chtěl udělat spíš takhle, než tak, jak se to stalo. Bohužel chápu, že tou situací, která se teď stala, se tahle šance snížila na nulu." Tyvole, pomoc. Ne, takhle se opravdu trojky nedomlouvaj. Navíc, mě ta holka přišla tak protivná a navíc vzhledově tak tuctová, že bych do toho asi nešla. Doprdele, vždyť ona fakt není ani extrémně hezká, prostě tuctovka. "To sis jako myslel, že jí vošoustáme spolu a bude to v pohodě, to jako vážně" čuměla jsem na něj docela šokovaná, ale vlastně ani ne tak šokovaná. "Jo. Pak by to třeba mohlo být hezký. Mohli jsme mít takovej polyamorickej vztah a vy byste mohly být spolu, když bych já neměl čas a tak dále" pokračoval úplně v klidu. Ehm, ok. Tohle je bizár už i na mě, protože mi ta holka byla protivná asi po hodině, co jsem s ní mluvila. Nic, fakt bizár a ten bizár ještě pokračoval.
"Já si skutečně nemyslím, že je lepší, než jsi ty", tvrdil. "Kdyby sis to nemyslel, tak asi nejednáš tak, jak jednáš", vetovala jsem to tvrzení. "To není pravda. Možná právě protože si to nemyslím, tak chci být radši s ní, protože jí tolik neznám a když se něco stane a ublížíme si, tak je to víc random holka, než jsi ty. Ostatně sama jsi mi říkala, že nechápeš, proč jsem si nenašel radši nějakou random holku, než tebe." Na spoustu těch jeho keců jsem ani neměla co říct, protože na některý věci prostě není, co říct. A další zajímavé pasáže byly například:
- "Proč jsi se mnou kurva vůbec teda něco začínal, když mi teď tvrdíš, že jsi do jí zamilovanej a chceš s ní být?"
- "Já nevím, jestli jsem do ní zamilovanej, jak to mám vědět, jsou to dva tejdny."
- "Nejsem žádnej princ na bílým koni. Jak by to asi tak pokračovalo dál? Byly bysme spolu půl roku, rok, ty bys do mě byla jenom čím dál tím víc zamilovaná, já bych na tebe pořád neměl čas a ty bys byla nešťastnější a nešťastnější."
- "Jak to můžeš vědět, třeba bych tě kopla do prdele, já moc dobře vím, že nejsi žádnej zasranej princ."
- "Lhal jsi mi, říkal jsi mi, že by ses s jinou holkou bez mýho vědomí nevyspal."
- "Nelhal. Jen jsem v tu chvíli asi nemluvil tak úplně pravdu."
- "Takže lhal."
- "Nelhal, lež je vědomá, já jenom nemluvil pravdu. Navíc se to těžce dělá, v takovou chvíli. Jak jsem ti asi mohl dát vědět?"
- "Třeba to vůbec neudělat, ty idiote!"
- "Jenže já to v tu chvíli chtěl udělat."
- "Víš, já se bál, že budeš plakat. Ale ty jsi spíš nasraná, protože jsi mě profackovala. Jsem za to vlastně rád."
- "Už jsem se vybrečela odpoledně, ty idote. Vůbec nemůžeš vědět nic o tom, jak zlomeně se cejtim."
- "Ono to vážně není o tobě. Když mi dáš pusu, jo, je to fajn a všechno, ale když mi dá pusu ona, tak je to jako kdybych byl na metamfetaminu. Projde kolem mě a já jsem úplně hotovej. Je to asi jenom o tý chemii. Zatracená chemie."
Na to už opravdu není co říct. Protože, jo, je to kokot a choval se jako kokot, jenže proti tomuhle nemám co říct. Já to znám. Vím přesně, co má na mysli. Vím to úplně přesně a dokážu se s tím ztotožnit. Ostatně, proč jsem jednou podvedla svýho chlapce? Chemie s jiným chlapcem. Když kolem mě muj bejvalej šoustkamarád prošel, byla jsem jak nafetovaná. Jak se pak člověk může ubránit? Neubrání. Tak silnou vůli nemá nikdo. To samý ostatně mám s ním. Vždyť já jsem z Iblíse vždycky byla úplně hotová, naprosto nesmyslně hotová. Všichni ostatní se mi divili, že není zas takovej krasavec, že stojí za pyču, že je úplně mimo a taková krásná, perspektivní holka jako já přece nemůže mít potřebu tahat se s takovou nulou. Haha, to si může říkat kdo chce co chce, ale tohle člověk fakt neovládne. A to není o žádných citech, jo. To je prostě chemie. Zatraceně. Tohle mu můžu vyčítat, jak chci a klidně ho za to ještě profackovat, ale naprosto ho chápu, to je na tom to nejhorší. Asi bych se zachovala úplně stejně. Zatraceně.
pokračujeme příště, kurva, už zase
Spasitelskej syndrom. Mám ho taky. Kurva drát.